|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Pokrevní pouto - 2.část ::
 Aenica |
publikováno: 27.03.2007, 22:11
|
|
| |
|
|
Část druhá
Svědek
Hostinec vždy nesl jméno svého majitele. Byla to jednoduše tradice. V Joequu se však lidé z nejrůznějších důvodů střídali tak často, že věkově rozmanitá skupina hostů nebyla schopná dohodnout se na místě setkání, ačkoli měli většinou na mysli jedno a to samé. Aby tedy ke generačním sporům ohledně jeho pravého názvu nedocházelo, říkalo se mu prostě U Jarga. Možná to bylo i tím, že ulice, na níž se hospoda nacházela, se nazývala Jargova stezka, proslulá po celém městě jako nejužší ulička. Už odnepaměti stála v nejmenší trieně – tedy jedné ze tří čtvrtí, ze kterých Joequs sestával a to konkrétně v severozápadní části.
Počasí se od předešlého dne radikálně zklidnilo, ani to však nezabránilo hostům U Jarga, aby aspoň na chvilku nezaskočili do své oblíbené hospody. Ačkoli byla už od pohledu největším zermerem v okolí, její hlavní část se nacházela v podzemí. Hlavní nevýhodu představovaly příkré schody, jež od vchodu prudce klesaly dolů a pro mnohé bylo více než obtížné je při odchodu zdolat a pro tuto příležitost postávaly na úpatí dvě morušy přivázané na řetěz, které hladově sledovaly dění uvnitř.
Prostorná čtvercová místnost, obkládaná dřevem a kožešinou, tvořila první část lokálu a přímo na ni nasedala druhá ve tvaru půlměsíce, která v sobě ukrývala samotný výčep a tři otevřené krby, z nichž nepřetržitě sálalo teplo. Dveře do kuchyně se téměř netrhly a díky tomu se ven linula lahodná vůně tančící na jazyku.
Edberd seděl v rohu se svými třemi společníky. Narozdíl od nich se nepoddal plackám nadívaným jarčím masem a pohrdl dokonce i klasickou „půlkou“ piva – o tradiční severské samohonce ani nemluvě. Jeho oči hleděly zpod narudlých víček, tváře měl kostnaté a propadlé, přesto však porostlé hnědým vousem, který mu alespoň trochu rozšířil už tak vyhublý obličej. Zkoumavě si prohlížel každou osobu v hostinci, aniž by jednou zabloudil zrakem ke třem hromotlukům vedle sebe. Snažil se zachytit alespoň zlomek z konverzace ostatních lidí.
„...plné stezky. Letos bude šťastné léto...“ zaznělo nejspíš z úst nějakého lovce, kterého Edberd po první větě přestal poslouchat.
„Jistěže to vím! Já být jí, tak bych si s ním nikdy nezačal, takový...“
„...možná. Ale co on o tom může vědět?“
„...takový kapitán Virien. Slyšel jsi už, že mu málem zabili jednoho chlapa?“
Edberd se narovnal. Otočil hlavu po hlase a téměř okamžitě jeho zrak vypátral dvojici mužů sedící téměř u vedlejšího stolu. V duchu se úlevně pousmál. Nakonec to nebylo tak těžké...
Beze slov se zvedl a bez jakékoli poznámky nebo dovolení si přisedl k oběma rozmlouvajícím. Mírně se pousmál, opřel si ruce o stůl a řekl: „Kapitán Virien? Kdo je kapitán Virien? Pořád tu o něm někdo mluví... co je to, sakra, za chlapa?“
Vysoký muž s rozložitým hrudníkem a vousy spletenými do dvou copánků mu jeho pohled oplatil nervózním nakrčením koutku, které vyjadřovalo, že není z příchodu neznámého hosta příliš nadšen. „Takže z jihu, co?“ prohodil k němu strnule a pohlédl po očku na svého přítele. „Viriena tu znaj všichni. Je to kapitán naší trieny.“
„Kapitán...“ zopakoval Edberd s hraným údivem. „To musí být určitě jeden ze statečných synů severu, nemýlím-li se?“
Muži se to označení očividně zalíbilo. „Říká se o něm spousta věcí. Já si ale myslím, že se sem musel dostat odněkud z pevniny. Často se mluví o Myrionu, ale pokud by to byla pravda, proč by se vydával sem?“
„Mluvíte o Virienovi?“ ozvalo se za Edberdovými zády. Zaznělo zavrzání židle a hubený hnědovlasý muž se zaujatě otočil ke skupince.
Edberd se snažil nedat najevo znepokojení. Neměl rád, když se kolem něj motalo mnoho lidí, kteří by ho mohli později poznat.
„Ten je určitě z Myrionu, vím to, páč jsem u něj rok sloužil,“ pokračoval muž. „Přišel do Joequu před pěti rokama a hned ho povýšili na kapitána. Tehdy kolem toho prošlo několik drbů, ale prý ho sem poslali z Myrionu s nějakým úkolem či co. To je jedno, prostě ho sem poslali... Je to správnej chlap a není pravda, že víc mluví než bojuje – je sice trochu moc fajnovej, to jo. Teda, abyste rozuměli, často se tím svým mečem ohání spíš jako na přehlídce než při skutečný rvačce, musí se mu ale dát zapravdu, že už díky tomu pár bláznů pochytal. Je to fakt dobrej chlap... ale jižan, bohužel...“
Edberd s hrůzou sledoval, jak se při zmínce o kapitánu Virienovi obrací čím dál více tváří a zaujatě poslouchají, přikyvují nebo přizvukují souhlasným mručením. „Známá postava, jak vidím...“ podotkl polohlasem. „Kde bych ho mohl najít?“
„Ve větrnejch zákopech. Tam stojí strážnice,“ ozvalo se odněkud.
„Jo a žije na Skalnatině,“ dodal někdo další. Následovaly souhlasné zvuky.
„Není to sice žádný krasavec,“ pronesla copatá pomocnice, která přinesla pivo, „ale chlap, jak má být. Stejně brzo skončí pod závějí, chudáček...“
* * *
Virien stál nad lůžkem, ruce měl založené na prsou a mlčky sledoval doktora, jak pomalu dokončuje svou práci. Selghar měl pořád ještě nafialovělou tvář a skoro až mrtvolný pohled, který nejevil sebemenší známky života. Doktor Ander Terel byl však mnohem optimističtější.
Virien v jeho ošetřovně strávil celou noc a nemohl se zbavit pocitu, jako by Selghara ztrácel před očima. Znal ho velmi dobře – u Artriye, všichni chlapi ho tady znali! Byl to nejstarší z jeho strážníků a přestože už mu dávno všichni radili, aby odešel na odpočinek, nikdo ho nedokázal odradit od další služby, na kterou měl jako každý Baridonec právo do svého skonu.
Aby se tak brzo nestalo, pomyslel si kapitán a netrpělivě přeletěl očima téměř prázdnou místnost s jedním upraveným lůžkem na opačné straně a druhým, na němž právě ležel Selghar s huňatou kůží jarga pod sebou a na sobě. Naproti přes chodbu se nacházel druhý pokoj, který byl už obsazený a jindy v celku nezaměstnaný doktor měl nyní plné ruce práce.
Virien si sedl obkročmo za opěradlo židle a podepřel si o něj bradu. Nepřítomně sledoval, jak Ander Terel obvazuje Selgharovi nohy plátnem. Zadní stranu lýtek měl omrzlou, stejně jako záda a část hlavy.
Doktor dokončil svou činnost a obrátil se ke kapitánovi. „Budete chtít asi mou zprávu, že ano? Takže, podle mě je to docela jednoduché: Ten muž utrpěl četné omrzliny na zadní části těla, má horečku a je podchlazený. Na prsou má krátkou řeznou ránu a podle toho, co jsem slyšel od vašich mužů, nebyl oloupen.“
Virien vycítil, o co se doktor snaží, a unaveně si povzdechl. Neměl rád, když se mu lidé pletli do jeho práce, byl mu však za hodně vděčný a nemohl si dovolit zachovat se neomaleně. „Co tedy soudíte?“
Ander Terel vševědoucně pokývl hlavou. „No, nebyl to moc silný člověk, pokud mohu soudit podle jeho věku a ta rána na prsou vypadá, jako by se útočník najednou rozmyslel a nechal ho žít. Nad klíční kostí je nejhlubší, táhne se o několik centimetrů níž a na konci je mělká jako škrábnutí nehtem. Musel to být nějaký maniak.“
Maniak – skvělé. V mém městě, v mé trieně... Co víc si můžu přát? „Je to možné,“ přikývl Virien zdvořile, bylo však více než patrné, že se mu tahle možnost ani trochu nezamlouvá.
„Nemyslete si, že rozumím jen svému řemeslu,“ prohodil doktor kriticky v odpověď na jeho pochybovačný výraz. „Každý tak trochu milujeme záhady, nemám pravdu? A tenhle případ jistě záhada je. Inu, jsem skutečně zvědavý, jestli toho blázna chytíte.“
„Někdo se mu mohl chtít pomstít,“ řekl Virien. Už když to ale vyslovoval, cítil, jak je tahle možnost nepravděpodobná. Selghar – starý, dobrý Selghar. Jak se mu vede? Zase jako vždy skvěle, že ano? Ten chlap je nesmrtelný! Že mu už táhne na šedesát? No dovolte, na to vůbec nevypadá!
Ander Terel vykouzlil na své tváři úsměv: no-tak-pane-kapitáne-co-si-budeme-nalhávat-mezi-námi-odborníky? „Selghar? Ten že má nějaké nepřátele? Podívejte se na sebe, kapitáne! Kdekdo vás tu zná a řekne si: Jo, Virien, to je dobrý chlap. Ale zase se objeví ti, pro které budete dost nebezpečný na to, aby se vás toužili zbavit. Jenže Selghar? Vždyť to je městský poklad, součást našeho dědictví, řekl bych. Kdo by se ho chtěl zbavit?“
Ani nevíš, jakou máš zatracenou pravdu, pomyslel si Virien neochotně. Potom se postavil, sebral svůj kabátec ležící na okraji lůžka a oblékl se. „Budu se muset vrátit, doktore. Přijdu se na něj zase podívat a zatím vám děkuji za pomoc. Kdyby něco... víte, kde mě najdete, že ano?“
Ander Teren s pousmáním přikývl. „Kdo by ne.“
Virien se mu mírně uklonil a zamířil ven. Prošel zermerem na ulici Ve větrných zákopech a stačilo mu pouze přejít na druhou stranu, aby stanul u vchodu do strážnice. Nespěchal však tolik. Na okamžik pozvedl hlavu ke slunci a kochal se přívětivostí nového dne. Cítil se tak unavený...
Paprsky dopadaly na jeho tvář a vítr si hrál s pramínky vlasů, které mu utekly z nedbale stáhnutého účesu na hlavě a rozjasnily dlouhý obličej s pomalu se prohlubujícími vráskami na čele. Chvíli se kochal v tom čerstvém jitru, které si pohrávalo se slabým mlžným oparem nad zasněženými ulicemi, které pod jeho nohama křupaly ledovými vločkami, aniž by dbal na udivené výrazy lidí procházejících kolem. Náhle otevřel oči a klidně, jako by právě proběhnuvší minutu vymazal ze světa, vydal se dovnitř do strážnice.
Úzké schodiště promrzle klapalo při každém kroku. Virien si sundal kabátec, protože už teď cítil, jak je uvnitř teplo.
V ohlašovně bylo kupodivu rušněji než jindy. Místo dvou strážníků kolem postávali čtyři a byli viditelně v dobré náladě, jako by všichni na Selghara rázem zapomněli. Kapitán despoticky vkráčel dovnitř a zařval: „Po-zor!“
Muži se narovnali jako prkna.
Virien chtěl něco uštěpačného poznamenat, v té chvíli si však všiml důvodu jejich rozptýlení. V místnosti stála vysoká hnědovláska v úzkých lněných šatech a kožešinovém kabátci. Vlasy jí volně splývaly přes ramena a lemovaly pravidelný srdcovitý obličej korunovaný velkýma černýma očima, které se úlekem rozevřely jako zakleté studánky, jakmile vešel dovnitř. Ústa měla vyplašeně pootevřená a to dělalo z jejích ostře vykrojených rtů ještě rozkošnější.
Kapitán přistoupil o něco blíž, aniž by z ní na okamžik spustil oči. „Můžu vám nějak pomoci?“ zeptal se náhle mírným hlasem.
Dívka zavřela ústa a s viditelnou úlevou se zavrtěla. „Myslela jsem si, že bych vám mohla pomoci já,“ řekla.
Virien tázavě naklonil hlavu. „Skutečně?“
„Máme svědka toho včerejšího přepadení,“ prohlásil Geren a s všeříkajícím úšklebkem dodal: „pane.“
„Sku... Opravdu?“ pronesl Virien a dělal, jako by nevnímal pohledy strážníků za dívčinými zády. „Možná byste mohla jít se mnou,“ řekl a pokynul jí rukou do své pracovny. „Rovně a doprava.“
Někdo z mužů ze sebe vydal zklamaný povzdech. Virien se k hloučku otočil se škaredým zamračením a bez dalších poznámek odešel.
V pracovně na něj čekalo další milé překvapení, a to když zjistil, že někdo stačil opravit dveře a uklidit po Firthovi. Tiše za sebou zavřel.
„Posaďte se,“ pokynul dívce a sám se usadil za svým stolem.
„Jste laskavý,“ pousmála se a bylo s podivem, jak moc ta prostá slova zapůsobila na kapitánovu chladnou hlavu.
„Tedy... viděla jste toho včerejšího útočníka? Budu rád, když mi s tím pomůžete, potřebuji ale vaše jméno a bydliště.“ Virien sáhl do šuplíku u stolu a vytáhl čistý pergamen. Namočil seřezaný brk do inkoustu a napjatě k dívce vzhlédl.
„Jmenuji se Narisa a bydlím U Ademantových sester.“
„Narisa... a dál?“
Dívka se rozpačitě pousmála. „Vypadám snad jako šlechtična?“
Virien se v duchu proklel za svou hloupou otázku. Jistě! A co sis myslel? „Dobře, potom... co jste přesně viděla?“
Narisino obočí pokleslo v úporném zamyšlení. „No... Viděla jsem toho muže u Dýmajícího náměstí přímo proti Jargově stezce. Žiju kousek odtud. Včera se zvedl silný vítr a nedalo se dohlédnout dál než na pár kroků, ale já jsem toho útočníka viděla zřetelně.“
Virien si zapisoval každé její slovo, nedělal to však bezmyšlenkovitě. Když někdo ze seveřanů mluvil o větru, dodával, jestli vál ze severu, z jihu nebo odkudkoli, nikdy ale nenechal vítr bez přívlastku. Kapitán si všímal každé podrobnosti. „Víte, jak vypadal?“
„Byl to rozhodně muž. Podle postavy nejspíš bojovník a... vypadal tak podobně jako všichni ostatní seveřané...“
Usvědčující chyba! „Takže vy nepocházíte odtud?“
Narisa se zarazila. Na okamžik umlkla, jak se v myšlenkách vracela ke svým posledním slovům. „Ne,“ řekla tiše, spíš jen vydechla. „A to je pro vás důležité?“ zeptala se podezíravě.
Virien se pousmál, aby získal čas pro další myšlenku, jejíž příchod byl pro něj v téhle situaci více než nutný. Jen se mu to zdálo nebo jeho úsudek zůstal plavat v Narisiných očích? „Každá podrobnost se může hodit,“ prohodil nakonec nevinně a upřel svůj pohled zpět na pergamen. „Takže ničeho jiného jste si nevšimla?“
Dívka zavrtěla hlavou.
„Nevadí. Potom... co jste tedy viděla?“
„Nemusíte mi vykat, kapitáne,“ pokárala ho. Její ústa se roztáhla do nevinného úsměvu.
Virien se nadechl k odpovědi. Hlas mu uvízl někde mezi hrdlem a jazykem. „A... jistě,“ vydal ze sebe nakonec. V duchu se stokrát proklínal a snažil se sklopit zrak z Narisy dolů na list pergamenu. Nešlo to a když se o to pokoušel, musel přitom vypadat mnohem hloupěji než teď. Odložil brk na stůl a propletl prsty mezi sebou. „Takže... co jsi viděla, ehm... Nariso?“
Dívka se zamyšleně dotkla prstem rtu. „Přepadl toho strážníka, když na něj nebyl připravený. Ten útočník měl na sobě světle šedý plášť, který splýval se sněhem a bylo těžké ho na ulici rozeznat. Nevěděla jsem, co mám dělat a nejdřív jsem mu v tom chtěla zabránit, ale pak jsem znejistěla, když jsem viděla, že má zbraň. Byla to nějaká krátká zlodějská dýka, skoro jen do ruky. Takovou má každý člověk. Chtěla jsem zavolat pomoc, ale než jsem se vzpamatovala, ten neznámý byl pryč. Myslíte si, kapitáne, že jsem se zachovala správně?“
Virien polkl. Choval se jako pitomý výrostek a nemohl se tomu ubránit. „No... myslím, že jsi byla velmi statečná, Nariso,“ pronesl nejklidněji, jak dokázal, přesto však zněl jeho hlas poněkud trhaně.
Narisa se vděčně pousmála. Otevřela ústa, aby něco řekla, v té chvíli se však dveře prudce rozevřely a na prahu stanul Firth na muruše.
Virien podrážděně nakrčil ústa. „Co jsem ti říkal o klepání? A proč už zase ksakru jezdíš po strážnici na té obludě?“
Firth udýchaně seskočil. „Promiňte, pane. Ale tohle je opravdu spěšné. A jestli to zase spálíte, tak už vám jakživ nic nepřinesu!“
Virien vstal a převzal od posla pečlivě složený a zapečetěný dopis.
„Je to od pana Feringera, kapitáne,“ dodal Firth, ačkoli věděl, že Virien musel jeho pečeť okamžitě poznat.
Kapitán pozvedl obočí a listinu rozevřel.
<i>Viriene,
Slyšel jsem už o Selgharovi a věř, že bych Tě nevyrušoval, kdyby šlo jen o běžnou záležitost. To, co se dnes ráno stalo, však nesnese odklad.
Velgarda unesli. Neznám podrobnosti, ale prý šlo o čtyři muže, kteří ho přepadli v Myrionu a pokusili se ho zabít. On ale unikl. Viriene, právě sedí vedle mě! Nevím, kolik je pravdy na tom, co se o něm říká, ale musíš okamžitě přijít! Nelhal bych Ti a sám jsem měl nejdřív podezření, že to všechno je jen hloupý vtip. Je to ale skutečnost a on je právě tady v téhle místnosti – Myrionský rytíř, Ezaelský vévoda. Tvůj bratr. Tvoje dvojče.
Viriene, snažně Tě prosím při všem, co je Ti svaté, okamžitě přijď – běhá mi z toho mráz po zádech.
Feringer</i>
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 18 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 29 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
