obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915355 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39483 příspěvků, 5738 autorů a 390302 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Trojí já ::

 redaktor čuk publikováno: 05.03.2007, 20:38  
Povídka mající zakončení požadovanéve WS: "Zakopal jsem ho pod jabloní". Do WS ho nedávám neboť je v ní horor spíše skrytý, vysvětlitelný, byť možná trochu mrazící a otrlý. A spíš než povídka je to nárys možného románu, proto propracovanost nutná pro povídku chybí.
 

Já jedna-1
Konečně sám v tichu a bez lidí. Jen moře poblíž malé pláže a skalisek v opuštěné zátoce, dvěstě metrů vzdálené od mé, tedy lépe řečeno Carlovy, přepychové chaty. Mořské vlny bylo jen nezřetelně slyšet. Měly by pokojně uspávat. Prázdný kout země, kde nikoho nepotkám, a když ano, tak mě nepozná. Kde tohle idylické místečko pan režisér Carlo našel? Snad to byla jeho oáza, kam i on se tajně utíkal.
Teď byl však v Hollywoodu a v plné aktivitě. Za týden bude vyhlašována jedna z nejprestižnějších filmových cen, kde i on bude mít své želízko. Tedy my. Jeho film, v němž je prý mé herecké kreativitě předurčeno zazářit jako nejpopulárnější hvězdě, tak tento nominovaný snímek opředený tajemstvím byl hotov. Náš velmi podivný horor, který získá nadšené přiznivce a velkou Zlatou kameru. Náš film. Říkám náš film, ale je to dost nepřesné vyjádření. Carlo dělal se svým nejnovějším kasaštykem velké tajnosti, nikdo neznal celý scénář, nikdo konečné dílo neviděl. Ani já. Nedovedl jsem jeho vyznění uhodnout z té hrstky na pokleslý vkus útočících scén, kde jsem hrál roli krásného lva salonu. Ani za pomoci mně protivných citovek jsem si nedovedl udělal celkový obraz. Mnoho záběrů, těch kontrastně hororových, bylo natáčeno v naprostém skrytu, s herci zcela neznámými, jejichž tváře musí zůstat utajeny. Carlo byl podivín, ale tohle přesahovalo všechny meze. A Carlo neodpovídal na mé otázky. Usmíval se všem námitkám, které se týkaly prestižního ohodnocení. Proč zrovna mne neznalého celého filmu vybral do role cvičené opice uklánějící se při ceremoniálu udílení cen?
„Jsi přece nejslavnější současná filmová osobnost, dočkej času, a protože jsi z těžké práce unaven, musíš si na pár dní opravdu odpočinout.“
Samozřejmě že přeháněl. Carlo byl skutečně nevěrohodný, ale dovedl se vlichocovat. A tak jsem unikl závěrečnému mumraji příprav a odjel.
Prošel jsem se po plážičce a zašel mezi skaliska. Byl jsem velmi unaven, nejen z natáčení, ale především tím, jak jsem byl neustále sledován zvědavýma očima médii i zástupem fanoušků a fanynek. Tady u moře ze mne jako zázrakem všechna tíže spadávala. Cítil jsem se najednou sám sebou, svou zásluhou, nikoliv na odiv stavěnou usměvavou maskou populární osobnosti, která se musela před kamerou pohybovat jako loutka. Byť dokonalá a prý šarmantní. Carlo je mistr lichotek. A současně tajnůstkář. V mnohém mě neoklamal, ale teď? Jaké hororové scény jsou v chystaném filmu dosud před všemi zraky zamlčeny?
Vrátil jsem se do chaty, jejíž lednička a spižírna byly nabity dobrotami a zdi opatřeny mými fotografiemi z filmů. Neměl jsem však hlad. Na rozdíl od slaného dechu moře zde vzduchem vanula jakási zvláštní vůně, a nebyla to vůně borovicového ostění. Pohledy upírající se na mne z fotografií na stěnách skoro děsily. Připadaly mi náhle cizí, pár jsem jich vůbec nepoznával, jako bych je nikdy neviděl. Jestli mě chtěl Carlo uctít a uklidnit, tak se mu to nepovedlo.
Vešel jsem do ložnice.Mé obvykle rozhozené barevné pyžamo bylo pečlivě složeno, z láhve whisky bylo na dva prsty upito. Že bych si už nepamatoval, co jsem dělal před odchodem na pláž? Že by podvědomá mluva vln vedla až k zapomínání?
V noci jsem měl neklidné sny, snad i proto, že moře při změně směru větru divoce bouřilo. Ve chvílích bdění mezi poryvy spánku jsem pociťoval jako by mé já, to veřejné, optimistické a pečlivě vypěstované, ustupovalo do pozadí a objevovalo se mé druhé já, to dosud potlačované, naplněné nehezkými myšlenkami, plnými děsu, obav a současně jakési šílené radosti.
Neměl jsem před spaním tolik pít. Ona zvláštní chuť whisky, výtečně uleželé, která se nemohla zbavit namodralé příchutě přinášené sem od moře, ta měla zřejmě čarující účinky.
Ráno mě přivedla k vědomí dvojitá dávka smrtonosně silné kávy. Už jsem si nedokázal zastírat, že v noci v chatě nikdo nebyl. Popřel jsem si, byť ne důrazně, že v jasné noci s měsícem, jehož oko se podobalo oku podivné ryby, jsem mohl propadnout somnambulismu. Ale že bych vzal sebou do chaty věci, které jsem skrýval v tajných přihrádkách skříní ve svém hollywoodském bytě? Jsem asi opravdu přetažen. Den jsem proležel v polospánku a polobdění pod horkým sluncem na pláži u moře. Nikdo nikde v dohledu nebyl, a přesto jsem měl dojem, že mě kdosi sleduje. Jako bych na prohřátém písku pláže neležel jenom já, ale a současně i jakési nejá, jako bych byl zobrazen v zkřiveném zrcadle zavěšeném na plujících oblacích, rychle se objevujících a ještě rychleji mizících. Náhle jsem se necítil sám se sebou spokojen a začal si představovat, jaký bych byl a co bych dělal, kdyby…. Noc se pomalu plížila, jako divoká kočka svítící zelenýma vražednýma očima, a já jsem se do ní nořil velice dalek od vyrovnanosti a usmíření svého ducha.

Já dvě-1.
Měl jsem plné zuby filmování. Nevěřil jsem Carlovým slibům, že se stanu filmovou hvězdou, že získám nevídanou slávu. Proč ty krkolomné a děsivé záběry ve skrytých ateliérech? Byly tak podivné, že se ihned stávaly nezapamatovatelnými. Carlo mi promítal jiné natočené sekvence, kde jsem se procházel v salonech plných společenské smetánky nebo vášnivě svíral v náručí jakousi krásku. Tedy ne já, ten mně tolik podobný elegán, to nejsem já, ale někdo ode mne nerozeznatelný.
„Ano, jsi to ty. Ale nepamatuješ se sám na sebe, tak jsi soustředěn na svou druhou tvář. A věř mi, kdybys neužíval ty dopingové tablety, neodvážil by ses všech těm krkolomností, které musíme nafilmovat, aby děs vypadal opravdově a přenášel se i na diváky.“
„Nepovídej, prosím tě, ten očarující já na plátně nejsem přece já.“
„Budeš, chlapče. On si také nevzpomene ty scény, kdy se mění v tvou hrůzou i nenávistí zkřivenou tvář. Jsi rozdvojen, ale tvé já se brzy spojí.“
Nenáviděl jsem toho krasavce, jehož jsem viděl na plátně, to dosud neznámé druhé (nebo snad první?) já. Já chci být jen svým já! Dosud má nenávist nepřerostla hranice zdravého rozumu, ale blížila se k ní mílovými kroky.
V okamžiku, kdy Carlo nanášel líčidla na můj obličej a měnil ho v odpornou masku, dodával:
„Ber tohle jako sen.V budoucnosti vidím tvou krásnou tvář přebírat nejcennější filmové ocenění. Ovšem tuto slavnostní tvář musíš najít a obléknout si ji.“
„Kde? V řiši přeludů?“
„Třeba i tam. Až k tobě přiroste, staneš se tím, po kom jsi dávno toužil. Cožpak chceš zahodit všechny dlouhé týdny rekonvalescence, ty předlouhé měsíce studia výrazů tváře a zvyků tvého, říkejme: prvního já?“
„Ale...“
„Cožpak si nezasloužíš odměny za všechny útrapy, které musíš nyní při natáčení prožívat? Kdy ztrácíš vlastní osobnost a stáváš se tím dosud skrytým človíčkem v sobě. Vyvedu ho na svět a vyleštím, a budeš to ty, kdo se mou zásluhou zaskví na slunci nesmírně lichotivé popularity. Kdyby, chápeš? Teď tě zachvacuje hnus, ničí ti duši. Ale brzy ožije skrytá nádhera tvého nitra, zapomeneš. On, ten druhý, bude zničen, nikdo už nebude milovat a obdivovat vzhled, který bude jeho a přesto bude ničemný. Marně se od něho bude distancovat. Ty tu odpornost hraješ, jemu bude přišita neodparatelnou nití navěky! Ty ji odhodíš jako včerejší ponožky. Musíš mu pomoci a napřažená ruka se jmenuje zkáza! Cožpak ho ještě dostatečně nenávidíš? Neboť on to byl, on to je, kdo předurčuje tvé nynější chování. Tvou kalvárii. Nebo jsi zapomněl, co udělal rodičům? Musíš ho zabít. Ano, to je hlavní součást tobě určené role.“
Carlova slova mi pronikala do žil, do každého záhybu srdce a mozku, nedalo se o ní přemýšlet a tudíž se stávala pravdou. Pravdou naplněnou nenávistí ke svému já jedna.
„Spolehni se na mne. Já tě povedu.“
Carlova slova mě celého rozechvívala nekonečným opakováním. Nebyl jsem schopen jim v ničem odporovat.

Já jedna-2
Začal jsem si představovat scény hororu, které by mě mohly kompromitovat. Scény, které jsem si snad jen vytvářel ve své mysli, ale možná, že jsem je opravdu natočil. Že bych na ně zapomněl? Věšel jsem si je na stěny jako imaginární obrazy. Měl jsem náhle potěšení z ošklivosti a drásavé krvelačnosti. Co se mi dělo v hlavě, to jsem přenášel na papír.Tak mě to kdysi dávno učil můj psychiatr. Ocitl jsem se v jiném světě, jakoby někdo do mne vstupoval na dálku, z dálky se blížil. Už je téměř tady. Proto mne neudivilo zaklepání na okno. Roztáhl jsem žaluzie a zahlédl rozšklebenou tvář. Že by má autoprojekce dosáhla až do chaty? Nebo to bylo skryté zrcadlo, v kterém jsem se obrážel? Otevřel jsem dveře, přízrak mě odstrčil a vstoupil dovnitř. Nebyl jsem schopen odporu. Návštěvník vešel doprostřed místnosti a otočil se zády ke krbu. Nad jeho tělem tak podobným mému se vznášela moje tvář, byl jsem to já, a nikde v pozadí se neblyštěla plocha zrcadla. Má poslední myšlenka byla: kolik by bylo zapotřebí zrcadel, abychom se spojili?
Pak jsem cítil, jak jsem vlečen po písku, ruce spoutané za zády. Měl jsem na nich navlečené rukavice, ten, kdo mě napadl, byl kupodivu velmi pozorný Méně šetrný už byl k mé tváři. Člověk? Nevěděl jsem. Vědomí mě opustilo.

Mezihra
Obrovský sál vyzdobený až k nesnesitelnosti. Zářící křišťálové lustry, barevné reflektory osvětlující pódium, všechna ta pompa v konečném výsledku dodávala zlatý přísvit elegánům a kráskám v černém a zvýrazňovala barvy kytic.
Režisér Carlo Hoppers naposled zvedl ruce v gestu díků a ustoupil do pozadí. Andělská tvář herce Roba Robertsona, která se blížila k mikrofonu, vyvolala návaly dlouhotrvajícího potlesku. Ukláněl se, pronesl několik dojatých slov. Převzal sošku miniaturní Zlaté kamery na podstavečku s jeho vyrytým jménem. Nekonečná bouře ovací. Pokynul rukou a obejmul za ním stojícího Carla Hopperse. Dvojice vyznamenaných světoznámých tvůrců se společně ukláněla.

Já dvě-2
Konečně odešli všichni reportéři a filmaři a já jsem zůstal v obrovské šatně zaplněné květy sám s Carlem.
Já dvě přeměněné v já jedna. Zmocnila se mě obrovská únava. Carlo vyňal ze stříbrného pouzdra injekční stříkačku, ze sametové krabičky ampuli a vstříkl mi posilující injekci. Slyšel jsem, jak říká:
„Tvá přeměna je dokončena. Stal jsi se slavným hercem. Doufám, že si zasloužím tučný šek.“
Podíval jsem se na papír, který mi podstrčil a zrakem, ještě rozmazaným dojetím a už zakaleným působením injekce, jsem spatřil několikamilionovou částku.
Zmohl jsem se na námitku: „Ale já...“
„Myslíš si, že péče, kterou jsme ti s doktorem Thomsonem věnovali, byla zadarmo?“
„Nemohla stát tolik.“
„Lehce nabyl, lehce pozbyl. Ale další peníze, mnoho dalších peněz přiteče. Tentokrát rovným dílem, ze všeho! Nebo jsi to snad nebyl ty, kdo zabil pravého Roba Robertsona?“
„To přece bylo mé já jedna! A já jsem byl své já dvě!“
Jen se zašklebil a vtlačil mi do ruky pero.
Podepsal jsem. A přerývavě pronášel do usínání: „Ale to jsem zabil část sebe, své první já. Teď jsem své druhé já, vlastně první já, které….“
„Správně chlapče, vidím, že si rozumíme.“
Druhý den jsem z banky vyzvedl peníze, přinesl je do svého bytu, kde už čekal Carlo s přípitkem a posilující injekcí.

Carlo
Jak hluboce jsem ho nenáviděl, zvlášť když se mnou chtěl ukončit smlouvu a prozradit, odkud jsem vzal tak velkou hotovost nutnou k natočení filmu. Nikdy o tom nemluvil, ale poznal jsem jeho plány, ač byl skvělým hercem, neošálil mne. Ten druhý, jeho dvojník, je plně v mé moci. A já z něho udělám svého vazala s nádherným mužným povrchem, kterého budou lidé a obzvlášť ženy obdivovat. A neodhalí jeho prohnilé nitro. Bude pro mne na slovo poslouchající opicí, jíž se někdy nazýval chudák nebožtík R.R.
Nicméně ještě musím vyřídit jeden účet. Thompsonova klinika je zadlužena až po půdu. Nikoho neudiví, když doktor kliniku zapálí a pak zastřelí sám sebe. Ten falešný Rob Robertson číslo dvě, Rob druhé já, mi poskytne alibi. Tedy opravuji: teď už skutečný Rob Robertson. Jediný toho jména i úctyhodného oslňujícího vzhledu. Kdo by se odvážil mu nevěřit?
Vyšel jsem z bytu, kde pospával, obešel několik bloků činžáků a vstoupil do telefonní budky. Zatelefonoval jsem doktoru Thompsonovi a smluvil si s ním tajnou schůzku na klinice.
Zadní vchod byl otevřen, ostatně jako při mých předchozích setkáních. V tuto noční hodinu byla klinika zcela prázdná. Doktor Thompson seděl ve své pracovně v otáčivém křesle a nabídl mi skleničku whisky. Jako obvykle. Uhladil si bradku. Jako obvykle.
„Díky,“ řekl jsem. „I já mám pro tebe dárek. Vždyť ti za mnohé vděčím. Tolik jsem ti zavázán.“
Sáhl jsem do kapsy a doktora Thompsona zastřelil. Přímo do srdce. Zahladil jsem stopy. Z vozu jsem si přinesl dva kanystry benzínu, rozlil je, prázdné pak pohodil v kanceláři. Odešel jsem zpátky k autu, nasedl a odjel. Pak jsem stiskl spínač. Za pár vteřin jsem uviděl ve zpětném zrcátku šlehající plameny a pak uslyšel výbuch. Zastavil jsem se, vystoupil a podíval se. O sto metrů dál plála jako pochodeň klinika doktora Thompsona. Auto jsem zaparkoval před domem jednoho Thompsonova pacienta, který se stal obětí nepovedené plastické operace. Pak jsem vystoupil, přešel za roh, kde stál můj mercedes, svlékl si rukavice a odjel domů. Rob bude ještě určitě vyspávat.

Thompson
Posadil jsem se do jeho křesla a čekal. Nechal jsem otevřené dveře. Carlo vstoupil a vytřeštil oči. Zakoktal:
„Jakto, dok...tore, vždyť jsem tě před patnácti minutami zabil.“
„Ne.“
„A jel jsem přímo sem domů.“
„Co když vidíš přízrak?“
Carlo zajektal zuby a nebyl schopen jediného pohybu. Zastřelil jsem ho jako se střílejí sochy. Zastřelil jsem na gauči ležícího Roba Robertsona. Jako by se měli střílet nebezpeční a snadno manipulovatelní šílenci.
Carlo možná ještě zaslechl mou poznámku: „Zřejmě jsi nepochopil, že i já mohu mít dvojníka.“
Našel jsem to, co jsem hledal. Ten milion.
Neprodleně jsem v kradeném autě odjel ze země.
Nebál jsem se, že na mne padne podezření. Celý rozhovor na klinice i výstřel byl nahrán na magnetofonu skrytém v mém ohnivzdorném sejfu. Našli ho. Záznam byl identifikován. Tělo vyhrabané ze spáleniště bylo skoro k nepoznání. Také ho identifikovali. Jako tělo doktora Thompsona. Nenapadlo je, že tato ohořelá troska patří mému prvnímu asistentovi. Mimochodem, byl má první úspěšně provedená výroba dokonalého dvojníka. Chudák. Byli jsme si tak blízcí. Pak odešel na dovolenou a já jsem ho včera tajně zavolal zpět. Vrátil se s radostí. Měl jen mne a své práci zasvětil celý život. Ale bohužel příliš mnoho věděl.

Já jedna-3 = Já tři
Zachránili mě mexičtí rybáři. Vousatí pašeráci našli mé umírající tělo v jeskyni u moře, kterou používali jako překladiště drog. Nepoznali mě. Vyléčili mě. Zapojili do gangu neb gringa potřebovali. Dokonce mi zaplatili plastickou operaci na jedné spřátelené mexické klinice. Příliš se nepovedla. Nevadilo mi to.
Když jsem si dodatečně přečetl vše, co psaly americké noviny, musel jsem se usmívat. Má zjizvená tvář měnila polohu vrásek a rudých švů. Vypadal jsem jako vystřižený z hororu. Podíval jsem se do zrcadla a začal se sám sobě líbit. Poprvé jsem vypadal opravdově. Přečetl jsem si titulky:
„Slavný režisér zabil doktora Thompsona. Pak zastřelil svou hereckou hvězdu a spáchal toutéž zbraní sebevraždu. Dodatečně se zjistilo, že byl zapleten do finančních machinací. Peníze, které z banky vybral geniální herec Rob Robertson, se nikdy nenašly.“
Musel jsem se samolibě ušklíbnout. Thompsonova práce s narafičením důkazů byla perfektní. Vysokou pojistku dostal vyplacenu jeho bratr žijící v Mexiku. Prý pak zanechal cestování po světě a otevřel si soukromou chirurgickou kliniku. Navštívil jsem ho. Nevěděl s kým hovoří. Já ano. Odmítl jsem nabídku, že odstraní deformace z mého obličeje. Velice litoval smrti svého bratra. Byli přece jednovaječná dvojčata a ta se mají obzvlášť ráda. Usmál se. Já také.
Mezi mexickými pašeráky jsem plně spokojen. Říkám si: Já tři. Mí parťáci se tomu srdečně chechtají a vyslovují lámanou angličtinou: Játre.
Po nocích jsem psal tento příběh, jenž nikdy nespatří světlo světa. Jedině když najdu dvojníka naladěného na stejnou psychickou vlnu. Popsané listy papíru jsem vložil do nerezového neprodyšného pouzdra. Vyšel jsem před svou mexickou haciendu, nasál vůni kvetoucích stromů. Vyndal jsem pouzdro z kapsy plandavých kalhot. Pod jednou starou jabloní jsem ho zakopal.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 38 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 sirraell 08.03.2007, 10:16:41 Odpovědět 
   Ja myslim, ze bys to do workshopu dat mel, ode mne bys mel body jiste. za 1
 čuk 07.03.2007, 19:46:54 Odpovědět 
   Díky za hodnocení. Ten těžkopádnější začátek měl působit reálným, ukolébávajícím dojmem, jakoby vlastně o nic nešlo.
"Zlou krev působiti" má také určité zakotvení v realitě, ale ale dal jsem se cestou varianty na upírovštinu, tedy poněkud podbízivějším stylem, spíš trochu parodií. Domníval jsem se, že tady navodím tajemnost a určitou hrůzu hned z počátku, i když bude poněkud vnější.Takže jsem překvapen, že je to s čtivostí naopak než jsem si myslel.
 Mathew 07.03.2007, 19:03:21 Odpovědět 
   Prvních pár odstavců mi přišlo poněkud těžkopádných, jakoby složitě konstruovaných, ale kdo má recept na dobrý úvod, ať mi ho pošle. Nakonec se to rozjelo v plné parádě a já hltal ty bravurní kličky jednu po druhé. Musím uznat, že tohle vymyslet, to už není jenom nějaký prvoplán. Ze začátku jsem čekal spíš psychologické hrátky, ale krásně se to zvrhlo v reálnou rovinu a o to je to mrazivější.
Něco takového si vybavím, když se řekne slovo povídka.
(co se týče workshopu, přijde mi tato povídka daleko čtivější, tak nějak čtenářsky přístupnější než "Zlou krev působiti")
 Maura 05.03.2007, 21:05:59 Odpovědět 
   Ne, nejsem, snažím se, aby autoři rostli a nepadali do vavřínů a ti, kteří jsou dobří, mají právo to slyšet.
 Maura 05.03.2007, 20:36:56 Odpovědět 
   A tak se od tebe učím, jak má vypadat opravdu dobrá a propracovaná povídka. Líbí se mi. Ale kouzlo v ní je kouzlo tvé osobnosti, otevřené a vážné.
 ze dne 05.03.2007, 21:03:35  
   čuk: Díky za hodnocení, ale jsi příliš hodná hodnotitelka.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lorth
(20.11.2019, 00:25)
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
obr
obr obr obr
obr
Nekropotence28
kilgoretraut
Škorpion a žába
Georgius J. Dvorak
Lapání
Polly
obr
obr obr obr
obr

Dobrou noc...
Jean Larycu
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr