|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: (MTP) Hon na čarodějnice ::
Můj soutěžní příspěvek do MTP 2006 (8. místo :-)). Snad se vyznáte v časové souslednosti...
Síla vs. magie - fantasy
Budu ráda, když mi řeknete i vy svůj názor. |
| |
|
|
„Hon na čarodějnice. Začal ve středověku a zapříčinila ho především církev. V těch dobách mohl být každý označen a obviněn z čarodějnictví. Stačilo k tomu pouze nařčení souseda závistivého vůči vaší úrodě, radosti či lásce a nevinní skončili před inkvizitory. Lidé se báli nosívat prstýnky, řetízky či amulety pro štěstí, ačkoliv to bylo naprosto normální. Bohužel i tohle byl znak spolčení s ďáblem. Jakékoliv mateřské znaménko postačilo, aby byl člověk odsouzen a upálen na hranici. Nelidské mučení a strach lidi doháněl k lhaní o sobě a svých blízkých a sami oběti byly neustále donucovány vymýšlet nové a nové metody uctívání ďábla. Jsme spolu s krysami jediným živočišným druhem, který se vyžívá v mučení a ve vraždění. Neviděl jsem, aby třeba lev nacházel v lovu své kořisti potěšení.“
„Miláčku? Co to tam děláš?“ vyrušilo mladíka sedícího v domácí knihovně vrznutí dveří. Na prahu stála drobná žena s plavými vlasy.
„Něco píšu,“ odpověděl neurčitě, když se přistihl, že si po sobě práci čte nahlas. Žena pokrčila rameny a v klidu ho nechala pracovat.
„Doba stárla a čarodějnictví se stalo moderní záležitost. Třináctého pátek i nadále zůstával čarodějnic svátek, ti, kteří se okultismem zabývali, prováděli nejrůznější rituály, bylinářek neustále přibývalo a touha po moci rostla. Časy byly zlé, ale i přesto se dalo očekávat, že mohou být ještě horší. Moc a síla jsou dvě odlišné paní, přesto mají něco společného. Obě dokáží zatemnit mysl a obě jsou velmi křehké...
S tím by se dalo pracovat,“ připustil a nechal dál volně tužku svištět po papíře.
„Jenže lidé, kteří v rukou třímají opratě moci, vždy vypadají lépe, když proti něčemu bojují a protestují.“
Zastavil se. Začal se přehrabovat v hromadě knih, dokud nenašel vytržený list papíru. Zastyděl se, když si vybavil, jak k němu přišel. Drze ho ukradl v knihkupectví.
„Je nezbytně nutné všechny čarodějky a čaroděje vymýtit. Je to čisté zlo a pokud kdy existovala bílá magie, tak pouze jako záminka ke konání pozdějšího a většího zla. Jako moment překvapení. Takovým lidem nevěřte. Nejdříve vás využijí a později zabijí či obětují. Máme poslední šanci je vyhubit, než to udělají oni s námi!
Je povinností každého občana ohlásit jakékoliv podezření na výskyt okultistů, je přísně zakázáno se s takovými lidmi stýkat či je dokonce ukrývat. V případě zprávy od spolehlivých zdrojů o neuposlechnutí vyhlášky čeká dotyčného stejný trest, jako samotného okultistu. Dále je povinností každého občana tuto vyhlášku znát…“
Nedokázal dál číst. Svinstvo. Raději se vrátil ke svým vlastním úvahám.
„To, co se děje v nás, ten kratičký moment mezi podnětem a následnou reakcí, je něco nepopsatelného. Některé procedury v mozku se nedají vysvětlit ani zkoumat, ale mělo by se s nimi počítat. Pokud nenajdete nic jiného, co máme společného se zvířaty, tak tohle určitě. Lidé dokáží žít jako zvířata, když jsou k tomu nějakým způsobem donuceni. Někdy dokonce z vlastní vůle“
V kapse mu zavibroval pager. Automaticky po něm sáhl. Jakmile spatřil display, zanechal veškeré práce a bez jediného rozloučení odešel z domu.
Tmavá zatuchlá místnost bez oken, pouze s jedinou svítící žárovkou visící ze stropu, se zdála opuštěná. Ale nebyla. V rohu místnosti se krčila nahá osoba mužského pohlaví. Známky života vykazovala pouze třesením a škubnutím při jakémkoliv zvuku vycházejícím zvenčí, odkud se ozýval tlumený jekot plný bolesti. Řetěz, na kterém byli noví zajatci připoutáni, chřestil jako podrážděný had. V pravidelných intervalech se k němu prodíral křik. Domyslel si, co se děje. Věznitelé nechali tančit biče po zádech na smrt jdoucích ubožáků, kteří se nedobrovolně přihlásili k čarodějnictví.
Stejně tak věděl, že se blíží jeho čas. Podvědomí s tím bylo smířeno, ovšem vědomí se stále neúprosně bránilo.
Na mysli mu tanuly vzpomínky. Nebyl schopen reálně uvažovat, proto se nechal unášet neexistujícími zhmotnělými hlasy jeho rodiny. Miloval ji, miloval ji víc než sebe. Chtěl ji chránit, byla to jeho povinnost. Jenže teď selhal. Udělal snad chybu?
„Věř jen sám sobě, na nikoho kromě sebe se nespoléhej. To, že jsi paranoidní ještě neznamená, že po tobě nejdou.“
Tohle byly nejčastější věty, které doma vyslovoval. Někdy mluvil dokonce i ze spaní. Manželka pak prožila celý den v obavě, jestli někdo ze sousedů neodposlouchával a nepůjde je udat. On se nad tím vždy jen pousmál a slůvky miluji tě ji uklidnil a rozveselil. Měla právo se obávat vzhledem k jejich minulosti. Dalo mu práci s rodinou získat novou identitu. Jako mladý magií žil, ale to nebyla práce pro starší, ačkoliv lidem pomáhal. Byli tu noví a mladší, kteří převzali jeho poselství a dál ho plnili.
A snažili se ho plnit i v téhle zlé době. Čarodějníci, jak je moderní svět s oblibou označoval, se zavázali, že budou svět ochraňovat od démonů či lidí, kteří přišli na scestí. Nikdo kromě nich nevěděl, že inkvizitoři vyhledávají, mučí a posléze vraždí ty nesprávné. Ty, kteří mají za úkol je ochraňovat.
Muž sebou cukl. Dveře jeho novodobé cely se trhnutím otevřely a na jejich prahu spočinula osoba zahalená od hlavy až k patě černou látkou. V ruce držela krajíc chleba, který vězňovi odhodila k nohám.
„Už jsi skoro na řadě. Všichni doufáme, že jsi přes noc přehodnotil svou výpověď.“ Nebral Martina jako lidskou bytost, ale sám nevěděl, že lidství postrádá. Jejich pohledy se setkaly. V Martinových se objevily slzy. Loutce v černém zajiskřily potěšením z bezmocnosti toho chudáka. Už to měl spočítané.
Když za sebou dveře zamkl, upadl mladík opět do melancholické nálady. Třásl se zimou a vzpomínáním na svou ženu a dceru se dokázal odpoutat od úvah o smrti.
Před očima se mu promítal jako film den, kdy ho zajali. Ráno se probudil vedle drobného stvořeníčka s nejkrásnějšíma očima. Po tváři jí stékaly slzy. Otřel jí koutky, pohladil po lesklých vláskách a zeptal se, co se stalo. Přitom jí jemně laskal hebkou kůži na ruce.
„Měla jsem sen,“ zakoktala. Ano, i ona byla ve svých letech čarodějkou, nebo alespoň měla jasnozřivé sny. Tak se seznámili. Oba byli posláni zachránit toho druhého. Na osud ani na horoskop Martin nikdy nevěřil… Vše podle něj záleželo na vlastní vůli. Když ji ale spatřil, hodil úvahu o osudu za hlavu.
„Nesmíš dnes nikam chodit, já nedovolím, aby mi tě někdo vzal…“ vzlykala.
„A ty mi nesmíš zase říct, co jsi viděla,“ zastavil ji. „Kauzalita, lásko moje, kauzalita.“
„Já už ten nátlak nevydržím!“ zvýšila hlas, ale křičet si nedovolila. Milovala svého muže jako nikoho na světě. Nedovedla si to bez něj představit ani v té nejčernější můře.
On ji ale stejně přesvědčil, aby mlčela. Tušil. A to tušení bylo skoro hmatatelné.
Rozhlédl se po tmavé místnosti. Žárovka ho přiváděla k šílenství. Oni věděli, proč ji sem dát. Chtělo se mu křičet, jenže jeho vůle byla silnější. Zhluboka se nadechl a ucítil na jazyku pachuť zatuchliny. O krajíček chleba ani okem nezavadil. To byl jeho příděl potravy na den, na který se stejně dříve než on vrhly krysy. Doslova se o něj popraly.
V hlavě mu hučelo. Slyšel jen kapat vodu. To bylo jediné znamení, že čas stále utíkal kupředu a na nikoho nebral ohledy.
„S potěšením upálím sto lidí, pokud mezi nimi bude alespoň jediný čaroděj,“ linuly se z chodby hlasy. On si tuto větu převedl do své podoby.
„I kdybych měl zachránit jeden jediný život, tak stál ten můj za to.“
Svou práci nedopíše. Poslední dobou trávil v knihovně více času, než s rodinou. Proč? Bylo tohle snad potrestání? Stejně z domu utekl, bez jediného rozloučení… I přes naléhání své manželky vyrazil do ulic zabránit dalšímu zločinu. Nebyla to jeho práce, ale stále to bral jako svou povinnost. Povinnost, pro kterou se občas umírá.
„Pomozte mi!“ křičel krčící se muž v rohu temné, slepé uličky. Před ním se tyčila příšera, jakou ještě neviděl. Když začichala ve vzduchu, vycítila přítomnost další živé bytosti.
Sežrat. Zničit. Zabít.
Byla přes dva metry vysoká. Jediné, co si z ní dokázal zapamatovat, byly rudé oči a žlutá, hrubá kůže oblezlá podél celého těla.
Nezavolal posily, věděl, že to zvládne sám. Stačil jediný smrtící paprsek do oka a příšera se skácela k zemi mrtvá.
Teprve poté poznal v právě zachráněné osobě svého souseda. Byl na pokraji zhroucení, ale na nohou se udržel. Jakmile jeho pohled spočinul na mrtvé příšeře, začal křičet.
„Je to čaroděj! Zabijte ho, pomozte mi!“
Někdy je skutečnost zaslepená sobectvím. Může být láska sobecká? Něco tak krásného? Je vůbec láska k sobě samému láska? Ne, je to sobectví.
Jako blesk z čistého nebe se kolem začali hemžit lidé, kteří měli okultisty na starosti. Ovšem po bytosti se slehla zem. To bylo poslední, co stačil Martin udělat. Přenést mrtvé tělo do jiné astrální roviny.
„Pusťte mě!“ snažil se bránit, ale když uštědřil několik kopanců do břicha, vzdal se a nechal se dovést na stanici, odkud ho odvlekli do téhle kopky. Vyslýchací místnost.
Boj mezi krysami ještě neskončil. Pud sebezáchovy. Dvě se spolčily proti té třetí a společnými silami ji zavraždily. Jenže ani to jim nestačilo a tak došlo k boji na život a na smrt o jediný zdroj potravy. Krysy byly schopny udělat cokoliv, jen aby se zachránily. Martin to chápal. Než však stačil utéct myšlenkami pryč, dveře se opět rozlétly dokořán. Tentokrát v nich stály tři mohutné postavy a v rukou držely řetěz.
Surově ho postavily na nohy a nahý a zahanbený Martin byl spoután do okovů a odvlečen pryč.
„Máš štěstí, budeš to mít rychleji za sebou,“ poškleboval se jeden z nich. Věděl, kam ho vedou, nebylo to poprvé.
S výslechem se začalo hned první den jeho zadržení. Když ho násilím usadili do železné židle, předstoupil před něj jeden z inkvizitorů. „Byl jste seznámen s vyhláškou týkající se okultistů, čarodějů, kouzelníků, mágů, jakýchkoliv vyznavačů a provozovatelů nadpřirozených sil ve všech směrech?“ vyštěkl. „Odpovězte zřetelně.“
„Ano,“ nebránil se. Pokud se někdo dostane až sem, živý ven nevyjde.
„Byl jste viděn při provozu okultistických činností. Pan Želařík nám popsal velmi zneklidňující událost. Chtěl byste se k tomu nějak vyjádřit?“
„Nemám, co bych řekl.“
„Prý jste použil nadpřirozené síly, když jste zneškodnil toho… démona,“ doléhal na něj. „Řekněte pravdu!“
„Nepoužil jsem žádné nadpřirozené síly,“ zakroutil hlavou.
„Proč jste tam tedy byl a co ten muž, kterého jste napadl?“
„Nikoho jsem nenapadl a chodím tou cestou každý den. Myslel jsem, že měl epileptický záchvat, chtěl jsem mu jen pomoct,“ oponoval.
V tomhle duchu pokračovalo vyslýchání další tři hodiny, dokud z něj neservaly oblečení a nezavřeli ho do cely. Druhý den přešli k mučení. I přesto dokázal Martin vzdorovat.
Poznával tu o něco málo větší místnost, než byla jeho kobka, která se mu na několik dní stala domovem. Uprostřed stála železná židle s hroty.
„Tak se tu u nás posaď,“ vybídla ho čtvrtá osoba postávající za židlí.
Martin byl na smrt vysílen. „Takže jsme přešli k tykání?“ neodpustil si ironickou poznámku. Inkvizitor to přešel mlčením.
„Máš poslední šanci promluvit,“ vyzval ho. Když si jen potvrdil své domněnky, že z vězně nevytáhne ani slovo, zklamaně mu vyrazil poslední zub. Začal krvácet z úst.
„Už jsem vám řekl, že jsem nikdy nic takového neprovozoval,“ zašeptal.
Jako za starých dob zatopil jeden z pomocníků v kamnech, zatímco druhý Martinovi rozřízl jazyk a do rány mu nasypal sůl. Jakmile tak učinil, nažhaveným drátem mu byly zhyzděny genitálie. Po opětovaném nahřátí byl na hrudi označen jako odpad k upálení. Martin upadl do bezvědomí.
Už dál nedokázal snášet bolest. Připouštěl si, jak mu vystřelovala do celého těla, když mu drtili nohy ve španělské botě. Když mu zlámali kosti na ruce. Když mu nedávali napít. Jako ve středověku. To utrpení se už blížilo ke konci. Vrací se móda a upalování moderní bylo.
Otevřel oči. Visel bezvládně v provazech připevněný ke kůlu. Až teď si začal uvědomovat realitu.
Věděl, že už nespatří denní světlo, že ho nezahřeje úsměv na rtech jeho ženy. Nepřivítá ho dcera, nedonese mu obrázek, který namalovala, aby si ho mohl pověsit na lednici. Zemře a nemůže s tím nic udělat.
„Proč nepoužiješ svou moc, aby ses zachránil?“ našeptával mu hlásek. „Mohl by ses zachránit, utéct se svou rodinou pryč někam, kde vás nenajdou…“
„Jenže bych tím potvrdil, že jsem čaroděj,“ oponoval. „Nedali by si pokoj, dokud by nás nenašli. Nemohu stát o život plný strachu. Znamenalo by to naprosté distancování od rodiny.“
Kat v černém rouchu se stejně černou duší zapálil pochodeň a chystal se podpálit suché dřevo, na kterém Martin stál.
„Ale měli byste alespoň nějakou naději,“ snažilo se ho přesvědčit vědomí.
„My máme naději,“ přikývl sám sobě Martin. „Dávám tímhle naději své ženě a dcerce. Dávám jim naději na život. A to pro mě znamená ze všeho nejvíc.“
Rudý oheň se rozhoříval.
Už skoro olizoval jeho tělo.
Křičel hodně. Křičel tak, jako jeho srdce.
Obětoval život pro naději svých nejbližších. Vůle porazila magii. Magie porazila jeho. Nikdo nevyšel jako vítěz.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 12 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 32 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 58 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
