obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915324 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39440 příspěvků, 5735 autorů a 390002 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Úroda ::

Příspěvek je součásti workshopu: A tak jsem ho/ji zakopal pod jabloní
 redaktor Weichtier publikováno: 14.03.2007, 12:30  
Můj příspěvek do aktuálního workshopu. Nevím, jestli je děsivý, já jsem se rozhodně během psaní vyděsil bezpočtukrát. Jestli někoho zaujme, rád třeba přidám komentář. Ještě bych napsal, že jsem při 'tvorbě'využil svých partiálních znalostí medicíny, ne pro snahu o brutálnost, spíš pro syrovost.
 

Pouliční lampa tiše bzučela a její matné světlo se odráželo od krystalů námrazy na chodníku. Přitiskl jsem zkřehlé rty k ústům a silně do nich dýchl, abych je alespoň trochu zahřál. Na polovinu března byla hrozná zima.
Stál jsem u zastávky už přes půl hodiny a Jana pořád nikde. Byla to naše třetí schůzka, ani jednou ještě nepřišla včas. Mrzelo mě to. Pomyslel jsem si, že si mě asi vůbec neváží.
Pozval jsem ji k sobě na večeři. Vlastně jsem ani doopravdy nepočítal s tím, že hned, sotva po týdnu známosti, svolí. Když ale s lehkým ruměncem na mou nabídku kývla, prostě jsem jenom uspíšil svoje přípravy tak, aby vše bylo hotovo už na ten večer.
Dohodli jsme se, že budu na ni čekat hned u zastávky. Jana se obávala, že by potmě nedokázala můj domek najít. Já si to ovšem nemyslel. Nikdo jiný přece nemá na zahradě takovou jabloň, jako já.

Zasadili jsme ji tehdy s maminkou, bylo mi skoro pět. Pamatuju se, jak jsem se jednou na jaře zeptal: „Mami, jak to, že má naše jabloň ty nejlepší jablíčka na světě?“
Maminka se usmála a odpověděla:
„Protože jsem jí dala kus srdce, zlatíčko!“
„A jak se dává srdce jabloni?“divil jsem se.
Maminka na mě mrkla, odběhla do domu a za chvíli se vrátila s malou kovovou krabičkou.
„Vidíš? Dala jsem srdce sem do krabičky a spolu ho dáme do hlíny k jablůňce, ano?“
A tak začala naše Dávání. Vždycky na podzim jsme krabičku zase vyhrabali, a protože byla pokaždé prázdná, tak jsem věděl, že strom maminčino srdce přijal a dal nám za ně ta nejkrásnější jablíčka.
Takhle jsme to prováděli několik let.


Jednou, když jsem se vrátil že školy, stála na prahu moje teta.
„Tvoje matka měla nehodu, je mrtvá.“
Plakal jsem. Bylo mi devět. Už jsem věděl, že mrtvá znamená, že už maminku neuvidím.

Tetu jsem neměl rád. Dnes už vím, že se o mě starala jenom proto, že za péči o mě dostávala dávky. Hodně mě bila a vždycky, když si myslela, že jsem nebyl hodný chlapec, zavřela mě nadlouho do sklepa. Byla tam hrozná tma, protože jedinou trošku světla vpouštělo dovnitř maličké okno vedoucí do zahrady. Skrze něj jsem viděl na naši jabloň. Moji a maminčinu. Od její smrti nedal strom ani jedno jablko. Stýskalo se mu, chybělo mu její srdce. Stejně, jako mě…
Stával jsem hodiny opřený o rám okna, přemýšlel o mamince a jabloni. „Musíš být hodný a dobře se o ni starat,“říkávala mi maminka, když někdy odjížděla na dlouho za prací. Tahle slova mi zněla v uších. Nechtěl jsem maminku zklamat. Chtěl jsem být hodný. Nechtěl jsem být pořád ve sklepě. Jak jenom probudit strom zpátky k životu?
V koutě sklepa jsem jednoho dne našel starý anatomický atlas, pár jiných knížek o medicíně a staré pitevní nástroje. Byly po otci. Odešel, dřív než jsem se narodil. Bavilo mě si v nich listovat. A přivedly mne k řešení.

Vím, že jsem udělal správně. Oni to nechápou, ale já VÍM, já jsem hodný syn.

Když jsem se minulou zimu konečně dočkal osmnácti let a získal tak právo na náš dům, vyhodil jsem tetu a začal pracovat na uskutečnění své povinnosti.

Nikdy jsem neměl žádnou dívku, tak jsem vlastně ani nevěděl, jak se správně seznámit. Proto jsem jednoduše chodil po restauracích a barech a hledal tu pravou. Jednou, chvíli před půlnocí, jsem ji uviděl. Okamžitě jsem si byl jistý. To tělo, ta chůze, dokonce i mluvila podobně! Byla to ona.
Přistoupil jsem k ní, představil se a nabídl jí pití, protože to se prý dělává. Slovo dalo slovo a za pár chvil jsme měli smluvené na další den kino. Hodně jsem se bavil. Byla velmi milá a krásná.

Jana konečně vystoupila z autobusu. Na sobě džíny a kožený kabát, vlasy stažené do culíku. Ó, jak se ti podobala, mami. Malá blondýnka s očima barvy safíru a sotva znatelné dolíčky ve tvářích. Jen mě to znovu utvrdilo v mé volbě.
„Ahoj, Roberte, promiň, prosím tě, že jdu pozdě. Mělo to zpoždění, čekáš tu dlouho?“
„Ani moc ne,“usmál jsem se. Teď už jsem měl vlastně spoustu času.
„To je dobře.“
Lampa v ulici, do té chvíle jediná funkční v celém bloku, silně zazářila a s praskotem zhasla. Ulice se ponořila do tmy. Cítil jsem, jak sebou Jana vedle mne škubla.
„Neboj se, tady ti žádné nebezpečí nehrozí, pojďme už ke mě,“pohladil jsem ji lehce po paži a nabídl ji rámě. Pevně se do mě zavěsila.

Cestou jsem si hodně povídali. Jana mluvila hlavně o své rodině, už z dřívějška jsem věděl o jejích dvou bratrech, se kterými měla skvělý vztah. Když tak vykládala o vší té lásce, trochu mě píchlo na hrudi, to přiznávám. Nebylo ale zbytí.
Když jsme došli k mému domku, ukázal jsem jí naši jabloň. Tvářila se, že se jí moc líbí, ale myslím, že mě jenom chtěla potěšit. Řekl jsem jí, že už jsem dlouho nedostal od jabloně žádnou úrodu. Jana se zeptala, jestli jsem nezkoušel hnojit. Přestože se mi ten výraz moc nelíbil, odpověděl jsem po pravdě, že se k tomu právě chystám.
Uvedl jsem ji dál, kabát pověsil na pověsil na věšák a usadil Janu ke stolu.
Přinesl jsem z kuchyně starou pálenku, kterou teta používala jako aperitiv. Nevím sice, co to slovo znamená, ale z té flašky teta popíjela vždycky před jídlem, takže sem si myslel, že to bude dobré. I když jsem vlastně nepočítal s tím, že dojde až na samotnou večeři. Nebylo by to dělalo později dobrotu. Přesto mi přišlo, že velikost chvíle si přípitek zaslouží. Nalil jsem Janě její pití do ozdobné skleničky, sedl si naproti a zeptal se:
„Tak, na co si připijeme?“
„Třeba na život?“navrhla.
„Ano, to se, myslím, hodí.“
„Tedy na život.“ Přiťukli jsme si.
Jana odložila svou sklenici a pohlédla na mě. Tváře najednou rudé.
„Víš, chtěla bych ti něco říct.“
„Povídej.“
„Já...no.....ty jsi tak hodný kluk, takový džentlmen, pozorný....jsem moc ráda, že jsme se potkali…moc se mi líbíš, proto jsem tak rychle kývla na to pozvání sem. Byla bych hrozně ráda, kdyby z toho něco bylo…“
Líce jí hořely a její safíry se trochu zamlžily.
Mlčel sem.
„No, tak řekni něco, prosím, ať si nepřipadám tolik jako husa.“ Hleděla na mě trochu z bázní, i když myslím, že v té chvíli k tomu neměla v podstatě důvod.
„Jsi velmi podobná mojí matce. Věřím, že máš také tak dobré srdce.“
„Aha.....no.....to je pěkný,“ nuceně se usmála. Věděl jsem, že chtěla slyšet něco jiného.
Vstal jsem. Nebyl už důvod to zbytečně protahovat.
„Počkej, prosím, tady, musím pro něco zajít.“
Šel jsem do komory, sundal z police lahvičku s chloroformem a silně jím prolil starou utěrku, kterou jsem měl připravenou na židli. Potom jsem se potichu vrátil do jídelny, tak aby mě Jana, usazená zády ke dveřím, neslyšela.
Pevně jsem ji ze zadu objal a přitiskl jí napuštěnou utěrku na obličej.

Látka zabírala velmi pomalu, trvalo přes deset minut, než anestetikum zabralo a Jana mi klesla bezvládně do náručí. Byl jsem dost poškrábán na pažích, Jana mě párkrát taky bolestivě kopla do holeně a kotníku, ale nezazlíval jsem jí to. Bylo jasné, že to je věc pudu sebezáchovy, nic osobního.
Pevně jsem ji uchopil a nesl ji na rukou do předsíně a potom po schodech do sklepa, kde hořela na stropě zavěšená malá petrolejka. Položil jsem ji opatrně na velký dřevěný stůl, natočený čelem k oknu, svlékl svetr a podložil jím její hlavu. Připoutal jsem ji v předloktích a na kotnících silnými koženými řemeny k nohám stolu. Dalším širokým řemenem jsem jí zafixoval v pase. Přes ústa jsem jí připevnil bílý hadr a pevně jí ho upevnil ho za hlavou.
Svlékl jsem si košili a položil ji na pracovní desku v rohu místnosti. Nechtěl jsem si ji zašpinit, byla to moje nejmilejší košile, koupil jsem si ji za první výplatu v továrně.
Z desky, kde jsem měl rozložené potřebné nástroje, jsem si vzal skalpel. Naklonil jsem se k spící Janě a pečlivě jí prořízl vnitřní stranu obou zápěstí. Slabě vzdychla, ale neprobudila se.
Tmavá krev pomalu ztékala z Janiných zápěstí. Sedl jsem si na židli za její hlavou, otevřel si anatomický atlas a trochu si v něm listoval.

Asi po půl hodině se Jana začínala pomalu probouzet. Když si uvědomila, co se děje, začala sebou zmítat a trhat řemeny ve snaze se osvobodit. Byla ale už příliš oslabená ztrátou krve.
Vstal jsem a obešel stůl tak, abych jí viděl do tváře. Když mě spatřila, panenky se jí rozšířily a slzy počaly téct po tvářích. Nechápala, co se stalo. Roubík ztlumil její výkřiky do nesrozumitelného mumlání, ale němé otázce v jejích očích jsem rozuměl. Dýchala velmi rychle a mělce, ruce plné krve křečovitě zaťaté.
Přisedl jsem si k ní a setřel jí rukou z tváře slzy. Ucukla a začala se silně chvět. Bylo mi jí líto, asi si zasloužila vysvětlení.
Ukázal jsem za sebe směrem k oknu.
„Vidíš tu jabloň? Ptala jsi se, jestli jsem jí hnojil. Pohnojím ji. Vezmu si tvé srdce a daruji ho stromu, aby opět dával plody. Přerušený koloběh musí být obnoven.“
Jana tiše zaskučela a pokusila se ještě zaškubat řemeny, ale viděl jsem, že je už bez síly a za chvíli začne opět ztrácet vědomí, už napořád.
Pohladil jsem ji po vlasech.„Promiň, musí to být. Strom musí plodit. A ty jsi tak podobná mojí mamince, tvé srdce bude stačit. Neboj se, nic neucítíš, jenom usneš.“
Chytil jsem ji za ruku, utíral slzy a vyprávěl jí pro útěchu o mé drahé matce a o cti, která se jí, Janě, dostala, když byla vybrána na její místo.

Vlhké safíry pomalu hasly. Párkrát se prudce lapavě nadechla – a byl konec.

Dal jsem se do práce. Zašel jsem nejdřív pootevřít okno, protože se sklepem začal šířit velmi silný zápach. Nepřekvapilo mě to, podle jedné z otcových knih není dilatace sfinkterů těsně před exitem nic výjimečného.
Nožem sem rozřízl Janinu halenku a podprsenku a rozhrnul je stranou. Měla tak dokonalé, hebké tělo. To ale už nebylo důležité.
Nařízl jsem kůži od ohryzku až po pupek a pak ji pečlivě i s mléčnou žlázou odpreparoval. Šlo to dosti těžko, bylo třeba několikrát znovu přebrousit špičku nože, ale nakonec se to povedlo. Prořízl jsem stěnu břišní příčným řezem těsně pod koncem hrudní kosti. Vzal jsem si z pracovní desky pitevní kleště a pomocí nich přeštípl na žeberní chrupavky na obou stranách. Odklopil jsem trhnutím hrudní kost směrem k sobě a odhalil tak dutinu srdeční, potrhanou rychlým oddělením os sternum. Srdce plné krve bylo bez pohybu. Vyjmul jsem ho lehce z obalu a poté nůžkami přestříhl cévy. Krev mi umazala ruce, byl jsem rád, že sem si nezapomněl košili sundat. Srdce jsem dal do misky a zamířil ze sklepa do koupelny, kde jsem ho omyl a vložil do maminčiny kovové schránky. Potom jsem vyšel před dům, na zahradu, kde jsem uchopil lopatu opřenou o plot a zakopal schránku pod jabloní.
Vyšel jsem na verandu, posadil se do křesla a zhluboka dýchal.
Byla krásná noc.

Toho léta dala jabloň bohatou úrodu tmavě červených plodů. Nevadilo mi, že jsem je nestihl očesat. Svou povinnost jsem splnil.


Dnes mě mají popravit. Nechal jsem ve sklepě příliš velký nepořádek.
Brzy ráno byl u mě kněz. O něčem dlouze povídal, ale vůbec jsem mu nerozuměl. Zeptal jsem se, jestli se uvidím v nebi s maminkou. Dlouho přemýšlel. Pak řekl, že se s maminkou určitě někde najdu. Takže se už moc těším, mami. Brzy se setkáme a já ti budu vyprávět o letošní skvělé úrodě, o tom, jak jsem byl moc hodný syn.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 14 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 30 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 112 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 salvator 07.01.2009, 21:48:13 Odpovědět 
   Pěkné, moc pěkné, vlastně od samého začátku mne děj vtáhl do sebe a i když se evidentně schylovalo k nejhoršímu už od první chvíle, srdce mi bušilo napětím z toho, co musí neodvratně následovat. A musím přiznat, že ani po chvíli, co jsem dočetl, se nemůžu nějak zbavit nepříjemných pocitů v podbřišku. Mimochodem, na to abych si stačil pořádně uvědomovat sen tam nějaký překlep, měl děj až příliš velký spád.
 m2m 08.08.2008, 9:26:23 Odpovědět 
   Ahoj! (sem si dosaď velkýho smajla)

Času mám málo, e-café je holt drahá záležitost, vezmu to hopem (i když pochybuji, že Ti bude výpis chyb nějak platný):

"...pojďme už ke mě..."
"...kabát pověsil na pověsil na věšák..."
"Hleděla na mě trochu z bázní..."
"Tmavá krev pomalu ztékala z Janiných zápěstí."

No, občas se pak mihlo nešikovně obrácené spojení, ale přičítám to horké jehle.
Další věc - měl jsem dojem, že se povídka odehrává v Čechách, alespoň to tak skutečně působí (jméno, sociální dávky...), čímžto je ovšem nereálná ona poprava na konci.

Předposlední věcí je, že je veliká škoda, žes samotnou pointu vyzradil už v počátku příběhu. Ty flashbacky z minulosti bych šoupnul opravdu až ke konci příběhu, abych celou tu dobu nevěděl, proč to vlastně dělá.

A poslední věc je: Nevidíme se naposledy.
(A sem si prosím dosaď velikého vychechtaného smajla.)
 ze dne 08.08.2008, 9:36:32  
   Weichtier: Ano, s tou popravou máš pravdu, to mně nějak nedošlo, díky. I za přečtení.
 Copacabana 23.12.2007, 11:19:13 Odpovědět 
   Načo som to čítala? Keď ma teraz nejaký chalan k sebe pozve na kávu, najprv si pozisťujem, aké má stromy na záhrade a potom si on bude o mne myslieť, že som úplne šibnutá... :-)
Takže vďaka.
 Tomáš P. 13.09.2007, 22:11:13 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Tomáš P. ze dne 13.09.2007, 21:41:13

   Tak nějak nevím, jestli ti mám skutečně odpovídat... *smajl krčící rameny, tušící, že to přece jen byl rýpavý vtip* :D
 Tomáš P. 13.09.2007, 21:41:13 Odpovědět 
   Tak jsem si to přečetl, ty můj idole! : P
Je to pěkné, velmi pěkné, a ani ty chyby (kterých tu tak úplně málo není ; )) ti jedničku neseberou... : )
 ze dne 13.09.2007, 22:06:48  
   Weichtier: Chyby? Chyby!! Kde? Kde? :-)
Díky za zastavení.
W.
 AňA Morgan 15.08.2007, 12:38:42 Odpovědět 
   ...jakoby se ta jabloň na zahradě pousmála...

To nejní na jedničku, ale minimálně na uvedení do saspiřanský Síně Slávy...
Tati, výborně, tlaskala bych do aleluja...;-))
 ze dne 15.08.2007, 12:45:02  
   Weichtier: Oh, děkuji, dceruško, jsem nadšen tvým nadšením! :-)
Jen klidně tleskej, já budu rád. A taky tu máme spoustu molů :-D
 Šíma 18.07.2007, 23:06:37 Odpovědět 
   Tak tomu říkám horor! Když jsem zvolna pročítal Tvou povídku, začala mi jen tak nevinně naskakovat "husí kůže"! Chudák holka, i když jsem měl již od druhé třetiny takový divný pocit, že to s tou dívčinou moc dobře nedopadne! :-)
 ze dne 18.07.2007, 23:16:04  
   Weichtier: No jo. Měla to holt spočítaný...já to pořád opakuju: chlapům se nedá věřit...:-)

Díky.
 Nethar 28.06.2007, 21:40:02 Odpovědět 
   Pěkný příběh, tady mi přijde spíše smutný než hororový. Souhlasím, že je reálné, že by se něco takového mohlo stát. Skutečnost, že již velmi brzy bylo jasné, k jakému vrcholu povídka spěje, mi sice trochu vadila, ale celkovým kvalitám to příliš neubírá.
 ze dne 28.06.2007, 22:05:46  
   Weichtier: Máš pravdu, bylo to jasné, jak to dopadne. Na druhou, bylo to dle zadání WS, takže... :-)
Souhlasím i, že je to spíš smutné...
Díky za koment.
 Milan Březina 03.04.2007, 13:16:59 Odpovědět 
   Holky je škoda, ale jablka jsou jablka ;-)
Moc hezky sepsáno, myslím. Takovým uvěřitelným způsobem. Snad bych se na toho chlapce ani nezlobil, vždyť byl přece "hodný".
Aneb, jak kdosi řekl:
"Cesta do pekla je dlážděná hezkými chlapci s dobrými úmysly".
Kdo to byl, dudditsi? Alice Cooper?
Dávám 1 a jsem zvědav, jak si povede tohle dílko ve WS.
 ze dne 03.04.2007, 16:03:23  
   Weichtier: Pochopitelně si mě potěšil. Psal jsem takovouhle věc vlastně poprvé a tak hrozně se u toho potil! Právě, aby to bylo uvěřitelné, probíral jsem motivace hrdiny ze všech stran, vžíval se do jeho pokroucené psýchy.....nakonec se mi to povedlo tak, že mi ze sebe bylo zle :-)
Díky moc, i za reklamu :-), dals mi nových sil....
 Black Cherie 24.03.2007, 11:43:38 Odpovědět 
   Ještě štěstí, že jsem to nečetla včera před spaním... Takhle za světla při čtení běhá jenom neškodný mráz po zádech :)
 ze dne 24.03.2007, 11:55:49  
   Weichtier: Děkuji, jsem rád, že to mělo zamýšlený mrazící účinek :-)
 Ekyelka 18.03.2007, 22:08:27 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Ekyelka ze dne 18.03.2007, 14:23:49

   Každý smysluplný, či aspoń poloplný text má svou tektoniku. Jde čistě o výstavbu a vedení příběhu. Jenom jsem to jinak pojmenovala... :)
 ze dne 18.03.2007, 22:42:14  
   Weichtier: Tak jo. Já jen, že tektonika má normálně spíš cosi společného s pohybem litosférických desek a tak....:-)
 Ekyelka 18.03.2007, 14:23:49 Odpovědět 
   hm... zajímavější by asi bylo citovat z lékařské knihy a popisovat, co se při tom objeví, ale to je jenom můj momentální nápad, týkající se samotného vyjmutí.
Co se týče celkové úrovně textu, pozor na semo tamo chybky. Stylisticky se mi to zamlouvalo, tektonika textu byla také usazena pevně a stabilně... Výborné. Co víc dodávat?
 ze dne 18.03.2007, 17:49:35  
   Weichtier: Já právě nechtěl citovat z lékařské knihy, půlka lidí by tomu nerozuměla. Děkuji za odborný komentář, nevěděl jsem dosud, že má tenhle text nějakou tektoniku :-)
 Mathew 16.03.2007, 15:16:46 Odpovědět 
   Mně to přijde spolu s "Mlhou", jako nejvyvedenější hororový příběh ve workshopu. Jenže oproti mystické "Mlze", je toto, jak jsi sám psal, syrovější, takže úplně jiná kategorie. Navíc je to tak absurdní, že bych i věřil, že se to stalo.
Jen taková otázečka: Opravdu si Robert "přitiskl zkřehlé rty k ústům", jak píšeš hned ve druhé větě? Nebo to mají být prsty? Nedokážu si to totiž představit:o)
 ze dne 16.03.2007, 15:33:07  
   Weichtier: Mno, přítel Word mi vynechal pár písmenek....:-). Nevšiml jsem si toho, ale ta přestava je vesele bizardní. Děkuju za komentář. Já jsem nad dějem a motivací hl. postavy přemýšlel tak dlouho, že jsem potom taky chvílemi věřil, že se to stalo a dělalo se mi z toho zle :-)
 CATHERINE 15.03.2007, 19:25:27 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: CATHERINE ze dne 14.03.2007, 14:50:23

   Hmmm, tak to právě že nene :o(
A bála se! :o)
 Thea 14.03.2007, 19:32:02 Odpovědět 
   Mě to moc horové nepřišlo až po větu "dnes mě mají poravit" ta tomu, alespoň pro mně, dala "šťávu"...
P.S.: Medicínské výrazy mě spíš rozesmály, bohužel jsem zrovna před čtením biflovala - ossa membri superioris a inferioris :-)
 ze dne 15.03.2007, 19:02:22  
   Weichtier: Děkuju za hodnocení. Za sebe si myslím, že vyznění je spíš smutné, než nějak strašidelné. Co se medicinských výrazů týče, snažil jsem se psát česky, ale často jsem nenacházel správné české ekvivalenty k termínům, která mám zafixovaná v latině.Holt profesionální deformace :-).
 mormegil 14.03.2007, 18:19:22 Odpovědět 
   Skvěle vymyšlené. To, že jí vyřízne srdce mě napadlo poměrně brzo, ale to příběhu jen pomohlo, protože jsem se opravdu bál představy, jak to udělá. Z hororů, co jsem tady četl, se mi tenhle líbil asi nejvíc, škoda, že není lepší známka než jedna.:-)
 ze dne 15.03.2007, 19:04:17  
   Weichtier: Jsem moc rád, že se ti to líbilo, já si nebyl úplně jistý, zda to bude fungovat...nevím proč, ale samotného mě to psaní pěkně vzalo, příště budu psát radši o medvídcích a kytičkách :-)
 CATHERINE 14.03.2007, 14:50:23 Odpovědět 
   Ale to je mi horor přímo hororovitý. Nejprve to byl příběh smutný, ale pak to mladík pěkně propepřil. Nevím, zda usnu :o)
 ze dne 15.03.2007, 18:58:48  
   Weichtier: Doufám, žes nakonec šťastně hupsla do náruče Morfeovy...:-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Břečťan mého se...
Centurio
Kapitola šestá:...
Nick Květenský
Koláče pro holu...
Josef Matyáš F.
obr
obr obr obr
obr

Ve službách inkvizitora (2/4)
Apinby
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr