|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: We are the greatest, kap 17. ::
KAPITOLA 17. Na cestě za poznáním
Tentokrát přidávám komentář. Pokud znáte předchozí díly, hodně věcí se pro vás rozjasní. Ovšem za předpokladu, že dokážete číst mezi řádky.
Zkuste se zorientovat v časové postupnosti... |
| |
|
|
Pokoj se stěnami natřenými namodro se naplnil dětským pláčem. V rohu stála postýlka a v ní leželo miminko zachumlané do růžové deky. K postýlce doškobrtal chlapeček, nemohly mu být víc jak dva roky. Přidržel se příček a pootevřel pusinku. Druhý chlapeček stejného věku seděl na zemi a v ruce držel autíčko. Přihlížel a netrpělivě čekal na svého kamaráda.
Chvíli poté, co mladá paní uslyšela pláč, přiběhla do pokoje a přistoupila k postýlce.
„Roberte, jdi si hrát s Lukášem,“ něžně ho odstrčila a vzala do náruče miminko. „Ššš, ššš, už je dobře, maminka je u tebe,“ snažila se dítě uklidnit. „Janičko, neplakej.“
Vchodové dveře bouchly. Žena se otočila a očekávala příchozího. „Dane?“ zavolala.
„To jsem já,“ vešel do pokoje mladý muž. Na sobě měl oblek a v rukou držel kufřík. „Jdu si pro Lukáše. Jsi hodná, že jsi ho pohlídala.“
„To je v pořádku, miláčku,“ pousmála se na něj. „Uděláš si na mě o víkendu čas?“
„Na tebe vždycky,“ odpověděl jí upřímně. „Když už jsem tady, nedáme si spolu kafe?“
„Za chvíli přijde manžel,“ odpověděla odmítavě.
„Ale vždyť se naším vztahem netajíme,“ oponoval.
„Já vím, že ne, ale ještě stále nejsme rozvedeni. Máme ještě co vyřizovat…“
„Jano, chce Roberta, proč by s ním nemohl žít? Víš, že se o něj postará a ty ho budeš moct vídat. Pořád máš Janičku.“
„S tebou.“
„Ale to on ví taky!“
„Nemůžu se vzdát svého syna!“ zvýšila hlas. „Chci s tebou žít, ale ne za cenu toho, že přijdu o Roba.“
„Nechci se hádat,“ ustoupil o krok. „Je to tvůj život a tvé rozhodnutí. Ale pokud mě chceš odmítat… Mám také syna, vím, jaké to je. Nevzdal bych se ho za nic. Zemřela mu matka a já bych chtěl, abys mu jí byla ty. Můžeme žít jako rodina. Nechceš přece, aby se někdy v budoucnu Jana trápila, že nemá otce…“
„Samozřejmě, že chci, aby moje děti měly rodinu, ale…“
„Zbytečně se s manželem stresuješ, nedělá ti to dobře,“ pohladil ji po tváři a políbil na čelo.
„Nebudeme se o tom teď bavit, ano?“ zakončila diskuzi. Vrátila spící miminko do postýlky. Sedla si na židli a posadila si Lukáše na klín. „Houpy houp, houpy houp…“
„Byla bys mu skvělou mámou,“ řekl po chvíli. „Mohli bychom si koupit domek. Peníze na to mám, to ty víš. A co potom, až oba vyrostou a budou chtít každý svůj pokoj?“
„Co po mně teď chceš?“ skočila mu do řeči. „Chceš, abych se rozvedla? Já to chápu, ale pořád spolu máme dvě děti.“
„Jedno,“ opravil ji. „Podívej, má vaše manželství ještě smysl? Jak dlouho spolu žijete? Vzali jste se jen proto, že jsi s ním otěhotněla… A ani ne po roce jsi začala chodit se mnou… A já to toleroval až do teď. A co se mezitím stalo… Máme spolu dítě,“ vydechl. „A já tě miluju.“
„Karle, já tebe taky, ale musíš pochopit, že se Daniel Roberta nevzdá. Pokud bychom se měli rozvádět, tak… Prosím, nechci to teď řešit. Ze zákona je Jana jeho.“
„Nechci se hádat,“ zopakoval. „Ale jednou se to bude muset vyřešit.“ Muž chytl dítě za pas a položil ho na zem. „Tak pojď, Lukáši, doma na nás čeká ještě spoustu práce.“
„Ten víkend platí?“ ujistila se Jana.
„Ještě ti zavolám. V sobotu?“
„V sobotu.“
Jakmile za sebou zabouchl dveře, žena se rozbrečela. Světlé vlasy jí skočily do obličeje a zakryly zarudlé oči. Otřela si slzy stékající po obličeji a zahleděla se na Roberta. Hnědovlasý klučina jí pozoroval svýma velkýma očima, ale nevydal jedinou hlásku. Chtěl si ještě hrát s kamarádem.
Manžel se do večera neobjevil. Jana ho netrpělivě vyhlížela. Jakmile zaregistrovala přijíždějící auto, zavřela okno a vrátila se do obýváku, kde nerušeně pokračovala ve čtení knížky. Když se z chodby ozval šramot klíčů, zhluboka se nadechla.
Do obývacího pokoje vešel středně vysoký muž. Začínal plešatět a z jeho hnědých vlasů už moc nezbývalo.
„Robert už spí?“ přivítal ji chladně.
„Ahoj,“ ignorovala jeho otázku.
„Na něco jsem se ptal, Robert už spí?“
„Ahoj,“ řekla znovu nevzrušeně.
„Ahoj. Robert už spí?“ zeptal se znovu, tentokrát už naštvaně.
„Ano, už spí.“
„Dneska tu nebudu spát. Beru si ho s sebou.“
Jana zpozorněla. „Kam s sebou?“
„Přespím u Veroniky, čeká dole v autě.“
„Tak to tedy ne,“ odložila knihu.
„Chceš se vsadit?“ řekl ironicky. Už si jí dál nevšímal a odešel do dětského pokoje. Jana vystartovala za ním. Manžel už stál zpátky v předsíni a držel k sobě přitisknutého spícího chlapce. Z volné ruky mu visela igelitka.
„Beru si pár věcí. Přijdu zítra.“
„Nikam nejdeš, zbláznil ses? Robert zůstane tady!“
„Tak za prvé, Robert je můj, ty máš Janu. A za druhé mi nebudeš nic nakazovat.“
Vyšel na chodbu a bouchl za sebou dveřmi.
Jana zrychleně oddychovala. Pot se mísil se slinami skapávajících z úst na zem. Stále měla zavřené oči a bolest v hlavě ostře pulzovala. Třásla se. Drkotala zuby a kousala se do jazyka. Bolest stoupala. Ztřeštěně klimbala hlavou ze strany na stranu a na jazyku ucítila pachuť krve; to jak si ho zranila. Naskočila jí husí kůže. Nevěděla o sobě.
Do řídící místnosti vběhl mladík. Měl na sobě potrhané džíny a černé triko. Jistě byl spokojen i se svým vzhledem; měl vypracované tělo obtažené snědou kůží. Černé delší vlasy sepnuté v culíku mu dodávaly šmrnc a zvýrazňovaly modré oči. Připomínal Nicka Slaughtera ze seriálu Vražedné pobřeží, jak mu řeklo již několik dívek.
Pohledy přítomných se na něj upřely. Jakoby vyčkávaly, co jim bude sděleno. Nick, jak mu také bylo přezdíváno, se snažil tvářit bezvýrazně, ale zdejší pracovníci už byli na nepříjemné novinky zvyklí.
„Sežeňte členy. Hned,“ zněl rozkaz. „Dejte hledat Carmen, vlastním jménem Jana Deáková. Dále se pátrá po Lukáši Gajdošovi. Asi není v databázi.“
Několik nechápavých pohledů Nickovi naznačilo, co si myslí o jeho unáhleném rozhodnutí. Pokud ovšem byl zadán úkol od samotného člena, pravděpodobně šlo o něco důležitého. Pouze pár zasvěcených bylo opravdu překvapeno jeho rozkazem – vždyť mezi sebou mohli komunikovat bezdrátově.
Nick se v rychlosti vrátil do zasedací místnosti, kde přes sebe hodil členský plášť. Rychlou chůzí zamířil přímo proti stěně. Neporanil se. Splynul s ní a zmizel v černotě kamenů.
„Nekřič na něj!“ vložila se do hádky mladá žena, za kterou se schovávala malá holčička. Vzhledově si byly velmi podobné. Už v útlém věku bylo poznat, po kom bude. Měla spletené dva blonďaté culíčky a modrýma očima se dívala vzhůru na svého staršího bratříčka a tatínka. Nerozuměla, o čem se bavili, ale byla ráda, že ji probudili. Zdál se jí ošklivý sen. Viděla svou maminku. Někdo ji ubližoval. Ale maminka vypadala mladší.
„Neříkej mi, jak mám a nemám vychovávat svého syna,“ zvýšil hlas muž. „Musí přece vědět, co se smí a co se nesmí.
„Tys nikdy nic neprovedl? Vždyť tam nemohl dosáhnout!“
Všude po zemi byly rozházené dětské knížky. Nejvyšší police z dětské knihovny byla prázdná.
„Málem zranil Janu! Víš, co se jí mohlo stát?“
„Ale proč za to trestáš Lukáška? Muselo to vypadnout samo!“
V rohu pokoje se krčil chlapec. Byl o dva roky starší, než sestřička, přesto už si připadal zodpovědný za své činy. Měl v hlavě trochu zmatek. Chtěl si pouze prohlédnout obrázky z knížky Kocour Modroočko. Nikde nablízku nebyla maminka ani tatínek, který by mu knihu podal. Tak moc se na ni soustředil, až vypadaly všechny knihy z police na zem a jedna spadla k Janě do postýlky a málem ji zranila. Začala plakat a přivolala oba rodiče. Ještě z toho neměl rozum. Věděl, že asi udělal něco špatného, když se teď kvůli němu hádali.
„Asi do té police strčil,“ oponoval.
„Nikdo do ničeho nestrkal, vždyť se na něj podívej, jak je hubený. A je z toho vystrašený. Má Janu rád, vždyť si spolu vždycky tak pěkně hrají. Proč by jí chtěl ubližovat?“
„To je prostý. Protože jí věnuju větší pozornost, tak žárlí.“
„To je směšné. Staráš se o oba hezky, jen Lukáše občas moc trestáš!“
„Musí mít nějakou disciplínu, pokud to chce někam dotáhnout.“
„Ale to neznamená, že ho budeš trestat za něco, co neudělal!“
„Je to můj syn, dokážu se o něj postarat a vím, co je pro něj nejlepší.“
„Už chápu, proč si Roberta tak odmítal,“ zalapala po dechu.
„Hlavně teď nebreč!“ poznamenal ironicky. „To máš totiž ve zvyku. Robert je pryč, je to minulost. Tak o něm pořád nemluv. To chceš, aby z toho měli jednou trauma? Nemusí vůbec nic vědět!“
Žena se nezmohla na odpověď. Uložila Janu do postýlky a beze slova odešla do obýváku.
Realita se pro Janu stávala čím dál tím víc vzdálenější. Přestala vnímat veškeré zvuky. Neslyšela, že na ní někdo mluví, natož, že na ni někdo sahá.
Dva nenápadní muži zaregistrovali chvějící se tělo ležící na zemi těsně u silnice na rohu jedné z bytovek. Naštěstí bylo dopoledne a provoz byl minimální, tudíž nevzbuzovalo přílišnou pozornost. Bez náznaku vzrušení k tělu oba muži došli a zkontrolovali základní životní funkce. Tekly z ní proudy potu, obličej měla mokrý od slin smíšených s krví. Z pusy se neustále valily další.
Nick jí podepřel ramena a se spoluprácí Retgera jí sundal kabát. Byl vlhký. Použil ho jako hadr a setřel jí špínu z obličeje. Celá se chvěla.
Vzal tělo do náruče a stejně, jako se objevil, tak i zmizel následován svým kolegou.
„Janičko, jdi si hrát do pokoje,“ přikázala holčičce máma a jakmile odcupitala pryč, přivítala polibkem svého přítele. „Ahoj Karle,“ pozdravila ho a uvolnila mu cestu do bytu.
„Promiň, nepřišel jsem na návštěvu, ale napadlo mě, že by sis třeba chtěla odpočinout,“ začal zhurta mluvit, aniž by vešel dál.
„Chceš mě vzít na večeři?“ zajímala se.
„Spíš jsem myslel, že by sis mohla někam vyrazit se svými přítelkyněmi, mohl bych ti pohlídat Janu. Může u mě pár dní pobýt.“
„To myslíš vážně?“ vyhrkla nadšeně Jana a chtěla ho obejmout.
„Samozřejmě, že to myslím vážně,“ usmál se. „Lukáš ji třeba může něco naučit,“ pokrčil rameny. „Chci Janě vynahradit, že jsem tu tak dlouho nebyl. Teď, když už spolu nebydlíme… Nechci, aby si myslela, že přišla o tátu.“
„To by bylo skvělé…“
Za pár minut už byla Janička oblečená a připravena odjet s otcem pryč.
„Ahoj tati!“ nechala se vyzvednout do vzduchu a uvelebila se na jeho hrudi. „Dneska jsme měli ve škole nakreslit, co si přejeme, tak jsem nás všechny namalovala, jak jsme spolu!“
Rodiče to přešli mlčením. Rozloučili se spolu a jakmile Jana zabouchla dveře, vydal se se svou dcerou po schodech dolů. Jedním uchem poslouchal, co mu Jana vypráví. V přízemí potkali zhruba stejně starou dívku; seděla na schodech a rozvazovala si tkaničku. Karel se zastavil a se zájmem si ji prohlížel.
„Ahoj Evo!“ pozdravila tmavovlasou dívku Jana. „Tati, to je moje nejlepší kamarádka, znáš ji?“
„Neznám…“ odpověděl. Něco v té malé holce ho náramně zaujalo.
„Dobrý den!“ vyhrkla stydlivě a s červenými tvářemi vběhla do bytu.
Zamávali naposledy mámě vyklánějící se z okna a Karel Janu upevnil do dětské sedačky svého auta. Byla tak unavená, že než stačil nastartovat auto a na cokoliv se jí zeptat, usnula. Když se za pár hodin probudila, chvíli jí trvalo uvědomit si, kde je. Ležela ve své posteli v náhradním bytě, jak říkala tátovu domu.
Už odmala byla zvědavá a proto se nepolekala zvuků vycházejících z přízemí domu. Odhrnula deku a odcupitala z pokoje. Posadila se na kraj schodů a sledovala scénu, jež se jí nabízela.
Člověk, o kterém si doposud myslela, že je hodným tátou, na Lukáše házel nějaké zářivé předměty vytvářející se přímo z jeho rukou. Malý chlapec je pohybem ruky odhazoval a skoro se zdálo, že mu to nečiní nejmenší problémy. Trvalo dlouho, než ji Karel zaregistroval a uložil znovu do postele.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 12 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 41 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 66 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
