obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
obr
obr počet přístupů: 2916010 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39817 příspěvků, 5843 autorů a 393388 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Úryvek ze Serafíny ::

 autor Joanne publikováno: 19.03.2007, 16:31  
 

Ráno jsem se vzbudila až okolo druhé. V hlavě mi neskutečně hučelo. Loudavým krokem jsem došla do koupelny, trochu se osprchovala a převlékla do čistého oblečení. V kuchyni na stole ležel lístek se vzkazem od Joea. Stálo v něm:
„Serri, dneska nepůjdeš do školy. Omluvím tě. V ledničce jsem nic nenašel, takže cestou ze školy ještě nakoupím. Měj se hezky. Joe“
Unaveně jsem se na vzkaz usmála. Znám Joea jenom několik hodin, přesto se o mě stará, jako bychom byli staří přátelé. Podívala jsem se na hodiny. Právě odbíjely třetí, což znamená, že Joe za chvíli přijde. Sedla jsem si do pokoje na židli a přemýšlela nad včerejším večerem. Byl to pouze sen či skutečnost? Tahle otázka se mi honila v hlavě stále dokolečka, aniž bych znala odpověď. Jediné co mi zbývalo, bylo počkat na Joea.
Za chvíli skutečně zarachotily klíče v zámku.
„Ahoj Serri. Už jsem přišel.“
„Ahoj jsem tady v pokoji. Tak jak bylo ve škole?“
„Nic nového jsme nedělali. Jenom nás upozorňovali, abychom se připravovali na maturitu. A v pondělí má přijít do naší třídy nový žák. Co mě však zaráží je, že třídní o něm mluvila dost tajemně. Prý nemá rodiče.“
„Tak je na tom stejně jako já. I já nikdy nepoznala své rodiče. Vyrůstala jsem v dětském domově. Nevím ani, jestli mám sourozence.“
„To jsem nevěděl. Proto žiješ sama, bylo mi to hned divné, že nikdo nepřišel otevřít, když jsem zvonil.“
„Ano, vyrůstala jsem v sirotčinci. Je tu ještě něco co jsem ti o sobě neřekla, Joe. Nevím ani proč ti to chci říct, ale rozhodla jsem se, a své rozhodnutí nezměním. Možná potom už s mou maličkostí nebudeš chtít mít nic společného, jenž ti to musím říct, chci být k tobě upřímná.“
„To oceňuji Serri, ale nejprve se najíme, ano? Mám hrozný hlad.“ Joe se na mě nervózně usmíval, přičemž se škrábal za uchem. Provinile jsem sklopila oči.
„Promiň, ale poslední dobou nestíhám, proto byla lednička jaksi vymetená. Nemám pomale čas ani nakoupit. Stále jsem zahrabaná v učení.“
„To nevadí, něco jsem koupil, když jsem šel ze školy. Mám něco uvařit?“
„V žádném případě. Tady jsem paní já. Takže něco uklohním a ty mi můžeš říci něco o sobě, kdo jsou tví rodiče a kolik máš sourozenců.“
„To je nějak moc otázek na hladového člověka. Nechceš se raději, přesunout do kuchyně? Při vaření ti můžu zodpovídat tvoje otázky.“
„Fajn, tak co jsi koupil?“
„Koupil jsem kuře, brambory a nějakou zeleninu. Mám ti s něčím pomoct?“
„Nemusíš, já to zvládnu. Jdi klidně do koupelny a opláchni se.“
„Fajn, ale umíš vařit, že? Já totiž koupil jenom jedno kuře.“
Hodila jsem po Joeovi utěrku.
„Nestarej se Sherloku. A už jdi.“
Musela jsem se usmát, takhle jsem se bavila jenom s jediným člověkem na světě, se Stefany. Čím více jsem Joea poznávala, tím více jsem si uvědomovala, že má něco co druzí nemají. Dokáže v lidech vidět jejich lepší stránky a umí vykouzlit úsměv na tváři druhých. Na večeři jsem si nechala obzvláště záležet.
„Tak jak ti chutná moje večeře?“
„Není to špatný, dá se to i jíst,“ řekl mi žertem Joe.
„Hahaha, to jsem se pobavila. Víš, co mi to dalo práce, vytvořit tohle dílo?“ dodala jsem také žertem.
„Zákusek nebude?“ dobíral si mě Joe.
„Že tě nechám, abys umyl nádobí? Ono by ti to možná neuškodilo, když už jsi spořádal půlku kuřete. Já zatím uvařím čaj.“
Vstala jsem, abych napustila vodu do konvice a zakryla tím, že pláču. Joe musel přesto něco tušit, protože se mě zeptal:
„Proč pláčeš, Serri. Ublížil jsem ti snad nějak?“
„Vůbec ne, naopak takhle dobře jsem nebavila od smrti Stefany. I když jsem měla spoustu přátel, Stefany byla jako moje sestra.“
„Nepůjdeme se raději někam projít? Vím, že už se stmívá, ale procházka dělá divy.“
Skutečně venku už se docela setmělo. Přikývla jsem.
Večer byl docela teplý. Šli jsme vedle sebe mlčky. Ani jednomu z nás nebylo do hovoru. Trochu jsem se styděla za své slzy.
Nakonec jsem se odhodlala prolomit tíživé ticho. „Joe, můžu se tě na něco zeptat?“
„Právě jsi to udělala, ale co chceš vědět dál, Serri?“
„Co všechno víš o tom novém studentu, jenž k nám má v pondělí přijít?“
„Téměř nic. Jenom to co jsem ti řekl, před večeří. A ještě na něco jsem si vzpomněl. Třídní říkala, že to pro tebe bude možná trochu šok.“
„Šok?,“ zeptala jsem se udiveně. „Jediné co by mohl být pro mě šok je to, že bude sedět vedle nás. Stejný šok jsem utrpěla i včera, když jsi přišel do mé třídy.“
„To je jasné, že bude sedět s námi, ale to jsem nemyslel. Mám na mysli úplně něco jiného, jenom nevím co. Třídní se mi zdála dost rozrušená, když o něm mluvila.“
„Řekla vám alespoň jak se jmenuje? Nebo i to je státní tajemství?“
Joe se dal do hlasitého smíchu. Mezitím jsme došli na hřbitov. Pochybně jsem se podívala na jeho černou bránu. Vyhlížela do noci skutečně děsivě. Sedli jsme si pod strom. Přitáhla jsem si nohy k tělu, protože mi začínala být zima.
„Tak co jsi mi chtěla sdělit tak závažného?“ Zeptal se mě Joe.
„Víš, Joe, to že vidím duchy mě ani nepřekvapilo, vždyť v sirotčinci, kde jsem vyrůstala jich byla spousta. Tam jsem si také uvědomila, že umím i ještě něco jiného než vidět duchy. Dokážu komunikovat se zvířaty a ovládat je.“ Jelikož mě Joe nepřerušoval pokračovala jsem. „Kluci z našeho sirotčince měli jednu velkou zálibu, rádi strkali hady a podobné tvory dívkám do postele. Jednou si za svou oběť vyhlédli mě. Strčili mi pod přikrývku zmiji pouštní, velice nebezpečného hada. Dodneška nevím, kde k němu přišli, protože tenhle druh hadů u nás nežije. Každopádně, když jsem večer odhrnula přikrývku, ležela pod ní zmije. Zjistila jsem, že se jí vůbec nebojím, je to dost zvláštní, ostatní by asi ztratili hlavu, ale já ne. Sedla jsem si k ní. Zmije zvedla hlavu a promluvila na mě. Povídali jsem si, dokud nepřišly ostatní dívky. Ty jak zahlédly zmiji okamžitě utekly. Potají jsem propašovala zmiji ven z domova. Dívky to řekly ženě, která domov vedla Trest jaký následoval byl nejhorší v mém životě. Od té doby jsem nikde neměla zastání, nikdo mě nebral vážně, všichni se mi jednoduše řečeno smáli.“
Odmlčela jsem se. I Joe se zdálo, jakoby nad tím vším přemýšlel. Ochladilo se snad ještě víc, teď už jsem se nepokrytě třásla zimou. Šíleně mi drkotaly zuby a pocítila jsem ještě něco jiného, něco přičem mi přeběhl mráz po zádech. Cítila jsem strach. Dokonce i Joe vypadal dost napjatě. Pohlédla jsem Joeovi do tváře. Strnule zíral někam před sebe. Potom ze sebe vypravil: „Nejsme tu sami Serri, někdo nás už delší dobu pozoruje. Cítil jsem tu zlo od chvíle, kdy jsme sem přišli.“
„Tak proč jsme tu zůstávali, proč jsem jednoduše neodešli?“ zeptala jsem se dost vyděšeně.
Na Joeově tváři se rozhostil široký úsměv. Tohle mi dokonale vzalo poslední zbytek dechu. Ruce se mi potily a na tváři mi naskakovali krůpěje potu. Byla jsem dokonale vyděšená.
„Pojď pryč, Joe. Nelíbí se mi to. Na co proboha čekáš až zaútočí?“
„Jen klid, Serri. On nezaútočí, alespoň ne dnes. Počkáme a uvidíme co se bude dít.“
Ruce se mi třásly strachy. Joe mě vzal za ruku, musel jasně vycítit jak moc se bojím.
„Neboj, Serri, všechno bude dobré. Odešli bychom hned, ale mám takový pocit, že musíme chvíli počkat a dozvědět se, co nás očekává. Podle mě tu není jenom kvůli mně. Možná to všechno souvisí víc s tebou než se mnou.“ Mezitím se všude rozhostila naprostá temnota. Ani hvězdy na obloze nebylo vidět.
„Jak by to se mnou mohlo souviset, vždyť jsem jenom obyčejná holka z obyčejného města.“ Spíše to vypadalo, jako bych přesvědčovala sama sebe a ne Joea. Joe už nic neřekl a dál upíral oči do temnoty.
Měla jsem pocit, že takhle už sedíme snad hodinu. V duchu jsem se uklidňovala, že třeba pozorovatel už odešel, jelikož se nic nedělo.
Kromě strachu jsem cítila ještě něco jiného. Něco o čem jsem si nebyla jistá, že jsem toho citu schopna. Cítila jsem nenávist, neuvěřitelně silnou a téměř vražednou nenávist. Chtěla jsem se tomu člověku pomstít, jen jsem netušila za co. Možná jsem toho člověka už někdy potakala a on mi nějak ublížil.
Už jsem se to chystala říct Joeovi, když v tom mě něco odmrštilo stranou. Byl to Joe, nevím jak se mu to podařilo vycítit, ale na poslední chvíli mně a sobě zachránil život. Tam, kde jsem před chvílí seděli, nyní zela díra a strom byl rozpůlen.
„Tohle bylo varování, Joei,“ ozval mužský hlas, zněl studeně a nelítostně. „Nech Serafínu být, jinak se připojíš ke svým předkům.“
„To asi nebude možné, jsem totiž její kamarád a ona je moje kamarádka.“ Joeův hlas zněl klidně a vyrovnaně. Možná kdyby bylo světlo uviděla bych, jak se Joe usmívá. „Teď ti povím něco já: nech Serafínu na pokoji ty. Nechci, abys ji přivedl na špatnou cestu, ona je dobrá holka. A ještě jednu radu ti dám. Za své přátele jsem ochoten položit i život. Budu Serafínu chránit do poslední chvilky.“
„Nemůžeš říct, že jsem tě nevaroval.“ Zvedl se prudký vítr a poté zavládlo naprosté ticho a bezvětří.
„Jsi v pohodě, Serri?“ Zeptal se mně Joe.
„Nic mi není. Nevím co říct Joe, dík za zastání.“
„Nemusíš mi děkovat Serri. Jsme přece nejlepší kamarádi. A z toho člověka si vrásky nedělej. Uvidíš, že všechno se brzo vyřeší.“
„Ale já se nebojím o sebe, bojím se o tebe Joe. Vždyť ti ten člověk vyhrožoval zabitím a ty přesto jsi tak klidný, nechápu jak to děláš.“
Jak už měl Joe ve zvyku poškrábal se na hlavě. Chabě jsem se usmála. Měla jsem už všeho plné zuby. Dokud jsem neznala Joe, byla jsem docela normální holka, jenže poslední dobou bylo všechno úplně jinak.
„Tak pojď, Serri, doprovodím tě domů.“ Přikývla jsem. Zvedla jsem se ze země a šla za Joem. V hlavě jsem měla pěkné zmatky. Nevšímala jsem si kudy jdeme, neuvědomila jsem si, že Joe úmyslně volí okliky.
Došli jsme k činžáku, i když jsem ho spíše nazývala „parcelovou králíkárnou.“ Joe se rozloučil. Ještě hodnou chvíli jsem se dívala, jak odchází, dokud ho nepozřela temnota. Potom jsem vylovila z kapse klíče. Odemkla jsem a vešla do ztemnělého bytu. Hodila jsem klíče na stůl, pohled mi sklouzl na ušpiněné nádobí a rozházené věci. I když jsem se v neděli výhradně učila, tentokrát jsem se rozhodla, že si pořádně vysmýčím byt.


 celkové hodnocení autora: 82.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 72 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Adrastea 19.03.2007, 16:30:22 Odpovědět 
   Nejslabším místem téhle povídky jsou dialogy... Vzhledem k tomu, že tvoří tak podstatnou část vyprávění, by tedy bylo dobré se nad nimi nějak víc zamyslet. Postavy totiž mluví strašně zkostnatěle, nepřirozeně, někdy až trochu komicky.
Příběh samotný je taky docela slabý. Vzhledem k jeho tématu bych očekávala nějakou hutnější atmosféru, emoce či více podrobností... Zvlášť v té části, kdy je přepadl onen čtenářovi neznámý muž.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ammes
(10.5.2022, 19:50)
Míra Zdanovec
(26.4.2022, 15:45)
Novalie
(12.12.2021, 23:06)
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
obr
obr obr obr
obr
LV-666-Doly a r...
Iserbius
Divnej den
xoxoxo
Býval jsem si j...
Miro Sparkus
obr
obr obr obr
obr

[nevybr?no]
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr