obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915290 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39393 příspěvků, 5729 autorů a 389827 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Quantrium_Quentinova vendeta ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Quantrium_Human_evolution (season2)
 autor The Mous publikováno: 07.03.2007, 21:40  
Quantrium z trochu jiného pohledu - jeden přídavek, který by pro úplnost měl být součástí toho všeho... Ani ne tak pokračování, jako útržek dávné historie.
 

Píši tuto smutnou historii dne 8. prosince … -podle vašich zvyků- roku 1987
Nikdy jsem neměl dobré ponětí o čase, o těhle dlouhých staletích nemluvě, takže vám bude muset stačit pouze fakt, že se tak stalo před několika sty lety…

Teď všichni zhyňte… Světem se šíří zhouba, která by na svoji příležitost čekala daleko déle… Možná by nikdy nedostala šanci ukázat světu svojí plnou sílu.
Vše začalo ale o několik let dříve. Možná byla moje pomsta ve srovnání s mou bolestí jen nicotná. Smrtelníci ji ale pocítili…

Ne! Ne… To nemůže být pravda! Jakým právem?! Prej z Boží vůle… Seru na boží vůli! Co se to tady sakra děje?! „Byla neviná! Slyšíte?!“ Řvu na všechny lidi okolo. Nikdo, ale nikdo neposlouchá. Nezajímá je nic kromě vlastního živobytí. Seila nikomu nezkřivila ani vlas. Nikomu neublížila. Chtěli jsme být jen spolu. Co vám na tom tak vadilo?! Inkvizice zkurvená… Probuďte se doprdele! Bůh – pche… NE! …ta debilní kulisa mi zabila Seilu!!!
Je to už téměř devadesát let, když jsem ji uviděl poprvé. Tehdy nevypadala moc zdravě. Dlouho žila v bídě a přežívala ode dne ke dni, zbytek její rodiny nepřežil poslední epidemii neštovic. I přez svůj stav byla naprosto okouzlující. Nikdy jsem neviděl tak nádhernou bytost… Nebylo to jenom tím, jak vypadala. Do té doby jsem nenašel na tomhle světě nikoho tak… Tak dokonalého. Byla ztělesněním mých představ dokonalosti. Rozhodl jsem se, že někdo jako ona nesmí tak trpět a vzal ji do svého skromného domu. Tehdy mi ještě patřil. Nikdy předtím mě nenapadlo, že bych potkal někoho jako byla ona. Jediná ze všech, která mi rozuměla a přitom vypadala jako anděl… anděl, ano tehdy jsem ještě věřil, že andělé a bůh můžou skutečně existovat… Bylo to něco jako zázrak, za pohý týden se zotavila. To mi už bylo vše jasné... První polibek byl ten nejhezčí… Nezůstali jsme jenom u polibků. Doba nám ale nepřála, nemohli jsme zůstat na jednom místě, blížila se válka a všichni muži museli narukovat. Po mnoho let jsme dokázali cestovat po světě, aniž by jeden z nás pocítil sebemenší nedostatek. Seila ani já jsme nikdy neonemocněli, naše zranění se jako zázrakem hojila. Vyhýbali jsme se neblahým silám tohoto světa stejně jako zlým úmyslům všech těch smrtelníků. Po celou tu dobu jsem si dělal starosti o to, co přijde až, jako i všichni ostatní, zestárne a zemře… Možná jsem se zapoměl zmínit, ale už tehdy jsem po světě chodil déle jak dvěstě let, přesně to nevím… Netuším proč, ani jak jsem k tomu daru přišel, ale má tvář přestala stárnout. Sil mi na rozdíl od ostatních starců neubývalo ani v nejmenším… Čím déle jsme ale spolu byli, tím více jsem cítil, že není jako ostatní. Čas na ní nedosáhl. Byli jsme dva. Dva, kteří se tak milovali, rozuměli si na každém kroku, s každým slovem. Dva, kteří dokázali přežít všechny časy… Dva... možná nesmrtelní.
Nepoznali jsme nikoho dalšího, kdo by se naším dovednostem jen přiblížil. Zdálo se, že jsme jediní dva. Neznali jsme vrásky, nemoci, nebo zranění. Ona vládla ohni. Dokázala zapálit oheň, aniž by potřebovala křesadlo. Přiměla oheň, aby pro ni sám hořel. Dokázala okolo sebe udělat ohnivý kruh. Já jsem dokázal hýbat s předměty bez dotyku. Svojí myslí jsem dokázal převrátit vůz, nebo roztočit mlýnské kolo. Už od dětských let jsem o tom věděl, ale všichni to považovali za ďábelské, takže jsme se raději skrývali. Jen několikrát jsme museli použít naše schopnosti. Vždy jsme byli pak velice slabí. Stejně nás nikdo nedokázal zastavit. Po našich zkušenostech jsme už nechtěli, aby si nás kdokoliv všímal a tak jsme žili v naprosté izolaci. Žili jsme jen pro sebe, nic víc jsme nepotřebovali.
Nic nám nechybělo. Naší pohádku nám ale narušilo, jako už několikrát předtím, vojsko smrtelníků. Nepochybuju nad tím, že jsme mohli vidět jejich prarodiče ještě jako děti. Tehdy byli strašně opilí. Vrazili do našeho stavení. Marně jsme je vyháněli, ale nejhorší bylo, že si všimli Seily. Její krása je nepochybně okouzlila a když nedostali co chtěli, začali být agresivní. Nešlo se nebránit. Museli jsme. Když poznali naše nadpřirozené schopnosti, nejraději by sami vynesli rozsudek… Museli je zabýt. Nemohli vyprávět o našich silách každému na potkání a inkvizici už teprv ne. K naší smůle ale jeden utekl. Netrvalo ani půl hodiny a vrátili se s celým oddílem. Po boji s první skupinou jsme již neměli mnoho sil. Byli dobře vyzbrojení a jako nejúčinější se ukázali luky. Nebylo těžké odhodit zbrojnoše, který se jen pomalu šoural, ale houf svištících ostří je něco jiného. Jejich šípy nás probodávali s obrovskou bolestí. Nedokázali jsme se ubránit. Seilu i mě nejméně pětkrát zasáhly. Nikdo z nás se ale neměl k odchodu na onen svět. Slábli jsme, ale byli jsme na živu. Když jsem se potácel za Seilou, jeden z vojáků na zemi prudce vytáhl meč a rozběhl se proti mně. Nestihl jsem už cokoliv udělat. Zabodl se mi do hrudi. Snad netrefil srdce. Ale ten voják mě tlačil dál až ke srázu. Nemohl jsem bránit Seilu, ani sebe. Nezbývalo mu mnoho života, snad právě proto nedbal na okolnosti… Zakopl o ztrouchnivělý kmen. Padal jsem do hlubokého údolí a jediné na co jsem myslel byla Seila, pro nic jiného jsem neměl v mysli místo. Pak jsem dopadl…

K mému úžasu jsem přežil.

Byl jsem slabý. Nedokázal jsem ani chodit. Celé moje tělo bylo rozbité a pořezané. Ale nevzdával jsem se. Nikdo už moje tělo nehledal. Teď byla mým nepřítelem divá zvěř.
Má zranění se za pár dnů beze zbytku zahojila. Znovu jsem čerpal síli a hledal Seilu. Podle řečí místních ji zajala královská garda za vraždu vojáků a čarodějnictví. Byla předána inkvizici. Musel jsem pospíchat. Času nebylo nazbyt. Kdoví, co jí už udělali?! Jestli byla zraněná jako já, tak nemohla mít dost sil, aby utekla, nebo se bránila?
Přišel jsem ale pozdě. Když jsem přicházel do města, lidi se pomalu rozcházeli z náměstí, kde stála strohá, dřevěná plošina se šibenicí… Nemusím říkat… kdo- kdo visel ve oprátce… Seila byla mrtvá!!! Proč?! Jen jsme se bránili! Ne… Nedokázal jsem v tu chvíli dělat cokoliv jinýho, než zírat uslzenýma očima na torzo mrtvý dokonalosti. Inkvizice odvedla zase svůj kus práce… Kdo může udělat něco takovýho?! Navíc ve jménu božím… Ten který prý hlásá mír… NE!!!
„Za tohle zaplatíte! Tenhle čin nezůstane bez odplaty!“ přesně to jsem si toho dne slíbil… Netušil jsem ještě kdy a jak, ale věděl jsem, že to tak bude správně. Oba jsme trpěli tenhle svět bez odporu. Vždy jsme utíkali před někým, kdo nás chtěl zabít. Vždycky jsme se jen bránili!!! Tohle vám už nezapomenu. Každej smrtelník musí cítit tu ztrátu, jako kdyby přišel o část sebe sama!
Truchlil jsem pro Seilu dlouho. A truchlím dodnes. Trvalo mi možná měsíc, než jsem byl schopen sotva napůl žít dál. Cestoval jsem dlouho po světě a hledal ten pravý způsob. Potřeboval jsem prostředek… způsob, jak způsobit co největší bolest všem smrtelníkům. Zkoušel jsem různé způsoby. Zapaloval jsem města, lesy, sýpky, knihovny, otravoval jsem studny a jídlo, vraždil jsem i děti... Nedělal jsem rozdíli, každý z nich nese vinu!!! Nic ale nebylo dostatečné. Můj žal neoslabil ani v nejmenším… Škoda, že jsme tehdy neznali antihmotu, fůzi, nebo mutagení viri, mohl jsem je vyhubit skoro všechny… Putoval jsem světem dál.
Až za několik desítek let jsem objevil to pravé. Potkal jsem armádu zvláštních lidí, kteří rozhodně nepocházeli z tohohto kraje, nerozuměl jsem ale ani zdejším lidem. Snažili se dobýt jedno město, neptejte se mě, jak se jmenovalo, s lidmi jsem skoro nemluvil. Jenže jejich vojsko umíralo. Umíralo na nějakou neznámou chorobu. Netušil jsem co se jim stalo, ale ta nemoc je vraždila neskutečně vytrvale. Hned jak jsem uviděl tu zhoubu, došlo mi, jak se odměním téhle zemi. Za několik málo týdnů ta armáda cizinců vzdala svoje snažení. Pohřbili svoje mrtvé a všichni živí utíkali zpátky, odkud přišli.
Pak přišla má chvíle. Dokázal jsem hýbat s věcmi pohou myšlenkou, proto pro mě nebylo těžké vytáhnout ta těla ze země a pro začátek je hodit přes hradby onoho nedobytého města. Výsledek byl daleko lepší, než se mi kdy snilo. Celé obrněné město zachvátila během několika dnů epidemie, které nemohli za žádných okolností vzdorovat. Věřil jsem ve svou odolnost proti nemocem a tak jsem vstoupil do toho napůl mrtvého města. Měl jsem radost, že se moje dílo tak krásně daří, bohužel mi ta radost nikdy nevydržela déle než pár okamžiků… Můj zármutek ze smrti Seily byl nepřekonatelný.
Tohle utrpení si ale zdejší obyvatelé nesmí nechat pro sebe. Zabil jsem kapitána poslední lodi, která ještě byla schopná plavby a spolu s několika námořníky a tajnou kajutou plnou mrtvých těl jsem vyplul. Přidali se k nám ještě dvě lodě. Jejich posádka neměla nejmenší ponětí o tom, co se stalo a jaký náklad vezeme. Měli to být lodě poslední záchrany… Bylo to spíše naopak. Pár infikovaných námořníků tyto lodě brzy ochromilo. Zastavovali jsme v několika přístavech, kde jsem vždy vyhodil několik mrtvých těl a nedávno zemřelých námořníků tak, aby se dostaly do kontaktu s velkým počtem lidí. Dřív by se mi z podobných činů zvedal žaludek a utíkal bych odporem. Jediné co jsem ale teď cítil bylo mírné potěšení a nekonečný smutek. V žádném přístavu nedovolili komukoliv z posádky vystoupit, takže jsem veškeré mrtvoly házel daleko do středu měst. Zbytek za mě dodělala nemoc. Pokračovali jsme daleko do středomoří. Když jsem byl jeden z posledních živých, zakotvil jsem v jedné opuštěné zátoce a lodě nechal na pospas jejich nálezcům, kterým se zpočátku zdálo, že měli ohromné štěstí, když objevili plavbyschopnou loď…
Ta nemoc se šířila jako lavina, nikdy předtím jsem nic podobného neviděl. Z člověka na člověka se přelévala jako když se rozkutálí hrst kuliček. Dál jsem vozil mrtvoly i do těch vzdálenějších míst od moře. Často jsem taky tělo přivázal za koně a nechal ho jít jeho vlastní cestou. Fungovalo to dokonale. Moje epidemie vraždila tak jako žádná před tím. Lidé umírali po tisících, těla se válely všude. Nebylo nikoho živého, kdo by je pohřbil. Po čase už nebylo třeba té nemoci nijak pomáhat.

Teď všichni zhyňte pro Seilu a nechte mne truchlit…


 celkové hodnocení autora: 86.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 15 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kaay 07.03.2007, 21:56:48 Odpovědět 
   Much. Tak jsem to přelouskal ještě jednou...a všiml si něčeho, čeho jsem si napoprvé nevšiml... odcituji:
"Píši tuto smutnou historii dne 8. prosince … -podle vašich zvyků- roku 1987...
...Je to už téměř devadesát let, když jsem ji uviděl poprvé..." Souvisí to spolu? _Nejspíš ne, ale v tom případě by nebylo naškodu datově tyhle dva úseky rozdělit.
Chtělo by to opravit čárky a pár íček ("zabýt" mě dostalo do kolen), ale jinak musím jedině souhlasit s Pavlem...
...a znáš mě. 1.
 Pavel D. F. 07.03.2007, 21:40:02 Odpovědět 
   Vzhledem k tomu, že jsem tento samostatný díl četl hned po prvním dílu Quantria, těžko se mi hledají souvislosti. V každém případě existence jistým způsobem dokonalejšího jedince lidského rodu vytváří příslib zajímavého příběhu. Možná bych doporučil věnovat trošku pozornosti textu, několikrát si ho po napsání přečíst, odstranit pravopisné chyby (hlavně v interpunkci), ovšem to jsou drobnosti, které jinak kvalitní příběh nemůžou příliš ovlivnit.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Vrabec a motýl
Beduín
DÍVKA ZE SOUHVĚ...
Danny J
Komu čo
Beduín
obr
obr obr obr
obr

Smrtelná
Polly
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr