|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 6 ::
|
 |
|
:: Myšlenka... ::
 Mathew |
publikováno: 05.03.2007, 20:26
|
| Čerstvé dílko, které mělo být původně použito jako myšlenkové pozadí jisté dramatické postavy(bloky přímé řeči), do připravovaného projektu. Nakonec jsem se rozhodl je vystřihnout a použít do povídky, kterou si nyní máte možnost přečíst... |
| |
|
|
Myšlenka...
“Zdar, co je?” Zeptal se Petr, když usedal do lavice ke svému sousedu Tomášovi. Petr byl u zubaře a přišel na hodinu občanské nauky o pět minut později. Otázka byla na snadě, protože v místnosti vládl čirý ruch a učitel zjevně nebyl na místě.
“Ále, máme supla. Božková něco chytla, nebo co. Říkala to Katka.” Opověděl Tomáš znuděně.
“Jo, třeba syfilis.” Zasmál se petr a začal si vytahovat sešit, do kterého neměl v úmyslu psát si zápisky, ale - jako skoro v každé hodině - kreslit návrhy graffiti. “Jau!”, pustil sešit a chytil se za ústa.
“Zub?” Kouknul na něj soucitně Tom.
“Jo, bolí to jak polib mě v ři.....
Věta se mu rozplynula v ústech, když do místnosti vkráčel pomalým jistým krokem pán ve středních letech. Měl na sobě béžový oblek, jako na safari, který vyšel z módy jistě před třiceti lety. Byl pečlivě upraven, na nose mu seděly malé kulaté brýle s tenkou zlatou obroučkou a tvářil se neutrálně.
Za normálních okolností by třída dávno propukla v hlasitý smích nad takovým zjevem, ale tenhle chlapík ze sebe vyzařoval něco, co jim v tom zabránilo. Nejenže se nikdo ani neuchichtl, dokonce bylo v místnosti ticho jaké způsoboval jen pan inspektor a prázdninové měsíce.
“Dobrý den, jmenuji se Jáchym Wiseman a budu dnešní hodinu suplovat za paní Božkovou.”
Mluvil tempem stejně klidným, jakým vkráčel do třídy a měl příjemný měkký a hřejivý baryton, který už sám o sobě poutal pozornost. Modré oči v kontrastu s jeho vystupováním jiskřily zpoza brýlí.
“Ty. Jak se jmenuješ?” Otázal se a ukázal prstem na žačku v první lavici.
“Klára Kotlová, prosím.” Špitla dívčina nejistě.
“Fajn, rozdáš písemky.”
Do žáků, jako by uhodil blesk. Všechny hlavy se začaly zmateně otáčet a otazníky v jejich očích mluvily za vše. Klára, která si připadala jako kolaborant chodila mezi lavicemi se svěšenou hlavou a rozdávala malé linkované papírky. Ten podivný učitel tam stál jako pomník nějakého filantropa a měřil si třídu úsměvným pohledem. Na papírku byla jedna jediná otázka:
Jaká je nejmocnější zbraň na světě?
Všechny hlavy, které se do teď udiveně rozhlížely i zraky, jež prosily o pomoc, se nyní zklonily a jejich majitelé počali okusovat tužky, škrábat na papír jednotlivá slova, nebo jen tupě zírat do zadání.
Asi za pět minut prolomil relativní klid učitelův hlas:
“Klárka, že? Sesbíráš je, prosím, zpět?”
Klárka nehnula brvou, zvedla se od stolu a počala vybírat testy. Když bylo dokonáno, odnesla je učiteli a ten se na ni usmál, jako by bylo psaní testů na suplovaných hodinách tou nejpřirozenější věcí na světě. Jakmile měl výtvory v ruce, sedl si profesor za katedru a tiše v nich listoval. Třída ani nedutala.
Po chvilce kantor vstal.
“Ani jedna správná odpověď!” Řekl ledovým hlasem a podařilo se mu ticho ještě o stupínek prohloubit. Pak se však náhle a hlasitě rozesmál a zhuštěná atmosféra, která ve třídě vládla, praskla jak mýdlová bublina.
“Ne, mé milé děti, opravdu ani jedna správná odpověď. Někteří byli blíž, jiní dál.” Nyní, když mluvil, usmíval se a žáci pochopili, že to celé byla jenom hra a chtě nechtě se jim před očima změnil v kamaráda.
Bizardní mužík vzal písemky do ruky a počal jimi listovat: “Tank...kulka...atom...úsměv, hmm”, pousmál se a na okamžik vzhlédl ke třídě, “...strach...slovo... Jak říkám, někdo byl blíž, někdo dál od cíle. Ale každopádně všechny vaše názory pojí společný jmenovatel a tím je myšlenka. Myšlenka je tou nejnebezečnější zbraní ve vesmíru, a nejen zbraní, je tím nejmocnějším nástrojem a lidé jsou požehnanými tvory, protože tímto nástrojem vládnou, i když ne všichni plně zvládají jeho potenciál...”
Když říkal poslední slova podíval se na Petra a ten se schoulil na své židli, neboť měl pocit, že mu vidí až do duše. Když teď učitel mluvil, už nebyl tím pečlivě upraveným profesorem, vlasy se mu začaly čepýřit, brýle mu sklouzly až ke špičce nosu a strašidelně zvedal ramena. Oči mu jiskřily nadšením a překypoval energií, jako by se měnil s každý slovem, jako by se stával svými vlastními tématy.
“...Proč myslíte, že všechno funguje tak, jak to funguje, zamysleli jste se nad tím někdy? Všimli jste si organizace v systému? Proč vás v občanské nauce učí to, co vás učí? Proč vám říkají, co máte vědět a co ne? Kdo to vybírá, kdo to určuje? Kdo rozhoduje o tom, kdy jste dost zralí na to, abyste se dozvěděli pravdu? Proč vám říkají co máte číst? Co říkat, kdy spát, co poslouchat, co jíst, co kupovat...?”
Citíl na sobě desítky párů dětských očí, byl jako nabitý elektřinou a tu přenášel na své posluchače, kteří bez dechu, jako zhypnoptizovaní naslouchali jeho výkladu, snad ani neslyšeli slova, jenž se mu linula z úst, byl to jen nekonečný proud energie, který jimi proplouval. A on pokračoval...
“...a proč nám doporučují některé výrobky? Tady už nejde jen o reklamu. Proč by do některých výrobků nemohli dávat nějakou drogu, která by nás nutila kupovat je znovu a znovu a při tom by stimulovala naše schopnosti orientace ve vlastní mysli? Co by JIM v tom zabránilo? Copak statistické agentury nemohou dostat peníze za propagaci určitých výrobků? Nebo lékaři?
Nebo mohu zajít ještě dál a ONI to dělají jen jako zastírací manévr, abychom si mysleli, že když si nekoupíme propagovaný výrobek, že JIM unikneme? Jen možná nechápou, že se stali sami součástí hříčky, kterou stvořili, součástí systému. Ano, už ani ONI neuniknou...”
Mladistvým mozkům pod šedou kůrou vířily zmatené obrazce tajemných postav, gigantických spiknutí a stejně obrovských mužů v oblecích, jenž stáli, větší než mrakodrapy a zvedali střechy domů a koukali do nich jako do terárií, pak šeptali tajemná slova a ta byla vysílána na megalomanských obrazovkách a radiové vlny je nesly vzduchem, aby se nakonec ty gigantické postavy proměnily v obyvatele domů, nad kterými stojí další obři... .
“...dřív byla reklama logickým výsledkem tržního mechanismu. Dřív určovala poptávka nabídku. Zákazník něco chtěl a to kupoval, samozřejmě že to, co chtěl muselo být dostupné, ale jak už něco bylo na trhu, určoval zákazník, zdali se výrobcům vyplatí daný produkt vytvářet. Jenže situace se změnila. Nějaký šikula našel skulinu, které si dřív nikdo nevšiml, anebo všiml a i když věděl kam přesně to vede, nechal systém růst.
Dřív, když bylo něčeho málo, byla po tom poptávka a výrobci začali víc vyrábět, jakmile se ale trh nasytil, nepřešel zájem jen zákazníky, ale i výrobce, tak by se dalo říct, že některé věci byly v módě a jiné ne. Všechno se měnilo v logických cyklech, které se samovolně střídaly. Ale postupně, jak se zvětšovaly možnosti, na trhu přestával být nedostatek. Prostě, všechno bylo k mání a bylo toho dost. Zde se pro výrobce vyskytla černá díra, jelikož přestala existovat poptávka. Lidé neměli co žádat, protože vše bylo dostupné.
Nyní přišel prostor pro reklamu, která začala být v tomto konkurenčním prostředí důležitým činitelem. Výrobci i prodejci se začínali předhánět, již nikoli v tom CO nabídnout, nýbrž JAK to nabídnout. A tak začali vymýšlet nové a nové způsoby podsouvání výrobků zákazníkům. Zkoušeli negativní reklamu, psychologické fígle v podobě dokonalých, idealizovaných obrázků, ale konkurence byla natolik vysoká, že se mnohé firmy a podniky začaly spojovat. Vznikaly malé i velké syntézy. A čím dál víc menších podniků začaly vlastnit obrovské korporace, přičemž zachovávaly trademarky svých bratříčků, aby lidé mohli kupovat “to, co znají”.
Pak ale nastal další zlom. Někdo přišel na to, že není třeba lidem výrobky prezentovat a přemlouvat je, ať si je koupí, vynalezli daleko účinnější metodu: Sdělit lidem inteligentním způsobem co chtějí, nebo co potřebují, popřípadě vymyslet nějaký důvod proč to potřebují a pak jim to prodat. Takový způsob marketingu má nesrovnatelně nižší náklady, jelikož můžete prodávat výrobky s neskutečně levnou výrobou, jelikož to může být cokoli, klidně ohnutý drát, co chcete prodat, jen musíte lidi přesvědčit, že ho chtějí koupit. Tak začali výrobci uměle vytvářet poptávku.
Někdo si dal práci. Zjistil, co lidi chtějí vidět, co lidi chtějí slyšet a čím chtějí být a to jim začal prodávat – jejich vlastní představy. A udeřil hřebíček na hlavičku, protože lidé se pak už na nic neptají, nic nepotřebují, jen kupují sami sebe. Nechápou, že přišli o touhy, o motivy, o city a seberealizaci, stejně jako o sebekritiku, která ve světě, jež se jeví být ideální, nemá místo. Ano, jsou války, ale proč? - Musíme si přece uvědomovat, jak dobře se máme, jinak bychom mohli začít reptat. Ano jsou živelné katastrofy, ale musíme věřit v “něco víc”, jinak bychom mohli odhalit podstatu. Vždy je potřeba mít důvod říct: “To se prostě mělo stát.”
Zašel jsem příliš daleko? Ano, možná, stále jsou na světě místa a lidé, jež jsou svobodní. Ale ti v mainstreamové společnosti nemají nárok.
Myšlenka je nejmocnější zbraň ve vesmíru a někdo si to uvědomil...
Kdo dokáže zabíjet nebo tvořit myšlenky, stává se v určitém smyslu Bohem, zvlášť pokud to dokáže s myšlenkami druhých.
Atomová bomba? S tím dnes můžete strašit malé děti, ale strach samotný, ten použít...na to už přišli dávno. Ano, byli zde mnozí tyrani a my jsme pochopili, že nás dokázali opanovat pomoci jediného pocitu – strachu. A když někdo najde nenápadnější metodu? Historie lidstva je dokonalá učebnice manipulace, do které může nahlédnout každý.
Otázka zní: Jak z toho ven? Zapadli jsme do systému, ze kterého už nelze jen tak ven, aby se nezhroutil jako domeček z karet.
Loutkaři tahají za nitky, ale když ty provázky ustřihnete, sesypete se jak laciná marionetta, je nutno na to jít jinak. Ale jak? Nejdřív musíme oživnout, být životaschopní sami o sobě, ale nebude to lehké, protože ostatní loutky tančící v rytmu, jenž udává Loutkař, do nás budou strkat a narážet, hrozit nám prstem v gestech “Mistra nad sebou”, když ale odoláme, budeme moci odstřinout pouta, jež nás vážou k Loutkařům, aniž bychom se složili...”
Jak mluvil, rostl dětem před očima a měnil se v sršící energetickou kouli. Poslední věty už doslova křičel.
“...doplnil bych to citátem svého oblíbeného autora, Mathewa...”
Pak z ničeho nic implodoval. Nebyl. Systém nemohl riskovat vlastní zhroucení a tak se raději zkratoval. Na místě, kde ještě před chvílí stál bizardní vypravěč se pak ještě malý moment skvěl nápis tvořený kouřovým písmem a pak se, se závanem větru, rozplynul...
“...V určitém momentě zjistíš, že je všechno jenom hra. Pak ti nezbývá, než se rozhodnout, jestli se podřídíš, nebo začneš určovat pravidla...”
Poškozený obvod “5.B” byl vyřazen ze systému a zlikvidován z důvodu narušení informačního embarga...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 15 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 27 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
