|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 6 ::
|
 |
|
:: Požehnán budiž medvědicí ::
|
| |
|
|
Pomalu otevřel oči. Zaúpěl. Celé tělo ho bolelo, v hlavě měl zatemněno. Nepamatoval
se na nic. Jak se sem dostal? Kde to vlastně byl? Pokusil se nadzvednout, ale v tom
mu bokem projela nesnesitelná bolest, řezající jako ostrý nůž. Opatrně sáhl do těch míst
a na ruce mu ulpělo cosi teplého a lepkavého. Podíval se. Krev.
Uslyšel křik. Několik postav se nahrnulo do chatrče, ale mladá dívka, dosud spící na stráži u vchodu, je rozezleně vyštvala pryč. Nerozuměl, neznal tu řeč. Pozorně si ji prohlédl. Nebyla ani hezká, ani ošklivá. Na ženu dosti silně stavěná, s nezvykle hlubokým hlasem. Odělo ji pouze několik svršků kožešin a primitivní šperky vyrobené z kostí a zubů. Hnědé vlasy v podobě houževnatých copánků spoutaných páskou, dívce spadaly na rozložitá ramena, opálená pouštním sluncem. Přistoupila k němu.
„Kdo jste?“
„Nemluv!“ odsekla.
Zadíval se do upřímných očí, černých jako tma. Viděl v nich nelítost a hněv.
„Kde to jsem?“ vyptával se dál.
„V naší vesnici,“ odpovídala pořád tím chladným tónem, studícím jako kov, ale nepřestávala si hledět své práce. Pomalu odvázala starý převaz a odhalila tím hrůznou pravdu. Najednou si uvědomil, že ať už mu to způsobilo cokoliv, bohové ho museli mít rádi, že dokázal přežít. Napříč levým bokem se rděla ošklivá rána, dlouhá dobrou stopu, nesoucí známky po pěti strašlivých drápech.
„Lež klidně!“ napomenula ho hlasem nabroušeným jako břitva.
„Co se stalo?“
Přestala. Uhlíkové oči vystřelily směrem ke zmatené tváři. „Měli jsme tě nechat zemřít!“ prskla. „Za svůj čin bys nezasloužil nic jiného!“
„Můj čin?“ nechápal. „Co . . .au! O čem to mluvíte?“
Ušklíbla se. Nefalšovaný výraz zhnusení a pohrdlivosti zkroutil plné rty. Zdálo
se mu to nebo v tom tvrdém pohledu zahlédl náznak slz? Neodpověděla přímo.
„Vy, lidé, jste odporná stvoření,“ pokračovala vrčivě, jakoby nic. „nejen, že za své činy necítíte žádnou zodpovědnost, ale navíc nemáte ani tolik odvahy, abyste se k nim alespoň přiznali! To je vám podobné!“
Prudkým trhnutím, snad naschvál, utáhla konec obvazu tak, až mužovo tělo svázala vlna intenzivních křečí.
„Brzy ale všemu bude odčiněno! Velká Matka nad tebou vynese rozsudek a tak její duše dojde pokoje!“
Chystala se vstát, ale chytl ji za paži. Zkusila se vymanit, ale na to byl jeho stisk příliš silný.
„Počkejte!“ řekl docela klidně, navzdory prudké palčivosti, pulsující mu každým svalem. „Kdo je Velká Matka?“
Oči se jí skelně zaleskly.
„Mata-Ursa, ta jejíž život dnes zhasl tvou rukou!“ zachraptěla zlomeně a to už bylo znát,
že nemá k pláči daleko.
Překvapeně vytřeštil oči. „Cože? Co to povídáte?! Já přece nikoho nezabil!“ hájil se.
Zarazila se. Udělalo se jí na nic. Jak se jen opovažoval?! Kde bral tu drzost lhát dceři náčelníka kmene medvědijců přímo do očí?!
„Kdyby nám to zákon dovoloval, zabili bychom tě na místě!“ zasyčela. „Pravidla ale mluví jasně, žádný zajatec nesmí zemřít, dokud nad ním Mata-Ursa nevynese konečný rozsudek!“
Tak počkat! Dost! O čem to tady u všech všudy mluví?! Nejdříve jej označí za vraha jakési ženy, se kterou se v životě nesetkal a nyní mu vykládá, že nad ním má ona zesnulá vynést ortel. Co se to tu děje?! Nechápal to. Nerozuměl dočista ničemu! Musela být jedině šílená, jinak si to prostě nedokázal vysvětlit.
Vypadalo to, že dívka už doopravdy odejde, ale jen přešla k protější stěně prostého příbytku a z umolousaného kusu hadru vyňala jakousi věc. Malou sošku dřevěného medvěda, místo jehož očí zářily v dokonale opracované hlavě dva rubíny.
„Tohle jsme u tebe našli,“ zašeptala triumfálně. „Myslím, že tento důkaz svědčí za vše.“
Zalapal po dechu. „Ne, ne to je omyl! Vysvětlím vám to!“
„Na vysvětlování je pozdě, hnusný zloději, zítra se koná soud a spravedlnosti bude učiněno za dost! Nad tím jsi měl přemýšlet dřív!“
S tímto odešla a ponechala jej na pospas samotě a chaotickým myšlenkám. V hlavě
mu hučelo jako v úle, úporná bolest otupovala jeho schopnost soustředit se. Najednou pro něj vyvstávalo příliš mnoho otázek, ale na žádnou z nich nenacházel odpověď. Připadal si jako v nějakém opravdu špatném snu. Co se to proboha stalo? Vždyť on přece nikoho nezabil! Chtěl jenom tu sošku vrátit. Beztak už v jeho městě napáchala dost neštěstí! Kvůli té proklaté věci přišlo o život více než pět lidí! Jak se ale zdálo, neměl nejmenší šanci svůj osud zvrátit. Ostatně, kdo by také věřil člověku jako on? Byl přece jen obyčejný zloděj, podvodník a lhář.
Dunění bubnů, znějící v pomalém rytmu pohřebního průvodu doléhalo do vnitřku chatrče jako neodvratný popěvek smrti. Slyšel, jak se hlasy medvědijců postupně přidávají
ke smutečnímu žalozpěvu. Ženy a děti naříkaly, muži vzdávali šlechetnými slovy mrtvé poslední hold.
Závěs u vchodu se rozhrnul a vstoupila táž žena, jež ho včera ošetřovala, avšak v doprovodu urostlého válečníka, oděného do slavnostních kůží a magických amuletů. Po jeho pravém boku stanula další postava, zřejmě šaman. Hůl, jíž třímal v ruce, zdobily tajemné rytiny a ornamenty a na její špici se pohupovaly dvě krysí lebky zavěšené na kožených šňůrkách.
„Je čas,“ řekl mohutným hlasem muž, nejspíše náčelník, jenž každým gestem vzbuzoval
u každého nezměrnou autoritu a úctu. I Borg, jindy ve všem nezlomný a tvrdý, pocítil, jak
jej zachvacuje posvátná bázeň.
Dva ztepilí chlapíci, očividně sloužící jako osobní stráž, k němu přistoupili a nemilosrdně mu svázali ruce za záda. Popadli Borga každý z jedné strany a následujíce svého vůdce, vyvlekli ho z chatrče ven.
Bum. Bum. Bubny stále zněly. Procházeli uličkou utvořenou obyvateli domorodé vesnice
a on cítil jak se mu nenávistné pohledy vpíjejí do těla. Propalovaly ho jako žhavé uhlí. Odněkud přilétlo dokonce kamení a bolestivě ho zasáhlo do pravého ramene. Následovala hrouda bláta. Plivance. Nadávky. Nezbývalo mu, než to mlčky snášet.
Konečně se zastavili před oltářem a všechno utichlo. Nástroje i zpěvy. Strážci jej pod nátlakem hrubé síly donutili, aby poklekl. Vzhlédl a uviděl před sebou kamennou modlu,
na níž spočívalo ohromné tělo huňatého medvěda, černého jako noc. Kolem dokola
jej obléhaly drobné červené kvítky a dary v podobě malých obětí, převážně hospodářských zvířat, které měly zemřelé sloužit v posmrtném životě. Všude voněly zapálené svíce
a bylinné tyčinky. Šaman postoupil vpřed a s hlavou zvrácenou k nebesům a pažemi roztaženými započal obřad.
„Velká Matko,“ zvolal úpěnlivě, chřestíce přitom dramaticky holí. „tu je ten provinilec, který tě nenechal dojít pokoje! Vejdi mezi nás a rozhodni, jaký trest zaslouží!“
V Borgovi se vzedmul zmatek. Velká Matka je medvědice?! Vydechl v duchu nevěřícně. Celou tu dobu měl za to, že barbaři nemluví o ničem jiném, než o ženě! Jestliže se ale zloděje zmocnil strach a nepochopení, vzápětí přišlo ještě něco daleko horšího.
Lebky na šamanově holi se opět rozhoupaly a mezi přítomné vstoupil lezavý chlad. Rudé kvítí se v divokém tanci vzneslo do vzduchu a než se stačili nadát, stál před nimi duch ušlechtilého zvířete, symbolizujícího nepřemožitelnost a sílu.
Borg sebou nepokojně trhl, ale ruce strážců ho sevřely o to víc. Mata-Ursa se vydala přímo k němu. Cítil, jak se chvěje. Zastavila se. Nikdo se neodvážil pohnout. Hleděla mu zpříma do očí, kde se odrážel smutek a lítost, ale i mateřská něha. Pak promluvila hlasem tak vlídným a hřejivým, že by nikoho v životě nenapadlo, přisuzovat ho takto mohutnému zvířeti.
„Buďte pozdraveni, mé děti,“ pronesla k přihlížejícím.
Zástup divochů samou pokorou padl na kolena.
„Buď pozdravena, ó Velká Matko,“ zahučeli sborem.
„Vstaňte, mé děti,“ vybídla je něžně. „není potřeba se mi klanět. Přišla jsem, jen abych ospravedlnila duši tohoto muže,“ pokynula rozložitou hlavou k Borgovi.
Mnoho těl se zdráhavě napřímilo, desítky párů očí nechápavě těkalo z jednoho na druhého.
„Ospravedlnila?“ otázal se opatrně šaman, jakoby tomu, co právě řekla tak docela nerozuměl. „Matko,“ oslovil ji polohlasně. „tento muž je vrah, nezaslouží si nic jiného, než smrt!“
„Ticho!“ zamručela výhružně. „Já rozhoduji o důsledku jeho skutků!“
„Ano, zajisté, odpusť mi mou troufalost,“ zaskuhral a odplížil se jako spráskaný pes, vědom si svého místa
Mata-Ursa se důležitě odmlčela.
„Stala se hrozná věc, jíž dozajista nejste schopni odpustit. Než se ale pustíte do vykonávání rozsudku, měli byste vědět, že člověk, jenž poníženě klečí před vámi, není tím, za koho jej možná považujete.“
V davu to vzrušeně zašumělo a na tváři každého z nich vyvstal úžas. Šaman znejistěl.
„Není?“ vydechl překvapeně. „Co tím myslíš, Velká Matko? Všichni jsme přece viděli krev, která poskvrnila jeho nečisté ruce a pak také ta soška . . .“
„On mne nezabil,“ pokračovala rozvážně. „Chtěl mi pomoci, ale já ho poranila.“
„Kdo tedy ale . . . “
Zpola nevyřčený dotaz zůstal ve vzduchu napjatě viset.
„To on!“ ozvalo se po nějaké době z davu.
Houf se rozestoupil a nechal projít dva strážce, svírající v rukou hubeného muže. Borg
ho okamžitě poznal. Vystouplé lícní kosti, vytáhlá postava i pískově žluté vlasy mu ihned připomněly odvěkého nepřítele a postrach thazaragského podsvětí.
Šaman i náčelník s dcerou se dychtivě obrátili na medvědici. „Je to pravda?“
Pozvolna pokynula velkou hlavou a oči se jí zlostně stáhly do úzkých štěrbinek.
„Ano, tohle je pravý vrah,“ označila jej neomylně. „To on ukradl vaši sošku,“
„To není pravda!“ křičel a vzpouzel se v křečovitém sevření silných rukou. „To Borg! Borg to udělal! Ukradl sošku a pak zabil medvědici, když jej pronásledovala!“
Rána do obličeje ho umlčela. „Mlč, hanebný lháři!“ okřikl muže náčelník. „Chceš snad zpochybňovat slova Velké Matky?“
Otočil se na své ochránce. „Pusťte nevinného!“ poručil vážně.
Stráže rozvázali Borgova pouta a zloděj si promnul zarudlá zápěstí, kde se rýsovaly otlaky lněných provazů.
„Málem jsi zemřel vinou naší křivdy,“ pokračoval důležitě, přičemž v jeho hlase byly patrné známky pohoršení a studu. „Možná jsi zloděj, ale jak nyní vidím, tvé úmysly nebyly špatné. Snad činy, které jsi vykonal, nejsou dobré, ale zřejmě máš srdce na pravém místě. Na darebáka jsi čestný muž a toho si cením, i když mě to popravdě překvapuje. Pokud Velká Matka říká, že jsi nevinný, budeme i my věřit jejím slovům. Patří ti omluva za nás všechny. Pověz, přijímáš toto gesto?“
Borg důrazně kývl. „Ano, přijímám. Ten bůžek napáchal v mém městě příliš škody a uhasil mnoho životů, jež mohly až dosud žhnout. Vím, že mi toto právo nenáleží, ale byl bych rád, kdyby se tomuto muži dostalo náležitého trestu.“
Náčelník znovu pohlédl na Mata-Ursu. „Jaký je tvůj rozsudek, Velká Matko?“
„Má pravdu, každý prohřešek, ať už drobný či vážnější, si žádá odčinění. Váš kmen
se odpradávna řídí úslovím, co činíš jiným, nechť je učiněno i tobě a přesto, že jsem s tím v mnoha ohledech nesouhlasila, pro tentokrát vám musím dát za pravdu.“
Zabijákovy oči se rozšířily strachem, když mu došel význam její řeči. „Ne, to ne! To přece nemůžete!“
Bylo však pozdě. Velká Matka máchla průsvitnou prackou, nehmotné drápy se zaťaly
do třesoucího se těla.
„Nechť tvá duše dojde pokoje, tak jako má!“ pravila bezcitně a tímto zbavila vraha nadobro života. Mohl zemřít mnoha způsoby, krutějšími a daleko bolestivějšími, ale tento patřil k těm nejhorším. Ukradla mu duši, tak jako on jí.
Vysoká postava se bezvládně sesula k zemi a dav znovu ovanul ten známý chlad. Tentokrát však před nimi stanul černý stín. Rozhlédl se po všech přítomných a spustíc uširvoucí nářek, vypařil se do ovzduší jako pára nad hrncem. Borg se za ním ještě dlouho díval, v očích zvláštní prázdnotu.
„Nelituješ snad svého rozhodnutí,“ ujistil se šaman. „Tvůj přítel dostal, co po právu zasluhoval“
Tvrdošíjně zatnul pěsti. „Nebyl to můj přítel,“ odvětil chladně. „Tam odkud pocházím přátelství neexistuje.“
„Pak je tedy dokonáno,“ podotkla mírně medvědice a přistoupila k muži o něco blíž. „Zbývá ještě poslední věc, než mi bude dovoleno vstoupit na věčnost. Poklekni.“
Borga se zmocnila nejistota, ale přesto udělal, oč ho žádala. Napřáhla vlídně pracku
a náznakem ji pokladla nad zlodějovu skloněnou hlavu. „M´ara du gie ursta.“ Zašeptala měkce. „Požehnán budiž medvědicí a vše zlé je ti odpuštěno.“
Znovu vstal, v srdci zvláštní uspokojení.
„Nuže, nastal čas jít,“ dodala tiše. „Čeká mne ještě dlouhá cesta. Buďte sbohem, mé děti
a nezoufejte, brzy nadejde čas, kdy se opět setkáme.“
„Buď sbohem, Velká Matko a mír tvojí duši,“ ozvalo se znovu sborově.
Záhy se s úlevným povzdechnutím vznesla do vzduchu a stejně jako její temnější protějšek i ona se v momentě rozplynula v obláček mlhy. Desítky hlav vzhlížely v tu chvíli k obloze a loučily se s velkou ochránkyní Silvatimorského hvozdu. Čerstvá rána na sebe ale nedala zapomenout a Borgovým tělem opět projela vlna neutišitelné bolesti.
„Jsi ještě slabý,“ řekla náčelníkova dcera, nyní již úzkostlivě. „Měl by sis odpočinout, dokud se zranění nezahojí. Pojď, pomohu ti,“ nabídla se a nechala ho ať ovine paži kolem jejího krku. Podepřela muže ze strany a bok po boku odkráčeli zpět do chýše. Už necítila hněv, ale nemohla to nazvat ani přátelstvím. Přestože se jeho nevinna prokázala, nedůvěřovala mu. Věděla, že nemá v úmyslu jim nijak ublížit, ale pořád to byla medvědijka a ti jak známo k cizincům příliš vřelé city nechovali.
Dlouho mezi nimi vládlo ticho. Borg se uložil na lůžko, zatímco ona chystala bylinné masti a balzámy. Potírala zasažené místo a on ji přitom se zaujetím sledoval. Nevěděl proč, ale najednou ho něčím ta žena přitahovala. Možná to byl její přirozeně divoký vzhled nebo průbojný temperament, ale poznal, že i pod tou drsnou maskou se skrývá něha a laskavé srdce.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se po chvíli a jeho charismatický hlas rázem prozářil místnost jako vlídné světlo.
„Havranka,“ odpověděla až nezvykle tiše.
Chytil ji jemně za ruku. Na okamžik zaváhala, ale nakonec jeho stisk nejistě opětovala.
„Dík,“
Usmála se. Dokončila nový převaz a ztěžka vstala. Vypadala unaveně.
„Spi,“ řekla starostlivě a vzápětí, našlapujíce měkce jako kočka, odešla.
Rohož zakrývající vchod se znovu odhrnula a do chatrče vstoupilo chladné světlo počínajícího dne. Jak zajímavě a neobvykle její silueta vynikala v záři loučícího se jitra
už ale neviděl. Pro Borga nastala noc. Usnul.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
92.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
