obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389842 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Jablíčko ::

 redaktor čuk publikováno: 15.03.2007, 5:36  
Příspěvek do WS "Zakopal jsem ho pod jabloní", tedy už ode mne druhý- net mi to nevzal, posílám do příspěvků
 

Pokoj tonul v příšeří, z koutu vystrkovala černé kostnaté ruce temnota.
Křeslo spoře osvětlovala malá stolní lampa. Z okna naproti křeslu dopadal na perský koberec snopek měsíčního světla. Otevřel jsem oči a protáhl své dlouhé tělo právě v okamžiku, kdy měsíc zašel za mraky. Křeslo zavrzalo jako kroky tiše našlapujícího ducha se zrezivělými klouby.
Na stěně tikaly hodiny s velkým kulatým ciferníkem, vteřinová ručička trhaně obíhala stále dokola, jako pavouk přivázaný jemným vláknem k ose neúnavného rotorku.
Ještě byl čas, než se obě hlavní spojí ve své nejvyšší poloze. Dost času, ale ne příliš.
Otočil jsem hlavu vlevo a viděl jsem pod příkrovem tmy na pohovce v rohu bílý nehnutý obrys zřejmě ženské postavy.
Otočil jsem hlavu doprava a do sklínky na kulatém stolku si nalil na tři prsty hnědé tekutiny z hranaté láhve. Trochu pableskovala i oslepovala v paprscích lampičky, která stála vedle.
Černý obdélník okna se jaksi vnucoval. Připravovalo se psaní. Ano, teď se objevilo bílé slovo: „tam“. Písmena vyblédala, vygumoval je měsíc a předhodil místo nich na zem chvějivou světelnou cestičku.
Vzepřel jsem se o opěradla křesla, vstal jsem, bez rozhlížení přešel k oknu, otevřel je, překročil rám a seskočil na trávu zahrady.
Cesta mě vedla neznámou přízračnou krajinou.
Došel jsem na louku, která se na všechny strany svažovala k obzoru, v němž se v trochu hrbolaté kružnici stýkala tmavá zeleň s bílou krajkou černého příkrovu oblohy. Na jedné straně se dal tušit příkrý sráz
Uprostřed louky, na samém vrcholku vyvýšeniny, stála jabloň. Mezi ní a obzorem se rozkládala jen mlžná přízračná nicota, tu a tam země vystrkovala černé pěstě pařezů. Posadil jsem se na jeden z nich. Začal si prohlížet jabloň.
Byla stará, s listovím pocuchaným podzimními větry, větve olámali nevšímaví česáči ovoce. Snad jako pro posměch zanechali na jedné větvi jablko. Jak vypadalo při jejich odchodu, to jsem nevěděl. Asi nenápadně, spíš malé a scvrklé, nehodné uchopení. Teď bylo velké, dokonale kulaté a rudě se červenající, se světlejšími proužky. Jakoby se zevnitř snažil ven prodrat ukrytý jas, jakoby se ústa dřeně otvírala slovům, jen prorazit hladkou lesklou slupku.
Napadlo mě, že jablko je to jediné, co jabloni zůstalo, vše, co nyní má, a o čem se smutným pokýváním větví tuší, že u ní již déle nesetrvá. Stopka je zmožena údery větru, navzdory lásce k matčině ruce povolí, jablko dopadne na zem, několikrát se otočí jako při pozdravu na rozloučenou a pak je gravitace odkutálí pryč, zřejmě na okraj propastí. Na jejím dně se roztříští a jabloň po celou dobu napnuta steskem, pukne v kmeni.
Musím tomu zabránit. Utrhl jsem jablko, ano, v poslední chvíli před pádem.
Z jablka jsem uslyšel pláč, pak tlumené vzlyky, pak zachroptění a nakonec zbylo jen mrtvé ticho. Po kmeni jabloně stékaly pramínky zelené mízy, poslední toho roku, jabloň zatínala zuby.
Věděl jsem co mám udělat. Z vojenského batohu ležícího opodál (zřejmě ho tady zanechal nějaký zatoulaný voják) jsem odepnul polní lopatku. Mezi kořeny jabloně jsem vyhloubil prostorný hluboký okrouhlý důlek, do něho jsem jablko jemně spustil a zahrnul hlínou. Urovnal jsem okraj hrobečku a na čerstvý mokrý povrch jsem s pietním gestem položil uvadlý kvítek zachycený v řemení vojákova batohu. Chvíli jsem postál, se sepjatýma rukama, dokud jsem neuslyšel radostné zaševelení větví. Namlouval jsem si, že zbylé listy mi děkovně mávají a dopadají na zem už vůbec ne smutně.

Se zavřenýma očima jsem našel cestu zpátky, prošel otevřeným oknem, zavřel je, došel ke křeslu, posadil se. Po paměti jsem zhasl stolní lampičku. Tma už byla nejen pod mými víčky, ale i zvenčí.
Cosi mě probudilo. Vnitřní hodiny byly v souladu se zákrytem ručiček ukazujících kolmo vzhůru.
Opět jsem otevřel okno, prošel jím na zahradu, z malé kůlny vzal rýč a lopatu a pod jedinou jabloní na naší zahradě jsem vyhloubil velkou jámu. Pak jsem se vrátil do pokoje, prohlížel temné kouty až jsem našel, co mi jakýsi popud v mysli velel najít. Shrnul jsem bílou pokrývku, těžce nazdvedl nehybné tělo, přehodil si je přes rameno, s námahou přelezl okenní rám. Ozvalo se žuchnutí a já se narovnal. Zahrnul jsem hrob, uplácal povrch lopatou a přesadil na něj z nedalekého záhonku trsy růží.
Vrátil jsem se do křesla a konečně jsem klidně usnul.

Teď mi sevřenými víčky prokmitává světlo z denního okna. Někdo mi klepe na rameno, dosti jemně, kriminalisté se v našem městě umějí chovat velice decentně, než se v nich uvolní z řetězů běs. Kriminalistky jsou ještě protikladnější.
Jedna z nich na mne mluví, mazlivě mi tyká, a o to jsou její slova nebezpečnější:
„Pod oknem leží lopata s čerstvou hlínou. Co jsi dělal v noci?“
„Přesazoval jsem růže. Už to potřebovaly.“
„Nebo jsi něco hledal a našel. Třeba svou manželku.“
„Ta už je dlouhou dobu mrtvá. A pohřbená.“
„Máš, chlapče, vůbec ponětí o čase?“
„Už si vzpomínám: našel jsem svůj vojenský batoh, co jsem před mnoha léty ztratil. Ležel pod jabloní.“
„Ano, kopal jsi pod jabloní.“
„Vzpomínám si, tam někde, daleko na louce, která se svažovala na všechny strany k obzoru. Tam jsem uviděl jablko, utrhl a zakopal do země.“
„Proč?“
„Jeho život se stejně chýlil ke konci.“
„Chtěl jsi říci její život.“
„Ne jeho. Jeho!!“
„Aha. Trochu zpřeházené mluvnické rody. Proto tedy ta lopata od hlíny.“
„Ano.“
„Kde je tvoje první manželka?“
„Utekla ode mne.“
„Ne, říkal jsi, že umřela.“
„Potom co odešla, za nějakou dobu, vždyť měla pohřeb, samozřejmě po řádném ohledání. Ale proč ty otázky? Byla nevyléčitelně nemocná.“
„Znáš lékařskou zprávu?. Existuje. Ta o úmrtním ohledání nikoliv.“
„Byla nemocná. Proto se skrývala. Našel jsem ji. Trpěla, byl jsem u jejího posledního vydechnutí.“
„To ti věřím. Máš kamaráda doktora. Vsadila bych se, že je její rakev prázdná. Třeba provedeme exhumaci a co pak?“
„Nesmite rušit klid mrtvých.“
„Zítra?“
„Ne, prosím vás, ne.“

Stisk na mém rameni zesílil. Otevřel jsem oči. Přede mnou stála má nynější manželka. Usmívala se, ale v očích měla obavy.
„Nesmíš před spaním tolik pít. Pak usneš v křesle. A ještě k tomu nezatáhneš závěsy. Víš jak máš citlivou duši. A v noci byl úplněk.“
„Nějak mi večer nebylo dobře.“
„Zase jsi kopal na zahradě. Kdy se zbavíš své utkvělé představy, že je tam zakopaný poklad? Už jsi zničil všechny jabloně v sadu, teď ses pustil do té poslední. A pořád nic, viď:“
„Zakopal jsem pod ní jablko.“
„Jablko?“
„Ano.“
„Musíš jít k lékaři. Stále víc mluvíš ze sna. A takové divné řeči. Hodně nesrozumitelné. Člověk by si mohl myslet leccos. Co když se někdy takhle podřekneš u některé své milenky?“
Manželka se smála důvěřivým veselým smíchem. Už si zvykla na mé výstřednosti. Říká jim noční happeningy.
„Opravdu jsem tam zakopal jablko.“
„Měl jsi sen o jabloni.“
„Asi chceš ze mne udělat blázna.“

Nedal jsem pokoj, až jsem manželku donutil jít k jabloni. Přesadil jsem růže nazpět, tam, kde dřív byly a začal odhazovat mokrou a ještě kyprou hlínu. Uprostřed jámy leželo vlhké granátové rudé jablko.“
„Neměl jsem snad pravdu?“
„Ale proč jsi to udělal?“
„Víš, že nesnáším jablka, a tohle jsem uviděl na stolku, smálo se na mne, lákalo. Bylo to jablíčko, co přinesla zlá ježibaba Sněhurce. Otrávené jablko.“
„To máš z toho, že se díváš v televizi na ty hrůzostrašné pohádky, místo abys se mnou čučel na horory.“
„Ne, rád kopu na zahradě. Když mě vyhodili kvůli pár lahvím z místa hrobníka. Zakopal jsem jablko, abych udělal jabloni radost. Už měla úplně holé větve. Odkutálelo by se, takhle bude její děťátko.“
Neřekl jsem, že jsem za těch několik měsíců kopal na celé zahradě, všude hluboko, jen na jednom místě pouze na povrchu Tam v rohu, kde stála první jabloň, kterou jsem musel porazit. Dostala nějakou nemoc a uchřadla.
Manželka trvala na tom, abych jablko vzal domů, pěkně ho za trest a jako výraz pokání umyl. A nechci-li ho sníst syrové, udělá mi z něj jablkový kompot. Sladký.
Trval jsem na opětovném pohřbení jablka.
„Co bylo v zemi, musí v ní zůstat.“
„Dobře. Ale zítra půjdeme k panu doktorovi, aby ti napsal silnější prášky.“
Tehdy jsem nevěděl, že má tajná milenka, kterou jsem před několika dny opustil, dopsala dopis, zalepila a poslala na policii. A že má manželká má pro přípravu kompotu ve špižírně hrušky, švestky a jedno další jablko.
Vyslýchali mne a pak převezli do takové nějaké instituce zářící bílou barvou a strašící černými mřížemi.
Nevěděl jsem, že dva dny nato policisté překopávali mou bývalou zahradu. Začli kopat u jediné jabloně, jejíž listy byly podivně zkroucené, uschlé. Celá jabloň byla suchá, jakoby přes noc umřela. Objevili v jejich nazelenalých chorobných kořenech zbytky krásného červeného jablka. Zahodili ho do odpadků a začali kopat jinde, rozhodnuti celou zahradu přerýt.
Věděl jsem, že celou zahradu opravdu překopou. Věděl jsem, že já jsem jim neřekl všechno a že jim práci neulehčím.
Opakoval jsem si slovo překopat, překopat, nekonečněkrát ve své samotě až se pomocí básnické licence a mé věčné náchylnosti ke hře se slovy přeměnilo ve slova přeřezat, přeřezat. Neměl jsem lopatku, tu zapomenutou, ani z kůlničky v mé zahrádce. Celý den jsem o betonovou podlahu brousil lžíci. Začínalo mi být velmi divně, nucení ke zvracení jsem však překonal. Ty zdejší blafy zničí každý žaludek! To manželčin štrůdl, co mi sem propašovala, to byla jiná káva.
Když mě našli, bylo už pozdě. Bílé prostěradlo změnilo svou barvu. Věděl jsem, že mi nebudou dělat rozbor obsahu žaludku nebo pátrat po stopách jedu v játrech. Chtěl jsem jim něco říci, ale nezmohl jsem se na to. Opět na mne přicházely halucinace. Spolu s odcházejícím vědomím jsem zpíval stále slaběji, stále stejný refrén: „zakopal jsem ji pod jabloní,zakopal jsem ji pod jabloní………..zakopal…… jsem………..ji………………..pod jabloní………………………


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 11 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 39 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Disorder 22.10.2010, 9:46:27 Odpovědět 
   Skvělej, poutavej příběh. Mám pocit, že jsem ho už četla někde v papírový podobě, nevyšlo ti to? :)
 čuk 24.09.2007, 7:30:02 Odpovědět 
   Šímovi: dík za přečtení, je to trochu psychopatický horor s reálnými prvky. Sen a hrůzná pravda současně ( i ta v minulosti)
 Šíma 23.09.2007, 21:15:58 Odpovědět 
   Dočetl jsem a přemýšlím, co napsat! Nejspíše své první dojmy, je to taková variace na horor! ;-) Vše začíná tak nevinně a končí smrtí hlavního hrdiny... Asi tu nenapíšu nic nového, proto dám svou známku a doufám, že se také nebudu shánět po nějaké té lopatě (naštěstí nemáme v zahradě žádnou jabloň)... :-D
 vierka 25.03.2007, 16:21:43 Odpovědět 
   Čuk, zase som si trochu počítala, vieš vtiahnuť do deja.
 ze dne 25.03.2007, 16:28:32  
   čuk: díky za tvé zaujetí a smysl por humor.
 Mathew 19.03.2007, 13:57:38 Odpovědět 
   Škoda, že se ti to nepovedlo poslat. Líbí se mi ty perspektivy.
 ze dne 19.03.2007, 16:05:11  
   čuk: Díky za komentář. Vždy´t je to snad jedno, jestli je to ve WS, kde už by to byl druhý muů text, nebo tady.
 sirraell 15.03.2007, 21:27:33 Odpovědět 
   Dala jsem ti 1, ale jsem straslive zvedavy clovek a rada bych vedela trosku vic. Pokud se nechce rozepisovat tady, napis mi prosim do vzkaznicku malinke vysvetleni a osvetleni... dekuji ;o)
 amazonit 15.03.2007, 5:35:56 Odpovědět 
   čtivé, napínavé, velmi barvité, obrazy z povídky se vpíjejí do mozku, který je vykreslí před očima....
nevím, zda pouze zda hlavní hrdina se ,,sníženou" příčetností viděl v jáma granátové jablko, protože jinak by z něj manželka štrúdl neudělala:o))
 ze dne 15.03.2007, 11:28:16  
   amazonit: no, já spíš myslela, že z granátového jablka se závin nedělá:o))měl to být takový vtípek- rýpnutíčko, protože myslím, že jsi chtěl napsat granátově rudé a napsal granátové rudé:o))
chci rýpat do překlípků a pak místo jámě napíšu v jáma:o))
 ze dne 15.03.2007, 5:39:43  
   čuk: tak i tak. Manželka mohla mít dvě nebo celej pytlík a jed odděleně
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Na ceste za sno...
Mon
Tea Caddy under...
Wysch
JEZERNÍ
Janir Killman
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr