|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 6 ::
|
 |
|
:: Kronikář a chráněnka ::
 Kyako |
publikováno: 12.03.2007, 5:36
|
| Můj soutěžní příspěvek do MTP. Přeji pěkné počtení. :-) |
| |
|
|
Pršelo. Lidé děkovali a nosili ven hrnce a vědra. Děti chytaly velké dešťové kapky do dlaní a do úst. Smály se. Celá vesnice byla venku a veselila se nad příchodem deště. Jejich radost však měla být brzy umlčena zlou zprávou...
Jeho oči viděly i za tmy a dokázaly si povšimnout maličkostí jiným neviditelných. Pohledem přimrazil veverky k větvi a pavouky na jejich hedvábných vláknech. Když chtěl, dokázal je přimět poskakovat na místě. Uměl přinutit hejno komárů, aby ubodalo zajíce k smrti. Učil pavouky plést pavučiny rychleji, než by se vrána vznesla z vrcholku stromu a přistála jinde, a větší než hradní brány. Hlasem bych schopen ukonejšit k věčnému spánku kunu nebo jehně. Jeho schopnosti však byly omezené. Nedokázal ovlivnit chování jelena ani medvěda. Nedokázal uspat člověka.
Tohle všechno mu v jeho snažení nepomůže, i kdyby ovládal lidi. Měl však svůj cíl a hodlal ho dosáhnout stůj co stůj. Po celé dva roky se mu nevedlo, tentokrát už ale odmítal prohrát. Ta dívka musí být jeho, tak jako celá tahle země! Jenže ona stále vzdoruje! Jak je možné, že má pevnější vůli než všichni obyvatelé jeho říše dohromady? Jak je možné, že se mu ji stále nepodařilo zlomit, když země sténá pod jeho krutovládou?
Nevyznal se v ní. Nehodlal se jí však ani doprošovat. Naslibovat toho také může spoustu, ale k jejímu srdci a svědomí se nedostane. Nemiloval ji, nevěděl, co to znamená. Vnímal to jen jako hloupou frázi. Nepotřeboval lásku k životu. Žil jen pro moc a bohatství. Ji považoval za svůj majetek. Ale chtěl ji získat. Hledal její slabé místo. A právě proto teď pozoroval ve skrytu houštin radující se vesnici. Ona se tady narodila, pokud tedy nějakou slabinu má, musí ji odhalit právě zde.
První, co upoutalo jeho pozornost, byla ta radost z deště. Ale nenacházel na ní nic, co by mohl využít. Zůstal stát v křoví tak dlouho, dokud na to nepřišel. Jak sledoval rozzářené tváře vesničanů, viděl, jak se objímají a smějí, uvědomil si, že by nesnesli ani pomyšlení, že toho druhého už nikdy neuvidí. On sám to nechápal, nepotřeboval někoho takového. Ale oni jsou jiní. Upnou se k někomu a pak si zoufají, když ho ztratí. Proč to tak je? Proč nejsou všichni jako on? Odpovědi na mnoho otázek ležely kdesi hluboko v hlavě, ale jeho mysl tak daleko od jistot odmítala sestoupit. Zatím...
• • •
„Hej, tam nesmíš!“ Okalim se otočil. Z výklenku ve zdi se vynořil stín mladé dívky, v němž poznal Lailu, chráněnku Gruona, krutovládce v této zemi, který si nechal říkat Lord. Okalim obdivoval její krásu a odvahu. V hlavním městě nebylo tajemstvím, že Lord se už celý rok snaží zlomit ji, aby ho poslouchala na slovo. Málokdo však doopravdy věděl, co je Laila zač. Z jistých zdrojů ale Okalim zjistil, že přišla sem do hlavního města jako chudičký sirotek a přežívala jen ze soucitu starších vdov, kterých bylo v dolních ulicích nemálo. Jednou ji ze zlosti bezdůvodně obvinili z krádeže a pro zapírání předvedli před Lorda Gruona. Ten místo ní potrestal své muže a ji nechal bydlet na hradě jako svou chráněnku. Od té doby se snažil získat její poslušnost. Okalim věděl, že Laila stále úspěšně vzdoruje a nehodlá se podvolit.
Počkal, dokud nevkročila do světla pochodní, její husté tmavé vlasy se v jejich svitu zableskly, a pak se zeptal: „Proč ne?“
Snažil se, aby to vyznělo pohrdavě a lhostejně, a byl přesvědčen, že se mu to docela povedlo. Laila bez vyčkávání odpověděla: „Je to věznice. Proto.“
„To vím, že je to věznice,“ odbyl ji Okalim a pozorně si ji prohlížel, zatímco pokračoval. Hlas měl hluboký a silný a sálala z něj autorita. „Chci vědět, proč nemůžu chodit v noci kolem věznice.“
„Musel bys mít povolení -“
„Nepotřebuji žádné povolení!“ přerušil ji netrpělivě. „Chci jen okolo projít. Kvůli tomu by jen hlupák vypisoval povolení!“
Z Lailiny kamenné tváře nebylo možné vyčíst jedinou myšlenku, v zelených očích jí však plály ohníčky rozhořčení. Ještě chvíli, pomyslel si Okalim. Moc dlouho nevydrží a ztratí nervy. Odsunul všechnu opatrnost a prohodil: „Lord stejně není nic jiného než hlupák.“
Očekávání ho nezklamalo: Lailina ruka vklouzla do záhybů šatů a když ji vytáhla, zatřpytila se v ní čepel dlouhé dýky. Okalim se ušklíbl. Překypoval sebevědomím.
„Tohle,“ zasyčela Laila, ruku se zbraní napřaženou před sebou, „už nikdy neříkej!“ Okalim s nepředstíranou sebejistotou přistoupil k dívce blíž.
„Proč bych neměl?“ namítl s ledovým klidem. „Sama víš, že je to pravda.“
Laila stála nehnutě, tvář měla neklidnou a rty se jí rozčílením chvěly. Očima sledovala každý Okalimův pohyb.
Odvážil se přiblížit k ní ještě o kousek. Ruka, v níž svírala dýku, se jí roztřásla.
„Nepřibližuj se!“ varovala ho hlasitým šeptem. Okalim její slova ignoroval, pomalu vztáhl ruku k pozvednuté dýce a opatrně ji odstrčil stranou. Pak, aniž stačila cokoli říct nebo udělat, dívku políbil. Cítil, jak se jí rty přestaly chvět. Lehce se dotkl jejích boků a políbil ji znovu. Nebránila se. Svěsila paže k tělu a Okalim zaslechl, jak dýka zařinčela o kámen, když ji upustila. Ještě chvíli počkal a dal jí tím možnost utéct. Ve skutečnosti věděl, že ji nevyužije. Viděl jí to v očích. Hleděly na něho plné touhy a očekávání.
„Udělěj to,“ zašeptal Okalim. Po tváři jí přelétl úsměv.
• • •
„Předvolání?“ Okalim odložil brk a zvedl hlavu od psaní. „Co jsem provedl?“
Chlapec pokrčil rameny. „To sám víte nejlíp, pane.“
Okalim se opřel v křesle a kývl na něj, že může jít. Ten se ale zdráhal a očividně neřekl vše.
„Co ještě?“
„Totiž... pane, já... my...“ Roztržitě se ohlédl ke dveřím. „Vy nevíte, co by vám mohl Lord Gruon chtít?“ V hlase mu zazníval podtón znepokojení.
Okalim hned neodpověděl. Naken byl věrný a nikdy by neudělal nic, co by Okalima jen trochu ohrozilo. Neměl žádný opravdový důvod, proč by mu neprozradil své obavy z předvolání. Nechtěl ale, aby si dělal starosti, aspoň ne teď. Nakenovi bylo teprve jedenáct a na rozdíl od Okalima měl rodinu. Ale svého pána odbivoval jako staršího bratra.
„Poslal pro mě někoho? A jak mě našel?“ zeptal se místo odpovědi, předklonil se a opřel se lokty o stůl.
Naken se nervózně ošil. „Ne podle jména. Lordovi Nejvyšší, ti pro vás přišli, čekají dole, měli za úkol najít mladého kronikáře. Kromě vás tu přece žije jen starý Derretius z předměstí.“
Okalim zaťal ruku v pěst a položil na ni hlavu. „Zatraceně!“ zamumlal. Měl na sebe vztek, že si nedával větší pozor.
„Pane?“ ozval se opatrně Naken.
Okalim vzhlédl. „Nakene, poslouchej mě!“ promluvil naléhavě. „Tohle je možná naposledy, co s tebou mluvím.“
„Ale pane -“
„Poslouchej mě! Včera v noci jsem byl s Lailou. Asi nás spolu někdo zahlédl. Jestli... jestli se nevrátím, Nakene, musíš mi slíbit, že se o ni postaráte.“
„Ale -“
„Že ji dostanete z hradu a odvezete pryč, do bezpečí. Možná do Daramothu, tam se Gruon ještě neodváží.“
„Ale pane!“
„Musíš mi to slíbit, Nakene!“ naléhal Okalim tlumeným hlasem, protože zaslechl zezdola zvýšené hlasy.
Naken chvíli mlčel. „A jak bude vědět, že jste nás poslal vy, pane?“ zeptal se nakonec se strachem a pochybnostmi v očích.
„Dej jí tohle,“ řekl Okalim, sundal si prsten se složitým znakem a podal mu ho. „Uvěří ti.“
Naken jej uchopil a vsunul do kapsy. Zaváhal. „Pane... vy si myslíte, že... by vás mohl zavřít?“
„Nakene...“ odmlčel se. „Ty víš, co od Laily chtěl celou tu dobu, co tady je. Nechtěl získat její srdce, ale slepou oddanost. Nikdy by ji nemiloval. Chce ji jen jako svůj majetek, aby dělala, co jí poručí. Nikdy se mu to nepovedlo. A já... já teď mám její lásku. Pochop to, Nakene, on se chce pomstít. Má vztek, že nějaký jeho poddaný má víc než on. Rozumíš mi? Nechce mě zavřít.“
Nakenovi se ve tváři zračila hrůza. „Pane Okalime...“ zašeptal. „Nemusíte tam chodit.“
Dole v domě se zvýšené hlasy změnily v hlasitý křik. „Slib mi, že se o Lailu postaráš. Slib mi to.“
Naken zkroutil obličej, jak zadržoval pláč, slzy mu přesto vytryskly. „Slibuju,“ vzlykl. Na schodech se rozlehl dupot, jak se někdo hnal nahoru.
Okalim se zvedl. „Děkuji, Nakene. Za všechno.“ Objal chlapce a pak mu pevně stiskl ruku. „Nezapomeň, cos mi slíbil. Postarej se o ni!“ Kroky se blížily. „Dej jí ten prsten, kdyby ti nevěřila, ale ona pozná dobré lidi a uvěří, že jdete ode mne. Běžte pro ni v noci.“ Mluvil stále naléhavěji, protože Gruonovi muži už dusali po schodech v druhém patře. „Západní strana hradu, najděte vysoký dub, nad ním je to páté okno. Zaklepejte čtyřikrát. Neberte světlo.“
„Ach pane, prosím vás -“
„Udělej to, Nakene.“
„Ano, pane, udělám to,“ vzlykal. „Pane, slibte mi, že se vrátíte! Prosím!“
„To nemůžu, Nakene. Ale přísahám, že se o to pokusím. I kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělám, zkusím utéct a vrátit se, abych ti dal sbohem. Dobře?“
Dveře se rozletěly dokořán. Dovnitř vpadli muži stráže. Byli oděni v černé a zelené a ozbrojeni. Vrhli se na Okalima a spoutali ho. Naken naposledy zachytil jeho pohled – vzdorovitou odhodlanost a naléhavou prosbu, kterou mu chtěl připomenout jeho slib. Pak ho odvlekli pryč.
• • •
Okalim nečekal dlouho. Lord Gruon přišel chvíli poté, co byl Okalim odveden do podzemní síně bez oken, jíž naplňovala jen záře několika pochodní. Okalim měl pravdu, když říkal, že má Lord vztek. Když vstoupil do místnosti, ozbrojen mečem a dlouhým bičem, kterým švihal rozčileně kolem sebe, byl bledý jako smrt, rty měl sevřené do tenké linky a v očích mu jiskřilo. To však Okalima nerozrušilo tolik, jako skutečnost, že nepřišel sám. Za ním vpochodovali do síně čtyři muži v černé a zelené, dva z nich vedli dívku. Jakmile Okalima spatřila, vhrkly jí do očí slzy. Okalim zděšeně otevřel ústa. Ne, to ne! Lord ji sice nemiluje, snad mu na ní ale záleží aspoň natolik, aby ji netrestal!
Uprostřed zdi naproti dveřím stála tři vysoká křesla. Lord Gruon se usadil do prostředního a pokynul svým mužům, aby posadili Lailu. Dveře se s hlasitým bouchnutím zavřely.
Stráže předvedli Okalima před Gruona a přinutili ho pokleknout. Neochotně se podvolil. Pak poodsoupili. Lord si sedmnáctiletého mladíka pohrdavě prohlížel. Okalim vzdorovitě zvedl hlavu. Ruce měl stále svázané, ale ne za zády, nýbrž před sebou, v čemž spatřoval jistou výhodu.
„Co na něm vidíš, Lailo?“ oslovil ji Gruon s předstíraným zamyšlením. Laila mlčela, ale očima vyzívala Okalima k opatrnosti.
„Neslyšelas?“ zavrčel Lord. „Na něco jsem se tě ptal! Tak odpověz!“
Laila se třásla vzteky, když otvírala ústa k odpovědi. „Má srdce a miluje mě. A já miluji jeho. Ty jsi jen hlupák a odporná nelidská zrůda, Gruone. Možná dokážeš ovládat kouzla, ale duševní síly nemáš ani trochu!“ Lord vstal tak rychle, že málem převrhl křeslo, a sáhl k opasku pro bič. Okalim hbitým pohybem vyskočil a neobratně vytrhl jednomu strážci z pochvy meč. „Dotkneš se jí a zabiju tě!“ procedil skrze zaťaté zuby.
Gruon se na něj otočil a na tváři mu pohrával úsměv. „Nemáš šanci,“ prohlásil samolibě. „Zkoušels už někdy bojovat s mágem?“ Ruka mu vystřelila do vzduchu a z dlaně vytryskl paprsek čistého bílého světla. Udeřil chlapce přímo do prsou a vynesl několik stop do vzduchu. Meč zařinčel o kamennou podlahu. Okalim zkřivil tvář bolestí, ale z úst mu nevyšel žádný výkřik.
„Pusť ho, proboha!“ vykřikla Laila zděšeně.
„Jak si dáma přeje,“ ušklíbl se jízlivě Lord Gruon a cuknutím ruky přerušil pouto světla, které udržovalo Okalima ve vzduchu. Spadl na zem a zůstal ležet v křečích. Laila znovu vykřikla a pokusila se vstát, Gruonovi muži ji ale zatlačili zpět do křesla.
Gruon se postavil nad Okalima s neskrývaným opovržením. „Abys neřekl, že jsem ti nedal možnost se bránit,“ řekl povýšenecky, „dovoluji ti vzít si zbraň a postavit se mi v předem prohraném souboji muže proti muži. Pokud nechceš odmítnout,“ dodal s úšklebkem. Pronesl jakési nesrozumitelné slovo a Okalimovy bolesti ustaly.
Uvolnil se z těsného klubíčka, do něhož se pro bolest stočil. Namáhavě se postavil a hrdě pozvedl hlavu. „Rozvážeš mě nebo mě necháš bojovat se svázanýma rukama?“ zeptal se chladně.
Gruon se uchechtl. „Vidím, že tvá hrdost nedovolí, abys odmítl a přijal krátkou a bezbolestnou smrt,“ poznamenal. Pak kývl na muže stráže, aby přeřízl Okalimova pouta. Jakmile byl volný, stačil jen sebrat ze země meč, a Lordova čepel se blýskla vzduchem. Okalim se jí vyhnul a sekl po Gruonově boku. Minul. Jejich meče se střetly s děsivým zařinčením. Gruon byl těžký soupeř a bylo jen otázkou času, kdy Okalima porazí. Přesto se chlapec nevzdával. Sekal a bodal, snažil se nepřítele všemožně překvapit, ale jako by Gruon byl na každý jeho krok připravený. Vždy, když se Okalim ohnal mečem po jeho hlavě, minul a vysloužil si tvrdou ránu plochou stranou meče do ramene, do nohy nebo do boku. Síla z něho vyprchávala překvapivě rychle. Přestal útočit, už se jen bránil a uhýbal. Zato Gruonovy údery přibývaly na intenzitě. Vrhal se vpřed se stále novou energií. Okalim začal vypadávat z rytmu ran a řinčení čepelí a po jednom zvlášť silném úderu klopýtl. Gruon využil příležitosti a obratným pohybem mu vyrazil meč z ruky. Okalim překvapeně vyjekl a ucouvl.
Laila vykřikla. Po celou dobu křečovitě svírala opěrky křesla, teď už ale se neovládla. Sledovala boj s rostoucím strachem, který se jí zrcadlil ve tváři a v očích. Včerejší noc jí řekl, že mu dala smysl života. Teď mu život bere. Byla přesvědčená, že za to za všechno může ona, že je to její chyba. Jestli on zemře, nikdy si to neodpustí. Nebude schopná žít s vědomím, že to byla ona, kdo zapříčinil jeho smrt. Nebude s tím chtít žít!
Okalim ustupoval. Bojoval už s těžkými soupeři, ale nikdy nebyl tak vyčerpán. Když Laila vykřikla, letmo na ni pohlédl a všiml si její bledé tváře zrůzněné strachem a zoufalstvím. Ten pohled mu dodal sílu a zároveň mu odhalil pravdu o jeho protivníkovi. Nesmí ji zklamat! Ne teď, ne tady! Teď je čas bojovat, ne se vzdávat. V očích se mu zablesklo odhodlaností a vzdorem. Něco v jeho pohledu muselo Gruona popudit, protože si s ním přestal hrát. Okalim se shýbl, když se po něm ohnal mečem, a vzápětí musel opět uskočit, protože zaútočil z boku. Gruon zamával zbraní a vyrazil, tentokrát mířil přímo na srdce. Okalim se mu v poslední chvíli vyhnul, ale ztratil rovnováhu a upadl. Laila opět vyděšeně vyjekla.
Lord Gruon se pohrdavě ušklíbl a přiložil špičku meče Okalimovi ke krku. „Mrtev,“ zašeptal jedovatě. Okalim vzdorovitě vystrčil bradu a přimhouřil oči. Třásl se vzteky.
„Proboha, Gruone, nech ho být!“ Laile se v očích zračilo zděšení a nevýslovný strach.
„Myslel sis snad,“ oslovil Gruon Okalima posměšně, aniž by bral Lailu na vědomí, „že bys mě mohl porazit, ubožáku?“
Okalim zaťal zuby. „Jestli ano, pak bys musel bojovat čestně a nevysávat ze mě sílu jako ze zvířete! Tak se nechová bojovník se ctí, ale jen zbabělec!“ odsekl.
Gruonova tvář ztuhla. „Přístě si dobře rozmyslíš, než řekneš něco tak neuváženého,“ zasyčel s jasnou hrozbou v hlase. Pak zvedl meč a rychlou a nečekanou ranou přišpendlil Okalima v rameni k zemi. Chlapec zaječel bolestí.
„Né!“ zavřískla Laila zoufale. „Proboha, Gruone, to ne!“
Jenom se ušklíbl a pozoroval Okalimovu tvář zkřivenou bolestí se zvláštním potěšením. Stejně rychle jak bodl, meč z rány vytáhl. Okalim zalapal po dechu.
„Lorde!“ Tentokrát se na ni otočil. „Vezmi si mě a jeho nech jít!“
„A proč bych to měl dělat, má drahá chráněnko Lailo?“ zeptal se tiše s ironií v hlase.
„Vždycky jsi mě přece chtěl, nemáš důvod zabíjet jeho!“ Její hlas prozrazoval nejistotu.
„Nerad bych jakkoli zpochybňoval tvá slova, Lailo, ale v této věci bych s tebou nesouhlasil,“ řekl Gruon. „S první částí tvé... domněnky ještě snad ano, ale opravdu si myslíš, že nechám běžet nějakého chudáka, co si dovolil získat něco, o co já usiluji už déle než dva roky, za... za pár vteřin? Teď už je pozdě, Lailo! On zemře. Tvůj trest bude vidět ho umírat!“
„Lorde -“ zavrčel Okalim silným, jen trochu roztřeseným, a hlubokým hlasem.
„Ty mlč!“ zařval Gruon a zamával mu mečem před obličejem. Z ostří skanula kapička krve. „Jak ses mohl opovážit? Copak nevíš, že každý, kdo se jí jen dotkne, za to zaplatí životem? Tak věděl jsi to?“ Jeho ruka se při těch slovech zachvěla a Okalim ucítil na kůži chladné ostří meče potřísněné jeho vlastní krví, jak mu ho přitiskl zpět ke krku.
„Gruone!“ zaječela Laila. Její oči se setkaly s Okalimovýma. Prosily ho, aby odpověděl.
„Tak věděl jsi to?“ Byl napjatý a na čele mu pulzovala žíla. Rozzuřen do nepříčetnosti vytrhl jednomu strážci z rukou meč a hodil ho po mladíkovi. Ten se na poslední chvíli převalil na bok, aby se smrtící zbrani vyhnul.
„Tak vstávej, zbabělče!“ vřískl Gruon a švihl po něm bičem. Okalim zasténal, s námahou se vyškrábal na nohy a uchopil meč, jak nejpevněji dokázal. Lord neváhal ani okamžik a zaútočil. Okalim spíš štěstím ránu roztřeseně odrazil. Gruon chvíli vyčkával, než se rozhodl pro další úder. Minul jen o vlásek. Okalima oslepovala bolest, v uších mu bušilo a v hlavě hučelo. Nepodařilo se mu protivníka ani jednou zranit, přestože veškerou zbylou energii vložil do pohybu a obratnosti. Zato sám utržil pár šrámů v obličeji. Třásl se vysílením a po několika ranách už neudržel zbraň. Bezmocně rozhodil rukama a se slabým výkřikem meč upustil. Gruonova čepel ho zasáhla do levého boku. Zaječel bolestí a padl na kolena. Z rány se řinula krev a barvila mu šaty do ruda.
Laila byla zoufalá. V očích se jí třpytily slzy. Už neměla sílu křičet. „Ne,“ šeptala mezi vzlyky. „Ne...“
Bolest Okalima přinutila zavřít oči. Celé tělo mu pulzovalo a on se neovladatelně chvěl. V jednom okamžiku se mu před očima promítlo několik výjevů: Lailina tvář plná očekávání a touhy. Slyšel její hlas, jak na něj volá. Oslepující světlo. Vyděšený obličej chlapce. Laila. Naken. Laila...
Najednou mu v mysli vyvstal slib, který dal Nakenovi, než ho odvedli. „Vrátím se,“ zašeptal a otevřel oči. Vzedmula se v něm vlna vzdoru a náhle pocítil skrytou rezervu sil, kterou mohlo probudit jen zoufalství. Než si Lord stačil uvědomit, co se děje, zvedl Okalim meč a hodil mu ho zpátky. Aniž by čekal, rozběhl se ke dveřím, otevřel je a vyřítil se ven. Za sebou uslyšel Gruonův rozzuřený vřískot. Před hradem se shromáždili lidé, kteří s napětím čekali, jak boj uvnitř skončí. Okalim se vmísil do davu a bezohledně si jím razil cestu.
„Nakene!“
Lidé mu uhýbali z cesty. Davem se nesl hlasitý šepot.
„Nakene!“
Okalim běžel, jak nejrychleji mohl. Mířil na náměstí k velkému pomníku bývalého krále. Hlasitý šepot přecházel v křik. Pro Okalima bylo stále těžší držet se na nohou.
„Nakene!“
Snažil se překřičet davy, ale téměř neslyšel svůj vlastní hlas. Bolest ho začínala přemáhat. Před očima mu jiskřilo. Snažil se nevšímat si toho. Soustředit se na svůj cíl.
„Nakene!“
Byl stále zoufalejší. Dorazil ke kamenným schodům, co vedly k obrovskému monumentu. Dav se za ním uzavřel. Otupující bolest ve zraněném boku ho ochromila.
„Nakene!“
Nikde chlapce neviděl. Davem se rozlehl bolestný výkřik. Gruon se blížil a násilím si razil cestu. Lidé ustupovali a otevřeli mu průchod, aby zachránili vlastní životy.
„Nakene!“
„Proč utíkáš?“ zeptal se opovržlivě Gruon. „Přede mnou neutečeš ani se neschováš. Můžu poslat démony, aby špinavou práci odvedli za mě.“
„Ale ty to neuděláš,“ řekl Okalim třesoucím se hlasem. „Chceš mě zabít sám. Chceš se mi pomstít.“ Rozhlížel se kolem, jestli chlapce nezahlédne.
Lordova tvář zkameněla. Okalim ustupoval kolem památníku a snažil se získat čas. Po chvíli Gruon opět promluvil. „Máš nějaké jméno?“ Jeho hlas zněl spíš zamyšleně než cokoli jiného.
„Můžeš si mě pamatovat jako Toho, kdo miloval a byl milován!“ křikl Okalim.
Gruon zbledl. „Ptal jsem se tě na jméno, zbabělče!“ zařval. Ztrácel sebeovládání.
„Neřeknu někomu své jméno jen proto, že se ptá,“ odsekl Okalim. Přelétl pohledem shromážděný dav a pak po střechách chatrčí okolo náměstí, kam vyšplhali další. Zmocňoval se ho vztek a stále silněji si uvědomoval, že přestože nemá šanci v boji proti mágovi zvítězit, jeho hrdost mu nedovolí vzdát se.
Gruon hněvivě zavrčel a z ruky mu opět vytryskl proud čistého světla. Okalim padl tváří na chladný kámen. Každou část jeho těla zachvátila obrovská, smyslů zbavující bolest. Stočil se do pevného klubíčka a vší silou přemáhal mdloby.
„Ptal jsem se, jak se jmenuješ!“ zaječel Lord Gruon nepříčetně. Okalima se zmocnil neovladatelný třes, neodpověděl. Proud bolesti se zvýšil a Okalim přestával vnímat okolí. Cítil jen bolest, nepřekonatelnou, oslepující bolest. Prostupovala celým jeho bytím, zatemnila mu mysl, a jemu nezbylo nic jiného, než čekat. Čekat, až to pomine, a doufat, že brzy. Jen čekat... Jakoby z dálky k němu dolehl Lailin hlas: „Okalime! Proboha, odhoď svou hrdost! Nenech ho, aby tě takhle týral!“
Bolest trochu polevila a pomalu, velice pomalu, odcházela. Zůstal bezmocně ležet na podstavci památníku svého krále. Snažil se zůstat při vědomí. Posbíral zbytky sil a vykřikl: „Nakene!“
Odpovědí zaslechl chlapcův hlas. Vzbudil v něm jiskřičku naděje utopenou v zoufalství. Rozřeseně se vyškrábal na kolena a rozhlédl se. „Vrátil jsem se,“ zašeptal vyčerpaně.
Náměstím se rozlehl Gruonův smích. „Tak Okalim,“ uchechtl se. „Co je to za jméno?“
V Okalimovi se vzedmula další vlna vzdoru a hrdosti. „Je to jméno, které nikdy nezapomeneš, Gruone,“ zasyčel. „Bude tě pronásledovat dnem i nocí. Ať budeš zabíjet nebo plánovat vraždy, odsuzovat nevinné nebo vypalovat lidské domovy.“ Stálo ho většinu sil, aby se zvedl a opřel o památník. V hlavě mu bušilo. Musel na chvíli zavřít oči.
Gruon posměšně zvolal: „Nikdo nemůže vzbudit v mágovi výčitky svědomí! Ani ty ani nikdo jiný.“ Odlmčel se, aby dodal svým slovům na účinnosti. „Jestli si myslíš, že dokážeš zvítězit nad vyšší mocí, pleteš se. Stojíš proti kouzlům, chlapečku. Neporazíš je ani hrdostí ani vzdorem. Ani hloupostí,“ dodal vážně.
„Možná teď. Ale přijde okamžik, který bude znamenat tvůj konec, Lorde Gruone!“ řekl Okalim vysíleně a záměrně přeslechl urážku. „A bude to ona,“ ukázal roztřeseným prstem na dívku, „Laila, kdo tě nakonec porazí. A spolu s tebou všechnu zlou moc v této zemi. Tvé jméno budou po celá staletí proklínat a nenávidět! Pak jej navždy zapomenou a vyškrtnou z dějin!“
Čepel meče se zablýskla nad Okalimem. Neměl sílu vyhnout se jí. Lailin výkřik mu naplnil smysly. Prostoupil jeho myslí a dotkl se nejzazších zákoutí, v nichž byly uloženy všechny vzpomínky na její tvář: Viděl, jak se vynořuje ze stínů. Viděl, jak svírá v ruce dýku, a slyšel, jak ta vzápětí zařinčela o kámen. Viděl, jak jí oči planou vzrušením, když se přiblížil. Cítil její dotek, její dech, cítil její vůni. Viděl, jak se šťastně usmívá, když ji hladí po vlasech. Slyšel, jak mu šeptá slova lásky...
Každý okamžik trval věčnost. Bolest ho zcela obklopila. Viděl, jak si Laila v zoufalém pláči vjela rukama do vlasů. Vyslal k ní pohled na rozloučenou... V ústech ucítil pachuť krve. Zrak se mu zamlžil, cítil, jak padl na kámen. Nahmátl jílec meče, jenž mu trčel z hrudi. Trhnutím jej vytáhl a odhodil. Bylo pozdě. Prohrál...
Očima hledal Nakena. Stál na střeše, sám, tvář plnou slz. „Vrátil jsem se,“ zašeptal Okalim. Ucítil dotyk jemných rukou. Ty ruce se třásly. Pootočil hlavu a spatřil Lailu. Klečela u něho a odhrnula mu vlasy z očí. Pokusil se usmát, podařilo se mu ale jen zkřivit tvář do bolestného úšklebku. Zvedl ruku a dotkl se jejího obličeje. Naposledy si prohlédl její tvář. Naposled cítil její dotek. Naposled slyšel její hlas, když zoufale šeptala: „Neumřeš, Okalime. Budeš žít. Všechno bude zase dobré. Prosím, neodcházej!“
Pršelo. Pod nohama ucítil trávu, svěží a zelenou. Pohrával si s jejími stébly. V dálce zahlédl mladou dívku s tmavými vlasy vlajícími ve zvedajícím se větru, za ruku vedla malého chlapce s milou tváří. Nejkrásnější na světě je úsměv dítěte, pomyslel si. Rozběhla se k němu a zasmála se pronikavým šťastným smíchem. Usmál se...
Zvrátil hlavu dozadu a nechal kapky, ať mu stékají po obličeji. Vnímal už jen jejich chladnou přítomnost. Neslyšel Lailiny zoufalé vzlyky. Neslyšel Gruonův hysterický smích. Neslyšel křik lidu ani Nakenův pláč...
Jeho duch se odpoutal od země a vzlétl. Tělo znehybnělo. Skelné oči se zahleděly do dálky. Tvář se uvolnila z bolestivě napjatého výrazu do klidného a smířeného, přesto však hrdého.
Byl konec...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 26 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
