obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915355 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39483 příspěvků, 5738 autorů a 390302 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Dotek ::

 redaktor čuk publikováno: 11.03.2007, 5:30  
Tuto povídku považuji za svou nejlyričtější a nejcitovější a mám ji ze všech nejraději, byť se někomu může zdát složitá.
 

V předměstském sídlišti se paneláky s rozzářenými okny podobají podivným lodím, plujícím v moři tmy.V jednom okně v třetím patře domu zcela na okraji se svítí zřetelně slaběji, lze zpozorovat namodralý přísvit televizní obrazovky. Je umístěna u zadní stěny skromně zařízeného obýváku, u protější stěny stojí dvě postarší křesla. V jednom sedí muž. Na očích má brýle, v ruce drží knihu. Víčka pod brýlovými skly má zavřená, ruka mechanicky popojíždí po stránce knihy. Pokojem tančí barevné záblesky, hluk automobilové honičky, doprovázené střelbou, je ztlumen. Muž odloží knihu a pohladí opěradlo křesla vedle sebe. Dálkovým ovladačem vypne zvuk televizoru. Do ticha mluví téměř neslyšným hlasem, pomalu, s odmlkami. Občas si sejme brýle a mechanicky vyčistí jejich skla.
„Měl jsem ti to říci dřív, dokud byl čas. Byl jsem tehdy v kině, sám, tys nechtěla jít. V šatně jsem odložil hůl a kabát. Jako vždy pozdě, deset minut po začátku filmu. Potichu se vztaženou rukou jsem se došoural k páté řadě, kde bylo jedno volné místo. Opatrně jsem se posadil. Z plátna zněla sladkobolná hudba. Náhle začala skomírat, až ustala docela. Ticho narušil nejprve nesmělý, pak zřetelnější šepot.
Zřejmě byl vypnut proud, což se v tomto nedostavěném sídlišti dělo dosti často, projektant transformátoru udělal chybu ve výpočtu a její odstranění nepochopitelně vázlo.
Divák sedící vedle mne se polekal a schoulil se do sebe. Dotkl se mě loktem. Šeptem se omluvil, i podle zdušeného hlasu jsem poznal, že to byla žena.
Zašeptal jsem: „Tmy se nemusíte bát. Rozumím jí a dovedu poznat, když se blíží nebezpečí. Teď jste v bezpečí.“
Přidušeně se zasmála.
„Hrajete si na ochránce, že?“
Nevím, kde se mi na rtech vzala odpověď: „Budu-li smět držet vás za ruku, tak se jím opravdu stanu.“
Chvíli bylo ticho. Pak jsem na hřbetě své ruky, způsobně položené na svém levém koleně, pocítil lehký dotek. Druhou dlaní jsem pohladil to téměř neznatelné zatížení a lehce je přikryl. Nevysmeklo se. Neodtáhla se. To mé pohlazení bylo velice jemné, v konečcích prstů jsem měl křehkost ženské pokožky a pod kůží skrytou potlačovanou něhu.
Dotyky prstů bylo mé hobby, o kterém jsem často přemýšlel a které jsem procvičoval. S otevřenýma i zavřenýma očima. Dotyky bez kontaktu s dotýkaným objektem. Pomocí nich jsem se učil poznávat stav a povahu věcí i lidí. Omezeněji a přece zásadněji, než lze očima. Rozpoznal jsem nejen teplo a jemnost povrchů, ale i něco víc, zašifrovanou podstatu, jako bych v sobě měl schopnost do ní pronikat, vždy nesměle, s pocitem, že jsem ovládán nutkáním něco darovat, odměnou za poznání mně umožněné. V duchu jsem se ušklíbl, ach ty chirurgu odstavený od válu, pěkně se ti ta sklíčka v kaleidoskopu přesýpají, tvé prsty nepropadly nečinnosti, ale věz, že jsou jenom jako, ač stále touží nepracovat jen pro sebe, bože, k čemu ti slouží nyní…
Žena vedle mne považovala za nutné přerušit mlčení.
„Nemyslete si, že podám ruku každému. Z vaší pokožky vyzařuje jakési fluidum a ten dotyk byl tak letmý. Ne, prosím, nic víc.“
V jejím hlasu nebyl ani náznak koketérie, snad trochu potěšení, snad trochu rozpaků. Podtext strachu, ten ze tmy dosud neodezněl a ten ze mne by mohl narůstat. Nepohnul jsem rukou. Pociťoval jsem, jak se v místech dotyku do nás přelévá jakási vzájemná energie, jak dochází k splývání pocitů tajemnými drahami, vedoucími až k srdci. Bušilo mi o něco rychleji. Věděl jsem, co se v ní děje, že si začínáme být zvláštním způsobem blízcí. Možná že byla tak trochu romantička a vychutnávala zárodky něčeho…něčeho, co dosud nedovedla pojmenovat. Snad však znala i odvrácenou stranu melodií, kterými na nás může zahrát temnota.
Pak promluvila tlumeným a zdánlivě drsným hlasem.
„Kdyby nebyla tma, tak byste mi ruku nepodal. Jsem totiž velmi ošklivá.“
Mohl bych hovořit o kráse jejího hlasu, jíž ani šepot nedokázal zastřít, mohl bych rozvinout myšlenky o fluidu i o tom, že v jejích prstech zaznívají ozvěny její duše. Chvíli jsem mlčel. Pak jsem řekl:
„V tuto chvíli to nemohu posoudit, vaši krásu mohu jenom tušit. Leda snad...“
„Leda snad…,“ odpověděla mechanicky a v jejím šepotu se daly vystopovat obavy i naděje.
„Leda snad kdybych se mohl lehce dotknout vaší tváře.“
„Abyste pak mohl bez zábran básnit. Budiž. Ale nemyslete si, že mě ošálíte.“
Věděl jsem, že by chtěla být ošálena. Nikoliv hrubou a průhlednou lichotkou, ale něčím co by si uložila do pokladničky, kde se skrývalo její trpce zkoušené sebevědomí.
Vztáhl jsem ruku, s jistotou, s jakou se dovedla pohybovat ve tmě. S něžností vážky jsem se dotkl jejích víček, vyznačil si profil nosu, téměř neznatelně pohladil tváře a jako krajkový sen o básni usedl na její rty. Ani se nepohnula. Ani nezrychlila dech. Očekával jsem to, neboť moje dotyky se nepodobaly běžným milostným dotykům. Možná, že cítila jen přibližující se teplo, aby si uvědomila všechna ta místa na svém obličeji, zasutá a neviditelná, tak nepěkně zkreslovaná zrcadly.
Opravdu nebyla hezká. Ale v očích, na tváři i rtech jsem tušil půvab úsměvu, který by se mohl zrodit. Který by mohl doprovázet sametová slova a laskavost pohledu a jenž by se mohl proměnit v balzám pro toho, kdo by byl vyvolen a schopen naslouchat. Ach ona tíže hledání a téměř nemožnost nalezení. Avšak i nepatrná jiskřička naděje stačí k životu, a přijde-li navíc moudrost skromného podarovávání, jež je mnohdy jako sůl nad zlato… Přerušil jsem své výlevy pocitů. Co si to vymýšlím? Já se přece nikdy pro ni nemohu nikým stát, snad nějakého budoucího šťastlivce zastupuji jen pro tuto krátkou, náhodnou a neviditelnou chvíli. A zvláštní stav prozření mě ještě více překvapil: pod zavřenými víčky jsem domalovával dívčí portrét. Čisté a jasné křivky podbarvené něhou, tak bude vypadat v očích očarovaných láskou. Takhle bych ji měl namalovat ve skutečnosti. Kdybych malovat uměl.Ale leccos jsem neuměl a naučil se, po tom, když… Co jsou mi platné mé představy, teď? Vím, že mě neklamou mylnou iluzí okamžité dostupnosti, jsou pokusem o vyjádření něčeho dosud nevyjádřitelného, skrytého za obzorem, existujícího mimo nás, a co jen ve chvílích poodhaleného tajemství jsme schopni jakýmsi šestým smyslem vytušit.
Zastyděl jsem se za své myšlenky, protože jsem si vzpomněl na tebe, ty má, co jsi ode mne odešla…
Dívce jsem řekl, neboť jsem poznal, že pochopí:
„Ne, nejste hezká, ale vaše krása žije pod povrchem. Dlouhá bude cesta než ji někdo objeví. Avšak stane se. Ale pokud vás jenom pocit zoufalství povede za paži, nenaleznete nikoho. A budete šťastná v okamžiku, kdy přestanete hledat. Pak prohlédnete a budete viděna. Všechno chce jen trpělivost.“
A abych svá slova zlehčil, dodal jsem pár bonmotů navíc.
„Je třeba umět číst ve tmě a ve tmě se i zasmát. Za světem ve světle existuje i jiný svět, a nemusí to být svět temnoty.“
Nečekal jsem na odpověď, bál jsem se stisku dívčiny ruky. Rychle jsem se vymanil a odešel jsem z kina, v tu chvíli, kdy biletářka hlásila, že za minutu se bude pokračovat v promítání.
Již nikdy jsem se s touto ženou či dívkou nesetkal.“
Muž domluvil, pokojem se míhaly stíny barevných reklam. Sám podoben stínu si sejmul brýle a lehce si dlaní přejel po obličeji a promnul si oči. Nasadil si brýle. Otočil hlavu k sousednímu křeslu. Vztáhl ruku a opět si ji položil na koleno. Vypadal jako by na něco nebo někoho čekal. Sepnul ruce a jemně si hladil bříška prstů. To, co odpověděl, bylo téměř neslyšitelné.
„Tolik toho jsem ti měl říci, tohle jsem ti musel říci. Snad příliš pozdě, po tíživých letech samoty, kdy jsi odešla. Mou největší chybou byla ostýchavost a přehnaná obava, abych se nevnucoval. Určitě jsi zapomněla na onu chvíli, tenkrát po té …mé změně, o týden později… chtěl jsem tě pohladit, tak lehce. Tys pohlazení strpěla. Nic jsi necítila a já vlastně také ne. Snad jsem tehdy ještě neměl v konečcích prstů to, a muž se smutně usmál, to fluidum, co vlastním teď. Možná podruhé, ale vím, že jsi odklonila hlavu,… má ruka poklesla a zmrtvěla. Nyní, dnes, ano, vzpomínky dozrály a já jsem konečně překročil práh své nesmělosti a vstoupil na trůn podivných dovedností. Proč bývá většinou pozdě? Nebo snad ještě ne? Teď konečně mohu. Dvě představy, každá jiná, a v obou snad naleznu čistý pramen, co mi dřív protékal mezi prsty jako písek na prosluněné pláži.“
Muž přistoupil ke stěně, o kterou byl opřen podlouhlý balík. Z obalu vyprostil malířský stojan s napnutým plátnem a postavil ho. Z krabice ležící vedle vybalil paletu s barvami a štětce. Černou svislou čarou rozdělil plátno na dvě půlky. Zhasl stolní lampičku a vypnul televizi. S paletou a tenkým štětcem v ruce přistoupil k stojanu, oblékl si bílý plášť, sejmul brýle, zastrčil je do kapsy, do té druhé, ne do té, ve které byly schumlány jemné chirurgické rukavice, a začal malovat. Pevně věřil, i když se toho okamžiku i bál, že jednou bude moci své dva portréty obdivovat. Ve světle. Konec čekání za zavřenými očními víčky, kdy ty tváře viděl, zcela jasně s odhalenou téměř neviditelnou krásou a ušlechtilostí. Dvě tváře tak blízko. Zaposlouchal se. Ozval se, kdesi venku v příšeří sídliště, ozval se opět nápěv z onoho filmu, než zhasli,…než…, a i druhý nápěv jako kdysi předtím, za jarního slunečného dne…
V místnosti byla naprostá tma, tma černá jako skla mužových brýlí. Jen v koutě zářila nadpřirozeným svitem o zeď opřená bílá slepecká hůl.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 9 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 19 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 51 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 11.08.2007, 22:13:56 Odpovědět 
   Ano, bylo to tajemné a krásné! Konec mě donutil k zamyšlení, jak vnímají tmu ti, kteří nevidí! Také mám problémy se zrakem, přestože ještě na jedno oko vidím, tak se jen snažím vytušit tu temnotu... Ale snad také vidí obrazy vycházející z jejich mysli (hlavy)! Kdoví, jaké obrazy mají před očima lidé, kteří se třeba narodili slepí... Promiň, musel jsem se nad tím zamyslet! Dokud čtenář nepřečte Tvou povídku až do konce, neví na čem je! Dobré to bylo... ;-)

P.S. Tohle mě napadlo: Jdou dva temnou chodbou ve starém domě. Světla bůhví proč nesvítí. Jeden má sebou hůl a druhý obě ruce volné. Jeden jde na jisto a druhý tápe v temnotě. "Nevidím, kde to jsme?" ptá se ten bez hole. "Dej mi ruku, povedutě!" řekl slepý muž a vyvedl sebe i jeho na světlo, které on sám nikdy neuvidí. Když slepý vede slepého, oba mohou spadnout do jámy! Ale co když vidí více, než-li ti zdraví? Promiň, zase jsem se rozepsal! ;-)
 ze dne 11.08.2007, 22:49:35  
   čuk: Díky za rozepsání, bylo moc hezké. Mám jednu miniaturu právě o obrazovém světě slepců. Brzy ji uveřejním: bude se jmenovat Berajnson
 kevina 09.04.2007, 16:29:20 Odpovědět 
   miluju to tajemno... jako diamant blyští se tvá tvář v tomto díle. Bezprostředně nádherné umělecké dílo.
 ze dne 09.04.2007, 16:48:51  
   čuk: to je spíš sen mé tvář, kterábohužel taková není. Díky za přečtení
 alias.schizofrenie 31.03.2007, 17:12:42 Odpovědět 
   Dokonalé...jako samotné vnímání dotyky...Opravdu nemám slov, vyjádřil jsi nádherně něco nádherného, děkuji
 ze dne 31.03.2007, 17:38:54  
   čuk: Moc ti děkuji, vystihla jsi, co jsem zamýšlel.
 Mathew 19.03.2007, 14:55:29 Odpovědět 
   Složitá? Kdepak, je to to nejčtivější dílo, jaké jsem měl možnost, v tvém podání shlédnout. Konečně mě tvá květnatá krasomluva zasáhla na plno, tentokrát jsem měl pocit, že ani jedno jediné slovo není nadbytečné. Prostě krása! A nejen literární dílo, umělecký skvost!
 ze dne 31.03.2007, 17:38:04  
   čuk: Díky, stydím se. a jsem rád, že se ti to líbilo
 čuk 12.03.2007, 20:22:55 Odpovědět 
   Děkuji ti za přečtení. Ano cílem bylo vzbudit touhu púo něčem sktyém v čloěvku.
 sirraell 12.03.2007, 14:57:11 Odpovědět 
   Krasne. Az mam husi kuzi. Tva povodka probouzi v cloveku touhu. Touhu po dotyku...
 Snílek 12.03.2007, 14:48:06 Odpovědět 
   Nádherné. Nedovedu popsat ten pocit při čtení, ale byla jsem součástí děje. I když slovo - děje - mi nepřijde to pravé.
 ze dne 12.03.2007, 20:22:02  
   čuk: Děkuji za přečtení. jsem rád, že má povídka působí jako podobenství mluvící k citu
 Robert S. 11.03.2007, 20:22:44 Odpovědět 
   Pro mne jsou doteky čímsi až mystickým. Jinak - skvělé!
 ze dne 11.03.2007, 20:25:41  
   čuk: Díky za přečtení. Zamýšlel jsem, aby mystika byla doplněna nebo jaksi stimulována filosofickým principem (touha po lásce) a především jako podobenství o duši člověka
 Thomas 11.03.2007, 13:22:06 Odpovědět 
   Tohle je povídka, která se mi opravdu líbí a je pro mě, alespoň z části, srozumitelná. Myslím si, že člověk si takové obrazy může vykreslovat podle vlastní fantasie...
 ze dne 11.03.2007, 14:23:52  
   čuk: Díky za komentář: Ale je v tom i paradox souvislostí či naopak nesouvislostí mezi vnitřním světem a objektivní realitou, nejenom intenzivní cit.
 Anquetil 11.03.2007, 7:41:50 Odpovědět 
   Skvělá práce, čuku, zasloužíš si absolutorium! O citlivých i necitelných rukou by se daly napsat i celé knihy, stejně jako naše ústa i naše dlaně dovedou něžně pohladit i bolestivě uhodit.

Z mysli se mi teď vybavuje mysli i naprosto ojedinělý zážitek ze stříbrného plátna. Je to už víc než 30 let, co jsem viděl italský film "Vůně ženy" (1974). Vojenský kadet tu doprovází slepého, na jednu ruku ochrnutého kapitána, na týdenní výpravě z Turína do Neapole. Starý lišák Fausto skrývá svou bezmocnost pod maskou cynického poživačství a s lehkou nonšalancí zasvěcuje mladíka do tajů lásky. Doteky konečků prstů Vittoria Gassmana na dívčím obličeji a těle, byly těmi nejkrásnějšími verši o lásce, co jsem kdy četl. Za svůj vpravdě famózní herecký výkon dostal tehdy Gassman i prestižní filmová ocenění - Donatellův David 1975 a cena na MFF v Cannes 1975.

I při vší úctě k hereckým kvalitám Al Pacina jsem si pak úmyslně nechal utéci americký remake tohoto filmu z roku 1992. Protože smyslné doteky dlaní a konečků prstů slepce v podání italského herce Vittoria Gassmana, ty už nikdo nikdy nepřekoná...
 ze dne 11.03.2007, 9:06:08  
   čuk: Dík za pochvalu, chtěl jsem vyjádřit kontrast mezi vnějším viděným a vnitřním pociťovaným, třeba doteky. I když vlastně nevím proč a co jsem psal, tento text vznikl nijak předem nepřipravován. Škoda, že jsem neviděl ty filmy.
 amazonit 11.03.2007, 5:30:23 Odpovědět 
   velmi citlivé, něžné až hmotné, chvílemi jsem měla pocit, že se společně s ,,Ním"dotýkám světa, který se dá vnímat jen konečky prstů...něco z povídky v člověku vykřeše jiskřičku pocitu štěstí a něco zaplaví nitro zvláštním bolestnějším pocitem....nevím, jak přesně a co nejlíp zachytit to jemné vlnění, které prostupuje skrz monitor
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lorth
(20.11.2019, 00:25)
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
obr
obr obr obr
obr
EXPIRACE - Fáze...
Danny Jé
Život
Martin Janda
ESC #1: Pro koč...
Rimmer
obr
obr obr obr
obr

Dobrou noc...
Jean Larycu
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr