obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915549 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39821 příspěvků, 5772 autorů a 391820 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Moje malá, štíhlá Julietta aneb horečka po... ::

 autor Koprofág publikováno: 30.03.2007, 23:24  
Taková blbůstka...parodie na telenovely a romantické příběhy vůbec. Horečka pondělní noci se to jmenuje proto, že báseň, jež je součástí povídky, jsem vymyslel v pondělí ve tři ráno (taky podle toho vypadá:-)) Berte to s rezervou, vždyť co by byl život bez humoru...;-)
 

Kdesi v dáli, za sedmero horami, kde slunce snad již ani nesvítí, neboť mu to nestojí za tu námahu, se vyjímá v dolině mezi osmým a devátým kopcem malá chudá vesnička, která v našem příběhu není nikterak důležitá a vypravěč dává vědět o její existenci jen proto, že zde dělají věru výtečné bramborové placky. Leč spějme raději na vrchol osmého kopce, kde si starosta oné vesničky vystavěl vskutku nádherné obydlí s přiléhajícími, zelení se skvoucími, pozemky, aby měl výhled na jemu svěřenou bandu starousedlíků a aby nad nimi mohl práskat bičem pro pocit zadostiučinění. A právě v tomto domě se má dnes seběhnout již dlouho očekávaná událost…
Právě odbila hodina dvanáctá a vrcholily přípravy na oběd. Maminka si již upravovala před zrcadlem vlečku, Julietta, její dcera, už se probudila a tatínek, pan starosta, byl bůhví kde.
Zde je vhodné podotknout nepomíjitelnou skutečnost, že Julietta je, chuděra, již od svého početí obdařena slepotou. Ano, onou krutou slepotou, jejíž šlépěje jsou citelně náročnou cestou všech krásných, Juliettě podobných, dívek v romantických příbězích. Však ona se s tím holka nějak vyrovnala.
Velmi záhy již počaly služebné nosit na stůl první chod. Matka s dcerou po boku velice obřadním krokem přistoupily ke stolu a usedly.
„Kde je zas ten starý krobián, krucinál?“ zavyla matka při pohledu na protější židli, jež zela prázdnotou.
„Jen počkejte, vy zapšklí, líní darebáci!“ ozvalo se záhy z verandy, „Já vás naučím, však vy budete poslouchat! Jaképak opravy chodníků, tomuhle vy říkáte úrodná pole?! Jen počkejte…“
„Drahý, nech už toho a pojď se najíst!“ s navyklým klidem řekla matka při pohledu na verandu, kterak pan otec zuřivě práská bičem do vzduchu a vříská na vesnici.
„Jistě, má milá, už pádím!“ otec vložil poslední zbytky sil do posledního prásknutí, pak odhodil bič a jal se odejít z verandy. Byl to již starší muž malé obtloustlé postavy s ještě menšími nožičkami, leč obrovitými tlapami. Jak čas letí, pozbyl bezmála všechny své dříve přitažlivé kadeře, které vystřídala lesklá prázdnota. Na zrudlé tváři se mu perlily kapky potu po tom předkrmním cvičení s bičem a jeho vzteky planoucí prasečí očka, obalená ze všech stran tukem, mrkala všude po pokoji. Funěl jako kovářský měch.
„Odpusť, drahá choti. Musel jsem ještě vyřídit pár záležitostí, pochop…“
„Měl by jsi s tím konečně přestat, ty troubo.“ vskočila mu matka do řeči, „Pro vesnici nehneš ani prstem, stále jen stojíš na verandě a práskáš bičem. Navíc sis tím, ty dřeváku pitomý, vytvořil v očích vesničanů obraz totálního pomatence.“
„Promiň, já…“
„To stačí! Nechci již o tom mluvit, v hlavě mám jiné myšlenky. Nu což, pusťme se do jídla!“ pravila moudře matka .
I pila naše rodina, hodovala, tu však chudák Julietta nemohla při své slepotě nahmatat slánku a omylem rozlila po celém stole láhev Beaujolais, ročník 68.
„Cos to provedla, ty hloupá ničemnice!“ zahřměla matka a spráskla ruce. „Jen se podívej… tedy… ehm … potřísnila jsi mi celý filet Stroganov s brambory sypanými petrželí a pravým kaviárem Malosol, pořízeným až z Ruska!“ vzlykala.
„Omlouvám se, maminko,“ řekla s lítostí v hlase Julietta, „ale víš přeci, jak je ten život těžký, když nic nevidím…“
„Ohó!“ utrousil ten sumec, tatínek, „Ale kdepak! Voči ti zapatlal ňákej drek!“ o politické korektnosti zřejmě neměl ani potuchy.
„Zrovna když je tak významný den. Dnes nás má poctít svou návštěvou kníže Ď.. Služko, ihned začni uklízet, než přijde!“
„Co-že?!“ s rostoucím údivem ve tváři zakoktala Julietta.
„Hú!“ řekl tatínek.
„Ano, nepřeslechla ses. Má přijít dnes na oběd, že by se s tebou,díky mé genialitě, prý převelice rád seznámil. A jak je bohatý… ve vyšší společnosti je uctíván jako polobůh, takový má respekt. Navíc očekává dědictví od svého drahého,milovaného, zmírajícího strýčka… Jen si představ, kdyby si tě chtěl vzít! Ale opovaž se na něj tvářit tak jako teď na mne, to by si tě jistojistě spletl s naším zahradníkem.“
„Ahá!“ řekl tatínek, cucaje přitom pohár do poloviny plný Beaujolais, ročník 68. Ještě že to nemehlo nestačilo vylít všecek mok, to už bych nemohl věřit nikomu a ničemu, pomyslel si.
Tu přišel do pokoje tajemník, apatický prošedivělý pán v černém obleku, a bez nejmenšího zájmu suše hlásil, že očekávaný host je již tu.
„Tak ho pusť, ty hlupáku, na co čekáš!“ téměř zlostně okřikla matka sluhu. Ten neprojevil nejmenší citové pohnutí, jeho povislá tvář byla skálopevná, v očích nebylo lesku a v mozku myšlenek krom příkazů. Inu, sluha jak má být. Loudavým krokem se odebral ke dveřím, avšak ještě než stačil hnout tou svou prackou a otevřít, dveře již sám energicky vyrazil kníže Ď. a trefil jimi tajemníka přímo do nosu, až se zapotácel a div neupadl v mdloby.
Kníže rázně, pevně kráčel přímo ke stolu a česaje si vlasy hřebenem, vláčel za sebou bezmála celou armádu přisluhovačů. Byl to mladík, asi pětadvacetiletý, vysoký a štíhlý, dosti zajímavé tváře. Pod lesklou blonďatou hřívou se mu skvělo vysoké, pěkně utvářené čelo, které zkrášlovalo již tak velice vznešenou, byť protáhlou tvář. Nos měl výrazný, mírně široký, líce drobně vysedlé, jež zvýrazňovaly jeho hebkou pokožku. Rty ustavičně křivil do přesládlého, až drzého úsměvu, který dával na odiv jeho naprosto rovné a běloskvoucí zuby. A oči měl světle modré a veliké, jeho utkvělý pohled byl pln hrdosti a sebevědomí a budil dojem, podle něhož by mohl bezpočet lidí správně usuzovat, že jde o člověka vznešeného. Oděn byl tento mladík v hedvábné bílé halence, na níž měl ještě přepychovou modrou vestičku, v černých kamaškách, vstrčených do vysokých, leskle černých botiček.
„Krí!“ řekl tatínek.
„Ach, to jste vy, kníže! Již vás očekáváme, prosím, račte se usadit…tady do křesla, je velice pohodlné. Nechcete něco? Nechybí Vám nic? Je mi…“
„Ušetřete si své poznámky, drahá… tak kdepak je to vaše koťátko?“
Matka střelhbitě strčila do Julietty, snad i trochu surově, aby vstala. Zvedla se tedy, avšak vtom byl již kníže před ní, třímal jí ruku a vzdychal blahem. Julietta na něj udělala veliký dojem, zkrátka láska na první pohled. Užuž se nadechoval, aby jí vyznal svou lásku, když vtom ho trapně vyrušil jeho sluha, nesmírně mladý hoch, a v rukou třímal zlatý pohár plný martini s vodkou. Kníže ho mrzutě uchopil, napil se a hned celého sluhu poprskal od hlavy až k patě.
„Vždyˇje to teplý, ty prašivej bídáku! Jak ses mohl opovážit mi podat tenhle utrejch?! Za to tě nechám zpráskat!“
„Pšá!“ řekl tatínek. Poslední slova knížete ho probrala za začínajících mrákot a hned počal jásavě hekat. Kníže pokračoval: „Ihned mi, ty zabedněná kryso, dones vodku s martini. Řádně ji protřepej, hlupče, ale nemíchej! Hele ho, nezbedníka, jak tu stojí a vejrá! Tak hni sebou přece, nebo chceš, abych tě tam dokopal?!“ hřímal kníže.
Něžná lehkomyslnost mládí donutila toho floutka k smíchu. „Ale knížo,“ opáčil, chechtaje se při tom, „vy jste ale…“
„Za-tra-ce-ný idiote! Neumíš hnout zadkem a přinést mi pití? Ještě se mi směje přímo do očí, to mám za svou dobrou vůli!“ vřískal kníže, teď už celý rudý. Mladíka trochu vyděsilo, kterak zlostně supěl a frkal jako drak, a proto se raději odebral pro ten všivý nápoj.
Kníže ještě drahnou chvíli zůstal stát zády ke svým hostitelům, kteří byli celí vyjevení z tohoto žlučovitého výlevu. S děsivým očekáváním na něj strnule zírali. Byl chvíli nafouknutý jako balón, avšak záhy se střelhbitě otočil a na tváři se mu opět vyjímal slaďoučký úsměv a z očí se zračila nevinnost. Striktně se omluvil, klesl před chuděru Juliettu, jež byla duchem pryč, a začal se svým proslovem, častujíc přitom dívčinu ruku polibky.
„Má drahá,“ zahájil jej se slavnostním tónem v hlase, „již podle vyprávění Vaší milé matky usoudil jsem, že Vaše maličkost by snad mohla býti tou pravou ženou pro mne. I rozhodl jsem, že na čas opustím své rodné město, vydám se vstříc hlasu svého srdce a navštívím Vás. A nikdy jsem netušil, že pouhá vteřina stačí, abych zřel Vaši krásu nadpozemskou a v té samé chvíli srdce mé jalo zběsile bušiti a já cítil, jak celou schránkou mou tělesnou prochází onen blažený pocit lásky. Nemýlil jsem se tedy. Ano, jste nádherná, jste božská, jste… gazela! Hned bych Vás nechal obsadit do filmu!“ kníže se na chvíli odmlčel, aby nechal Juliettu na rozpacích. Poté vzdychl a pokračoval: „Lásko má, již není pro mne úniku. Seznal jsem ihned, že srdce mé bije jen pro Vás a že bez Vaší přítomnosti, jež zalévá mou duši božským opojením, nemohu již žíti. Drahá, vezmete si mne za muže? Bez Vás nemohu dýchat, bez Vás byl by můj život bezpředmětnou fraškou… s hromadou peněz ovšem.“
Kníže dořekl svůj proslov s úlevným vydechnutím, které bylo zjevné. Všichni přítomní cítili, jak se mu hrdlo uvolnilo a ze srdce jako by mu spadlo těžké břímě. S tázavým výrazem strnule upíral zrak na Juliettu. Byla to vskutku krásná dívka, jen co je pravda. Byla štíhlá, průměrné postavy. Husté blonďaté kadeře dosahující bezmála po pás dodávaly jejímu vzhledu svěžího nádechu. Její nádherný obličej se zdál ve změti vlasů poněkud menší. Krásné líce oblých tvarů, rozkošný malý nosík, tenké rty plné líbeznosti, neustále zkřiveny do skromného úsměvu, životem překypující hladká pokožka, smaragdově zelené oči, velké a výrazné, byly neustále upřeny do prázdna, leč i přesto z nich lze vyčíst klidnou a pevnou dívčinu povahu. Na sobě měla skromné, ač nádherné šaty obyčejného střihu rudé barvy…. To vše z ní dělalo učiněnou bohyni.
Kníže dál hleděl na mlčící Juliettu. Nevěděla, co na to říci. Drahnou chvíli nevyřkla ani hlásku.
„Já… musím si to ještě promyslet…“ vydralo se z jejích vyprahlých úst po neurčitém okamžiku.
„Chí!“ řekl tatínek.
„Fí!“ řekla maminka.
Juliettě běsnila v lebce vichřice, učiněná muka. Její rozjitřené smysly pozbyly veškerou vůli. Tupé třeštění, jež jímalo její mysl, zbavilo jejího rozumu souvislého vnímání a tak jej zatemnilo, že se musela přede všemi omluvit a jít na vzduch.
Venku se párkrát zhluboka nadechla a hned jí bylo lépe. Tu jí však připadla na mysl nestoudná zvrácenost. Co kdyby se sebrala, nechala za sebou celý dům a šla, hned teď? Je jedno kam, jen tak se projít. Šla tedy.
Jak tak pomalu kráčela mezi stromy, přemítala nad posledními událostmi. Byla to věru dívka neobyčejného charakteru, silné povahy. Vždyť již od narození se musela prát se svou zrakovou indispozicí, to už o něčem svědčí. Nakonec se tomu uvykla a teď žije téměř jako normální člověk, ani slepeckou hůl již nepotřebuje. Nehledě na to, že měla zlaté srdce. Povrchnímu pozorovateli by se to mohlo jevit jako jedna z jejích silných stránek, avšak je to spíše slabost. Vždyť skromní, z celého srdce dobří a naivně důvěrní lidé ve světě lží, nenávisti, kariérismu a zločinu těžko pochodí. A proto se také při vší dobré vůli nemohla zbavit přesvědčení, že ten zpropadený hejsek, jenž jí před chvílí otevřel své srdce, není pro ni ten pravý. S rostoucím přesvědčením o pravdivosti této domněnky si také uvědomovala, jak mocně se jí hnusil po celou dobu, co byla ve stejné místnosti jako on. Vždyť je to rozmazlený intrikán, kterého vychovala společenská smetánka a který má plnou hlavu peněz a svého vzezření! Ne, za toho se nikdy neprovdá!
Jak tak šla, pohroužena do svých myšlenek, ucítila na své pravé paži najednou chlad, sálající z jeskyně, kolem níž právě procházela. To musí být ona legendární Netopýří jeskyně, pomyslela si. Ještě nikdy v ní nebyla, tak proč nevyužít takové příležitosti a nenahlédnout (!) dovnitř? Na toto dilema našla bleskurychle odpověď…
Jak kráčela hlouběji do jeskyně, pravou rukou držíc se stěny, jímala ji čím dál větší sklíčenost. Bylo tu vlhko a s pravidelným intervalem se odněkud z hloubi jeskyně ozývalo odkapávání vody, což je v takové situaci věru depresivní. Navíc měla onen pocit, jako by ji sledovaly tisíce očí. Cítila je na každém záhybu své pokožky. Náhle však něco nahmatala na stěně. Strnula hrůzou a hrdlo se jí sevřelo. Teď už ví, co ji celou dobu sledovalo. Ne nadarmo se tomuto místu říká Netopýří jeskyně, neboť bylo plné tisíců drobných, leč krvežíznivých… batmanů. Julietta vykřikla, neboť jeden se jí svou skobou zachytil za výstřih a počal mlsně šplhat nahoru. Naštěstí ho ve strachu jednou mocnou ranou uzemnila a zašlápla. Ozvalo se ostré pípnutí. To zřejmě rozohnilo ostatní batmany a začali se na chuděru Juliettu postupně slétávat. Po chvíli byla celá obalená ohavnými tvory a dala se na zběsilý úprk, přičemž ze sebe neustále shazovala další a další nálety okřídlenců. Byli všude. Dokonce se situace vyhrotila do takové míry, že se za jedním velkým balvanem otevřel vchod do tajné batmaní základny, ze které počaly dívku atakovat další tisíce elitní zvěře.
Nicméně Julietta byla vskutku rozrušená, ani nepostřehla, že je již skoro u východu a že za sebou zanechává pouhou batmaní kaši. To bude zase stížností od ochránců přírody! Ale na to teď nemyslela, neboť již byla z té zatracené jeskyně venku. Ještě uštědřila políček poslednímu parazitovi, který bezvládně klesl na zem a záhy byl rozdrcen dívčiným podpatkem, tentokrát velice důkladně, aby měla Julietta onen pocit zadostiučinění.
Když si dívka na té nebohé mršině dostatečně vylila svůj vztek, sebrala se a vykročila opět svou cestou. Po chvíli bezmyšlenkovitého chození uslyšela poněkud divné zvuky. Šla tedy blíže. Znělo to, jako kdyby někdo hrál na kytaru a místo strun měl rezavé dráty. Za okamžik již Julietta cítila přítomnost nějakého člověka. Šla tedy ještě blíže. Ano, byl to nějaký mladík, který zpíval jakousi baladu, přičemž brnkal na kytaru. Ta místo strun měla rezavé dráty. Julietty si nevšiml a dál hrál svou smutnou píseň:

„Již dlouho jsem sám a nemilován byl,
snad bych i ohavnou žábu políbil.
Z toho je mi blivno náhle
a má duše kvílí táhle,
navíc bych se žábě stejně nelíbil.

Leč aspoň jednou zkusit bych to s žábou mohl,
na nic vážnějšího však bych se nezmohl…
stejně jako flirt z ženštinou u baru,
jen s rozdílem,
že strach mám z infekčního oparu.

I políbil já žábu zatracenou,
avšak jeden vážný problém musel se vyskytnout.
Místo abych zřel princeznu půvabnou,
floutek s plechovou korunou zjevil se přede mnou,
i byl jsem nucen,
samým hnusem,
celý svůj oběd naň vyvrhnout…“

Zde se musel vypravěč pozastavit nad zvrhlostí a stupiditou této písně. Takový nechutný brak musel vymyslet snad jen nějaký nadutý pitomec, neboť tohle už přesahuje veškeré hranice přípustnosti. Zkrátka bída…
„Kdo to tady tak krásně zpívá?“ zeptala se Julietta, přímo oslněna touto nádhernou písní, která v ní vzbudila bezmála vzlyky. Mladík se ponejprv velice ulekl, avšak poté, co seznal, že vetřelec je krásná dívka, se záhy uklidnil. Byl to pěkný otrhanec, velmi pochybného vzezření, učiněný desperát, jen co je pravda. Byl poněkud menšího vzrůstu, celý zasviněný, a na jeho hlavě jako by někdo uspořádal soukromý punkový koncert. Ale jinak to byl vcelku krasavec…
„Ále,“ odpověděl mladík, celý rozradostněný z přítomnosti takového masíčka, „já jsem potulný muzikant a příležitostný žebrák. Sedím tu na mraveništi, hraju si svý bolero a jsem tak sám… tákhle sám!“ hošan ukázal celou šířku svých paží, aby znázornil svou samotu. Teprve teď si všiml, že dívka je slepá. Nic na to neřekl.
Julietta k němu usedla a chvíli spolu rozmlouvali. Ještě nikdy k nikomu necítila takové pouto. Celým jejím tělem prošel onen slastný pocit opojného štěstí, když seděla po mladíkově boku. Cítila, že snad… že… je zamilovaná!
Když vtom se z dáli ozval našemu čtenáři již dobře známý hlas.
„Julietto, drahoušku, kdepak tě mám? Slyším tě!“ zahulákal kníže Ď. zkoprnělý zděšením. Když totiž seznal, že jeho milá náhle beze slova zmizela, hrdinně se ji vydal najít.
„Hrome…“ poznamenala Julietta. V téže chvíli již kníže Ď. baletním krokem dohopsal před ně a nevěřil svým očím, česaje si přitom svou mocnou hřívu.
„Já žasnu! Julietto, co tu děláš? A kdo je tenhle zpropadený prašivec a co ti udělal! Řekni, cos jí provedl, světácký darmošlape, nebo bude zle!“ rozhořčoval se.
„Já nic, já muzikant!“ výmluvně se osopil mladík.
„Poslouchej, ty šlendriáne, vím, že vy dva spolu něco máte a s tím já se, mordyje, nikdy nesmířím! Jeden z nás odtud nevyjde živý!“
Až do teď bodrého mládence hned přešlo bujaré rozpoložení. Juliettu jakbysmet. Tu dokonce jal z hrůzy jakýsi záchvat apatie. Jen seděla a civěla do tmy, která ji provází po celý život.
„Tak podívej, ty neomalenče, bude ti vyhovovat, když teď lusknu prsty a moji lukostřelci, ukryti všude okolo v křoví, z tebe udělají jehelníček dřív, než bys stačil vyslovit své plebejské jméno, nebo raději dáš přednost boji muže proti muži…“ promluvil již klidně kníže, z jehož očí přímo sálala nenávist.
„Víte, asi bych…“
„… s mým nejlepším gladiátorem. Bude to pro mne a mou Juliettu čest… a nádherná podívaná, až ti dvěma prsty trénovaným pohybem utrhne hlavu i s páteří a zbytek těla hodí prasatům. Hahaha-hehehe-hohoho-huhuhu!“
„Co-že?! Ale vždyť já tu holku ani neznám!.... ačkoliv bych jí velice rád jaksi poznal, checht!“
„Mlč, blumo, vyber si nebo zemři!“
Tu se Julietta střelhbitě probrala. Záhy bylo možno soudit podle jejího šklebu, že přemýšlí. Nakonec rozhodla se přemoci a říci to.
„Do toho, můj hrdino!“ zvolala na otrhance, „Vyber si souboj, však ho porazíš, já ti věřím!“
„Víte, nemohli bychom si o tom ještě v klidu pomluvit?“ zapískal mládenec. Na čele se mu leskly proudy potu.
„Pšá, dialog! To je pouhé střídání řečových aktů mezi dvěma subjekty názorové diferenciace! Z toho vítěz nevzejde.“ Řekl s pohrdavým tónem kníže. „Vyzívám tě na souboj, soku! Zítra za úsvitu, na kopečku za rybníčkem! Přijímáš?!“
Mladík chvíli váhal, leč záhy na něho dýchla dívčina láska a očekávání a to mu dodalo odvahy. „Přijímám!“ utrousil trpce.
„Nuže, zítra! Máš ještě čas vykopat si hrob.“ Prohodil s despektem kníže a odfrkl si. Poté beze slova chytil Juliettu a odtáhl ji domů. Mladíkovi zbyly jen oči pro pláč. S tím přeci musím, kurňa, něco udělat! pomyslel si. Je to zapeklité, avšak opravdu tam hodlá ráno jít, vždyť jde o takovou kost! Navíc je tak sám… tákle sám…

Nazítří před úsvitem vrcholily přípravy obou soků. Mládenec seděl a brnkal si na kytaru válečné písně a kníže Ď. zuřivě brousil svou katanu. Julietta div duši nevypustila z té nervozity.
Za úsvitu již jinoch seděl na plácku mezi dvěma olivovníky na vrcholu kopečku za rybníčkem a dodával si odvahu. Tu se zpoza stromu objevil kníže. Frkal a dupal jako býk. V jeho očích, již upíral na svého soka, nebylo lesku, zračila se v nich čistá zášť a nenávist. Ostatně mladík na něj pohlížel zrovna tak. Kníže k němu přistoupil a pod nohy mu hodil rezavý meč, jenž až podezřele připomínal klacek.
„Tu je tvůj meč, bastarde!“ zvolal kníže a z pochvy, kterou měl připevněnou na hřbetě, vytáhl svou jako břitvu nabroušenou katanu.
„Haha! Zde se rozhodne, komu připadne má (?) milovaná!“ kníže mocně zamáchal několikrát katanou. Mladík mu pohrozil pěstí.
„Nuže, jsi připraveno, nemluvně? Nebo chceš ještě spěšně přebalit? Hehe-chrocht-chacha!“
„Jsem – jako nikdy!“ s hurónským řevem odpověděl mladík. Tu se ale zpoza křoví objevila samotná Julietta. Byla pobledlá jako plástev a celá se třásla.
„Co ty tu děláš?“ s údivem se oba vyptávali.
„No… já… přišla jsem se podívat na váš souboj…“
Dva muži na sebe tázavě pohlédli.
„Pro mě za mě!“ opáčil kníže, „Alespoň budeš svědkem mé výhry!“
„Ne! Budeš svědkem mé výhry a toho, jak se z lásky k tobě budu rvát! Jako lev!“ zvolal mládenec hrdinně. Najednou jakoby na něj dýchla odvaha a zmizela jeho dřívější sklíčenost.
„Nu což? Připraven?“ procedil kníže mezi zuby.
„Ano!“
„Boj!!!“
Kníže se mocně rozmáchl katanou – chtěl mladíčka rozseknout vedví. Mládenec ale projevil neskutečnou mrštnost a hravě se obrovi vyhnul. Katana se zabodla do země. Leč kníže chvatně kopl mladíka do břicha a získal tím čas ji vytáhnout. Záhy se strhl nelítostný boj. Oba sokové vynikali obratností a silou (kdo by to byl do nich řekl, že). Zatímco mladík se snažil atakovat knížete svým mečem – ani ne ho seknout, nýbrž uhodit; meč byl tupý jako krumpáč – a kníže mu chvatně uhýbal věru akrobatickými kousky – salto mortale, kotoul plavmo… učiněný ninja. Avšak zkáza je neodvratná a jednou přijít musí. Kníže vyskočil do ukázkového přemetu, vykopl mladíkovi z ruky meč a jen co dopadl, mocným skluzem mu podkopl nohy a mladíček klesl k zemi. Kníže se ďábelsky zasmál a přišpendlil ho katanou.
„Nu? Co na to říkáš, drahá?“ blaženě řekl kníže a vrněl, prohlížeje si své dílo. Otočil se k Juliettě. „Tak, parazita už jsem odstranil, tak ti nic nebrání se mi teď oddat, což, má milá?“
„Ale vždyť tys ho zabil! Ty bezcitná zrůdo, ty bídáku, ty lidská haterie!“
„Ale myško, vydobyl jsem si přeci tvé srdce! Teď abych… A-ach!!!“ na hrudi knížete se objevilo zkrvavené ostří jeho vlastní katany. Mladíček totiž nebyl mrtev. Vynaložil všechny zbytky sil, aby vytáhl čepel ze svého ramene (kníže mířil na srdce…) a svižným pohybem probodl chvástajícího se knížete Ď.. Ten teď ležel na zemi již skutečně mrtvý, leč mládenci to nedalo a raději ještě toho padoucha nadrobno nasekal.
„Můj hrdino!“ zvolala Julietta radostně a vrhla se mladíkovi do náruče. Avšak v témže okamžiku zachvátilo její duši chorobné uvědomění. Všechno je špatně!
„Ale… ale… vždyť kníže byl tak bohatý! A ty jsi tak… chudý! Ach, co si teď, já chuděra, počnu!“ vzlykala dívka a vrhla se oplakávat jednotlivé části zesnulého, naporcovaného knížete. Mladíkovi bylo teď tak nanic, že by se nejraději odstřelil.
Jak tak Julietta v té trýznivé tmě oplakávala zdechlinu, náhle, jako blesk z čistého nebe, onu tmu prolomil letmý záblesk. A znovu!
„Ale co to… vždyť to jsou zlaté hodinky vysázené diamanty! A tuhle je prsten s drahokamem! A tady kreditní karty!“ Julietta vyskočila, „Já vidím!!!“ a vrhla se celá rozradostněná tomu ubožákovi do náruče. Ten byl teď také celý šťastný, že o Juliettu nepřijde. Vždyť jde o takovou kost!
Mladík nabídl dívce své rámě, ta se ne ně zavěsila a společně, bok po boku, se vydali vstříc vycházejícímu slunci.


 celkové hodnocení autora: 97.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 21 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Koprofág 01.04.2007, 13:25:54 Odpovědět 
   Všem moc děkuji;-)... ani jsem netušil, že taková oddechovka psaná jen tak z dlouhé chvíle může i někoho pobavit, takže... mám fakt radost!
 Yume 01.04.2007, 11:49:49 Odpovědět 
   Tak k tomuhle snad ani nemám co dodat :-) Skvěle jsem se u toho pobavila, takže... máš naprosto jasně za 1!
 Pavel D. F. 30.03.2007, 23:23:44 Odpovědět 
   Pěkná vtipná povídka, už jsem ji kdysi četl na Literu, tak jen zopakuji, že legrace je potřeba, protože co by byl život bez humoru?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Stará žena
Govrid
Valkýřin slib
Siggi
Dnes
lobby
obr
obr obr obr
obr

Krychle
Alan de la Pont
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr