obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915351 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39477 příspěvků, 5737 autorů a 390256 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Růže z pouti ::

 redaktor čuk publikováno: 01.03.2007, 23:34  
Jedna sympatická a trochu extravagantní básnířka středního věku mě požádala, abych ji přinesl růži z pouti. Tento úkol jsem splnil s trochou pomstychtivosti. Následující má nejšílenější povídka se jí libila, snad proto, že zná postavy, jejichž jména i charakteristiky jsou v povídce zašifrovány. Pokud se poznají, předem se omlouvám.
 

Všechno to způsobila Aknel z Aharpy, celým jménem Aknel Aharpská.
Samozřejmě že nebývalou měrou se na tom podíleli zbylí čtyři z pětice ex-librisů, s krycími jmény ex-ulanti z minulých předatomovýbuchových dob.
Ti čtyři prošli poeticko muchlujícím a dezaktivujícím zařízením Kintarbo, který Aknel založila a jako prvá zprubla až málem zhubla.
Všude kam zavítali, budili vesmírný údiv. Některé divačky z nich měly, zvláště pak z jednoho, tak těžké vlasy, že je neunesly a musely se stavět na hlavu, zametajíce zem, až se jim sukénky vyhrnovaly. Vypadaly velice poeticky, zvlášť když měly krajkované kalhotky či dokonce nikoliv. I vznikalo nebezpečí, že těmto partiím bude věnovat básník Rýmobul další své básně, takže i terén, dlouhými visícími vlasy děv k tomuto účelu zametený, bude brzy rozbahněn od přemíry jej zkrápějících slz dojetí.
Rýmobul byl (chodsky bul) z bývalého Chodska, kde samým chozením získal náchylnost k rýmě, rýmování, bulení a básnění.
Proto naši pětici doprovázeli dva strážníci Ica a Zok, známi pod společným názvem Kozáci. Jelikož jejich předci pocházeli z bývalé Jugoslávie, nazývali se v souladu s tradicí Kozoviči. Snad proto příslušné na hlavu padlé dámy, také zvané padámy ( ovšem strážníci nemohli z prestižních důvodů vyslovovat měkce a s pauzou: padámi), tak ty padámy stavěli Kozoviči do správné polohy speciálními chvaty za použití specifických úchytů, kterými musel být vybaven každý, kdo šel na pouť. Kozoviči měli tu zvláštní vlastnost, že mohli měnit velikost svých rukou podle velikosti těchto úchytů. Většinou místo úchytů zadních používali jim bližší úchyty přední.
Že to vypadá poněkud divně? No co byste chtěli? Uplynulo pouze dvě stě let od posledního atomového výbuchu. Ale lépe vše pochopíte, když si naše hrdiny popíšeme.
Aknel vypadala z nich nejvíce žensky, její vzhled závisel na úhlu pohledu vytřeštěných očí diváků, kteří včas vyhledali protiatomový úkryt a zůstali tedy víceméně normálními. Z profilu se Aknel podobala velkému písmenu B na provázku visícím svisle k obrovským botám na zemi (samozřejmě ten horní balonek byla hlava). Z pohledu zepředu připomínala trojlístek s dlouhým stonkem, pěkně do stran rozložený. Jelikož hlavový balonek neměl uši, vytvářela si je pomocí podprsenky nadměrné velikosti, kterou nepoužívala k jejímu původnímu účelu a mohla si ji tudíž nasadit. Podobně jako se nasazovala sluchátka walkmanů v předatomových dobách.
Rýmobul už měl vzhled méně ženský, avšak přesto ženský. Měl velké tepající srdce, které mu vybulovalo hruď ( bohužel jen jednostranně, jinak by vypadal zcela žensky). Tento rudě pulzující novotvar vznikl transformací citu všech žen, které do původního lidského srdíčka uložil, až nesneslo tu zátěž a vyboulilo se těsně pod průsvitnou kůži. Pokud byste si Rýmobula olízli, měli byste velice dlouho na jazyku sladkou chuť. Rýmobul měl vzhled lízátkové tyčinky, pokud bychom zanedbali fakt, že měl tři nohy, levou a pravou kostrčovou, prostřední pak podbřišní.Ta však byla pouze pseudonohou. Nepoužíval-li jí právě k odrazům své inspirace, často sloužila jako ukazovátko resp. mávátko pro ženy. Tím i napomínal Aksomu, když si příliš pouštěla pusu na špacír místo na chodský chod.
Aksoma měla neviditelné tělo, neboť ho vstřebala do guláše, nazývaného historickým názvem webserver. Jeho strany a stránky tvořily Aksominu tvář, byla zdobena vyraženou vyrážkou a dvěma předními zuby. Její pokrytí příšernými malbami ve tvaru dablsrdíček napodobovalo srdce samotného Rýmobula a vzrušovalo ho víc než pokrytí mobilním signálem. Naznačovalo mu možnost nebezpečného sexu a ejhle, dětičky, třeba další možné dcery otce opěvující!
Akrij byl typický vybělený kostlivec zbývající po příliš horlivých pitvách pod jižním sluncem. Psal po pitevnách své morbidní texty, až mu veškeré maso opadalo i s kůží a to bez pomoci patologů nebo lepry. Místo pleťové tedy používal kostní kosmetiku. Lebku téměř hamletovskou si leštil olivovým olejem, avšak olivy na ní ne a ne vyrašit. Stal se jen umaštěným vymaštěncem. Při větším větru nebo pšouku se opíral a navážel do Rýmobula.
Nalim se podobal hořící cigaretě postavené na filtr. Nahoře se na ní boulily dva obrovké tricepsy podobné rtům lačně šlukujícím. Mezi lidem šly, jako šle se natahující a silně dehonestující fámy, že Nalim kdysi pracoval! Hrůza, že? Teď jenom ukazuje rukama do šířky a délky, a to délku a šířku jím dříve vláčených trámků, a zase palcem a ukazováčkem vytváří profily. Ukazuju veřejnosti ty profily, tu kulatiny, tu čtverhrany. Někdy i kosočtverce. Nalim prý kdysi pracoval přímo s něčím divným, co se nazývalo dřevo! Co chvíli však gestikulaci mění a odkudsi vytahuje deštníček- firmy asoníček, který nad sebou roztahuje se slovy: kdyby přišel deštíček, hasil by mi ohníček. Ale pravdou je spíše, že tak činí kvůli ptákům v povětří, aby na něho nenaházeli ptákoviny. Pořád opakoval, že svých má dost a dost.
A Kozoviči? Měli velice obratné ruce i na výrobky z ovčích střívek. Proto jejich nádherné uniformy byly zdobeny odznaky ve tvaru kytar všech druhů, koupených i kradených. Snad proto i jejich dvojhlasy zněly jako akordy pramínků průzračné vody, drnčivě přitékající do nádržky na WC. Málem bych zapomněl: za pasem měli plácačky v podobě medového úlu, jimiž tu lákali, tu odháněli včelice a vosice, rojící se kolem Rýmobula.
Kdyby všichni zůstali v ústavu zvaném Kintarbo, nevznikl by ten rumrajch a pořádkové služby a hasiči by nebyli ze zůstání u mariáše vyrušeni.
Avšak nezůstali. Oni i oni. Ouvej, ty přítomné výjezdy a naopak budoucí vjezdy!
Aknel zatoužila po pouťové růži. Mládenci zdeť mě obklopující ji vystřílí! Rcely její rety v kouři cigarety. Pravila to jasným hlasem jako ze sklepa a zpod hlíny.
A tak se naše pětice v závěsu s Kozoviči vydala na pouť na pouť, následována početným davem očivalilů. Jak se nesl Rýmobul v čele, ruce Kozovičů jen kmitaly. Občas se museli strážníci vrátit, to když Akrijovi upadl nějaký hnát či drobné kostičky, nebo Nalimovi sloupek popela ze žhnoucí cigarety trčící z hlavy jak hřebík do rakve před zatlučením. Oba dva pak ztracené subjekty sbírali do sítěk s velkými oky a vraceli je jejich majitelům.
Aksoma oslovovala diváky, s blogem (to je nový posun k v g v Pravidlech českého pravopisu) laškovně ukrytým mezi pětiprstennými prsty a nabízela jim Rýmobulovy odpustky. Za mrzký groš dostanou jeho básničky- lásky pásničky. V tu chvíli se rozeštkaly i víly normálně na nožkách stojící, které se neodvažovaly postavit se na hlavu neb trpěly závratí z tance. A také nenosily kalhotky, co by pohybu sem a tam bránily. A Rýmobul pohotově rýmuje: „tu uviděly kance, jenž byl čilý a proto místo tance se jen rozkročily.“ Aksoma kolem kroužila podobná zbloudilé a do lidských rozměrů zvětšené vose. Kroužila kolem, někdy i motokolem, nejčastěji vrtícím se zadečkem. A hnala lízající the dolly dolů od svého idolu. Když někdy umdlévala, Rýmobul na ni dýchnul svým vinným dechem a ona rázem toužila se zbavit své nevinnosti. Oh, Rýmobule, bude O.K. a happy?
Tak dorazili k pouťové střelnici s růžemi. Začali se hádat, kdo nechce na růži střílet. Ale to byly výtáčky jako ženské natáčky.
„Mé kosti jsou škrábavé a shnily, však vzduchovku by poničily.“
„Z pažby bych si zadřel v dlaně třísku, pak musel bych je dříti v písku. Už mám svých dost! Když mě chceš hladit, říká moje děva, nejdřív si vylov z prstů tyhle dřeva.“
„Přilepil bych se ke vzduchovce a tím roztratím si pověst padesátnic lovce.“
Aksoma byla upřímná, když řekla: „Nebudu střílet na růži, protože mě Aknel sere na kůži.“
Málem se poprali. Do rvačky se zapojili divačky. Tu Kozoviči zapískali na všechny píšťalky, co měli (257, lichý počet, jeden z nich jich měl tedy o jednu méně) Až si všichni museli dříve peroucíma rukama zacpávat uši, navzdory tomu, že jim gumičky na kalhotkách vzduchovým rázem rázem praskaly. Jen Aknel nemusela. Vzpomeňme si, co měla na dirkách místo uši. Ach, sluchátka ji sluší, sl-uší!
Když pískot ustal, rozhostilo se ticho přímo mrtvolné. Pohřební auta ho slyšela a rozjela se na naši pouť, hrobníci počali ostřit lopaty. Ach jo, Kozoviči to se služební horlivostí zase jednou přehnali!
Kostlivec Akrij, vida konkurenci, otřásl se a pravil: „Takovéto společníky budu mít na hřbitově až se vrátím do hrobu? Nešetřím na sprostě prostém slově, vida švarnou chod-robu“ A po stém pokusu mrtvé oživil.
I Nalim ožil při pohledu na dřevěné rakve. Oh, dřevo vidím veliké, a věštil jak zamilovaný dřevař z Libuše, kde pěstují se kuřata. A v prstech rukou a na palci levé nohy mu začaly po lásce a kuřecím ragú toužit zadřené třísky.
Akrij opět začaroval: V pytlíku připnutém ke kostrči se mu objevila hromada zlatých zeur, zdejšího to platidla. A rakve pro Nalima odkoupil.
Pak muži dali hlavy dohromady. Jaký květ to byl: sladký, kouřící, zapáchající (neb ptáci v ovzduší, zklamáni existencí Nalimova deštníku, upustili to své výpustné Akrijovi na lebku, jenž to nezpozoroval, zaujat čachry machry s platidly.
I naši hoši počali hromadu z rakví využívat. Dalo by se říci, že přímo zneuživat, jak si užívali. Jak? Každý jinak.
Rýmobul psal báseň počínající slovy: „I z rakve si tebe do srdce vtáhnu, má citlivko, co po tobě práhnu.“ V hrdle měl skutečně vyprahlo. Má vinotéko, kde jsi?
Aksoma začala z rakví loudit intervjú na téma: „Jak krásně o intimních částech ženského oděvu píše Rýmobul.“ Až se dřevo orosilo dojatou vlhkostí. Takže Akrij si do svých pařátů vzal utírací hadr, jenž úslužně sehnali Kozoviči. Nevadilo, že byl složen z podprsenek, které si puberťačky svlékaly, když uslyšely Rýmobulovy verše. Muselo však vzhledem k malým rozměrům jich být použito více, snad 154 kusů. Ach, zřete, co puberťaček bylo naším básníkem přilákáno! Musím zamlčet hroznou diskriminaci: uvedené kusy prádla od padesátnic a výše byly našimi strážníky odmítány pro značnou obnošenost. Inu, Kozoviči dali přednost kvantitě před kvalitou, počtu před velikostí. Ó, jak byli lžíví ohledně té obnošenosti, spíš se jednalo o vytahanost!
Rýmobulovy verše měly další důsledky: puberťačky už se v tramvajích neoslovovaly: vole, vole, ale: rakve, rakve a pak se roznyly: Ó nedosažitelný Rýmobule! Rýme, och Rýme, rýmovaly. Až z toho slzely a dostaly rýmu.
Nalim složil deštník, neb ptáci již vykonali své potřeby jinde, rozcvičil si bicepsy a inspirován podprsenkovou akcí, začal budovat kozu. Kozoviči ihned zaprotestovali, že si jako dělá srandu z jejich jména. Nalim jim vysvětlil, že kozou se v hantýrce jejich fochu a police nazývá podpěra, tedy jakési lože, nikoliv ovšem pro Rýmobulovy hrátky, ale pro vzduchovku. I bude možno vzduchovku zafixovat tak, aby brok přiletěl přímo na špejli růže, jak ptáček na květ. A na získání růže se budeme podílet všichni. Podíleli.
Nalim ztesal kozu a nemaje hřebíky, slepil jednotlivé části sladovinou, jíž ze sebe vysoukal Rýmobul, čím si básník své na společném díle odpracoval. Umístili na kozu vzduchovku. Akrij si s ní začal hrát (se vzduchovkou, ne s kozou kdejakou!), neboť se ujal role zaměřovače. Pro každý případ sebou nosil v pozadí lebky jakési optické zařízení, které se nyní hodilo. Vsunul je hned do jednoho, hned do druhého očního důlku, tak získal podobu theodolitu a v trajektorii obou očí a mušky hlavně se octla špejle pouťové růže.
Aksoma se po dlouhém přemlouvání rozhodla stisknout kohouteka. Aknel ji hecovala: oplať mu vše, co ti dělá na slepičišti! Přesvědčil ji teprve argument: když se bude tvářit jako lesba, rozšíří Rýmobul svůj repertoár plčíků i na tyto přírodou nešťastně zanedbané ženy, které si také zaslouží být zvěčněny na stránkách knih, jež zaplaví všechna knihkupectví. Rýmobul si dokonce zapisuje: „v mém novém románu postihne romanticky se namlouvající dvojici velké neštěstí. Při pokusu o tělesné sblížení zjistí, že jsou oba nekompatibilní homouši. Avšak cit srdce,“ psal si Rýmobul, „překoná i tuto překážku zrádně sem vnesenou přímo přírodou, ne-li samotným Akrijem!“
Avšak něco chybělo! Už se chytali: nyní vystřelíme. Už se chystali vykřiknout: puf, puf! Ale něco zde chybělo! Co? Hlasivky, že by se zadrhly? Ne! Jedna entita chyběla, a její jméno zavolali naráz všichni najednou: „Brok: Brok!! Brok!!! Náraz se však naráz ozvěnou neozval, neb nikdo brok do nábojové komory zbraně nevložil, před strachem z něho. Naopak akce živočišného původu! Věru prorocké.
Pes jménem Brok na zavolání příběhl, přeskočil pultík a špejli ukousl. Vzal růži něžně do tlamy a ještě něžněji přinesl a podal Aknel. Trochu oslintaná růže se ztratila na její hrudi, malá tečička uprostřed čtyřlístku neb Aknel radostí nafoukla i bříško na břicho. Růže přestala být, panu Eluardovi navzdory, veřejnou, stala se z ní La rose non publique. U Larrouse.Tím se připodobnila změně u své nové madam, jež se kouzlem stala neveřejnou. Veřeje dveří pro oči díváků i jiné části těla se její krásou naopak otevřely.
Naši čtyři přátelé + Kozoviči se zhroutili na jednu hromadu. Lehli až málem slehli! Akrij vyl bolestí neb začal obrůstat masem, Rýmobul vykřikoval sprosté verše až se poslintal, Nalim si začal opakovat učivo o kovech a rukama napodobovat práci kovosoustruhu a kovofrézy, Kozoviči stříleli ze svých špuntovek do éteru. A Aksoma se stala normální.
Aknel se zachovala vděčně a nevděčně zároveň. Odešla se psem Brokem, neboť má ráda huňáče a fousáče.
Ráno bylo, odbilo, i hodinu šestou hodinami na čtvrté stěně Aknelina budoáru, v rytmu pravopisného diktátu. Aknel zakňučela, což by se dalo přeložit do češtiny slovy: „a povídka je v prdeli“ a probudila se ze sna. Ve vázičce stála krásná růže a u postele chrápal pes. Vztyčila se na lůžku, spolu s toaletní kosmetikou nasadila si své občanské jméno Aroz. Ach, ano, proto ten sen o růži! Rozhlédla se, uviděla mejl s touto povídkou a roztrhala jej, poté co povídku z jeho povrchu sloupla. Rozhlédla se, uvědomila si, že musí jít do Ecárp an K.U. Ale nejdřív vyvenčit svého pin-čla Korb nazvaného podle podle mohutného hrudníku své paní. Pohoupala je všechny tři, usmála se, ona! Až došla k poznání, že celý svět je vskutku v prdeli, nejen ta povídka! Když byt zamykala klíči, klíčit začal v ní nápad: napíše vlastní povídku o těch šílencích, kteří o tom, kde jsou, a co jsou, neví. Inspiraci bude mít. Párkrát se projde chodbami K.U. a bude mít móoooooře námětů, modrých jak Rýmobulovy košile, na něž se verše lepí jako… něco, co se lepí.
Ach, podzime, podzime, s krásnou barvou hnědi padajících listů, podobnou barvě použitého toaletního papíru, jíž i nebe, oči a košile Rýmobulovy vítězně prosvítají!


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 29 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 sirraell 08.03.2007, 10:37:28 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: sirraell ze dne 05.03.2007, 15:25:58

   Sorry, stale se nedokazu zacist, coz je zvlastni, jelikoz jsi jeden z mych oblibenych autoru... nebudu znamkovat jelikoz jsem to nedocetla...
 ze dne 08.03.2007, 15:38:26  
   čuk: Nevadí- vysvětlení vi komentář Vierce. Je to prostě žonglování se slovy a pojmy, musí se číst velmi pomalu nweb každý výraz je trochu amtoucí.resp obrazy, hledáš-li příběh, nenajdeš. Ale díky za úsilí.Hlavně že se ti líbí alespoň něco ode mne.
 sirraell 05.03.2007, 15:25:58 Odpovědět 
   Mozna jsem jen pretazena (je pondeli), ale nedokazu se do toho zacist, takze zatim neznamkuji. Vratim se a zkusim znovu az budu pri vedomi. :o)
 vierka 04.03.2007, 13:43:51 Odpovědět 
   ..neviem, táto sa mi čítala dosť ťažko, veľmi mi nešla, možno neskôr skúsim ešte raz a bude to lepšie - :-))
 ze dne 04.03.2007, 14:55:58  
   čuk: Díky za přečtení. Porozumění ti asi ztíží artistní umělá čeština, styl je absurdně nonsensový, avšak osoby jsou karikaturami skutečnýc lidí ( stačí jména přečést pozpátku)
 stevenson 02.03.2007, 23:46:16 Odpovědět 
   asi netreba omluv ..-))a jako asi vzdy .. 1/
 Thomas 02.03.2007, 15:29:36 Odpovědět 
   Nevím, jestli se do Tvých děl nedokážu plně začíst nebo je chyba jinde - říká se, že pokud čtenář nerozumí, je na vině autor :-) - Né, musím ocenit několik obratů, které mě zaujali a dokázal bych si je představit i v třeba vážnější formě. Jinak je z textu patrné vytříbenost tvého stylu a jistá umělečnost...
 amazonit 02.03.2007, 7:06:31 Odpovědět 
   tebe je radost číst, jak psala už Maura...nevím, co víc dodat, snad jen díky:o)
 Maura 01.03.2007, 23:33:51 Odpovědět 
   Moc krásně napsáno. začetla jsem se, poětšila krásnou češtinou, kterou se vyjadřuješ.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Tepatická špion...
Džordž J.S.
Buben úniku
ing.nárt
Ibis
FISINGER.MARGRIT
obr
obr obr obr
obr

Slepá kolie
BaD
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr