» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."

E. A. Poe

počet přístupů: 2141753

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 6 ::

:: Usměvavý a kamenná ::

Ekyelka	publikováno: 28.02.2007, 20:05

Pro čuka


	Dusot malých nožek se rozléhal starobylou chrámovou lodí a do poplašeného mávání holubích křídel se vzneslo vzrušené volání: „Anděl! Tam je anděl! Dědečku!“ Bývalý kostelník s úsměvem zvedl bělovlasou hlavu, když k němu pětice zadýchaných dětí doběhla: „Tiše, děti, tiše. Jste v chrámu Páně.“ „Ale ten kostel je přeci dávno zrušený, dědečku,“ zamračil se důležitě osmiletý Jeník. „Říkal to pan farář v té nové katedrále na druhém konci města.“ „Víra není ve slovech, ale v srdci, Honzíku,“ pokýval dědeček hlavou. „Co jste to prve volaly, děti? Ozvěna si s vámi hrála a nebylo vám rozumět.“ „Dědečku, tam je anděl!“ zavěsila se nejmenší Natálka dědečkovi na paži, přitom droboučkým prstíkem ukazovala kamsi nahoru na kúr. „Tam je spousta andělů,“ souhlasil dědeček. Co ty děti všechno nevidí! „Pojďte, už se stmívá. Rodiče by se o vás báli,“ zvedl se ztěžka na nohy od rozdělané práce. Kostel možná byl dávno zrušený, ale on, věrný minulosti, dál pečoval o jeho krásu a duši. I o kamennou mozaiku, zdobící podlahu před oltářem. O něco později, když chrámovou loď prosvětlily poslední sluneční paprsky, se starý pán vrátil. Usadil se v jedné z mála zbývajících lavic, tichý jako sochy andělů vysoko pod klenbou. Trávíval tak každý soumrak, starý muž v prastaré stavbě, oba téměř zapomenutí lidmi i časem. Dnes však překvapivě nebyl sám. Prvním náznakem něčeho neobvyklého byla vůně, která s posledním paprskem náhle naplnila chrámovou loď. Jako včelí vosk a med a luční kvítí z louky za rodným domem. Vanilkové rohlíčky paní Brownové, co je měl jako malý tak rád. Levandule a divoká růže, ze kterých si jeho žena vyráběla domácí šampon. Nejkrásnější vzpomínky mu vířily hlavou, dokud si nevšiml jí. Nezměnila se. Po všech těch letech zůstala stejně krásná a mladá jako v den, kdy ji spatřil poprvé; když si přišla pro Ellen. Krátké rudozlaté vlasy, trčící do všech stran v podobě vrabčího hnízda, čtveračivý úsměv. Velké živé oči, zelenější než mladá tráva a nekonečně hluboké. V džínách a tričku vypadala skutečná – přestože mu rozum říkal, že to nemůže být pravda. „Vítej,“ vydechl nakonec. Usmála se. „Zůstal jsi. Všechny ty roky jsi tu zůstával.“ „Kvůli ní.“ Mírně kývla hlavou. Nebylo potřeba vyslovovat jméno a jitřit staré rány. „Byl to krásný dům,“ rozhlédla se pak po ztichlém chrámu. „Viděla jsi už tu novou katedrálu?“ ušklíbl se. „Ocel, beton a sklo.“ Další nepatrný úsměv. Nebylo na ní soudit lidské činy. „Víš, byl to dobrý život. Rozmlouvat s anděly a oprašovat svaté,“ povzdechl si do houstnoucího šera. Ona už nepromluvila a tak tam jen dál seděl, starý muž ve starém chrámu. Když příští ráno děti přišly za dědečkem, před vraty zrušeného kostela je zastavil mladý policista. Nesměly dovnitř. Stejně tak strážník ale nepustil dál ani novináře, větřící senzaci, a odehnal i těch několik bláznů, vykřikujících cosi o konci světa. Pouze dva zřízenci s nosítky směli vstoupit do chladného šera – poslední dva živí, kteří spatřili úsměv starého muže. Pozdější vyšetřování nikdy neurčilo přesné příčiny neštěstí. To ráno však zaměstnanci pohřebního ústavu, policisté i celý dav mohli přísahat, že s prvním slunečním paprskem, který vykoukl z šedých mraků, se celá stavba zachvěla. Kamenné krajky, zdobící po staletí krovy a věžičky, se rozpadly v prach, chrliče naposledy zaplakaly nad vlastním osudem. Bez duše, která by v něm sídlila, se starobylý chrám Páně sám uložil ke spánku. A dětem zůstala vzpomínka na dědečkův usměv.


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 13		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.2		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 13		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 60		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Svetla	30.12.2007, 12:23:35

Tak jsem si to nakonec přečetla hned dvakrát. Velmi dobře napsáno. Já mám naopak mnohem radši kratší věci jako jsou tyto. Pěkný styl, atmosféra. Poetické. Dávám 1.


ze dne 30.12.2007, 21:22:33
Ekyelka: Díky za zastavení, Světlo! :) Co se týče délky textů - přeci jen jsou krátké povídky a tyto mikrovky náročnější, pokud mají vypadat aspoň takto. Na větším prostoru nemusí člověk promýšlet každé slovo, jako by šlo o krůček na listech leknínů nebo mezi kapkami ohnivého deště. :) Právě proto mám podobných textů zatím tak málo...

Šíma	05.08.2007, 17:57:16

No a co, že je to krátké! Atmosféra, poetika a krása, která z povídky vyvěrá, tuto krátkost lehce předčí! Příběh má šmrnc a je napsán s lehkostí! Bůh přebývá ve všem, nejen v kostelích a chrámech! Jen ve Světě jej není skrze nemoci, bídu a války jaksi vidět... Do starých chrámů byla vryta láska a touha těch, kteří je postavili. Dneska je všechno jen dílem techniky a lidské technologie a touha lidí po něčem, co je převyšuje se jaksi někam vytrácí! He? Šíma se zase rozepsal... Grafoman, jeden! :-)

Nethar	20.06.2007, 22:51:13

Ahoj, Eky, nemám rád příliš krátké povídky, protože většinou svědčí o tom, že autor nedokáže napsat něco delšího a nejsou dostatečně silné, aby i z pár řádků působily správným dojmem. Ta tvoje je (a vůbec mě to nepřekvapuje), jednou z výjimek. Výborné, poetické, vivat ;-)

Ekyelka	01.05.2007, 21:48:45

Aenica, Theodor: oběma děkuji za váš čas. Stále víc si uvědomuji, jak málo ho všichni máme... díky.

Aenica	01.05.2007, 16:52:04

Už dlouho jsem měla v plánu si od tebe něco přečíst, ale až s dnešním volnem jsem si na to vzpomněla. Nedostává se mi mnoho času a tak jsem si vybrala jen tohle krátké dílko - ale musím hned dodat, že rozhodně není malé kvalitou. Líbí se mi poetičnost tvého stylu, ta slova provoněná upřímností a čistotou příběhu, přesně podle mého srdce :)

Teodor Sklenář	01.03.2007, 19:15:25

Takhle to mám rád...

Ekyelka	01.03.2007, 19:10:35

Děkuji všem za přečtení. A jsem ráda, že se čukovi líbí! ;)

čuk	01.03.2007, 18:14:30

čuk už povídku dostal majlem, čuk už svou chválu vyjádřil, čuk děkuju, čuk je téměř dojat. Fakt moc mě potěšilo, a odhlédnu-li od věnování, zcela mi téma a zpracování padlo do myšlení i citu. Moc se mi ta povídka líbí, i to, že je to vlastně určité jemné podobenství.

Kaunaz Isa	01.03.2007, 7:28:48

Smajlík místo komentáře, Eky ví (o=

Viktor	01.03.2007, 6:18:27

Je zcela mimo diskusi, že autorka obdržela mimořádný talen a cit pro slovo. Na tom se asi shodeme pěkně vespolek. I tato miniatura je krásná! Je bohatá, zdobná a ve své jednoduchostí vypadá až sladce. Ty děti a jejich naivní pohledy za třepotajícími se křídly....Ta vyrovnanost smířeného starce... Ta blahosklonná a mimodimenziální smrt... Ta povídka je jako nádherný svatební dort za výkladem maloměstského cukrářství. Celé město jej obdivuje a malé děti s nosíky přitisklými na sklo výlohy sní o tom , jak do něj zaboří prstík a ochutnají ho... Problémem tohoto dortu tkví v tom, že jej lisují z latexu v továrně ve velkém městě a dodávají do všech cukráren v republice... Nejen že se nedá jíst...navíc je vevnitř úplně dutý...

Lakejja	28.02.2007, 21:21:50

Tak toto je opravdu moc krásné. Eky píše vždy dobře, takže ke stylu myslím z mé strany není co dodat, ale líbí se mi ten nápad...i to jak lehce je to napsané...je to takové..teple smutné. Nevím jak to vyjadřit...hřeje to u srdce.

duddits	28.02.2007, 20:04:27

Moc pěkné! Je vidět, že dokážeš napsat i věci, které by od tebe člověk nečekal. A dovedeš to opravdu dobře. Příběh je to krásný, citlivě napsaný. Já doufám, že čukovi se bude líbit stejně, jako se líbil mně…