» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais

počet přístupů: 2141790

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Otcův syn (křivdy stín) ::

Příspěvek je součásti workshopu: A tak jsem ho/ji zakopal pod jabloní

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Smeteno (ze stolu)

Milan Březina	publikováno: 29.03.2007, 17:20

Je to na poslední chvíli, nejedná se o horor, a k tomu jsem navíc zadanou větu trochu zkomolil (a ani není na konci), avšak přesto si dovoluji vložit těch pár řádků jako příspěvek do workshopu. Doufám, že zaujme...


	Široko daleko vládlo jaro v plném rozpuku. Celý svět se radoval. Po předlouhých letech války zem konečně v míru vzkvétala. Na Malinové stráni nad vesnicí se tráva zelenala a hemžila poletujícím hmyzem. Od nedalekého potoka sem doléhal radostný povyk dětí. Za zpěvu kosů, nedočkavě vyhlížejících první třešně, se úzkou pěšinou od vesnice plahočili do příkrého kopce dva statní muži. Starý kovář Jirsa a jeho syn. Vousatý kmet, kterému se žár kovářské výhně za ta léta vtisknul do tváře, kdysi jistě silný a houževnatý se prohýbal pod tíhou břemene a nic nedal na naléhání svého jediného potomka. „Jen kousek, otče, prosím,“ žadonil Mael. „Odpočineš si a pak ti ho vrátím.“ „Ne! Musím ho nést sám,“ opakoval stále dokola kovář Jirsa. „Je to MÉ břímě.“ „Co vlastně vláčíš v tom pytli?“ Ale otec neodpověděl. Ztěžka se nadechl a pokračoval ve svém neobratném putování. Mael jen tiše vzdychl a přehodil si krumpáč s lopatou do druhé ruky. Nikdy by se otci nepostavil, ani slovem. Měl však obavy o jeho zdraví a zůstával ostražitý. Kovář Jirsa se co chvíli zastavil a zavrávoral. Otíral si loktem zpocené čelo. Čerstvá ještě rosou vlhká tráva mu podkluzovala pod podrážkami těžkých bot, kožené řemeny velkého vaku se zařezávaly hluboko do vrásčité a seschlé kůže. Stužky krve, mísící se s potem plnily hluboké vrásky na jeho obrovských dlaních. Nebyla to však kovářova krev. Chlapi v krčmě mu vždycky říkali: „Jirso, ty máš sílu, že bys mohl skály lámat!“ No a on jen bezmocně pokrčil širokými rameny: „Ale nemohl, každá skála pukne strachy jen mě zmerčí.“ Pak se rozesmál hlasem silným tak, že hostinskému popadaly džbány z police, a poručil pivo pro všechny. Bylo mu sotva dvacet, když jednoho rána za zvuku lesních rohů vtrhli do vesnice vojáci, jízdní oddíl, který vedl horkokrevný rytíř Gerald. Stalo se to na začátku listopadu, právě když se zima hlásila o slovo prvními vločkami. Majestátní váleční oři se vzpínali pod sedly těžkooděnců, nozdrami prudce vydechovali oblaka horkého vzduchu, jenž ranní mrazík měnil na mléčně bílou mlhu. Drtili udidla mezi zuby, ržali a stavěli se na zadní tak jako celá země, ale marně. Byla to těžká doba. Čas, který dělal z obyčejných lidí žebráky a bída i smrt číhala na každém kroku. Ti dva došli na okraj ovocného sadu, když se náhle Jirsovi podlomila kolena a zhroutil se pod tíhou nákladu. „Otče!“ vykřikl Mael a vrhnul se k němu. Starý kovář ležel na zádech a nepravidelně dýchal s široce rozevřenými ústy. Oči naplněné strachem a smrtí hleděly nepřítomně k obloze, po které se proháněly ptáci. Divoké husy se vracely domů z dalekých krajů. „Otče, ne!“ opakoval zoufalý Mael. Rozhrnul starcovu lněnou košili, aby se mu lépe dýchalo. Mohutná, jizvami věků zohavená hruď se prudce vzdouvala. Srdce velkého muže divoce bilo v posledním, marném zápase. Selhávalo, ale nevzdávalo se. S každým dalším prudkým stahem se bolest na hrudi zvyšovala. Pak sebou kovář Jirsa trhnul ve smrtelné řeči a pevně sevřel chlapcovo zápěstí. Přitáhl si jeho tvář ke své. „Musíš…“ zašeptal. „Maeli, musíš ten pytel zakopat, ale neotvírej ho.“ Jeho žhavý dech páchnul krví. „Jistě otče, udělám cokoli, prosím, cokoli jen neumírej.“ „Otče?“ „Otče!“ Starý kovář Jirsa zemřel. Hlava mu poklesla do hlubokého, nepřirozeného záklonu a tělo v Maelově náruči ztěžklo. Naposledy ho objal. Tenkrát na rozkaz rytíře Geralda vojáci zabavili vesničanům pod Malinovou strání dobytek a zásoby, odvedli muže. Starci a ženy s dětmi, kteří zůstali, byli předem odsouzeni k smrti hladem a zimou. Jirsa spolu s několika dalšími vesničany proto uprchnul a tajně se ukryl v lesích. Chtěli počkat až vojáci odejdou a vrátit se, zůstat se svými rodinami. Plán to byl jednoduchý, ale nevyšel. Gerald sice odjel se svým oddílem, ale vybral několik válečníků, kteří si na zběhy počkali v nedalekém úkrytu. Když se pak na druhý den Jirsa i s ostatními vrátili… Starý kovář byl tím posledním, kdo pamatoval to krvavé ráno, ale nikdy o tom nemluvil. Už se nikdy nedozvíme, co přesně se tam seběhlo, ale jedno je jisté – vojáci se ke svému oddílu už nevrátili a rozzuřený rytíř Gerald se mstil. Vrátil se ještě naposledy pod Malinovou stráň. Mečem a ohněm srovnal celou osadu se zemí. Neušetřil nikoho, komu se nepodařilo prchnout, ani ženy, děti… Mael položil opatrně tělo svého otce do vysoké trávy, setřel si slzy z tváře a postavil se. Náhlý poryv chladného ranního větru přivál od potoka nezaměnitelnou vůni kouře a pečených brambor. Načechral urostlému mladíkovi dlouhé plavé vlasy. Jeden neposedný pramen si Mael stáhnul z čela mozolovitými prsty a zdvihl ze země kožený vak. Na druhý pokus se mu ho podařilo přehodit přes rameno. Musel vážit skoro metrák. Naštěstí už byl skoro u cíle. Jen pár kroků a opřel ho o kmen staré jabloně. Vrátil se pro krumpáč i lopatu a pustil se do práce, aby dokončil to, co měl otec v plánu. Začal kopat. Když byl Mael ještě malý kluk, zaslechl chlapy v krčmě vyprávět, jak zemřela jeho matka. Ptal se na ni otce, ale ten vždy mlčel. Neodpovídal. Nechtěl mluvit o tom, jak před vojáky s ženou prchali podzimním lesem s dětmi v náručí. Nechtěl mluvit o tom, jak člověku tuhne krev v žilách a nohy těžknou, když se blíží štěkot loveckých psů, dusot koní, řinčení mečů. O tom, jak strašný je to pohled, když hladkou pleť šíje milované ženy rve šíp Geraldových lučištníků na kusy. Nechtěl se ani slovem zmínit o tom, jak Maelova strašího bratra Jerika trhají ty hladové bestie zaživa. Jak křičí, volá svého otce. Jak se jeho pláč a řev mění v chrapot, když mu čelisti jedné z těch bestií pevně sevřou krk v touze po teplé lidské krvi. Ne, nějak se mu o tom vůbec nechtělo mluvit… Povídá se, že když bylo po všem a vojáci ctihodného rytíře Gerlada konečně odtáhli, ti co pod Malinovou strání přežili (a bůh ví, že jich nebylo mnoho) se vrátili ke svým vypáleným příbytkům. Jirsa prý tenkrát popadl své kovářské kladivo a hněvem jím udeřil do kovadliny tak silně, že se rozskočila ve dví. Stejně tak skončilo jeho srdce. Puklo a rozskočilo se. Tehdy přísahal při smrti své ženy a syna, že tím kladivem rozdrtí lebku Geraldovu. Slunce dávno vystoupalo nad Maelovu hlavu. Potil se v poledním žáru teplého jarního dne, ale neustával. Když byla díra dost hluboká, hodil pytel na její dno. Jen na okamžik podlehl tomu, že by se podíval dovnitř, ale hned takovou myšlenku rozehnal. Držel se slibu, který dal. Zahrnul výkop hlínou a pak se vrátil ke svému otci. Ležel v trávě tak, jak ho tam před několika hodinami opustil. Jako by spal. Mohlo by se zdát, že si chtěl jen na chvilku odpočinout a usnul. Mael chvíli váhal a pak vybral o kousek dál jiné místo. Ve stínu, pod korunou staré třešně a začal kopat znovu. Kovář Jirsa tak zůstal pod Malinovou strání sám, jen se svým druhým synem. Léta ubíhala a kluk rostl. Válka nakonec skončila, ale utrpení zůstávalo v srdcích lidu ještě dlouho. Tak jako v srdci kováře Jirsy, až do včerejšího večera, kdy se před jeho kovárnu po dlouhých letech vrátil válečný kůň rytíře Geralda. Mladý šlechtic, Gerald II., se po smrti otce dozvěděl o tom, že jeho obdivované hrdinství a sláva mají i odvrácenou, temnou tvář. Když slyšel o tragédii pod Malinovou strání (při svém bláhovém mládí neměl tušení, že nejlepší co by mohl udělat je nechat staré věci svému osudu), sedl na koně a zamířil tam, aby se lidem omluvil za činy svého otce a očistil svůj rod. Tušil, že to nebude snadné, ale nemohl vědět, že ve chvíli, kdy zastavil v nablýskané zbroji s rodovou zástavou v ruce před kovárnou a zabušil na dveře, měl před sebou poslední chvilky mladého a nerozvážného života. Starý kovář Jirsa pracoval zrovna u výhně, když zaslechl, že se někdo dobývá do kovárny. Otevřel s kladivem v ruce. Poznal ho hned! Po těch dlouhých letech spatřil rytíře Geralda u svého prahu a… Mladý šlechtic nestačil ani pozdravit. Jedinou ranou mu Jirsa rozrazil lebku a zkrvavená ocelová přilbice se šplouchnutím dopadla do nedaleké kaluže. Přestože kovář ztratil rozum, jednal chladně a rychle. Vtáhl bezvládné tělo dovnitř a ujistil se, že ho nikdo neviděl. Hned na to vzkázal synovi, aby dorazil jak to bude možné. Mael přijel i se svou rodinou ráno za svítání. Krumpáč mu vypadl z vysílených dlaní. Musel si na chvíli odpočinout. Ukázalo se, že půda pod třešní je tvrdá a kamenitá. Ještě chvíli to zkoušel ale nakonec to vzdal. Přenesl opatrně tělo svého otce ještě o pár kroků dál a do večera ho zakopal pod jabloní. Pak nakupil mohylu z kamení a když byl hotov, krátce se pomodlil za otcovu duši. Začalo se rychle stmívat a dole ve vsi pod strání už ho žena jistě dávno vyhlížela s obavami. Vyrazil za ní a cestou přemýšlel o válce. O tom, že válka neskončí, když zvuk lesních rohů odtroubí vítězství a ti, kteří přežili, jásají v kruté a bláhové euforii nad nehybnými těly mrtvých. Neskončí, když ženy přežívající ze dne na den v pošetilé víře náhle pochopí, že jejich muži už se nikdy nevrátí. Válka přežívá dál, ukrytá hluboko v myslích lidí, budící je z neklidného spánku. Mladý kovář pochopil, že válka končí až tehdy, když pohasnou všechny poskvrněné duše, ve chvíli, kdy naposledy udeří dávno mrtvá srdce vítězů i poražených, že válka opravdu skončí až když všechny křivdy jsou vyrovnány. Ať už jsou splaceny, nebo zapomenuty…


celkové hodnocení autora: 98.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 10		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.1		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 24		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 58		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

duddits	09.08.2007, 1:23:13

Mh, tak jsem se nedávno sám přesvědčil, že krumpáč a lopata v jedné ruce drženy být mohou... Ve chvíli, kdy nesete pytel s mrtvolou je to navíc nejideálnější možné řešení ;) A nemusíte na to mít ani ruce jako lopaty :-P

Šíma	06.08.2007, 11:42:16

Když už nejde o horor, pak o silný příběh ze života určitě! Četl jsem jej jedním dechem a dávám Jedničku (bez váhání)! .-)

duddits	09.06.2007, 22:15:04

A to jsem se ještě zapomněl zmínit o tom, že ta lesní scéna je opravdu vrcholná. Viděl jsem to před sebou neuveřitelně živě a mráz mi běhal po zádech ;)

duddits	09.06.2007, 22:13:46

V rámci akce "Doháníme letité resty" :) Příběh sice nebyl tak uchvacující, jako u jiných tvých děl, ale styl a čtivost je vyloženě milanobřezinovská, a tak rozhodně nemůžu litovat času, který jsem s povídkou strávil ;) Pokud jde o ty logické kejkle - jediné, co mě trochu nesedlo, že se Gerald II vydal na tu omluvnou pouť zcela sám... Mno, byl to halt nerozvážný mladík :) Jasná výborná, píšeš tak, že ti člověk každou chybku ochotně sežere ;) Nezbývá než poděkovat...

Ancheeck	03.04.2007, 16:45:50

Tak to bylo opravdu výborné! Zdá se že vítěz z minulého Workshopu zaperlí i tentokrát:) Jazyk je bohatý, popisy důkladné a přesto mě neznudily - příběh možná nebyl nějak vyjímečně šokující, ale příjemně podaný - tohle si určitě zaslouží jedničku:)

sirraell	02.04.2007, 12:36:52

Mne se to velmi libilo, co se tyce predeslych komentaru, hlavu bych si z toho nedelala. Nikde nebylo receno, ze popisujes Zemi, klidne to mohlo byt na jine planete, kde lide maji velke ruce a rytiri nosili ocelove prilby. A i kdybe to bylo na Zemi, pohadky nemusi byt vylozene pohadkove a stale to byt pohadka. nepamatuji si ze bys v povidce psal, ze to je historicke dilo a proto jako autor si tam muzes napsat co chces. Ja, jako ctenar mohu rict, z to se mi to velmi libilo a ze mi nevadily technicke nepresnosti, ani jsem si jich nevsimla. pis jak ti srdce kaze, protoze vysledkyjsou uzasne...

Snílek	01.04.2007, 21:16:05

Mě níže zmiňované nesrovnalosti (až na tu prasklou kovadlinu) vůbec nenapadly. Takže mě vůbec nijak nenarušily krásný požitek z opět úžasně popsaného děje. V tomhle si pro mě zatím na SASPI jednička.


ze dne 02.04.2007, 10:45:54
Milan Březina: Díky. Na celém SASPI určitě nejlepší nejsem (asi ;-), ale i kdybych jen pro tebe byl, být "pro někoho v něčem jednička" rozhodně potěší. Každá podobná reakce mě nutí, abych si zase ulil pár hodin a pokusil se zachytit další příběh. Tím mi Iveto poskytuješ (stejně jako někteří další) tu nejlepší motivaci. (Takže vlastně žijem v úžasné symbióze - já píšu, ty čteš a oba z toho máme užitek ;-)

Mathew	31.03.2007, 17:59:43

Odpověď na příspěvek od uživatele: Edvin* ze dne 31.03.2007, 16:09:38* Jasně, jen jsem chtěl říct, když už výtka, tak konkrétní a pořádně opodstatněná, nebo čistě subjektivní. Každopádně oceňuju tvůj přístup.;o)

Edvin	31.03.2007, 16:09:38

Odpověď na příspěvek od uživatele: Mathew* ze dne 30.03.2007, 21:44:49* Matouši, samozřejmě můžeš mít pravdu. Byly to mé poznámky k rozvážení. Samozřejmě tuto i jiné autor brát nemusí. A pak: je třeba rozvážit, zda to, co napíšu, je nejenom teoreticky možné, nýbrž zda to přesvědčí čtenáře. On to musí brát bez konzultace s autorem, nemyslíš? Takové přistání Michaela Rusta na Rudém náměstí v Moskvě také bylo možné - ten kluk to dokázal - ale producenti Jamese Bonda to dříve jako téma zavrhli - něco takového bylo až do oné chvíle tak fantastické, že se báli posměchu.

Mathew	30.03.2007, 21:44:49

Odpověď na příspěvek od uživatele: Edvin* ze dne 30.03.2007, 14:52:57* Edvin: Naprosto s tebou v otázce pířstupu k čtenářům souhlasím, ale s čím nesouhlasím, je nemožnost nést dvojí nářadí v jedné ruce. Pár let jsem dělal na stavbě a vím, že to lze, jen je to zpočátku krajně nepohodlné, není jistě snadné nést lopatu a krumpáč v jedné ruce, ale není to nemožné, je to jen neobvyklé. Co se tedy toho týče je to detail možný a zajisté ne toliko vehementně určující skutečnosti v povídce, jako když má autor absenci znalostí o tanku, na kterém povídka stojí a leží.

Vlaďka	30.03.2007, 17:53:28

Líbí se mi způsob prostřídání časových dějů, současnost - historie. Už tradičně je povídka napsána velmi čtivě. Jestli v té době mohla být helma ocelové nebo ne, netuším, spíš bych se přikláněla k železné. Možná, kdybych se vložila do kůže starého kováře, asi bych si před tím, než tomu hajzlíkovi rozmlátím hlavu, vychutnala proslov, za co to má. Takhle bylo rychle po všem a parchant o tom ani nevěděl. Jinak musím říct, že jsem od Milana nečetla ještě nic, co by nebylo dobré. A zmiňované Zvíře ze Charleroi je excelentní.


ze dne 02.04.2007, 10:40:24
Milan Březina: Díky ;-) Co se týká prolínaní dějových linií, chtěl jsem si tenhle způsob vyzkoušet (lákalo mě to už delší dobu). Jsem rád, že tě příběh zaujal. No a ohledně té rány kladivem - myslím, že někdy taková jedna rána vydá za celé roky dlouhých řečí a proslovů.

Edvin	30.03.2007, 14:52:57

Odpověď na příspěvek od uživatele: Weichtier* ze dne 30.03.2007, 13:14:48* Milan, Weichtier: V tomto případě by bylo třeba být konsekventní, a udělat ten příběh buď ve stylu pohádky, kde lidé drží v jedné ruce nejen dva kusy nářadí, nýbrž hned celou stodolu, děti se nekoupou v potoce, nýbrž v tekuté záři měsíce, na louce zrána neleží rosa, nýbrž stříbrné dukáty atd. , nebo jako historický příběh, a pak by muselo být vše pravděpodobné. Příklad: Když Lem popisuje ve svých scifi povídkách život na Měsíci, tak si to dokážeme živě představit, zdá se nám to možné. Vše co si vymyslel, je člověku blízké, pravděpodobné, uvěřitelné. Kupříkladu by jej nenapadlo tvrdit, že na Měsíci začnou muži rodit. Ale když se jeho roboti stanou samostatně myslícími bytostmi, inteligencí převyšujícími člověka, tak mu to bereme, protože kybernetika tímto směrem spěje. Jak sám příběh musí být plausibilní, tak detaily musí přesvědčovat. Oděvy musí odpovídat módě onoho období, domy architektuře, vybavení domácnosti tomu, co v domě bývalo, a.t.d. Však jste určitě slyšeli o zesměšnění režisérů, kteří do filmu o Husitech pustili komparsy s hodinkami na rukou, natočili na pozadí křižácké bitvy dráty s vysokým napětím. Proto si ověřuji každý detail. Kupříkladu jsem v povídce Dvojníci použitou mauserovku nejen prostudoval, nýbrž jsem i v historickém střeleckém klubu tuto pušku měl v ruce a dokonce si z ní vystřelil. (Strašně kope! :-))) Povely na cvičišti jsem si ověřil u německých důstojníků, historické pozadí v knihách. Teď píšu povídku, ve které vystupuje tank T 34, a tak jsem si zjistil, jak to s ním je. Kupříkladu kam jeho řidič vidí, a kam ne (vlevo a vpravo dozadu). Podívejte, mně štve, když čtu něco, co svědčí o tom, že autor se na to vyflákl. Pokládám to za urážku čtenáře. Prostě mu na mně nezáleželo. Nechci být takovým autorem. A toto vše jsem napsal proto, že přeju i Vám, aby se Vaši čtenáři cítili poctěni Vaší snahou. A to je trend mezi autory mnohem lepšími, než jsem já. Přesvědčuje mně.


ze dne 30.03.2007, 15:08:46
Milan Březina: Mylím, že vím na co chceš poukázat. Pokud bych tě mohl požádat, moc prosím, podívej se mou povídku "Zvíře z Charleroi" a dej mi vědět, jestli je v tomto ohledu lepší. (Při jejím psaní jsem strávil několik týdnů studiem jistých skutečností). Bylo by mi ctí...

Weichtier	30.03.2007, 13:14:48

Pokud se můžu lehce vložit, tak ohledně kovadliny, myslím že to je vhodný prvek tvého příběhu. Svou mystičností tak nějak přesně pasuje, podobné činy jsou přece klasickým prvkem mnoha mýtů, ať řeckých, galských nebo koneckonců i Artuš by měl k tomu co říci. Helmy ve středověku? Buď kalené železo, u nižších šlechticů bych se klidně přiklonil ke kůži. Hlavně ale: je to tvůj svět, tvoje pravidla, pro mě byl zcela uvěřitelný....

Edvin	30.03.2007, 12:46:04

Přečetl jsem si tuto povídku rád. I když jsem našel celou řadu nesrovnalostí. Mýlím se, když si myslím, že by detaily moderní povídky měly "sedět"? Kdybys si, Milane, představil jednotlivé, Tebou popisované situace, zjistil bys, že to tak nejde. Kupříkladu že krumpáč a lopata nemohou být drženy v jedné ruce. Nebo že vrah svou oběť neponese přes vesnici, kolem potoka plného hrajících si dětí, v pytli a s krumpáčem a lopatou, aniž by riskoval oprátku. Nebo spíš zavření do blázince. Tedy: Představit si, jak by mnou popisované akce vypadaly ve skutečnosti. A udělat rešerši - měli středověcí rytíři přilby z ocele? Prostě více solidnosti ve spisovatelském řemesle, už z úcty ke čtenáři. To také patří k profesionalitě, o kterou přeci usilujeme, ne?


ze dne 30.03.2007, 13:03:20
Milan Březina: Díky za reakci a připomínky. Jistě, detaily moderní povídky by měly sedět. Domnívám se, že většina níže zmiňovaných nesrovnalostí vznikla tím, že jsem v povídce nevymezil důkladně místo, čas a postavy (což v krátkém literárním útvaru moc dobře neumím, přiznávám). Myslíš, že nemohl kovář Mael držet lopatu i krumpáč v jedné ruce? Možná ne, možná ano, jak já znám kováře Maela... Včera večer na zábavě držel jednou rukou tři chlapy pod krkem a při tom popíjel ze svého korbele, jako by tam ani nebyli.. ;-) Nezapomínej, že jeho otec dokázal kladivem rozlomit kovadlinu (podle mě patrně vůbec největší logický nesmysl v téhle povídce). Ve světě, kde se povídka odehrává možná není až tak nezvyklé, pohřbívat do země za bílého dne. Vesničané drží pospolu proti vrchnosti. Netvrdím, že mladého Geralda nikdo neviděl přijíšdět, ale vím jistě, že o tom nikdo neřekne nikomu ani slovo (i kdyby ho mučili). Kovář Jirsa mu vlastně udělá službu, když ho tajně zakope. Mohl by ho předhodit ostatním ve vsi, protože nebyl jediný kdo měl na tuhle "rodinku" spadeno (pravděpodobně by vláčeli jeho vnitřnosti po polích a každý by chtěl kousek domů) Co tím chci říct: Velmi si vážím tvých připomínek (viz. rozsáhlý vzkaz). Spoustu věcí, na které jsi mě upozornil jsem skutečně nedomyslel. Jsem ti moc vděčný. Moc, ještě jednou opakuji. Ale buď si jistý, že si představuji, jak by popisované situace vypadaly ve skutečnosti. Chyby nevznikají ani tak nedomyšlením, spíš neznalostí (tak jako třeba ta ocelová přilba, já nevím, jestli byla z jiného materiálu). O tom, že provádím rešerže, než to zveřejním, že to čtu pořád znova a znova, upravuji, škrtám, přepisuji, vrycím zpět, budím se ráno v pět propocený s papírem a tuškou v pohotovosti na nočním stolku... Takže: Díky moc, zamyslím se nad tvými připomínkami a pravděpodobně opravím nebo doplním pár věcí. Jsem tvým dlužníkem.

Weichtier	30.03.2007, 11:35:31

No, já bych se sice nad pointou nerozplýval, ale styl a forma tvého vyprávění mne velmi oslovila. Je to vyprávění čisté, plynulé, čtivé a téměř profesionální. Četl jsem velmi rád, se zaujetím. Gratuluji k takovému výkonu :-)


ze dne 30.03.2007, 12:35:51
Milan Březina: Díky. Styl a forma říkáš... pokud jsi četl rád a se zaujetím, pak jsem nad míru spokojen. No a co se zápletky týká, pak mi nezbývá než slíbit, že příště tě překvapím. (a nebo zkus nějakou z mých dalších povídek tady na SASPI ;-)

mormegil	29.03.2007, 21:51:34

Horor to sice není, ale podle mě se to sem hodí, určité prvky to má. Mě se to líbilo, hlavně kvůli originálnosti rozuzlení. Opravdu pěkné :o)


ze dne 30.03.2007, 12:30:11
Milan Březina: Nevím, zda rozzuzlení bylo originální, ale když už to není horor, snažil jsem se (zvlášť v té pasáži, kde umře Maelova matka a bratr), aby čtenáře alespoň trochu zamrazilo ;-)

Mathew	29.03.2007, 20:07:15

Výborné, z jiného soudku, ale osvěžující s krásnou pointou. Bravo!(ne ten časák=o)


ze dne 30.03.2007, 12:28:14
Milan Březina: Díky, odezva od čtenáře je tím nejcenějším ziskem ;-)