|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Úroda ::
| Můj příspěvek do aktuálního workshopu. Nevím, jestli je děsivý, já jsem se rozhodně během psaní vyděsil bezpočtukrát. Jestli někoho zaujme, rád třeba přidám komentář. Ještě bych napsal, že jsem při 'tvorbě'využil svých partiálních znalostí medicíny, ne pro snahu o brutálnost, spíš pro syrovost. |
| |
|
|
Pouliční lampa tiše bzučela a její matné světlo se odráželo od krystalů námrazy na chodníku. Přitiskl jsem zkřehlé rty k ústům a silně do nich dýchl, abych je alespoň trochu zahřál. Na polovinu března byla hrozná zima.
Stál jsem u zastávky už přes půl hodiny a Jana pořád nikde. Byla to naše třetí schůzka, ani jednou ještě nepřišla včas. Mrzelo mě to. Pomyslel jsem si, že si mě asi vůbec neváží.
Pozval jsem ji k sobě na večeři. Vlastně jsem ani doopravdy nepočítal s tím, že hned, sotva po týdnu známosti, svolí. Když ale s lehkým ruměncem na mou nabídku kývla, prostě jsem jenom uspíšil svoje přípravy tak, aby vše bylo hotovo už na ten večer.
Dohodli jsme se, že budu na ni čekat hned u zastávky. Jana se obávala, že by potmě nedokázala můj domek najít. Já si to ovšem nemyslel. Nikdo jiný přece nemá na zahradě takovou jabloň, jako já.
Zasadili jsme ji tehdy s maminkou, bylo mi skoro pět. Pamatuju se, jak jsem se jednou na jaře zeptal: „Mami, jak to, že má naše jabloň ty nejlepší jablíčka na světě?“
Maminka se usmála a odpověděla:
„Protože jsem jí dala kus srdce, zlatíčko!“
„A jak se dává srdce jabloni?“divil jsem se.
Maminka na mě mrkla, odběhla do domu a za chvíli se vrátila s malou kovovou krabičkou.
„Vidíš? Dala jsem srdce sem do krabičky a spolu ho dáme do hlíny k jablůňce, ano?“
A tak začala naše Dávání. Vždycky na podzim jsme krabičku zase vyhrabali, a protože byla pokaždé prázdná, tak jsem věděl, že strom maminčino srdce přijal a dal nám za ně ta nejkrásnější jablíčka.
Takhle jsme to prováděli několik let.
Jednou, když jsem se vrátil že školy, stála na prahu moje teta.
„Tvoje matka měla nehodu, je mrtvá.“
Plakal jsem. Bylo mi devět. Už jsem věděl, že mrtvá znamená, že už maminku neuvidím.
Tetu jsem neměl rád. Dnes už vím, že se o mě starala jenom proto, že za péči o mě dostávala dávky. Hodně mě bila a vždycky, když si myslela, že jsem nebyl hodný chlapec, zavřela mě nadlouho do sklepa. Byla tam hrozná tma, protože jedinou trošku světla vpouštělo dovnitř maličké okno vedoucí do zahrady. Skrze něj jsem viděl na naši jabloň. Moji a maminčinu. Od její smrti nedal strom ani jedno jablko. Stýskalo se mu, chybělo mu její srdce. Stejně, jako mě…
Stával jsem hodiny opřený o rám okna, přemýšlel o mamince a jabloni. „Musíš být hodný a dobře se o ni starat,“říkávala mi maminka, když někdy odjížděla na dlouho za prací. Tahle slova mi zněla v uších. Nechtěl jsem maminku zklamat. Chtěl jsem být hodný. Nechtěl jsem být pořád ve sklepě. Jak jenom probudit strom zpátky k životu?
V koutě sklepa jsem jednoho dne našel starý anatomický atlas, pár jiných knížek o medicíně a staré pitevní nástroje. Byly po otci. Odešel, dřív než jsem se narodil. Bavilo mě si v nich listovat. A přivedly mne k řešení.
Vím, že jsem udělal správně. Oni to nechápou, ale já VÍM, já jsem hodný syn.
Když jsem se minulou zimu konečně dočkal osmnácti let a získal tak právo na náš dům, vyhodil jsem tetu a začal pracovat na uskutečnění své povinnosti.
Nikdy jsem neměl žádnou dívku, tak jsem vlastně ani nevěděl, jak se správně seznámit. Proto jsem jednoduše chodil po restauracích a barech a hledal tu pravou. Jednou, chvíli před půlnocí, jsem ji uviděl. Okamžitě jsem si byl jistý. To tělo, ta chůze, dokonce i mluvila podobně! Byla to ona.
Přistoupil jsem k ní, představil se a nabídl jí pití, protože to se prý dělává. Slovo dalo slovo a za pár chvil jsme měli smluvené na další den kino. Hodně jsem se bavil. Byla velmi milá a krásná.
Jana konečně vystoupila z autobusu. Na sobě džíny a kožený kabát, vlasy stažené do culíku. Ó, jak se ti podobala, mami. Malá blondýnka s očima barvy safíru a sotva znatelné dolíčky ve tvářích. Jen mě to znovu utvrdilo v mé volbě.
„Ahoj, Roberte, promiň, prosím tě, že jdu pozdě. Mělo to zpoždění, čekáš tu dlouho?“
„Ani moc ne,“usmál jsem se. Teď už jsem měl vlastně spoustu času.
„To je dobře.“
Lampa v ulici, do té chvíle jediná funkční v celém bloku, silně zazářila a s praskotem zhasla. Ulice se ponořila do tmy. Cítil jsem, jak sebou Jana vedle mne škubla.
„Neboj se, tady ti žádné nebezpečí nehrozí, pojďme už ke mě,“pohladil jsem ji lehce po paži a nabídl ji rámě. Pevně se do mě zavěsila.
Cestou jsem si hodně povídali. Jana mluvila hlavně o své rodině, už z dřívějška jsem věděl o jejích dvou bratrech, se kterými měla skvělý vztah. Když tak vykládala o vší té lásce, trochu mě píchlo na hrudi, to přiznávám. Nebylo ale zbytí.
Když jsme došli k mému domku, ukázal jsem jí naši jabloň. Tvářila se, že se jí moc líbí, ale myslím, že mě jenom chtěla potěšit. Řekl jsem jí, že už jsem dlouho nedostal od jabloně žádnou úrodu. Jana se zeptala, jestli jsem nezkoušel hnojit. Přestože se mi ten výraz moc nelíbil, odpověděl jsem po pravdě, že se k tomu právě chystám.
Uvedl jsem ji dál, kabát pověsil na pověsil na věšák a usadil Janu ke stolu.
Přinesl jsem z kuchyně starou pálenku, kterou teta používala jako aperitiv. Nevím sice, co to slovo znamená, ale z té flašky teta popíjela vždycky před jídlem, takže sem si myslel, že to bude dobré. I když jsem vlastně nepočítal s tím, že dojde až na samotnou večeři. Nebylo by to dělalo později dobrotu. Přesto mi přišlo, že velikost chvíle si přípitek zaslouží. Nalil jsem Janě její pití do ozdobné skleničky, sedl si naproti a zeptal se:
„Tak, na co si připijeme?“
„Třeba na život?“navrhla.
„Ano, to se, myslím, hodí.“
„Tedy na život.“ Přiťukli jsme si.
Jana odložila svou sklenici a pohlédla na mě. Tváře najednou rudé.
„Víš, chtěla bych ti něco říct.“
„Povídej.“
„Já...no.....ty jsi tak hodný kluk, takový džentlmen, pozorný....jsem moc ráda, že jsme se potkali…moc se mi líbíš, proto jsem tak rychle kývla na to pozvání sem. Byla bych hrozně ráda, kdyby z toho něco bylo…“
Líce jí hořely a její safíry se trochu zamlžily.
Mlčel sem.
„No, tak řekni něco, prosím, ať si nepřipadám tolik jako husa.“ Hleděla na mě trochu z bázní, i když myslím, že v té chvíli k tomu neměla v podstatě důvod.
„Jsi velmi podobná mojí matce. Věřím, že máš také tak dobré srdce.“
„Aha.....no.....to je pěkný,“ nuceně se usmála. Věděl jsem, že chtěla slyšet něco jiného.
Vstal jsem. Nebyl už důvod to zbytečně protahovat.
„Počkej, prosím, tady, musím pro něco zajít.“
Šel jsem do komory, sundal z police lahvičku s chloroformem a silně jím prolil starou utěrku, kterou jsem měl připravenou na židli. Potom jsem se potichu vrátil do jídelny, tak aby mě Jana, usazená zády ke dveřím, neslyšela.
Pevně jsem ji ze zadu objal a přitiskl jí napuštěnou utěrku na obličej.
Látka zabírala velmi pomalu, trvalo přes deset minut, než anestetikum zabralo a Jana mi klesla bezvládně do náručí. Byl jsem dost poškrábán na pažích, Jana mě párkrát taky bolestivě kopla do holeně a kotníku, ale nezazlíval jsem jí to. Bylo jasné, že to je věc pudu sebezáchovy, nic osobního.
Pevně jsem ji uchopil a nesl ji na rukou do předsíně a potom po schodech do sklepa, kde hořela na stropě zavěšená malá petrolejka. Položil jsem ji opatrně na velký dřevěný stůl, natočený čelem k oknu, svlékl svetr a podložil jím její hlavu. Připoutal jsem ji v předloktích a na kotnících silnými koženými řemeny k nohám stolu. Dalším širokým řemenem jsem jí zafixoval v pase. Přes ústa jsem jí připevnil bílý hadr a pevně jí ho upevnil ho za hlavou.
Svlékl jsem si košili a položil ji na pracovní desku v rohu místnosti. Nechtěl jsem si ji zašpinit, byla to moje nejmilejší košile, koupil jsem si ji za první výplatu v továrně.
Z desky, kde jsem měl rozložené potřebné nástroje, jsem si vzal skalpel. Naklonil jsem se k spící Janě a pečlivě jí prořízl vnitřní stranu obou zápěstí. Slabě vzdychla, ale neprobudila se.
Tmavá krev pomalu ztékala z Janiných zápěstí. Sedl jsem si na židli za její hlavou, otevřel si anatomický atlas a trochu si v něm listoval.
Asi po půl hodině se Jana začínala pomalu probouzet. Když si uvědomila, co se děje, začala sebou zmítat a trhat řemeny ve snaze se osvobodit. Byla ale už příliš oslabená ztrátou krve.
Vstal jsem a obešel stůl tak, abych jí viděl do tváře. Když mě spatřila, panenky se jí rozšířily a slzy počaly téct po tvářích. Nechápala, co se stalo. Roubík ztlumil její výkřiky do nesrozumitelného mumlání, ale němé otázce v jejích očích jsem rozuměl. Dýchala velmi rychle a mělce, ruce plné krve křečovitě zaťaté.
Přisedl jsem si k ní a setřel jí rukou z tváře slzy. Ucukla a začala se silně chvět. Bylo mi jí líto, asi si zasloužila vysvětlení.
Ukázal jsem za sebe směrem k oknu.
„Vidíš tu jabloň? Ptala jsi se, jestli jsem jí hnojil. Pohnojím ji. Vezmu si tvé srdce a daruji ho stromu, aby opět dával plody. Přerušený koloběh musí být obnoven.“
Jana tiše zaskučela a pokusila se ještě zaškubat řemeny, ale viděl jsem, že je už bez síly a za chvíli začne opět ztrácet vědomí, už napořád.
Pohladil jsem ji po vlasech.„Promiň, musí to být. Strom musí plodit. A ty jsi tak podobná mojí mamince, tvé srdce bude stačit. Neboj se, nic neucítíš, jenom usneš.“
Chytil jsem ji za ruku, utíral slzy a vyprávěl jí pro útěchu o mé drahé matce a o cti, která se jí, Janě, dostala, když byla vybrána na její místo.
Vlhké safíry pomalu hasly. Párkrát se prudce lapavě nadechla – a byl konec.
Dal jsem se do práce. Zašel jsem nejdřív pootevřít okno, protože se sklepem začal šířit velmi silný zápach. Nepřekvapilo mě to, podle jedné z otcových knih není dilatace sfinkterů těsně před exitem nic výjimečného.
Nožem sem rozřízl Janinu halenku a podprsenku a rozhrnul je stranou. Měla tak dokonalé, hebké tělo. To ale už nebylo důležité.
Nařízl jsem kůži od ohryzku až po pupek a pak ji pečlivě i s mléčnou žlázou odpreparoval. Šlo to dosti těžko, bylo třeba několikrát znovu přebrousit špičku nože, ale nakonec se to povedlo. Prořízl jsem stěnu břišní příčným řezem těsně pod koncem hrudní kosti. Vzal jsem si z pracovní desky pitevní kleště a pomocí nich přeštípl na žeberní chrupavky na obou stranách. Odklopil jsem trhnutím hrudní kost směrem k sobě a odhalil tak dutinu srdeční, potrhanou rychlým oddělením os sternum. Srdce plné krve bylo bez pohybu. Vyjmul jsem ho lehce z obalu a poté nůžkami přestříhl cévy. Krev mi umazala ruce, byl jsem rád, že sem si nezapomněl košili sundat. Srdce jsem dal do misky a zamířil ze sklepa do koupelny, kde jsem ho omyl a vložil do maminčiny kovové schránky. Potom jsem vyšel před dům, na zahradu, kde jsem uchopil lopatu opřenou o plot a zakopal schránku pod jabloní.
Vyšel jsem na verandu, posadil se do křesla a zhluboka dýchal.
Byla krásná noc.
Toho léta dala jabloň bohatou úrodu tmavě červených plodů. Nevadilo mi, že jsem je nestihl očesat. Svou povinnost jsem splnil.
Dnes mě mají popravit. Nechal jsem ve sklepě příliš velký nepořádek.
Brzy ráno byl u mě kněz. O něčem dlouze povídal, ale vůbec jsem mu nerozuměl. Zeptal jsem se, jestli se uvidím v nebi s maminkou. Dlouho přemýšlel. Pak řekl, že se s maminkou určitě někde najdu. Takže se už moc těším, mami. Brzy se setkáme a já ti budu vyprávět o letošní skvělé úrodě, o tom, jak jsem byl moc hodný syn.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 13 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 30 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 110 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
