|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 6 ::
|
 |
|
:: „Cože???“ ::
| (V roce 2004 jsme chtěli ve třídě natočit film.. Podle námětů jsem sepsala tenhle příběh, ale upozorňuju, že je fakt pitomý!! XD btw ten film jsme nakonec nedotočili :( ... škoda... Jo a měla jsem hrát Ludmilu :D ) |
| |
|
|
Dveře od chlapeckých záchodů se rozlétly do kořán, když začal zvonit školní zvonek, ohlašující začátek hodiny. V oblaku kouře se z nich vyvalili čtyři kašlající a zhulení hoši, sotva schopní chůze. Zařadili se mezi houf běžících žáku, spěchajících do tříd. První feťák se skácel k zemi a zůstal ležet, druhý feťák úspěšně běžel dál, ale spletl se, a místo do 8.C vběhl do 3.C, třetí feťák už byl málem ve třídě, ale bohužel narazil do dveří a upadl, a čtvrtý feťák s vítězoslavným „Jóóó!“ vběhl do třídy a svalil se pod svou lavici.
Když už byli ve třídě všichni, dveře se prudce otevřely a vešla učitelka, přísná baba s blonďatým drdolem, skládanou černou sukní, příšernou halenou a zmalovaným ksichtem. Žáci se vrátili na svá místa a ti co seděli (kromě čtyř zhulených hochů, kteří leželi vzadu na zemi), si stoupli. Učitelka si položila učení na stůl, postavila se v pozoru před tabuli a zamračeně se rozhlížela po třídě. Všimla si vysypaného baťohu jednoho chlapce v první lavici uprostřed a se slovy „Ukliď si to!“ mu do něj nakopala. Pak se znova vrátila do pozoru a zařvala:
„Sednout!“
Sama se posadila a prudce otevřela třídnici. Natáhla před sebe pravou ruku a zaječela:
„Propisku!“
Jedna šprtka jí okamžitě podala pero. Učitelka si ho prohlédla a třískla s ním o zem.
„Nechci pero, ale propisku!“ hulákala.
Dívka jí se slzami v očích podala propisku.
„Absence!“ vyhrkla učitelka.
„Novotná, Fialková,“ nahlásila služba.
Učitelka zaryla sdělenou informaci do třídní knihy, hodila propisku do vzdálenosti asi tří metrů od katedry a zaječela:
„Vezměte si to! A otevřete si sešity!“
Vstala a začala psát na tabuli příklad z odmocnin, když tu náhle začal hlásit školní rozhlas:
„Omlouvám se za vyrušení hodiny. Prosila bych zástupce osmé cé, aby se okamžitě dostavil do kanceláře. Opakuji, zástupce osmé cé, ať se dostaví do kanceláře. Děkuji, konec hlášení.“
V ten samý moment, v té samé škole, ale neznámo kdo a proč, někdo v černých kožených rukavicích brousil sekáček na maso. Když hlášení skončilo, neznámý brousek položil a odešel z místnosti.
Mezitím, zpátky v 8.C, se zvedla zástupkyně třídy a vykročila ke dveřím. Pak se ale váhavě zastavila a podívala na učitelku.
„Co čumíš! Běž!“ vztekle se na ni vyučující obořila.
Dívka vyšla ze třídy a zavřela za sebou dveře. Šla po schodech dolů, ale netušila, že jí jde naproti ten neznámý v kožených rukavicích. Jeho kroky se blížily a blížily, až se střetly s těmi jejími. Pak už byl slyšet jen tupý úder sekáčkem na maso a byla vidět krev. Spousta krve. Zástupkyně padla k zemi s rozseknutým hrdlem. Vrah v kožených rukavicích ji strčil do velikého pytle a táhnul ji směrem ke sklepu. Bum, bum, bum. S každým schodem nadskočila hlava mrtvoly ve zkrvaveném pytli.
Zpátky v 8.C: zástupkyniným spolužákům se zdálo divné, že se jejich spolužačka už dvacet minut nevrací. Vyslali tedy do kanceláře místozástupkyni. Jakmile však sešla ze schodů, i ji někdo vrazil sekáček na maso do krku. Strčil ji do pytle a odtáhl do sklepa.
Po dalších deseti minutách, kdy se do 8.C nevrátila ani zástupkyně, ani místozástupkyně, se už učitelka naštvala.
„Kde sakra jsou? Jdu se po nich podívat. A vy tady budete zticha, jinak celou tuhle třídu vyvraždím!“ zahulákala, vyšla ze dveří a zabouchla je za sebou tak prudce, že spadl obrázek, který visel nad nimi. Potom sešla ze schodů a někdo ji ze zadu napadl; do krku jí zasekl sekáček na maso. Učitelka se skácela k zemi v kaluži krve.
„Cože?“ zařval vrah.
Pokoušel se nasoukat mrtvolu do pytle, jenže najednou začalo zvonit. Vrah nevěděl co má dělat, bál se, že mrtvolu nestihne odnést do sklepa. Vymyslel proto nouzové řešení: odvlekl ji na dívčí záchod, zamkl ji do kabinky a klíč vyhodil z okna.
V 8.C mezitím přemýšleli, kde by mohly zástupkyně, místozástupkyně a učitelka matematiky být.
Druhý den měli v 8.C první hodinu hudební výchovu. Jako obvykle všichni seděli, ani nedutali a očekávali příchod pana učitele Trumpety. Ač má tak zábavné jméno, jeho vyučovací metody zas až tak zábavné nejsou. Spíš naopak, jsou strašné! Tento den, jako obvykle, přišel učitel zhulený. Vpotácel se do třídy a mával rukama ve vzduchu.
„Někdo tady hulí trávu!“ řval a začal postupně vysypávat žákům baťohy. Když se dostal k třídní sexbombě Janě, ukázal na ni prstem a řekl: „Ty půjdeš se mnou, kočičko,“
Jana se povýšenecky podívala na třídu a pak zamrkala na učitele.
„Ano, pane učiteli,“ dodala, vstala a šla za ním.
Vyšli spolu ze třídy a zabouchli za sebou dveře. Trumpeta odvedl Janu do kabinetu. Zamkl dveře, přistoupil k ní a začal ji líbat. Jana se nejdřív bránila, ale nakonec učitele objala a nechala ho dělat si, co chtěl. Svalil ji na zem a hned na to vyletěly do vzduchu jeho kalhoty a triko a Janina minisukně a top.
V 8.C měli mezitím volnou zábavu.
„Co to tady smrdí?“ řekla jedna z dívek, které právě přišly na záchody (naneštěstí to byly ty samé záchody, kde se v jedné z kabinek nacházela mrtvá učitelka matematiky), aby se u zrcadla namalovaly.
V tu ránu se ozvalo hlasité prdnutí.
„Kája.“ řekla druhá dívka.
„Holky… Já mám problém…“ ozval se ubrečený hlas z jedné kabinky a v tu samou chvíli začala z pode dveří kabinky s mrtvolou vytékat krev. „Já…Já jsem to dostala…“
„My vidíme Kájo,“ řekla třetí dívka při pohledu na krev. „Tak si to užij,“ dodala a odešla. Všechny ji následovaly, ale poslední se ještě otočila, když zaslechla druhé hlasité prdnutí.
„Zvládneš to?“ zeptala se.
„Jasně, klidně jdi,“ odpověděla Kája ubrečeně.
„Tak zatím,“ rozloučila se dívka a následovala ostatní dívky.
„Tady to fakt ale smrdí,“ řekla Kája.
Hodina uběhla jako voda a Kája byla pořád na záchodě. Najednou přišla tlustá uklízečka v zástěře a pískala si melodii písničky skákal pes.
„Tady to ale smrdí,“ přerušila pískání a vyndala mop z kýble s vodou. V ten samý moment se ozval hlasitý prd. „Je tu někdo?“ vyštěkla a z připraveného mopu, který držela v ruce, odkapávala voda.
„Není,“ ozvala se Kája vysokým hláskem.
„Ale já tě slyším,“ zahulákala uklízečka a opřela se o mop jako o oštěp. V tu chvíli si všimla krve, která vytekla pode dveřmi, za kterýma byla zamknutá mrtvola. „Ty máš asi problém, co?“ zeptala se mateřským tónem.
„Ano.“ vypískla Kája.
„Tak to ti pomůžu. Jak se jmenuješ?“
„Kája.“
„Ahoj Kájo, já jsem Ludmila.“
„Ahoj Ludmilo.“
„A teď mi pomalu otevři.“
„Ne.“
„Otevři mi, musím ti pomoct!“
„Neotevřu!“
„Nemůžu tě tu nechat!“
„Já vám neotevřu!“
„A navíc musím vytřít všechny záchody. Dělej, otevři!“ uklízečka zalomcovala dveřmi s mrtvolou.
„Ne!“
„Když to jinak nejde,“ uzavřela Ludmila a vytáhla zpod zástěry pistoli. Namířila jí na kliku a vystřelila. Potom pomalu otevřela dveře. Před nohy se jí svalila mrtvola učitelky matematiky.
„Proboha Kájo, co se ti stalo?“ zařvala a uskočila k umyvadlům.
„Mě nic,“ zavolala Kája z vedlejší kabinky.
Uklízečka začala ječet a vyběhla ze záchodů.
„Ludmilo, co se děje?“ křičela Kája, pořád zamčená na záchodě.
Ludmila mezitím celá udýchaná doběhla do ředitelny. Pistoli položila na stůl a hulákala: „MRTVOLA! TAM JE MRTVOLA! MRTVOLA!“
„Uklidněte se paní Kbelíková,“ požádala ji ředitelka a položila jí ruku na rameno. „Kde je mrtvola?“
„Na-na dívčích záchodech!“ ukazovala směrem na chodbu.
„Půjdeme se tam podívat, ano?“ řekla ředitelka a než vyšly z kabinetu, ještě se s vykulenýma očima se podívala na pistoli, kterou Ludmila položila na stůl.
Když dorazily k záchodům, ředitelka oněměla hrůzou a přiklekla k mrtvole. Hleděla na ni s očima plnýma slz.
„To-to je madam Početná… Učila-učila matematiku…“zakoktala, když byla konečně schopná mluvila.
Ozvalo se další hlasité uprdnutí.
„Co to bylo?“ tázala se ředitelka a pohlédla na uklízečku.
„Kája.“ odpověděla jí.
„Ludmilo? Co se stalo?“ ptala se Kája.
„Asi-asi bychom měly zavolat policii.“ prohlásila ředitelka.
„Ano.“ souhlasila Ludmila a obě odešly.
„Cože? Kvůli jednomu uprdnutí volat policii?“ ozvalo se ze záchodu, na kterém byla Kája.
Po čtvrt hodině přijela policie.
„Takže vražda, říkáte,“ prohlásil inspektor v dlouhém béžovém kabátě a psal si poznámky do notesu, když stál nad mrtvolou. Jeden jeho kolega rozestavoval kolem mrtvoly červené kužely, označující zákaz vstupu, a druhý kolega zesnulou fotografoval.
„Domníváme se,“ zavzlykla ředitelka, pravou rukou si podepírala levou, kterou natáčel na prst svůj řetízek a shlížela na tělo madam Početné.
Napravo od ředitelky stála Ludmila a s rukama sepnutýma za zády sledovala počínání policistů. Všude kolem – před záchody i přede dveřmi – stáli žáci školy a tiše si povídali.
Znovu se ozval prd a všichni zmlkli.
„Co to bylo?“ optal se inspektor a druzí dva policisté zvedli hlavy.
„Já.“ ozvala se Kája.
„To byla Kája,“ řekla Ludmila a policisté se zase vrátili ke své práci.
„Máme to, šéfe,“ řekli po chvíli
„Měli bychom sepsat protokol,“ prohlásil policista a podíval se na ředitelku školy.
„Ano, jistě. Mohli bychom jít do ředitelny.“
„Až po vás,“ řekl zdvořile inspektor a ukázal pravou rukou na dveře.
První vyšla ředitelka, za ní uklízečka Ludmila a tu následoval inspektor se svými kolegy. Na záchody se okamžitě navalili žáci.
Ředitelka uvařila kávu pro pana inspektora, který si sedl ke stolu naproti ní. Ludmila seděla u dveří a policisti se rozhlíželi kolem.
„Něco jsem našel šéfe,“ řekl a uchopil do papírového kapesníčku Ludmilinu zbraň.
Inspektor se ohlédl a uklízečka vstala a natahovala se pro svou zbraň.
„Ta je moje,“ řekla.
„Ale ale, máte zbrojní průkaz, madam?“ zeptal se inspektor.
„Ale samozřejmě,“ Ludmila zašátrala v kapse a vytáhla kus papíru.
Inspektor si ho prohlédl a se slovy „Ano, to souhlasí,“ jí ho vrátil zpátky. „Vy jste říkala, že jste mrtvolu objevila jako první, že ano?“
„Ale já ji nezabila!!!“ bránila se uklízečka.
Mezitím začalo zvonit. Jana dopila svou kávu a podívala se na pana učitele trumpetu. Pořád s ním byla v kabinetě a ani jeden z nich netušili, co se stalo.
„Měla bych už jít, pane učiteli,“ řekla s utrápeným výrazem ve tváři a zvedala se k odchodu.
„Ne… Počkej Janičko… Musím…musím ti něco říct… ukázat. Pojď se mnou,“ učitel ji uchopil za nadloktí, odemkl dveře a vedl ji pryč. Zabočil ke sklepu. Otevřel mřížované dveře, rozsvítil, a vedl Janu dolů. Tam, na zemi, leželi o zeď opřené dva zkrvavené pytle. Jana vyjekla a vyprostila se z učitelova sevření. Ustoupila o dva kroky do zadu. Učitel pytle otevřel. Z každého vykoukla jedna zkrvavená hlava – z prvního ta zástupkyně, a z druhého místozástupkyně. Janě kanuly po tvářích slzy.
„Vy…?“ zeptala se nevěřícně a pomalu stoupala po zadu na schody.
„A-ano…Já… zabil jsem je… Já jsem vrah! Zabil jsem je!“ vřeštěl učitel nepříčetně.
„Tak-tak já teď půjdu,“ řekla Jana, když už byla nahoře na schodech a klepala se strachy.
„Ale ty už nikam nepůjdeš…“ prohlásil učitel neobvykle klidným hlasem a vytáhl sekáček na maso se zaschlou krví.
Jana začala ječet. Všichni žáci na záchodech ztichli a podívali se na chodbu. Ředitelka s Ludmilou a policisty zmlkli též. Inspektor otevřel dveře, pohlédl ven a zpět na ředitelku.
„Cože?“ zeptal se.
Žáci vycházeli ze záchodu a ptali se „Cože? Cože?“
Jedna dívka (ta, která se Káji ptala, jestli to zvládne), zůstala na záchodech a křičela: „Dělej, Kájo!“
Kája si naposledy uprdla a konečně vyšla ze záchodu.
Všichni žáci, ředitelka, uklízečka, inspektor i jeho dva kolegové stáli před záchody. Nakonec všichni vyšli na chodbu a šli se podívat, co se stalo. Na konci chodby ležela Jana a sípavě sténala. Kolem ní byla krev. Všichni se jí rozeběhli naproti a volali „Cože?“
Když byli u ní, zjistili, že je pořezaná, ale že naštěstí žije. Byla tak vysílená, že jenom ukázala prstem do sklepa, zachraptěla: „Je… tam…“ a omdlela. Všichni sestupovali pomalu po schodech, v čele s ředitelkou a inspektorem. Našli dva pytle s mrtvolami a vedle nich… a vedle nich stál pan učitel Trumpeta. Měl k sobě připoutanou bombu.
„Já-já jsem je zabil… Vrah… jsem-jsem vrah…“ zakoktal se s pláčem a škrtl sirkou.
Najednou, jakoby se svět zastavil… Všichni tušili, co se stane a pocítili smutek… Tak velký smutek, který v životě nezažili… A úzkost, takovou úzkost, která se nedá ani popsat… Věděli, že tohle je konec… Konec všeho… Všichni plakali a sténali a poslední co řekli, byla otázka… Prostá otázka…
„Cože???“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
85.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 3.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
4.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 16 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 50 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
