|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Ztratila jsem ji ::
| ... |
| |
|
|
Jednou bych se chtěla podívat do nebe. Prý tam sídlí duše těch, kteří nás opustili. Takže bych tam možná našla i duši svojí holčičky. Ta ode mě odešla teprve před nedávnem, ale mě se po ní stýská už teď. Jako by to byla celá věčnost...a ona to vlastně věčnost bude, když se s ní už nikdy neuvidím. Nikdy si už nepopřejeme dobré ráno, neusměje se na mě. Nebudu ji moci vzít do náručí.
**************************************************************************
Životní tragédie jsou neodmyslitelnou částí každého lidského života. Fráze : „ Lidé přicházejí a odcházejí.“ zní sice jako klišé, ale zamysleme se. Je na ní něco málo pravdy. Většina z nás už zná ten pocit, když někoho ztratí. Někoho, kdo je nám velmi blízký. Tento pocit pozná bohužel každý.
**************************************************************************
Můj tatínek mi vypravoval takovou historku, že každá hvězda, která svítí na obloze, je domovem jedné duše. Ta duše má odtud výborný výhled na nás. Pozoruje nás a hlídá. Dívá se z té výšky mnoha milionů kilometrů, jak se tady potýkáme s tím hnusným a nespravedlivým životem. Sleduje, jak v noci brečíme doma do polštáře, protože se nám stýská. Tak jako se teď stýská mě. A to tak, že velmi. Chybí mi moje holčička. Moje malá holčička mě opustila a nechala mě samu samotinkou na pospas sžíravému pocitu viny, že jsem pro ni v jejím krátkém životě neudělala dost.
**************************************************************************
V mnoha případech se setkáváme s pocity sebeobviňování pozůstalých. Neustále si promítají poslední okamžiky života svých blízkých. Pokud je prožily, jsou jejich vzpomínky sice méně jasné než skutečnost, ale jsou přesnější. Pokud byly v době smrti jinde než umírající, mají jejich představy mnohdy přehnané podoby bolesti a strádání.
**************************************************************************
Vydechla mi v náruči. Držela jsem ji v objetí a hladila po její sametové kůži. Prosila jsem, ať neodchází. Vždyť ještě nebyl její čas. Plakala jsem. Hrozně moc jsem plakala. Sůl v očích mě pálí ještě nyní při vzpomínce na její bezvládné tělo nehybně ležící na kusu hadru u radiátoru v prázdné místnosti. Držela jsem ji v náručí a ona se mi dívala do očí. Neměla už síly, aby pozvedla koutky svých úst k úsměvu, ale malé jiskřičky v jejích očích zářily až do jejího posledního vzdechu. Najednou se hrozně nahlas nadechla. Já jsem ještě nepřestávala doufat, že se z toho dostane, že se zase uzdraví a bude tu zase se mnou. Sanitka, která by pomohla jejímu nemocnému srdci nepřijížděla, i když jsem ji volala už dávno. „Tak sakra, kde jsou?“ Pomyslela jsem si, ale své dceři jsem jen opakovala, aby vydržela, že pomoc brzy přijede. Ale ona už jen vydechla.
**************************************************************************
Ztratí-li dítě některého z rodičů, snáší ztrátu sice špatně, ale pořád má ještě možnost být s druhým rodičem nebo se svou vlastní rodinou, partnerem a svými dětmi. Ale ztratí-li matka dítě, a to ve věku přinejmenším raném, je tom, jako by ztratila půlku podstaty svého bytí. Taková žena se navíc ráda utápí v sebelítosti a zármutku nad touto nenahraditelnou ztrátou.
**************************************************************************
Držela jsme ji a stále jsem čekala, že se znovu nadechne. Několik dlouhých vteřin. Zdály se mi jako celé hodiny. Už se nenadechla. V rukách jsem svírala to malé tělíčko. Moje sotva pětiletá dcera zemřela dřív, než se sem dostala ta hnusná bílo- červená věc na čtyřech rádoby rychlých kolech, která se honosně nazývá RYCHLÁ ZÁCHRANNÁ SLUŽBA. Nechtěla jsem nikoho obviňovat za její smrt. Možná jedině sebe. Nepodcenila jsem něco? Nepřehlédla jsem nějaký náznak její srdeční vady? A proč ji neobjevili lékaři? Všechno se mi najednou motalo v hlavě. Obrovské slzy se mi valily po tvářích a smáčely její zlaté kudrdlinky, do kterých jsem měla zabořenou tvář. Když přijeli záchranáři, chtěli mě od ní odtáhnout a něco s ní dělat.
**************************************************************************
Mateřský pud je silnější než všichni muži na světě a pouto mezi matkou a dítětem je nepřetrhnutelné.
**************************************************************************
Začala jsem se bránit. Přece jim nenechám svého drobečka. Křičela jsem, nadávala, urážela je, brečela jsem...nakonec mě nějací muži odvlekli kousek stranou a něco mi píchli do ruky. Najednou se mi vše začalo rozmazávat. Kolem mě tančily obličeje mojí dcerky, jak se směje, špulí pusinku, mračí se, brečí, že si narazila koleno. Jak má jiskřičky v očích v očekávání, jestli jí Ježíšek přinesl tu panenku,co po ní tak toužila. Najednou mě kdosi surově propleskl se slovy : „ Paní, vzpamatujte se. Vaše dcera je mrtvá,ale život jde dál.“
**************************************************************************
Nejhorší je, že naši bolest ostatní nevidí. Bohužel často ani naši blízcí, natožpak lidé naprosto cizí. Nás to může pobuřovat či trápit, ale se skutečností nic nenaděláme.
**************************************************************************
Bože, jak jsou ti doktoři bezcitní. Chce se mi na tu ženskou v bílém plášti zařvat, že jsem tu skutečnost zjistila už i bez ní, když mi moje dcera umřela pře očima a já mohla jen nečinně přihlížet. Jediné, co mi zbývalo, byla síla v jejích očích, která jakoby říkala, že ví, že musí odejít.
Ale ona neměla odejít. Vždyť to bylo dítě. Moje dítě. Tak proč? Proboha proč?
**************************************************************************
Krajní případy emocionální nevyrovnanosti pozůstalých se ztrátou jejich nejbližších mohou vést až k úplnému pomatení na duchu a ztracení čisté mysli. Takový člověk je pak uzavřený sám do sebe a jen velmi obtížně nachází, či vůbec jen zažíná hledat nový smysl života.
**************************************************************************
Tak tu teď ležím v trávě a dívám se na ty hvězdy. Hele, už ji vidím. Vidíte ji taky? Ta nejjasněji zářící hvězda, to je moje holčička. Že ji nevidíte? Jak to? Jiná tolik zářící hvězda tam není. Ta vpravo. No, to je ona. Je nádherná, že?
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 28 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
