|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Dotek ::
 čuk |
publikováno: 11.03.2007, 5:30
|
| Tuto povídku považuji za svou nejlyričtější a nejcitovější a mám ji ze všech nejraději, byť se někomu může zdát složitá. |
| |
|
|
V předměstském sídlišti se paneláky s rozzářenými okny podobají podivným lodím, plujícím v moři tmy.V jednom okně v třetím patře domu zcela na okraji se svítí zřetelně slaběji, lze zpozorovat namodralý přísvit televizní obrazovky. Je umístěna u zadní stěny skromně zařízeného obýváku, u protější stěny stojí dvě postarší křesla. V jednom sedí muž. Na očích má brýle, v ruce drží knihu. Víčka pod brýlovými skly má zavřená, ruka mechanicky popojíždí po stránce knihy. Pokojem tančí barevné záblesky, hluk automobilové honičky, doprovázené střelbou, je ztlumen. Muž odloží knihu a pohladí opěradlo křesla vedle sebe. Dálkovým ovladačem vypne zvuk televizoru. Do ticha mluví téměř neslyšným hlasem, pomalu, s odmlkami. Občas si sejme brýle a mechanicky vyčistí jejich skla.
„Měl jsem ti to říci dřív, dokud byl čas. Byl jsem tehdy v kině, sám, tys nechtěla jít. V šatně jsem odložil hůl a kabát. Jako vždy pozdě, deset minut po začátku filmu. Potichu se vztaženou rukou jsem se došoural k páté řadě, kde bylo jedno volné místo. Opatrně jsem se posadil. Z plátna zněla sladkobolná hudba. Náhle začala skomírat, až ustala docela. Ticho narušil nejprve nesmělý, pak zřetelnější šepot.
Zřejmě byl vypnut proud, což se v tomto nedostavěném sídlišti dělo dosti často, projektant transformátoru udělal chybu ve výpočtu a její odstranění nepochopitelně vázlo.
Divák sedící vedle mne se polekal a schoulil se do sebe. Dotkl se mě loktem. Šeptem se omluvil, i podle zdušeného hlasu jsem poznal, že to byla žena.
Zašeptal jsem: „Tmy se nemusíte bát. Rozumím jí a dovedu poznat, když se blíží nebezpečí. Teď jste v bezpečí.“
Přidušeně se zasmála.
„Hrajete si na ochránce, že?“
Nevím, kde se mi na rtech vzala odpověď: „Budu-li smět držet vás za ruku, tak se jím opravdu stanu.“
Chvíli bylo ticho. Pak jsem na hřbetě své ruky, způsobně položené na svém levém koleně, pocítil lehký dotek. Druhou dlaní jsem pohladil to téměř neznatelné zatížení a lehce je přikryl. Nevysmeklo se. Neodtáhla se. To mé pohlazení bylo velice jemné, v konečcích prstů jsem měl křehkost ženské pokožky a pod kůží skrytou potlačovanou něhu.
Dotyky prstů bylo mé hobby, o kterém jsem často přemýšlel a které jsem procvičoval. S otevřenýma i zavřenýma očima. Dotyky bez kontaktu s dotýkaným objektem. Pomocí nich jsem se učil poznávat stav a povahu věcí i lidí. Omezeněji a přece zásadněji, než lze očima. Rozpoznal jsem nejen teplo a jemnost povrchů, ale i něco víc, zašifrovanou podstatu, jako bych v sobě měl schopnost do ní pronikat, vždy nesměle, s pocitem, že jsem ovládán nutkáním něco darovat, odměnou za poznání mně umožněné. V duchu jsem se ušklíbl, ach ty chirurgu odstavený od válu, pěkně se ti ta sklíčka v kaleidoskopu přesýpají, tvé prsty nepropadly nečinnosti, ale věz, že jsou jenom jako, ač stále touží nepracovat jen pro sebe, bože, k čemu ti slouží nyní…
Žena vedle mne považovala za nutné přerušit mlčení.
„Nemyslete si, že podám ruku každému. Z vaší pokožky vyzařuje jakési fluidum a ten dotyk byl tak letmý. Ne, prosím, nic víc.“
V jejím hlasu nebyl ani náznak koketérie, snad trochu potěšení, snad trochu rozpaků. Podtext strachu, ten ze tmy dosud neodezněl a ten ze mne by mohl narůstat. Nepohnul jsem rukou. Pociťoval jsem, jak se v místech dotyku do nás přelévá jakási vzájemná energie, jak dochází k splývání pocitů tajemnými drahami, vedoucími až k srdci. Bušilo mi o něco rychleji. Věděl jsem, co se v ní děje, že si začínáme být zvláštním způsobem blízcí. Možná že byla tak trochu romantička a vychutnávala zárodky něčeho…něčeho, co dosud nedovedla pojmenovat. Snad však znala i odvrácenou stranu melodií, kterými na nás může zahrát temnota.
Pak promluvila tlumeným a zdánlivě drsným hlasem.
„Kdyby nebyla tma, tak byste mi ruku nepodal. Jsem totiž velmi ošklivá.“
Mohl bych hovořit o kráse jejího hlasu, jíž ani šepot nedokázal zastřít, mohl bych rozvinout myšlenky o fluidu i o tom, že v jejích prstech zaznívají ozvěny její duše. Chvíli jsem mlčel. Pak jsem řekl:
„V tuto chvíli to nemohu posoudit, vaši krásu mohu jenom tušit. Leda snad...“
„Leda snad…,“ odpověděla mechanicky a v jejím šepotu se daly vystopovat obavy i naděje.
„Leda snad kdybych se mohl lehce dotknout vaší tváře.“
„Abyste pak mohl bez zábran básnit. Budiž. Ale nemyslete si, že mě ošálíte.“
Věděl jsem, že by chtěla být ošálena. Nikoliv hrubou a průhlednou lichotkou, ale něčím co by si uložila do pokladničky, kde se skrývalo její trpce zkoušené sebevědomí.
Vztáhl jsem ruku, s jistotou, s jakou se dovedla pohybovat ve tmě. S něžností vážky jsem se dotkl jejích víček, vyznačil si profil nosu, téměř neznatelně pohladil tváře a jako krajkový sen o básni usedl na její rty. Ani se nepohnula. Ani nezrychlila dech. Očekával jsem to, neboť moje dotyky se nepodobaly běžným milostným dotykům. Možná, že cítila jen přibližující se teplo, aby si uvědomila všechna ta místa na svém obličeji, zasutá a neviditelná, tak nepěkně zkreslovaná zrcadly.
Opravdu nebyla hezká. Ale v očích, na tváři i rtech jsem tušil půvab úsměvu, který by se mohl zrodit. Který by mohl doprovázet sametová slova a laskavost pohledu a jenž by se mohl proměnit v balzám pro toho, kdo by byl vyvolen a schopen naslouchat. Ach ona tíže hledání a téměř nemožnost nalezení. Avšak i nepatrná jiskřička naděje stačí k životu, a přijde-li navíc moudrost skromného podarovávání, jež je mnohdy jako sůl nad zlato… Přerušil jsem své výlevy pocitů. Co si to vymýšlím? Já se přece nikdy pro ni nemohu nikým stát, snad nějakého budoucího šťastlivce zastupuji jen pro tuto krátkou, náhodnou a neviditelnou chvíli. A zvláštní stav prozření mě ještě více překvapil: pod zavřenými víčky jsem domalovával dívčí portrét. Čisté a jasné křivky podbarvené něhou, tak bude vypadat v očích očarovaných láskou. Takhle bych ji měl namalovat ve skutečnosti. Kdybych malovat uměl.Ale leccos jsem neuměl a naučil se, po tom, když… Co jsou mi platné mé představy, teď? Vím, že mě neklamou mylnou iluzí okamžité dostupnosti, jsou pokusem o vyjádření něčeho dosud nevyjádřitelného, skrytého za obzorem, existujícího mimo nás, a co jen ve chvílích poodhaleného tajemství jsme schopni jakýmsi šestým smyslem vytušit.
Zastyděl jsem se za své myšlenky, protože jsem si vzpomněl na tebe, ty má, co jsi ode mne odešla…
Dívce jsem řekl, neboť jsem poznal, že pochopí:
„Ne, nejste hezká, ale vaše krása žije pod povrchem. Dlouhá bude cesta než ji někdo objeví. Avšak stane se. Ale pokud vás jenom pocit zoufalství povede za paži, nenaleznete nikoho. A budete šťastná v okamžiku, kdy přestanete hledat. Pak prohlédnete a budete viděna. Všechno chce jen trpělivost.“
A abych svá slova zlehčil, dodal jsem pár bonmotů navíc.
„Je třeba umět číst ve tmě a ve tmě se i zasmát. Za světem ve světle existuje i jiný svět, a nemusí to být svět temnoty.“
Nečekal jsem na odpověď, bál jsem se stisku dívčiny ruky. Rychle jsem se vymanil a odešel jsem z kina, v tu chvíli, kdy biletářka hlásila, že za minutu se bude pokračovat v promítání.
Již nikdy jsem se s touto ženou či dívkou nesetkal.“
Muž domluvil, pokojem se míhaly stíny barevných reklam. Sám podoben stínu si sejmul brýle a lehce si dlaní přejel po obličeji a promnul si oči. Nasadil si brýle. Otočil hlavu k sousednímu křeslu. Vztáhl ruku a opět si ji položil na koleno. Vypadal jako by na něco nebo někoho čekal. Sepnul ruce a jemně si hladil bříška prstů. To, co odpověděl, bylo téměř neslyšitelné.
„Tolik toho jsem ti měl říci, tohle jsem ti musel říci. Snad příliš pozdě, po tíživých letech samoty, kdy jsi odešla. Mou největší chybou byla ostýchavost a přehnaná obava, abych se nevnucoval. Určitě jsi zapomněla na onu chvíli, tenkrát po té …mé změně, o týden později… chtěl jsem tě pohladit, tak lehce. Tys pohlazení strpěla. Nic jsi necítila a já vlastně také ne. Snad jsem tehdy ještě neměl v konečcích prstů to, a muž se smutně usmál, to fluidum, co vlastním teď. Možná podruhé, ale vím, že jsi odklonila hlavu,… má ruka poklesla a zmrtvěla. Nyní, dnes, ano, vzpomínky dozrály a já jsem konečně překročil práh své nesmělosti a vstoupil na trůn podivných dovedností. Proč bývá většinou pozdě? Nebo snad ještě ne? Teď konečně mohu. Dvě představy, každá jiná, a v obou snad naleznu čistý pramen, co mi dřív protékal mezi prsty jako písek na prosluněné pláži.“
Muž přistoupil ke stěně, o kterou byl opřen podlouhlý balík. Z obalu vyprostil malířský stojan s napnutým plátnem a postavil ho. Z krabice ležící vedle vybalil paletu s barvami a štětce. Černou svislou čarou rozdělil plátno na dvě půlky. Zhasl stolní lampičku a vypnul televizi. S paletou a tenkým štětcem v ruce přistoupil k stojanu, oblékl si bílý plášť, sejmul brýle, zastrčil je do kapsy, do té druhé, ne do té, ve které byly schumlány jemné chirurgické rukavice, a začal malovat. Pevně věřil, i když se toho okamžiku i bál, že jednou bude moci své dva portréty obdivovat. Ve světle. Konec čekání za zavřenými očními víčky, kdy ty tváře viděl, zcela jasně s odhalenou téměř neviditelnou krásou a ušlechtilostí. Dvě tváře tak blízko. Zaposlouchal se. Ozval se, kdesi venku v příšeří sídliště, ozval se opět nápěv z onoho filmu, než zhasli,…než…, a i druhý nápěv jako kdysi předtím, za jarního slunečného dne…
V místnosti byla naprostá tma, tma černá jako skla mužových brýlí. Jen v koutě zářila nadpřirozeným svitem o zeď opřená bílá slepecká hůl.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 19 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 51 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
