obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915351 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39478 příspěvků, 5737 autorů a 390263 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Quantrium_Human_evolution(2) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Quantrium_Human_evolution (season2)
 autor The Mous publikováno: 07.03.2007, 22:00  
Regulérní pokračování příběhu ze společenské místnosti no.11, které se stále odehrává na stejném místě... (ale to se příště změní ... )
 

(2)
Začínal jsem se probouzet. Cítil jsem se zesláblý, jako bych nejmíň týden nespal. Ze všeho nejdříve jsem si uvědomil strašnou žízeň a hlad… Že bych se taky otrávil? Jak dlouho jsem asi mohl spát? Pak jsem pomalu otevřel oči. Ležel jsem na nějaké zvláštně tvarované, ale velice pohodlné matraci v potemělém pokoji. Rozhlédl jsem se kolem. Několik slabých zářivek na tmavě fialovém stropě se marně snažilo osvětlit tenhle rozlehlý pokoj. Byl nejméně čtyřikrát větší, než můj byt. Po obvodu zdí bylo mnoho polic s knihami a gauč. Uprostřed dva stoly s židlemi a v jednom vzdálenějším koutu stálo několik šedivých plastových skříní.
Zvednul jsem se z postele a hledal obyvatele, ale nebyla tu ani noha. Pak jsem si všimnul dalšího lůžka. Lucy… Ležela tam jako mrtvá. Ve zvláštní, křečovité poloze, schoulená do klubíčka. Měla úplně bledou kůži, na čele kapičky potu, levou ruku připoutanou několika popruhy k rámu postele a do žíli zabodnutou jehlu kapačky. Chvilku jsem na ní jen zíral, neschopen pohybu. Lehce jsem se dotkl její tváře – musela mít strašnou horečku… „Kde jste kdo?!“ zakřičel zoufale jsem a šel jsem k nejbližším dveřím.
Zatáhl jsem za kliku, ale jenom se na mě vysypalo několik košťat. Nenamáhal jsem se to uklízet a rovnou jsem si pospíšil k druhým dveřím. Jiné tu už nebyly. Tyhle dveře museli vést ven, ale byli zavřené. Zapáčil jsme několikrát za dveře, ale nedokázal jsem s nimi ani hnout. Masivní mechanismus zámku dával najevo, že tyhle dveře vydrží cokoliv. Byl jsem příliš zesláblý, než abych to zkoušel dál. Pak jsem si všiml jedné menší skřínky, která se od těch ostatních dost lišila. Byla to lednička. Uvnitř jsem našel několik připravených sendvičů… už dlouho jsem nejedl nic tak dobrého. Věčně jenom syntetizovaná potrava… sice to je úžasně výživná náhražka potravy, ale chutná to jako… Vlastně jsem nic jiného v životě nejedl… O něčem jako je sendvič jsem jenom četl. Delikatesa… Zapil jsem to vodou a pomalu jsem se začal probírat. Únava postupně ustupovala.
Prošel jsem si celou místnost a prozkoumal jsem regály knih. Nikdy dříve jsem neslyšel o jediné knize, kterou tady měli. Mnoho knih mělo na hřbetu místo názvu jen několik zvláštních značek. Každá police ale měla svůj anglický nadpis, který pomáhal v orientaci. Byly tu různé obory, jako třeba medicína, quantová mechanika, organické inženýrství, zbraně a mnoho dalších.
Vytáhnul jsem jednu tlustou knihu z police s nápisem historie, na obalu stálo zašlým zlatým písmem Letopisy Atta 1980-2013. Prolistoval jsem několik stránek tetu. Zdálo se mi, že zápisy tvořilo alespoň pět různých jazyků. Některé zápisy dokonce používali nějakou zvláštní cizí abecedu. Chvíli mi to trvalo, ale pak jsem nalistoval asi dvoustránkový text psaný angličtinou. Byl to nějaký příběh…

Quentinova vendeta
Píši tuto smutnou historii dne 8. prosince … -podle vašich zvyků- roku 1987
Nikdy jsem neměl dobré ponětí o čase, o těhle dlouhých staletích nemluvě, takže vám bude muset stačit pouze fakt, že se tak stalo před několika sty lety…

Než jsem se začetl do samotného textu, Lucy zlověstně zakašlala a několikrát sebou škubla. Knihu jsem upustil na zem a běžel k jejímu lůžku. Přitiskl jsem dva prsty na její krk a snažil se nahmatat puls. Byl téměř neznatelný, ale její srdce bilo jako o závod. Musela mít nejméně dvě stě tepů za vteřinu… Kousnul jsem se do rtu. Měl jsem strach, že to ten Chris zvoral. Nechal jí tady samotnou… Téměř bez péče ji opustili a nechali mě tady s úmrající Lucy… Ne! Nemůže přece umřít… Znovu jsem přiběhl ke dveřím a marně praštil do dveří, ale jenom jsem si odřel ruku…
Posadil jsem se na židli a snažil se uklidnit… Ale vůbec to nešlo. Pořád jsem se díval na Lucy a uvažovat nad tím, jak dlouho ještě může vydržet… Nechápal jsem to, ale nikdy před tím mi v životě na nikom tak nezáleželo, jako na ní. Znal jsem jí přece jenom pár hodin, ale bylo mi jako by to byla část mě samého… Nikdy jsem netušil, jak daleko může jít lidský cit… Nikdo z nás to nemohl vědět. Od doby, kdy se klonování a genetické inženýrství stalo jediným zákoným způsobem rozmnožování už nikdy neexistovala rodina jako kdysi předtím.
Vstal jsem a prohlížel si další police plné knih. Nedokázal jsem přečíst skoro nic. Nejméně polovina byla nadepsána úplně cizí abecedou. Zbytek byl sice latinkou, ale mnoha cizími jazyky. Pak jsem přišel k polici s nadpisem –QUANTRIUM– vedle byly ještě dvě značky, které pravděpodobně znamenaly totéž. Bylo zde mnoho tlustých knih, ale jen jediný tenký sešit psný angličtinou. Začal jsem číst od začátku…

QUANTRIUM
(D-Robotics – Daidalova konečná teorie quantria – 27. 12. 2006)
Konkrétně superstruna jménem quantrias. Jedna z mnoha tisíců typů prozkoumaných superstrun. Jediná ze všech známých superstrun, která porušuje zažilou koncepci, podobu a stavbu superstrun jako takových. Neodpovídá schematu jakékoliv jiné superstruny ani membrány (nepodobá se ani gravitonovým, elektronovým, nebo iridiovým superstrunám), dala by se ale přirovnat jako k syntetizované trojstruně, která má ale také prvky membrán. (Viz. Teorie supergravitace a Galmova teorie superstrun) Díky své naprosto atipické stavbě dokáže v dostatečném množství významě ovlivňovat i podstatně větší částice – např. kvarky, atomy a dokonce molekuly, molekulární sloučeniny a makromolekuly. Přes svou dovednost energeticky ovlivňovat okolí jsou ale relativně ovlivnitelné elektrity. Nicméně se ale najde jen velice málo sloučenin a částic, ve kterých jsou schopny se udržet. Obvykle superstruna quantrias putuje podsvětelnou rychlostí vesmírem a usazuje se jen zřídka. Existuje ale několik materiálů, které ji dokáží udržet. Nejčastěji to jsou kovy zproštěné gravitonů a magnitů.
Jediná známá organická hmota, která by dokázala také udržet superstruny quantrias je mozkomíšní mok geneticky mutovaných jedinců homo sapiens sapiens – potenciálních querlů…

Pak mě ale vyrušil tichý zvuk. Něco cvaklo a pak byl slyšet zvláštní kovový posun – klika dveří se otočila. Okamžitě jsem sešit položil zpátky na polici a čekal, kdo vejde. Nikdo se ale neukázal. Znovu zavládlo ticho, jen kapačka tiše počítala vteřinky. Za okamžik jsem přišel ke dveřím a zatáhl za kliku – nic. Tentokrát se ale už pohnula. Otočil jsem malým kolečkem a zatáhl znovu. Obrovské dveře se daly do pohybu…
Okamžitě jsem vyběhl ven. Nic se nezměnilo. Přivřel jsem za sebou a pohlédl dolů na náměstí. Zčernalá díra v pátém patře byla na svém místě, jen kolem ní bylo několik svítivých pásek – vstup zakázan – nic nového. Šel jsem dál a uvažoval jsem o tom, co se asi stalo potom. Kdoví, kde je teď Chris… A ta druhá… Jak se to jmenovala?
Obrovské mléčné sklo zastřešovalo každou společenskou místnost. Nikdy dovnitř nepustili příliš světla, ale právě teď na něj dopadaly těžké dešťové kapky, slunce bylo pod mrakem a náměstí teď osvětlovalo mnoho zářivetk.
Na zlatohnédé podlaze náměstí teď stálo několik policajtů a hlídali tohle místo činu. Tiše jsem uvažoval, co budu dělat teď. Do svýho bytu se vrátit nemůžu, ale jestli mě přidaj na seznam pohřešovaných, tak se pak už nemůžu ukázat nikde… Dostal sem se to do pěknýho průseru. Zničil jsem si zpáteční cestu. Spálil jsem mosty za sebou...
Co ale teda budu dělat? Kromě polomrtvé Lucy a Chrise, který je prozměnu někde pryč neznám nikoho, kdo by mi mohl vysvětlit, co se tady vlastně děje… Obešel jsem celý ochoz a až po několika minutách jsem si uvědomil, jak riskuju. Vždyť tady je na každém kroku policajt… A jsou jen dva lidé, které hledaj… Rozhodl jsem se, že raději počkám na Chrise, ale ještě než jsem se dostal zpět ke dveřím toho úkrytu, všimnul jsem si několika mužů dole v přízemí. Tři vysoké postavy oblečené v bílém obrněném obleku s bílým balóňákem na sobě stály uprostřed a prohlíželi si okolí… Už jsem o nich kdysi slyšel – byly to elitní jednotky, ale už ne policie… tohle byli vojáci. Chvíli jsem stál jako přkovaný k zemi a zíral na ně. Měli protáhlé stříbrné helmy… jeden profesor nám o tom na akademii vyprávěl – dá se s tim nádherně střílet od pasu takřka bez míření, přesto nebezpečně přesně. Pak jsem si uvědomil tu zvláštní náhodu – proč se tihle vojáci ukazují jen tak na veřejnosti? Byli postrachem každého, kdo žil v ilegalitě a každý takový se jim snažil obloukem vyhnout… tak co tady proboha dělají?
Hned jsem nechal veškerých úvah a svižným krokem jsem vyrazil k úkrytu… Už chápu, proč ty dveře jsou tak bytelný. Zbývalo mi asi posledních dvě stě metrů, bylo ale už pozdě…

„Mám ho…“ křknul Jacobson do vysílačky, vytáhnul pušku, připnul ke stabilizátoru a několikrát vystřelil… Morgan a Steve se rozběhli směrem ke Kevinovi…

Znovu se rozezněl známý tón poplachu… Za okamžik se ozvalo několik výstřelů, které vysklily vnitřní stěnu ochozu… ucítil jsem na těle dva tvrdé zásahy… jeden mi prakticky ustřelil pravé zápěstí a druhý mi škrtnul o pravé rameno. Okamžitě jsem padnul k zemi a i přes neskutečnou bolest jsem se plazil zpátky… Za mnou se táhla znatelná krvavá stopa… Snad neomdlím… Snad ty dveře půjdou otevřít…

Morgan si na stabilizátory připnul dvě silné harpuny a zapnul implantáty. Během dvou vteřin se vyšplhal do třináctého patra, vykopl sklo a vstoupil na ochoz jen několik desítek metrů od Kevina. Jeho kolegové ho se spožděním následovali.

Cítil jsem, jak mi ubývá sil… krvácení sice jako zázrakem ustupovalo, stejně jsem ale ztratil nejméně litr krve… Scházelo mi jen několik posledních metrů, když jsem ucítil ostří harpuny ve své levé noze… Vypudil jsem ze sebe poslední zoufalý výkřik a ohlédl jsem se… Nohu jsem měl ale přibitou k podlaze… Nesnesitelně to pálilo… Tak jsem tedy skončil.
Morgan nechal bodec harpuny na svém místě a vytáhl pistoli… Třikrát mi vystřelil do zad … všechny projektily mnou propluly s děsivou lehkostí a já jsem cítil jak se mé plíce plní krví… Srdce mi bylo strašnou rychlostí a tak jen urychlovalo okamžik, kdy ztratím vědomí… ztratím vědomí navždy… ztartím… ztratil jsem…

Chris se objevil na konci chodby. Hned mu bylo jasné, co se tady děje… zamířil svou pravou rukou a pak ji zaťal v pěst. Rychle s ní cuknul směrem za sebe, Morgan se v nepřirozeném sevření vznesl do vzduchu a přeletěl dvacet, nebo třicet metrů skrz celou chodbu… Tvrdě dopadl na zeď. Chris znovou hodil rukou a Morgan ji následoval… Proletěl skrz skleněnou stěnu zpátky do středu místnosti a rozplácl se na dně. Chris se rozběhl proti dvoum dalším vojákům a přímo za nimi se objevila Alice. Telekinezí přidržela oba na místě a Chris je během vteřiny vykopnul záptky ven… Jeden z nich se ještě vzmohl na poslední odpor a vypálil celý zásobník samopalu, který měl ještě v ruce… Ve vzudchu se ještě několikrát otočil a projektily dopadaly na celou místnost… Několik jich zasáhlo obrovské střešní sklo… Nejprve se objevilo jen několik prasklinek, které propojily všechny průstřely… Ale za několik setin vteřiny se spustila lavina. Několik centimetrů tlusté sklo se rozpadlo na střepy a padalo doprostřed společenské místnosti plné lidí, policie a třech mrtvol speciálního armádního oddílu…

Cítil jsem, že se mé smysly znovu probouzejí… Nedokázal jsem otevřít oči a celé tělo jsem měl rozstřílené, bolest mi probíjela celým tělem… Cítil jsem svěží vítr a déšť… Nic takového jsem ještě nikdy nezažil… nedokázal jsem se vůbec na nic soustředit, jen jsem si přál, abych znovu omdlel… ale ucítil jsem jak mi někdo vytáhl harpunu z lýtka… ááárgh…
„Jak je na tom?“ Zeptal se Chrisův hlas… „Mozek má v celku…“ odpověděla Alice. Ucítil jsem něčí ruku na mé hlavě… Nedokázal jsem otevřít oči… „Srdce má taky v pořádku… chce to fůzi… máme ještě WU?“ Zeptala se alice a přivázala mi ruku k tělu… „Jestli je querl, tak se z toho dostane… Jestli ne, máme tady další mrtvolu…“ řekla Alice, pak se celé mé tělo vzneslo do vzduchu…

Chris se podíval dolů na náměstí… Těžké střepy způsobily hroznou spoušť … hlavně lidem…


 celkové hodnocení autora: 86.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kaay 07.03.2007, 22:11:02 Odpovědět 
   No jo, perfektní pokračování perfektního příběhu...já vím, že jsem komentil už jinde, ale opravdu mě uchvacují ty tečky...jako kdyby to byly myšlenky...prostě perfecto. Pár chybiček - kdy mě do kolen tentokrát dostalo ke konci "třech" - správně je "tří"...ale neva. Ty víš, že mě se tohle absolutně líbí a tím, že to čtu potřetí a počtvrté, mnohem víc. (S tím tepem...jsem to tedy pochopil...ale stejně...má to mouchy / a ptal jsem se na to biologa... / )
1. Piš dál.
 Pavel D. F. 07.03.2007, 21:59:39 Odpovědět 
   Prvky příběhu pomalu zapadají do sebe, hlavní hrdina se posunuje od nevědomosti k novým možnostem, přesto je děj stále dramatický a nic není jisté. Opět jsem našel pár chybiček, ale nic zásadního. Takže nezbývá než netrpělivě čekat na pokračování.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Potkat anděla
Racek
Koloběh přírody
dextra
Duchovní obroda
Betwithell
obr
obr obr obr
obr

Slepá kolie
BaD
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr