|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Úvaha o souměrnosti ::
 Mathew |
publikováno: 14.03.2007, 22:50
|
Jednou jsem takhle seděl na záchodě(mé oblíbené místo k přemýšlní:o) a koukám na dlaždici a zjistím, že kdykoli se na ni soustředím, jako na celek, stává se podmnožinou. Tahle úvaha mne přiměla trochu se rozepsat a jak přicházely asociace, větvilo se mi téma v mysli a dospěl jsem v uplatňování tohoto principu na člověka až k Bohu, potencionalitě jeho existenci i možnosti jej pozorovat. Pak jsem jen sepsal to, co mi proběhlo hlavou a vzniklo toto...
(to, co je psáno hůlkovým písmem značí kurzívu, ještě jsem nějak nezjistil, jak ji aplikovat do textu) |
| |
|
|
Úvaha o souměrnosti
Jak poznat sebe sama? V první řadě musíme přistoupit k otázce: Jak na sebe pohlížíme?
Například D. Hume tvrdí, že “já není nic než sdružení různých názorů, které se vynořují jeden za druhým, s nepostřehnutelnou rychlostí se střídají a podléhají neustálým změnám a pohybu. Vědomí je něco jako divadlo, kde se jeden za druhým objevují různé názory, zmizí, znovu se objeví, ztratí se a promíchají navzájem do nekonečné mnohosti postojů a situací”. Budiž. Z toho ovšem vyplývá úvaha: Kdo jsem já? Nebo taky: Pokdu jsem sdružení prostupujících se vjemů, pak není možné jasně a zřetelně říci: Jsem toto! Neboť v momentě kdy vyslovuji tuto tezi nemusí již být pravdou.
Naproti tomu nelze popřít, že jsem. Už jenom to, že to popírám, popírá nebytí v tom slova smyslu. Pokud tedy jsem, ale nemohu se definovat žádným jasným způsobem, nezbývá, než definovat se slovy: JSEM(do chvíle než nalezneme exaktnější definici).
Už samotná tato definice s sebou ale něco přináší. Jednoduchým pozorováním objektů v okolním prostoru jsem došel k myšlence, že CELEK NELZE POZNAT POZOROVÁNÍM. Mám pocit, že budu muset osvětlit své myšlenkové pochody, aby toto tvrzení nebylo zavádějící.
Má pozorování se samozřejmě opírají o jednoduchý přírodní zákon relativity, kterýžto zjednodušeně řečeno říká, že JEN DÍKY MENŠÍMU JE VĚTŠÍ VĚTŠÍM, čili že JSME DEFINOVÁNI TÍM, ČÍM NEJSME. Nyní k mému pozorování.
Prohlašuji, že celek nelze poznat pozorováním, protože když se podívám například na černé políčko na šachovnici, nevidím vlastně černé políčko, vidím i osm polí kolem něj, čtyři černé a čtyři bílé. Dále vidím větší množství polí, pak stůl a třeba kousek koberce. Vtip je v tom, že jsem se snažil pozorovat černé políčko jako CELEK, ALE V MOMENTĚ, KDY JSEM SE NA NĚJ POČAL SOUSTŘEDIT, SE STALO ČÁSTÍ. A mohu jít dál, ano je částí a tak zkusím pozorovat šachovnici, neboť o té se nedá říct že by nebyla jakýmsi clekem, ale v momentě, kdy se na ni soustředím, opět se stává částí něčeho většího.
Příkladů je možné uvést mnoho, pro mě z toho však vyplývá jasná a zřetelná myšlenka, že POKUD CHCEME CELEK POZOROVAT VNĚJŠÍMI SMYSLY, STANE SE ČÁSTÍ NĚČEHO VĚTŠÍHO.
Když se vrátím k panu Humovi a jeho teorii o lidském vědomí a pokusím se tento jednoduchý princip uplatnit na lidskou duší, já, vědomí, či jakkoli to chcete nazvat, ale CÍTÍTE se tím být, co mi z toho vyplyne? Tady se dostáváme už tak trochu i na půdu psychologickou, ale k tomu se vrátím později.
Nuže, pokud uznáme tvrzení pana Huma jako přínosné pravdě, což nemusí znamenat, že je absolutně správné, ale ani se to nevylučuje, zkusme aplikovat mou teorii. Pokud je JÁ sdružení vjemů a názorů, nelze se definovat, než slůvkem JSEM a to právě proto, že pokud se budeme snažit definovat se jakýmkoli jiným způsobem, již NEDEFINUJEME SAMI SEBE JAKO CELEK, NÝBRŽ JAKO ČÁST. Řeknu-li: “Jsem dobrý”, nebo “jsem nachlazený”, nebo “jsem ospalý”, “jsem šťastný”, vždy to vyjadřuje jen část skutečnosti. Naše já se jistě neutváří JENOM v tomto okamžiku, utvářelo se i před minutou před rokem a kdo ví, kdy před tím. Jisté je, že je utvořeno spoustou faktorů. A i to s čím již nesouhlasíme, například některé naše názory, nebo činy, jež jsme vykonali, jsou v nás vepsány.
Proč jsem se ale zmíňoval o psychologii? Neboť existují názory, že nelze dosáhnout štěstí, dokud nepřijmeme určitou část sebe sama.
Můžeme si utvořit názor, na to, co je správné, a přesto to potom porušit. To není nic nezvyklého. Pokud si o něčem myslíme, že je to špatné a dopustíme se toho, logicky dopějeme k názoru, že jsme špatní lidé. Pozor nemluvím nyní o vnějších impulzech, ale o vlastních vnitřních hodnotách. O tom že CÍTÍM, že je to špatné a přesto se toho dopustím, k čemuž můžu mít různolaké důvody a klidně mě k tomu mohou vést i vnější tlaky. Podstatné je, že to, že je to špatné, jsem rozhodl já.
Řeknu si tedy:”jsem špatný”. A to je to. Někdo vám řekne: Musíš se přijmout takového jaký jsi. Přijmi i tu část která o sobě vypovídá: “jsem špatný”. Můžete tomu uvěřit a snažit se sebe přijmout ve všech svých podobách. A možná je k tomuto MOŽNO dojít i skrze rozumové pochopení toho že, POKUD ŘÍKÁM, ŽE JSEM ŠPATNÝ, NEMLUVÍM O SOBĚ JAKO O CELKU, ALE JEN JAKO O ČÁSTI SEBE SAMA. Znamená to, že se vlastně neposuzujeme objektivně. Nevnímáme se. SOUDÍME JEN TU ČÁST, NA KTEROU SE PRÁVĚ SOUSTŘEDÍME. Což potvrzuje mé pozorování, neboť pokud se definujeme jinak než JSEM (pokud se pokusíme definovat jinak, nezbývá než použít NEJSEM, ale to nás již nedefinuje) používáme definici části, něčeho menšího, než jsme. Tedy něčeho, co obsahujeme, nikoli čím jsme.
Dále mi z mého pozorování vyplývá, že nemohu Boha(zde si klidně dosaďtě jakékoli jiné slovo, které dostatečně vystihuje to, co se za touto značkou skrývá) nikdy poznat pozorováním. Pokud je Bůh celkem, nemohu se o tom přesvědčit. Nemohu to zjistit. Neuslyším to, neuvidím. Nenahmatám ho.
Vždy uslyším, uvidím, nebo nahmatám jen jeho část. Pokud ho chci poznat smyslovými vjemy, nezbývá, než se smířit s tím, že ho budu hledat do konce života. V tomto smyslu mohu říci, že se SNAŽÍM BOHA POSKLÁDAT. Samozřejmě vycházím z předpokladu, že Bůh je nekonečný.
Tady vzniká zajímavá souvislost s tím, jak je popisována meditace. Jako uvolnění mysli, jako nesoustředění se na nic. Protože z mého pozorování vyplývá právě to, že pokud chci Boha poznat, nesmím se na něj soustředit. V tomto smyslu je jasnější rčení: Neuvěříš mi, ani když ti dám důkaz.
Vypadá to, že Boha nemůžeme změřit, ani vypočítat, ani zvážit. Zdá se, že musí nastat cosi jako zlom, jako záblesk, nebo jakkoli jinak to popíši. Prostě cosi, co nemá nic společného s metodou, s důkazem, s empirickým poznáním. Je jedno, jestli věříte v Boha. Nikdo nemůže popřít že existuje něco, co nechápe, co jej přesahuje. Taky je možné, že i náš Bůh roste, jak rosteme my. Ale pokud ho poznáme mimosmyslovým vjemem, je nám to jedno, protože v tu chvíli ho vnímáme jako celek, nikoli jako část, nemáme ho čím změřit, neboť nemáme žádné měřítko. Jak chcete změřit abstrakci?
Mohu tedy říci, že nemá smysl se odsuzovat. To jistě neslyšíte poprvé, jen na to nahlížím v novém světle. Znamená to pro mě taky, že nemá smysl odsuzovat jiné, což taky bylo vyřčeno mnohokrát, ale jak říkám, vidím to z jiného zorného úhlu.
Tak nějak jsem vždy cítil, že s tím souhlasím, věřil jsem tomu. Teď mě k tomu dovedlo i mé pozorování. Je to stejné jako u nás samých - pokud někoho odsuzujete, pak odsuzujete jen jeho část, která se vám na něm nelíbí. Proto říkám, že to nemá smysl, protože i kdybyste si řekli “ano odsuzuji ho, no a co má být”, pak to vlastně stejně neděláte. Neodsuzujete totiž Petra, nebo Hanku, Michala, nebo koho chcete, ale jenom jejich část. A pokud jste si vědomi, všeho, co jsem právě napsal a odsuzujete jskutečně JE, musíte odsuzovat danou osobu jako celek, jako bytost, která EXISTUJE, ZA TO, ŽE EXISTUJE. Neboť za nic jiného tuto bytost odsoudit nemůžete, protože ničím jiným není. Pak musíte nutně odsuzovat i sami sebe, protože princip je princip. A tak jako Země přitahuje jablko a Slunce Zemi(ano, vím, že vlastně ohýbají časoprostor!), tak vy jste taktéž vyjadřování tím, že JSTE a ať už jste jablkem, Zemí, nebo Sluncem, nic to na tom nemění. Pokud odsuzujete cokoliv za to, že to existuje a samé vás to vyjadřuje, pak opravdu jediný logický závěr, který mi z toho vyplývá je, že odsuzujete i sami sebe. A pokud odsuzujete jen část něčeho, pak je dobré zeptat se proč? Ale to je asi na delší studium... a nejen sebe sama.
Pak je tady ještě další důkaz toho, že nemůžeme poznat Boha smyslovým vnímáním. Opět vycházím ze skutečnosti, že Bůh je nekonečný, což znamená, že nás musí obsahovat, tudíž jsme jeho ČÁSTÍ, přičemž on je CELKEM. Domnívám se totiž, že ŽÁDNÁ ČÁST CELKU NEMŮŽE POZOROVAT CELEK SAMOTNÝ, NEBOŤ JI CHYBÍ SCHOPNOST POZOROVAT SEBE SAMA STEJNÝM ZPŮSOBEM JAKO VNĚJŠÍ SVĚT.
Mnoho lidí při tom tvrdí, že poznali Boha, či že se dotkli veškerenstva. Otázkou zůstává, zda jim můžeme věřit, a pokud nelžou, ale ani neviděli Boha, co vlastně viděli, nebo lépe řečeno cítili?
Chápu Kanta, pokud hovoří o tom, že mozek pracuje na prázdno, když se setkává s čímsi, co se vymyká jeho zkušenosti, či smyslovému vjemu, přesto jsem si jist, že se můžeme dostat k jekémusi záblesku uvědomění, či k čemusi podobnému, k jakémusi mystickému náhledu, který by neměl mít logicky s empirickým zážitkem nic společného. Neříkám, že je tento vhled nutně poznáním Boha, přesto zůstává čímsi víc, než představou, nebo zkušeností a přesto, že v momentě, kdy tento vhled prožíváme, jsme si absolutně jistí, že jej prožíváme - víme jakýmsi abstraktním způsobem co znamená, později ho již nedokážeme slovy přesně vyjádřit. Pak jak k nám později proudí informace z různých empirických, či rozumových zdrojů, míváme pocit, že je nám toto téma blízké a nezřídka křičíme “já to tušil(a)!”.
Konečně, neříkám, že Bůh musí nutně existovat(i když každý logický úsudek mě k tomu vede), jen tvrdím, že ať se nad tím zamyslíme z jakékoli strany, dospějeme k názoru, že jedno z těchto tvrzení “Bůh je”, “Bůh není” musí být správné, ale obě se vzájemně popírají, takže to spíš vypadá na MOŽNOST existence, či neexistence Boha. V tomto kontextu se vlastně stačí jen ROZHODNOUT pro jednu z těchto možností.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 11 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 28 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
