|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Vzpomínka ::
 Yume |
publikováno: 14.03.2007, 20:04
|
| ... je z trochu jiného soudku, a taky to jde poznat. Napsala jsem ji dnes ve škole v hodině ekonomiky a účetnictví. Vztahuje se k dnešnímu pro mě smutnému daru, kdy jsem se jako devítiletá poprvé setkala se smrtí... |
| |
|
|
Utíkala jsem dlouhou prázdnou chodbou a marně hledala její konec. Pleskot mých bosých nohou na studené dlažbě se mi vracel v ozvěně. Oči se mi zalévaly slzami a odráželo se v nich zoufalství prohlubující se každým mým dalším krokem. Ze strašidelných černých táhlých stínů se natahovaly dlouhé, mrtvolně bílé prsty a tahaly mě za rozevláté tmavé vlasy.
Dusila jsem se. Celá jsem se třásla vyčerpáním a nohy se mi podlamovaly pod mojí vlastní váhou. Přesto jsem v žádném případě nehodlala zastavit. Bála jsem se, že kdybych zpomalila, kdybych si jen na chvíli odpočala, tak by mě bytosti skryté ve stínech dohnaly. Děsila jsem se toho, co by se mi pak mohlo stát. Vykala jsem si příliš dlouhou noční košili nad kotníky a zrychlila jsem. Ani na chvíli mě nenapadlo vzdát se. To slovo jsem vlastně ani nikdy neznala.
Konečně! V dálce před sebou jsem něco zahlédla! Možná je to právě to, co hledám! Kdesi u srdce mě zahřál malý střípek naděje. Tváří se mi mihl unavený úsměv, který téměř okamžitě zanikl v pekelném soustředění.
Ještě pár metrů a budu u cíle… Teď už jsem je viděla jasněji – hnědé, oprýskané dveře. Zděšený výkřik prořízl ticho a celou mě rozechvěl. Potlačila jsem nutkání ohlédnout se. Ze stínů za mnou začaly vystupovat vysoké, kostnaté postavy s lesklou, průsvitnou kůží. Nechtěly se mě vzdát, nechtěly mě pustit.
Prozářil mě úsměv. Teď už jsem byla v bezpečí. Zastavila jsem se a bez dechu natáhla ruku k mosazné klice. Věděla jsem, že mě na druhé straně někdo čeká, někdo kdo mě právě moc potřebuje. „Babi!“ zvolala jsem šťastně a dveře se s mocným třísknutím rozletěly…
Vyděšeně jsem otevřela oči a vystřelila do sedu. Poslední tenké nitky spojující mě se strašlivou noční můrou byly zpřetrhány. Dýchala jsem rychle a těžce, jako kdybych za sebou skutečně měla dlouhý běh. Cítila jsem, jak mi po zádech stékají kapičky ledového potu. Otřásla jsem se a přitáhla si deku blíž k tělu. Konečky prstů jsem se dotkla svých tváří. Zasychaly na nich slzy.
Nevěřícně jsem se rozhlédla po pokoji, tonoucím v kalném ranním šeru. Trochu se mi ulevilo. Byla to jen noční můra, jedna z mnoha. Hřbetem ruky jsem si protřela vlhké oči a vzala jsem do ruky budík. Ještě ani nebylo půl šesté ráno.
Úkosem jsem se podívala vedle sebe a nejasně jsem rozeznala postavu mé malé sestřičky schoulené do klubíčka. Spala a na rtech jí pohrával úsměv. Skoro jsem jí záviděla. Bylo mi jasné, že já už nejspíš nezaspím.
V předsíni se ozvaly těžké kroky. Prolétl mi hlavou, že moje tělnatá babička asi trénuje na olympiádu. S mírným úšklebkem jsem se položila do měkoučké postele a hodlala jsem se oddat lehké dřímotě.
„Dano!!“
Babiččin zoufalý hlas mnou projel jako ostří nože a já své srdce ucítila až někde v krku. Hned jsem věděla, že se něco stalo, něco strašného a i když jsem zatím netušila, že mé nejhorší sny se za chvíli stanou realitou, hrdlo mi stáhl pláč. Projel mnou záchvěv paniky a já najednou zjistila, že se vůbec nemůžu pohnout.
Další beznadějný výkřik plný děsivé bolesti mě vytrhl ze strnulosti. Odkopla jsem peřinu a vyšvihla se na nohy. Musím vědět, co se stalo! Prostě musím!
Přes prosklené dveře jsem zahlédla, že se na chodbě rozsvítilo a do předsíně se vřítila má máma. Její nejasná silueta se rýsovala proti světlu a já začínala tušit, co přijde…
„C-co se stalo?“ nechápala máma a snažila se moc nekřičet, aby mě a sestru neprobudila.
„Sanitku! Rychle! Běž zavolat sanitku!!“ naléhala babička a já jsem poprvé za těch krátkých devět let, co jsem byla na světě, zaslechla v jejím hlase pláč.
„Ba-babička…?“ hlesla máma a mě naskočila husí kůže.
Sotva jsem postřehla slabé přikývnutí. Stiskla jsem zpocené, ztuhlé ruce v pěst. Nehty se mi zaryly do masa. Náhle jsem nemohla popadnout dech. Zavřela jsem oči a neustále se přesvědčovala, že jen sním.
Babička odběhla a já osaměle stála ve svém zšeřelém pokojíčku a pohledem se zavrtávala do země. Sestřička dál spravedlivě spala a mé srdce se lámalo na kusy. Bolelo to. Strašně moc to bolelo.
Ne, teď ne! Ještě není její čas!! Opakovala jsem si tiše a v duchu se zoufale modlila. Chtěla jsem se jít podívat, co se děje, ale neměla jsem na to odvahu, neměla jsem odvahu stanout tváří v tvář smrti. Nenáviděla jsem se za svou zbabělost.
Zakroutila jsem hlavou. Pokud se mé obavy vyplnily, pokud moje prababička, pokud… nemohla jsem to ani vyslovit, byť v myšlenkách. Věděla jsem jen jedno – chci být s ní, ať uvidím cokoliv.
Sebrala jsem všechny síly a podařilo se mi udělat krůček vpřed. Ten jediný krok mě naplnil smutkem i radostí. Potichoučku jsem otevřela a vykročila do předsíně. Na chvíli mnou projel zimomřivý záchvěv, když jsem se dotkla studených kachliček.
Dveře do pokoje prababičky byly pootevřené a kužel světla z malé lampičky na nočním stolku mě štípal do očí. Plížila jsem se k ložnici a čím blíž jsem jí byla, tím větší bylo i moje zoufalství. K mým uším se dostal vzlykot mojí babičky. Rozechvěl mě a na pár okamžiků mě přimrazil na místě.
Kousla jsem se do rtu. Napřáhla jsem ruku, abych se zapřela o dveřní trámy. Třásla jsem se po celém těle a přistihla se, že brečím a zároveň šeptám tichou modlitbičku k anděly strážnému, jak mě to učila má nejdražší prababička. Vstoupila jsem dovnitř a v té chvíli se mi srdce najednou zastavilo.
Vytřeštila jsem oči a přihlouple zírala na babičku, která ve své náruči držela drobounký, nehýbající se uzlíček – svoji matku, moji prababičku, člověka, který pro mě znamenal snad celičký svět.
Babička měla tvář staženou smutkem a mě začínalo všechno docházet… To, čeho jsem se celé ty roky bála, nakonec přišlo.
Kolena se pode mnou podlomila a já klesla k zemi. Všechno kolem mě se začalo točit a věci ztratily svůj pevný tvar. Přes slzy jsem vzhlížela k oběma ženám a nebyla jsem schopná jediného slova, jediného pohybu. Tohle byl konec. Strašlivý konec.
Přidala se k nám máma, udýchaná a na pokraji zhroucení. „Už jedou!“ oznámila s nadějí, ale i ona si uvědomovala, že žádná naděje už není…
Prababička se na chvíli v náruči své dcery vzpřímila a já zatajila dech… Přes pláč mé mámy a babičky jsem slyšela prababičku, která si začala pobrukovat krásnou melodii.
Proboha, ať žije, prosím, ať žije. Udělám cokoliv, už nikdy nebudu zlobit! Slibovala jsem a poprvé v životě jsem svá slova myslela vážně. Nic na světě v tuto chvíli pro mě nebylo důležitější než život mé prababičky, její sny – dožít se osmdesátky, vidět nás vyrůstat. Do osmdesáti jí chyběly pouhé dva roky a já si toužebně přála, abych jí mohla darovat kus ze svého života, jen aby se znovu nadechla, aby se naposledy usmála a vtiskla mi na čelo svůj měkký polibek.
Po čtyřech jsem se odplížila do koutku a křečovitě jsem sepjala ruce. Stále tu byla naděje, sice jen prchavá, ale byla… A já v bych v té chvilce dala cokoliv za to, abych se probudila.
Najednou všechno utichlo… pláč, pobrukování, tiché tikání starožitných hodin…
Bezvládné prababiččino tělo dopadlo do peřin. Skryla jsem hlavu do dlaní a naplno jsem se oddala svému obrovskému smutku. Plakala jsem a plakala…
Čísi ruce mě uchopily v podpaží a zvedly na nohy. Pootevřela jsem oči a zahlédla tři muže v červených uniformách. Zármutek zastoupila zlost a já dostala obrovskou chuť vykřičet jim, že přišli pozdě, vylít si na nich všechnu svoji zlost, kterou jsem měla na sebe, ale nemohla jsem vydat ani hlásku.
Někdo mě odtáhl do chodby a zavřel dveře. Opírala jsem se o plačící mámu a babičku a těžko říct, kdo komu byl vlastně oporou. Vybavilo se mi tolik věcí, které jsem kdy prababičce chtěla říct a nedokázala jsem si odpustit, že jsem to nikdy neudělala a už k tomu ani nedostanu příležitost.
Minuty ubíhaly, pro mě se staly věčností. Z pokoje vyšel doktor a jeho slova ke mně doléhala z velké dálky: „Je nám líto…“
Vytrhla jsem se z mámina sevření a utíkala jsem k prababičce. Stále jsem doufala, a nepřiznávala si, že se už prostě nikdy nevrátí…
Poklekla jsem k její posteli. Její vrásčitá tvář byla tak klidná, jako kdyby jen spala… Vzala jsem z nočního stolku velké barevné srdíčko, které jsem nakreslila předchozího dne a položila jsem jí ho na ruce složené na prsou. Skanulo na něj pár mých slziček a barva se na několika místech rozpila.
Po očku jsem se podívala na hodiny – před pár minutami odbila šestá. Naklonila jsem se nad prababiččino čelo a lehce jej políbila.
Uplynulo devět let. Vzpomínky za ty roky vybledly, ale nikdy nezmizely. Dnes se mi vrátily jasnější než kdy dřív, jako kdyby je prozářilo slunce. Nikdy jsem se ze své noční můry neprobudila…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
92.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 44 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
