| Taková depresivní chvilka, když člověk usíná sám. |
| |
|
|
Choulím se na posteli.
Dívám se do stropu,
vnímám jen svoji nesmírnou bolest.
Jsem pod těžkou, hřejivou peřinou,
přesto mě obepíná zima.
Je všude okolo mě.
Zarývá se mi pod kůži.
Štípe mě do zmrzlých tváří.
Hlavou mi víří myšlenky.
Po tvářích stékají slzy.
Nenávidím ho.
Nenávidím se.
Nenávidím ten
nespravedlivý život.
Chce se mi křičet!
Chce se mi řvát!
Chce se mi nadávat
celému světu...
Ale hlas selhává.
Propadám se
kamsi do temna.
Postel mě pohltí.
Kéž by to bylo naposledy.
Ze srdce si to přeju.
Život jednoho člověka
má tak malou cenu.
Neexistuje vysvobození.
Neexistuje záchrana.
Neexistuje východisko.
Neexistuje spása.
Existuje jen ortel.
Tma se zvětšuje,
pomalu se rozpíná okolo mě.
Myšlenky se utišují.
Dech se zpomaluje,
stejně tak srdce
bije pomaleji.
Přestávám slyšet svůj tichý,
přesto srdcervoucí pláč.
Už cítímjen horké slzy,
které si prodírajá cestu z mých očí
a padají ke sténajícímu srdci.
Vše a nebo nic?
Vysvobození nebo zatracení?
Spása nebo ortel?
Usínám.
Spím.
Oči, ve dne tak modré,
potemněly.
Navždy?
To nikdo neví.
Nikdo neví,
co bude dál.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
3.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 19 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
