|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Návrat domů ::
| Chronolologicky druhá povídka s Alexem. Přeji příjemnou zábavu a těším se na vaše připomínky, komentáře a pokud to bude v rámci vašich možností i nějaký ten pochvalný komentář. |
| |
|
|
Kráčel jsem po lesní pěšině, studený vítr omýval mou vousatou tvář a hrál si s hřívou mých černých vlasů. Oči se mi zavíraly pod tíhou spánku, bodejť by ne, když jsem toho posledních čtrnáct dní více nachodil než naspal, ale byl jsem zvyklý na dlouhé pochody beze spánku, takže stížnosti nebyly na místě.
Mraky nad mojí hlavou se začaly zatahovat a vypadalo, že začne pršet. To by mi opravdu scházelo, protože do Laugunsuse to byly ještě pár hodiny chůze. Něco hlasitého se ozvalo, to byl můj žaludek. Nedivím se, že mám hlad, protože jsem jedl naposledy před dvěma dny. Ovšem na hlad a kručení v břiše jsem byl taky zvyklý, služba v armádě vás naučí různým věcem.
Začínal jsem poznávat zdejší louky, jezera, řeky a lesy. Po místní krajině jsem se jako malý chlapec toulal, když jsem často utíkal z děcáku, v němž jsem žil od narození, protože matka zemřela po porodu a otce jsem nikdy nepoznal, ani jsem nevěděl, kdo to je. Často jsem se sám sebe ptal, proč mě nehledá. Proč se o mě nezajímá. Časem to ale přešlo.
Když jsem se v patnácti letech stal plnoletým, s chutí jsem opustil sirotčinec a nechal se naverbovat do armády. Tam mi poskytli ten nejlepší a nejtvrdší výcvik, jaký je jen možný. Udělali ze mě pořádného chlapa a byl jsem tak dobrý voják, že jsem se dostal ke speciálnímu komandu, které dostávalo ty nejnebezpečnější úkoly.
Ochladilo se, dlouhý teplý plášť jsem si zapnul až ke krku. Uslyšel jsem dusot koňských kopyt, otočil se a spatřil ozbrojenou jízdu v sedlech koní. Málem mě srazili, kdybych včas neuskočil stranou. Velitel jezdců zvedl pravou ruku a ostatní se na jeho povel zastavili. Došel jsem pomalu k nim.
Jejich velitel byl oblečen ve stříbřité zbroji s tepanou helmou na hlavě, rudý plášť za ním vlál v neslábnoucím větru, u pasu měl zasunutý meč v pochvě. Jeho muži byli oblečeni do obyčejných zbrojí a na rozdíl od svého vůdce byli ozbrojeni luky, oštěpy a sekerami.
,, Co jsi zač? “ zeptal se vůdce hlubokým hlasem.
,, Myslím, že to je má věc, “ odpověděl jsem.
,, Mýlíš se, chlapče. Jsem velitel městské hlídky v Laugunsusu a mám právo vyptávat se každého vandráka a pobudy, který cestuje do města. “
Ten chlap mě začal vytáčet, ,, chlapče “ mě nikdo neoslovil už dobrých pět let a jestli to někdo to udělal, obvykle skončil ve špitále se zlámanými žebry. Já však ale zachoval rozvahu a klid.
,, Jmenuji se Alexandr Meesinsky a vracím se z cest. “
,, Procházíš, chlapče? “ zeptal se velitel.
,, Ne, vracím se domů, sandále. “
Chlapi se oslovení sandále zachechtali.
Velitel však ne. Byl zvyklý na poslušnost a kázeň.
Slezl z koně. Meč držel ruce.
Velitel se přede mě postavil, špičku meče mi přiložil ke krku, cítil jsem jak
z kovu vyzařuje chlad. Strach jsem ale neměl. Když válčíte v nitrech hlubokých džunglí proti nepříteli, který nejenže zná dobře kraj, ale navíc je zákeřný, tak zapomenete co je to strach. Každý zapomněl. Dokonce i já.
Před očima se mi vybavily vzpomínky na mučení, které jsem zažil ve smrdutých vězeních, které mi ty parchanti prováděli. Při jednom z útoků, který náš oddíl vedl proti nepříteli, mě chytli a odvlekli do zajateckého tábora, kde mi do těla vpouštěli jed ze škorpióna, mučili mě pomocí magie. Snažili se získat polohy našich skrýší se zbraněmi. Samozřejmě zbytečně. Nikdy jsem nic nevyzradil. Nevím ani jak jsem se dostal pryč z toho tábora, ale potom měsíci, který mi připadal jako celý můj život, se mi podařilo utéct. To peklo nemělo mít ale konce.
Jedné studené noci, pár dní po mém návratu do našeho tábora, nás přepadl nepřítel a zmasakroval celý můj oddíl. Byla to krvavá a nelítostná jatka, naši, kteří spali, byli jako prasata na porážce. Skoro všichni moji kamarádi, kteří byli jako má rodina, zemřeli. Jediný kdo to přežil jsem byl já, pár psů a nějací vojáci, mezi kterými byl i major Krena, který mě tehdy naverboval a udělal ze mě to, co jsem dnes. A Petr Rumulos, který byl můj nejlepší kamarád. Po nutné rehabilitaci ve špitále mě poslali domů a na krk mi pověsili dvě medaile. Jednu za statečnost a druhou za zásluhy. Já ale věděl, že ti kluci by si je zasloužili víc než já. Měl jsem tam tehdy chcípnout s nima. Místo toho žiju a stojím před sandálem ve zbroji a přemýšlím, jestli ho mám zabít a nebo jen nakopat do prdele. Tak jako tak, problémům se zcela jistě nevyhnu.
,, Prohledejte mu ten bágl, třeba v něm má nějaké zakázané látky, které nese do města! “ rozkázal velitel.
Nebránil jsem se a nechal si dobrovolně batoh sundat. Uvnitř jsem měl stejně jen deku na spaní a pár drobností.
Mladší voják vytáhl z batohu zavřenou truhličku z černého dřeva a podal ji veliteli. Velitel si truhličku zkoumavě prohlížel. Dovnitř se však nedostal, protože truhlička byla zamčená na zámek.
,, Dej mi klíč! “ vyzval mě velitel.
Dělal jsem, jako že neslyším. Uvnitř se nacházely medaile z války a já si nepřál, aby je viděli. Netoužil jsem se nějak chlubit svou minulostí.
,, Dej mi ten…. “
,, Zavři zobák, sandále, “ řekl jsem.
Už mě ty jeho kecy přestaly bavit.
,, Co si to řekl? “
,, Slyšel si dobře, vylízanej mozku. “
,, Já se nenechám nikým urážet. Chlapi, spoutejte ho, odvlečem ho do města v řetězech. Já mu ukážu, vylízaný mozek. “
Dva chlapi mě chytli za ruce, vytrhl jsem se jim ale dřív, než mi stačili dat ruce do okovů. Rozběhl jsem se proti veliteli a pěstí ho srazil k zemi. Velitel zavrávoral a upadl. Truhlička vyletěla do vzduchu a před tím než stačila dopadnout na zem, jsem ji chytil. V běhu jsem vyskočil na velitelova koně a pelášil pryč.
Byl jsem v pořádném průšvihu a vůbec netušil, jak se z něj vyhrabu. Koně jsem pustil půl hodinu od města a dál šel pěšky. Nestál jsem o to, aby mě zatkli, hned jak vlezu do města. První místo, kam jsem v Laugunsusu šel, byla hospoda v Tržní ulici.
Nebylo tam ani moc narváno, posadil jsem se ke stolu v rohu a čekal, dokud mě mladá servírka v krátkých šatech s bílou zástěrou kolem pasu nepřijde obsloužit.
Rozhlížel jsem se. Bylo tu celkem dost světla, které vycházelo od svícnového lustru. Za dlouhým vycíděným pultem stál holohlavý hospodský a točil jedno pivo za druhým. Servírka došla konečně ke mně.
Měla nádherně černé vlasy, které jí padaly na ramena, zelené oči ze kterých vyzařovalo něco, co jsem nedokázal moc dobře popsat. Na sobě měla krátké šaty, které ji ladily s očima a které odhalovaly s ňader víc, než měly. Asi byla taková móda. Někoho mi připomínala.
Byla to první žena, kterou jsem po pěti letech služby viděl.
,, Opravdu chcete sedět tady, “ zeptala se mě.
,, Ano, “ odpověděl jsem.
,, Dobrá, tak co si dáte? “
,, Chléb a nějaké maso. Jako pití si dám jedno malé pivo. “
,, Dobře, “ řekla.
Otočila se k odchodu.
,, A slečno… “
Pohlédla opět na mě.
,, Ano? “
,, Co děláte dnes večer? “
,, Promiňte, ale nemůžu se stýkat se zákazníky v době volna, “ řekla a odešla.
Její pohled padl na dveře. Byl to pohled plný obav a hrůz.
Maso bylo sice studené, zato chléb ze žita byl čerstvý a nádherně teplý s křupavou kůrkou. Pivo mělo ten správný říz.
Dveře se otevřely a dovnitř vešli tři chlápci v hávech, které byly ušity z drahých látek. U pasů měl každý z nich meč a dlouhou dýku. Byli ty tipy, které vás klidně zabijí a pak si na vaší mrtvolu uleví. Hned mi ale bylo jasné, že budou problémy, protože šli ke stolu, u kterého jsem seděl právě já.
,, Tohle je náš stůl, “ vyštěkl na mě chlápek vpravo.
Přikývl jsem a pomalu se zvedl od stolu začal sbírat těch pár věcí, co jsem sebou měl. O žádné problémy jsem nestál.
,, Omlouvám se, pánové. Nevěděl jsem, že zde máte zamluvené místo. “
Už jsem stál, talíř držel v ruce a truhličku schovanou ve vnitřní kapse pláště.
,, Kam jdeš, kamaráde? “ zeptal se tentokrát ten uprostřed a zasadil mi pěstí do hrudi, která mě skolila k zemi stejně rychle jako rána kladivem. Talíř zarachotil na podlaze rozbil se na kousky. Klečel jsem před mužem, který mě udeřil. Už si stačil na ruku nasadit i boxera. Zábava měla teprve začít.
Chlápek se napřahoval k dalšímu úderu. Já byl ale rychlejší, rozmáchl jsem se pravačkou a udeřil jsem ho do koulí. Muži se podlomila kolena a zhroutil se na zem. Já se rychle zvedl a připravil se na rvačku, která už teď byla nevyhnutelná.
Zbylí dva chlápci vytasili meče, ale nic dalšího neudělali, jako by váhali,
zda mají zaútočit nebo ne. Chlap na zemi nejevil žádné známky života, skrz kalhoty tekla krev a bylo jasné, že chlap je mrtvý. To mi opravdu scházelo.
Z ulice sem doléhala slova: vražda, hlídkaři už jedou, zachovejte klid.
Ti dva chlápci vyrazili ven a já vyběhl za nimi, bohužel příliš pozdě. Málem jsem porazil sandála.
Seděli jsme spolu s velitelem v jeho kanceláři. Na stole před námi stála má truhlička. Byla otevřená, vedle ní ležely dvě medaile. Nemohl jsem se ani pohnout, protože velitel mi nechal dat ruce a nohy do okovů, abych neutekl.
Velitel uchopil medaili za statečnost a bedlivě ji prohlížel, totéž udělal i s druhou. Potom pohlédl na mě. Vypadalo to, že neví, co má říct. Já se jen blbě usmíval a přemýšlel, co mě tady čeká.
,, Sloužil jsi v armádě? “ zeptal se.
,, Ano, pět let. Jednotka TT-21. “
,, Ti dostávali ty nejnebezpečnější úkoly. Musíš mít asi ten nejlepší výcvik, co? “
,, To mám, pane. “
Nasadil jsem pro jistotu slušné vychování.
,, Hm, obávám se, že to ti ale nepomůže. “
,, A v čem by mi to nemělo pomoci? “
,, Přece v boji o přežití. “
,, V jakém boji? “ zeptal jsem nechápavě.
,, Aha, ty to nevíš. Ten chlap kterého si zabil byl synem zdejšího šéfa zločineckého podsvětí a černokněžnického kartelu. Půjde po tobě tak dlouho dokud tě nezabije. “
,, Já nemám strach. Přežil jsem v životě víc věcí, než by jste myslel. “
,, Karlos Mendoza ale není žádný podělaný černoch, jaké si zabijel v džunglích.
Je to nejbohatší člověk ve městě, který má k dispozici hromadu zabijáků, kteří čekají jen na to, až jim dá rozkaz…. “
,, Proč mi neřeknete rovnou, že co jsem si navařil, to si taky musim sežrat? A nebo máte z toho Mendozy strach a po mě chcete, abych ho zabil? “
,, Nebudeš si z tohoto města dělat bitevní pole! “
,, Když bude potřeba, tak to udělám “
,, Kurva! Jako že se jmenuju Augustus Sokansky, tak říkám, že nebudeš. “
,, Je mi úplně ukradený, jak se jmenujete. Já se nenechám zabít, kvůli vraždě syna místního šéfa podsvětí. “
,, Nechám tě zavřít, abych tě ochránil… “
,, Ne, já nechci do vězení. Mám strach z cel. Obzvlášť od té doby, co mě chytla nepřátelská strana, zavřela mě a mučila. “
Často se mi o tom zdálo, během nocí, kdy jsem spal. Dokonce jsem se i dvakrát pomočil strachy.
,, To jsem nevěděl. Ale, co budeme dělat? Musím tě ochránit, jinak z tebe nechá ten hajzl udělat krvavou kaši a zbytky tvého těla najdeme třeba někde ve stoce.”
,, Pusťte mě, já si poradím. “
,, Ne, to… “
Augustus to však nedořekl, protože dovnitř bez zaklepání vpadl muž asi o rok mladší než já v dobře střiženém hábitu, celý zadýchaný.
,, Co se to tady dneska kurva děje? Grinetote, jak to že jste si dovolil vpadnout do mé kanceláře bez zaklepání? Tohle není budova městské hlídky,
to je bordel! “ seřval muže Augustus.
,, Promiňte, pane. Nemohl jsem jinak. Členové Mendozova gangu vyhodili do vzduchu Ječnickou ulici. Při útoku zemřelo čtyřicet lidí a další polovina byla těžce zraněna. “
,, Už to začíná. “
,, Co máme dělat, šéfe? “
,, Já nevim. S Mendozou jsme vždycky vycházeli v dobrém. On si v klidu podnikal. Prodával zbraně, drogy a děvky. A za to že jsme se mu do toho nesrali, nám platil slušný prachy… “
,, To si ze mě děláte prdel, veliteli? Když je to zločinec toho nejtěžšího kalibru a vy ho v tom ještě podporujete…, “ řekl jsem.
,, Časy se změnili, Horácio. Tohle už není ta samá země, za jejíž ideály si bojoval. Každý kdo má peníze se může lehce stát pánem tohoto světa. Všechno je na prodej. Já, dokonce i ty. “
,, Ne, já ne. Vím, co je to čest a kodex. Mám své zásady, které dodržuji. “
,, Řekl jsem, že i já jsem prodejný a to je pravda. Pokud tě mám Mendozovi vydat, udělám to, Pořád budu raději přihlížet, jak tě zabíjejí, než vidět, jak tohle město leží v plamenech a po zemi tečou krvavé potoky, které pramení u nevinných lidí. “
,, Dělej jak myslíš, ale pamatuj, veliteli, že já zas budu dělat tak, jak mi velí svědomí.“
Seděl jsem spoutaný v kočáře, který mě někam vezl. Nevěděl jsme sice kam, ale věděl za kým. Přemýšlel jsem o slovech, která mi řekl Augustus. Opravdu už to nebyla ta samá země, za jejíž ideály jsem bojoval? Věděl jsem, že jednou umřu. Každý se musí narodit a později taky umřít. Teď jsem ale věděl jednu věc. Ještě jsem nechtěl umřít. Chtěl jsem žít, vyrovnat dluhy s těma parchantama, kteří mi šli po krku a pozvat tu pěknou servírku na večeři a třeba se s ní i trochu sblížit. A pro tuhle myšlenku jsem byl schopen i zabíjet.
Napnul jsem svaly ze všech sil a trhl. Nic. Zkusil jsem to ještě dvakrát a třikrát, až teprve na počtvrté řetězy praskly a já se z nich vymámil.
Měl jsem štěstí, že mě ti idioti pořádně neprohledali, takže jsem teď držel v pravačce nůž, který jsem vytáhl z levé holiny. Pomocí několika tahů dobře nabroušené čepele, jsem udělal díru do plachtové střechy, na kterou se mi s menšími obtížemi podařilo vylézt.
Kočár jel lesní cestou, město bylo daleko za námi. Vozka seděl na kozlíku a práskal koně dlouhým bičem, evidentně si zvuků nože vůbec nevšiml. Skočil jsem po něm a dobře mířenou pěstí ho shodil z kozlíku. Vozka teď válel sudy po jehličnaté cestě. Usadil se na kozlík a chytl opratě.
Karlos Mendoza zuřil a když zuřil, tak obvykle tekly hektolitry krve. Jako teď. Na podlaze jeho kanceláře se ležela těla dvou pracovníků s useknutými hlavami, které ležely vedle nich. Nedávno vymalované stěny byly pokryty cákanci krve, která ještě nestačila pořádně zaschnout.
,, Do prdele, nový koberec a můžu ho zase vyhodit, “ řekl sám pro sebe, když si naléval skleničku režné.
Kopl do sebe panáka a vypil ho naráz. Položil skleničku na psací stůl, u kterého seděl a prsty začal bubnovat po desce. Gestapo měl zpoždění, tak jako vždycky. A Karlos Mendoza nerad na někoho čekal.
Ovšem Gestapo byl vyjímka. Gestapo byl Mendozův přítel z mládí a jeden z jeho nejlepších elitních vrahů. A to mu dávalo právo chodit pozdě. Mendozovi stékali po tváři slzy, ač si to nerad přiznával, tak věděl, že pláče. Že pláče kvůli smrti svého synka. Pořád ho viděl před očima, už když byl jeho syn v plenkách, představoval si, že mu jednou předá vše, co vybudoval.
Ale teď byl jeho syn mrtev a Karlosův sen se proměnil v prach.
Ťuk, ťuk. To někdo zaklepal na dveře.
,, Dále! “ vyštěkl Karlos.
Dovnitř vešel muž s šedými vlasy a plnovousem v dobře padnoucím černém obleku.
To byl Wolf Gestapsky, kterému nikdo neřekl jinak, než Gestapo.
,, Kde, do prdele, vězíš?! “
,, Byl jsem v…. “
,, Mě je jedno, kde jsi byl. To si vyřídíme později. Já chci, aby si našel toho hajzla, který zabil mého syna. Až ho najdeš, přivedeš ho ke mně. “
,, Ano, pane. “
,, Klidně zabij ty, kteří ti budou bránit. Ale toho vraha mi přivedeš. Živého. Klidně mu zlom hnáty, ale musí žít, chci ho zabít sám! “
,, Ano, “ odpověděl Gestapo a odešel.
Gestapo toužil Karlose občas zabít. Jednou v životě k tomu neměl daleko.
To bylo tehdy, když šel místo něj na dvanáct let bručet do basy. Na druhou stranu, se o něj Karlos postaral a dal mu práci v oboru ve kterém byl nejlepší - v zabíjení.
Gestapo si dobře uvědomoval, že ten chlap po kterém teď půjde, je nejnebezpečnější ze všech lidí, proti kterým kdy šel. Na druhé straně ho lov na ,,dravou šelmu “ lákal a byl ochoten při plnění této výzvy i zemřít.
Do města jsem se dostal pod vozem, který byl naložený senem, jenž vezl mladý čeledín z blízkého statku. Musel jsem ho podmáznout z posledních peněz, které mi ještě zůstaly. Pomohla mi náhoda, díky které se kůň zplašil a já využil zmatku, který on a čeledín udělali, takže jsem bez problému vylezl ze svého úkrytu a zaběhl do slepé uličky, kde jsem se rozhodl schovat do doby, než se setmí.
Okolo mě běhaly krysy, cítil jsem smrad odpadků, které sem lidi naházely.
Před očima se mi zjevil obraz servírky, živě si vybavoval každou část jejího obličeje, přistihl se s myšlenkou, že bych snad mohl být zamilovaný. Já a zamilovaný!! To je opravdu zvláštní myšlenka, nikdy jsem nebyl zamilovaný….
I když, vlastně jednou v životě ano, ale to mi bylo patnáct let. Jmenovala se Zina. Měla černé vlasy, ve kterých nosila červené mašle. Co s ní bylo teď, jsem netušil. Pamatuji si jen, že bydlela se svými rodiči v domě vedle sirotčince.
Víčka mi klesla pod tíhou spánku, zavřel jsem oči a pomalu usnul.
Z bezesného spánku mě vyrušil hlasitý výkřik. Trhnutím jsem sebou pohnul a jedním pohybem se zvedl ze země a klusem běžel k místu odkud výkřik vyšel. Bylo to o pár bloků dál, než jsem spal. V rychlosti jsem ze sebe smetl všechnu špínu, která se na mě za těch osm hodin nahromadila. Všude byla tma, na nebi svítil měsíc.
Spatřil jsem vysokou postavu v šedém plášti, jak se nad někým sklání. V rychlosti tasil nůž, jedinou zbraň kterou jsem měl zrovna po ruce. Chystal jsem se ho po něm hodit.
Chlap se však otočil a já spatřil, že má stáhnuté kalhoty a odhalené přirození.
,, Dejte pomalu ruce na horu, jsem příslušník městské hlídky a jménem zákona vás zatýkám! “ řekl jsem první věc, která mě napadla.
Přiznám se, trochu volovina, ale co na plat, nic lepšího mě v té chvíli nenapadlo.
Chlap dal opravdu ruce na horu, jenže v zápětí udělal něco, co jsem absolutně nečekal - dal ruce k sobě a tleskl.
Ucítil jsem v hrudi takovou bolest, jako by mě někdo udeřil ocelovou pěstí. Podlomila se mi kolena, nůž vypadl z ruky a ostří vydalo svůj typický zvuk.
Chlap si zapl kalhoty, natáhl před sebe ruku a nůž mu skočil sám do dlaně.
Takže čaroděj, pomyslel jsem. To nevadí.
Čaroděj se postavil přede mě a chystal se mi vrazit nůž do břicha.
Usmál jsem se….
a pěstí ho udeřil do koulí. A bylo víc než jasné, že se mi je podařilo rozdrtit, protože mu z kalhot začala stříkat krev.
Čaroději se podlomila kolena a nůž vyhodil do vzduchu, já rychle vyskočil na nohy, uchopil jsem nůž pravou rukou a pomocí jednoho jediného tahu nože jsem mu podřízl krk. Krev, která začala stříkat z rány mi zašpinila obličej.
Očistil jsem nejdříve svůj obličej a následně nůž. Potom jsem popadl vyděšenou dívku, kterou chtěl ten čaroděj znásilnit a utíkal s ní co nejdál od místa činu.
Augustus Sokansky si prohlížel mrtvolu muže, kterého našli za svítání dva mladí hlídkaři. Muž byl čtyřicet let starý a jmenoval se Geodrich Lech. Patřil k černokněžnickému kartelu a rád znásilňoval mladé dívky v nočních hodinách v opuštěných uličkách. Ovšem dnešní noc se mu moc nevydařila.
Augustus pohlédl na dva hlídkaře a řekl: ,, Ukliďte ho! “
Narovnal se a šel ke svému nadřízenému, který stál nedaleko.
Josef Rokverd byl starý muž s prošedivělými vlasy a vousy. Na sobě měl hnědou tuniku a na nohou obuté vysoké boty.
,, Souvisí to s tou vraždou mladého Mendozy? “ zeptal se.
,, Dost možná. Docela podobný styl. V obou případech měl vrah jistou ruku a věděl kam zaútočit, aby byla rána smrtelná, pane. “
,, Takže můžete potvrdit, že vrahem je i v tomto případě Alexandr Meesinsky? “
,, Pane, já bych ho nenazýval vrahem. On dělá spíš to, od čeho jsme tu my. “
,, Co tím myslíte? “
,, Myslím tím, že bere zákon do vlastních rukou. Že dělá naši práci. “
,, Dobrá, Sokansky a teď zase poslouchejte chvíli vy mě. V tomhle městě byl klid, dokud sem nepřišel ten voják a nezačal vraždit vážené občany tohoto města. Takže si zapište za uši, co uděláte. Vy toho hajzla najdete a zašijete ho dřív, než ho najde Mendoza a udělá tu krvavá jatka! Jasné?! “
,, Ano, pane. “
Ta dívka byla servírka, kterou jsem chtěl pozvat na večeři. O to větší překvapení bylo, když jsem zjistil, že je to Zina. Dívka, do které jsem se tenkrát zamiloval.
Seděli jsme se Zinou společně u jednoho stolu v prostorné kuchyni, kde jsme popíjeli a teplý čaj a mlčeli. Jen jsme se na sebe dívali a mlčeli. Nic víc.
,, Takže, ty jsi byl celou tu dobu ve válce, “ prolomila ticho.
,, Ano, to jsem byl. “
,, Hrozně se mi po tobě stýskalo. Tenkrát si odešel bez rozloučení, bez jediného vysvětlení. “
,, Zino, tenkrát jsme byli děti, myslel jsem, že na mě bez problému zapomeneš. “
,, Jenže já nezapomněla. Myslela jsem na tebe každý den svého života. Čekala jsem na to, až se vrátíš. Ostatní holky si našli kluka, vdali se. Měli děti…. Jen já pitomá husa čekala na to, až se vrátíš. “
,, Co se vlastně stalo s tvými rodiči? “ odběhl jsem od tématu.
,, Umřeli. Otec spáchal sebevraždu pár měsíců po tom, co umřela matka. “
,, To je mi líto, “ řekl jsem.
,, Už je to dobré, musela jsem se s tí vyrovnat sama. “
,, Zino, mě to všechno tak mrzí, “ řekl jsem a pohladil ji po tváři.
Pohlédli jsme si do očí. Cítil jsem lásku, vášeň, touhu…
,, Alexandře, nech toho, “ řekla mi.
Poslechl jsem a přestal ji hladit.
Zina však před Alexandrem nedokázala zavřít své srdce. Milovala ho víc než svůj život a to od jejich desíti let. Celou tu dobu co byl pryč, na něj myslela a nedokázala zapomenout. Teď tu seděl u jejího stolu a ona nevěděla co má dělat. Jestli ho vyhodit nebo ho vzít k sobě do postele.
,, Zino, “ vyrušil jsem ji z přemýšlení.
Pohlédla na mě a usmála se. Pak se mé rty dotkly jejích a začali jsme se vášnivě líbat. Svlékli jsme ze sebe všechno oblečení a na konec jsme ulehli na stůl.
Augustus klepal prsty o desku svého pracovního stolu a čekal. Čekal na majora Krenu, bývalého Meesinskeho velitele. Někdo zaklepal na dveře kanceláře.
,, Dále, “ řekl Augustus.
Dveře se otevřely a dovnitř vešel starý muž s šedivými vousy v zeleném hábitu s mečem u pasu.
,, Major Krena? “ zeptal se Augustus.
,, Ano, to jsem já, “ odpověděl a zavřel za sebou dveře.
,, Myslel jsem si, že jste mladší, “ řekl Augustus.
,, Já zas, že vy jste starší, “ řekl Krena.
,, Nechal jsem vás zavolat…. “
,, Já vím, proč jste mě nechal zavolat. Alexandr Horácio Meesinsky. Máte s ním velké problémy, co? “
,, Ano, co je ten muž zač? “
,, Bývalý voják, příslušník jednotky TT-21. Jeden z nejlepších, jaké jsem měl možnost cvičit. Dvakrát mi zachránil život. Vycvičen pro boj se všemi zbraněmi, schopnost přežít v nejtěžších podmínkách. “
,, Proč dělá to, co dělá? “
,, Myslíte, proč oddělal synka mafiána a čaroděje, který chtěl znásilnit dívku? “
,, Ano. “
,, Protože to považuje za správné, vždycky působil jako rytíř bez bázně a hany. Nikdy se nesnížil k zabíjení žen a dětí. Právě díky tomu se od ostatních vojáků liší. Zabijí jenom když je to nezbytné. “
,, Dobře, ale i tak je namočený v průšvihu. Za to, co udělal, by mohl dostat doživotí. “
,, Vy ho nechcete zabásnout, Sokansky? “
,, Na jedné straně ano, ale na druhé…. “
,, Ho zatknout nechcete, protože víte, že to co dělá, je správné. Ano, sice zabijí, ale zabijí, protože je to jediný způsob jak očistit tohle město od té špíny, která ho zaplavila. “
,, Přesně tak. Tohle město je prohnilé do morku kostí. U moci je jeden mafiánský šéf Karlos Mendoza, kterému Alexandr zabil syna. A Karlos si teď nedá pokoj, dokud nedostane Alexe do rukou a nezabije ho. “
,, Pokud by Alex toho mafiána zabil, co by se stalo pak? “
,, Celý jeho gang by se rozpadl a vládu nad městem by opět uchopila silná ruka zákona. “
,, Jste schopný hlídkař, Sokansky. Ale jen to nestačí, musíte mít i silné odhodlání, které vám chybí. Ale řeknu vám jedno: Až ten váš mafián zemře, tak v tomhle městě nastanou změny. A bude jen na vás a vašich mužích zda ty změny povedou k lepšímu nebo k horšímu. “
Gestapo uťal hlavu poslední servírce z restaurace v Tržní ulici. Krev vystříkla a zašpinila stěnu, kterou majitel nechal před nedávnem vymalovat. Setřel krev z ostří krev o šaty mrtvoly. Posadil s k baru, na kterém se kromě sklenic a flašek válely lidské části těl. Uchopil láhev kořalky a přihnul si. Vnímal ticho, krev, střeva a mozky, kterými byla místnost vymalována.
Z jednoho muže vytáhl cennou informaci. Zjistil, že dívka, kterou chtěl Geodrich znásilnit, se jmenuje Zina a pracuje v tomhle podniku. A Gestapo se rozhodl, že si na ní počká.
,, Musím do práce, miláčku, “ řekla Zina v jednu odpoledne.
,, Nikam nechoď, “ řekl jsem a políbil ji na ňadro.
Ještě pořád jsme leželi v posteli, kam jsme si po prvním milování lehli. Cítil jsem teplo jejího tělo a byl nasáklý její její vůní.
,, Musím, jinak mi dá šéf vyhazov a to si nemůžu dovolit, “ řekla, vstala s postele a začala se oblékat.
,, V kolik končíš? “ zeptal jsem se.
,, V devět večer. “
,, Dobře, půjdu ti naproti. “
,, Raději ne, nechci, aby tě vyčmuchali. “
,, Ano, máš pravdu. “
Zina měla při cestě do práce nepříjemný pocit, jako by na ni dnes čekalo něco…. Něco zlého. Okna lokálu, ve kterém pracovala, byla zatažená. Na tom nebylo nic neobvyklého. Otevřela dveře a vstoupila dovnitř. V tom samém okamžiku upadla na podlahu, protože ji někdo silně udeřil do obličeje. Pomalu se zvedla, hned se však svalila na zem, někdo ji pořádně nakopl na boku. Cítila bolest po celém těle. Bolestí vykřikla, snažila se odplazit zpět ke dveřím. Ty se však zavřely něčí noha ji stoupla na pravou roku. Z očí ji začaly stékat slzy, které byly podobné korálkům. Na konec ji přes hlavu přehodil pytel a svět se ponořil do tmy.
Augustus chodil rád do hospody v Tržní ulici, byl to jeho oblíbený podnik. Skvělé pivo, skvělé ženy, skvělí informátoři. To poslední zboží bylo obzvlášť ceněno.
,, Řekněte mi ještě něco o Alexandrovi, “ řekl Augustus Krenovi, když šli Tržní ulicí do hospody.
,, Hm, co bych vám o něm ještě řekl? Snad jen to, že svou rodinu nikdy nepoznal. Nikdo totiž nevěděl, kdo jeho rodiče vlastně jsou. Od narození byl v sirotčinci, kde také prožil patnáct let života. To se ale změnilo v okamžiku, kdy jsem ho naverboval do armády. “
,, Opravdu zajímavé. A nikdy vám nevyprávěl o nějakém kamarádovi z dětství? “
,, Víte, on byl vždycky spíš vlk samotář…. Ale počkat, teď si vzpomínám. Párkrát se mi zmínil o jisté Zině. Byla to jeho kamarádka a prý se do sebe i zamilovali. Říkal mi, že bydlela v domě vedle sirotčince. “
,, To je opravdu zajímavé. “
,, A co? “
,, Já znám taky jednu Zinu. A ta taky bydlí v domě vedle sirotčince. A pracuje v té hospodě, kam jdeme. V té hospodě, ve které zemřel mladý Mendoza. Co když…, “ nedořekl Augustus a klusem se rozběhl do hospody. Krena mu byl v patách.
První čeho si Augustus všiml, byla krví, mozky a střevy perfektně vymalovaná zeď. Při pohledu na rozsekaná těla se málem těla se málem poblil. Major Krena to ovšem nevydržel a poblil se doopravdy.
,, Stůjte! “ zadržel Augustus Krenu, který chtěl jít dál.
Na zemi byl totiž krví napsaný velký vzkaz.
Pokud chceš ještě vidět tu holku, přijď dnes v osm večer do sídla Karlose Mendozy.
,, Musíme najít Alexandra, “ řekl Krena.
,, Jo a já asi tuším, kde bude. “
Zina se probudila. Hlava ji bolela, jako by ji do ní někdo vrazil střep. Snažila se pohnout rukama, nešlo to. Nohama - nešlo to. Uvědomila si, že je svázána silnými provazy, které se ji zařezávají do kůže. Všude byla tma, zima a vlhko. Bylo jasné, že je někde v podzemí. Pak taky zjistila, že má roztrhnuté šaty a dobře si pamatovala, že před tím, než ji nasadil ten po rybách páchnoucí pytel, měla šaty zcela v pořádky. Začala tušit, co se dělo v době, kdy nebyla při sobě. Rozplakala se.
Už zase jsem seděl v sandálově kanceláři spoutaný řetězy. Hleděli jsme na sebe a mlčeli.
,, To tady budem jen tak sedět? “ zeptal jsem se asi po půl hodině mlčení.
,, Víš, Alexandře, přemýšlím, co s tebou mám udělat. Jestli tě zavřít do vězení za dvě vraždy, nebo tě pustit… “
,, To musíte vědět vy. “
,, Víš, někdy i ten sebelepší voják musí požádat o radu mnohem zkušenějšího. A to já v tomhle případě udělal. Majore… “
Major Krena vstoupil do místnosti a postavil se vedle Sokanskeho.
Nedokázal jsem se svému starému veliteli a příteli podívat do očí.
,, Alexandře, “ řekl Krena.
,, Pane, “ odpověděl jsem.
,, Co to vyvádíš? “
,, Jen to, co jste mě učil, pane “
,, Zabil jsi dva lidi. To přece není tvůj styl. “
,, Život je boj, to jste učil mě a ostatní kluky z týmu. “
,, Alexi, válka skončila. Čas boje skončil. Ty už můžeš, ne, ty, kurva, musíš žít v míru! “
,, Je to na hovno, pane. Celý tenhle svět je na hovno. Bojoval jsem za tuhle zemi a jak se mi ona odvděčuje? Neustále mě sráží na kolena! V armádě jsem byl někdo! Tam jsem mohl používat katapult a zbraně, který mi svěřili! Tady nedostanu práci ani jako podělanej dřevorubec! Pamatuje si na naše krédo? Já kreju záda vám a vy zase mě! Byly jsme jedna velká rodina. Pak mi tu rodinu ale zmasakrovali a já se nemohl ani pomstít!
Pokud ale mluvíte o těch vraždách, tak, prvního jsem zabil v sebeobraně a toho druhého, protože chtěl znásilnit Zi… “
,, Zinu? “
,, Ano, pane. “
,, Takže proto jsi zabil toho černokněžníka. Vidíte to, Sokansky, já říkal, že Meesinsky zabijí, jenom když musí. Alexi, o tom co jsi prožíval, jsem neměl ani tušení. I mě armáda změnila život a musel jsem se s tím vyrovnat. “
,, Co se mnou hodláte udělat, “ zeptal jsem se.
,, To zatím nevím. “
,, Dobrá, tak sem alespoň nechejte přivést Zinu. “
,, To nepůjde, Mendoza ji unesl. “
,, Cože!! “ zařval jsem.
,, Je nám to líto. Mendoza se o ní dozvěděl dřív než my. “
,, Dobrá, tak ji zachráníme, “ řekl jsem.
,, Na to nemám dost lidí. A navíc moji nadřízení mi to nedovolí. Nechtějí si zprotivit Karlose Mendozu. “
,, Vy ty lidi možná nemáte, Sokansky, ale já. Já je mám rozhodně, “ řekl Krena.
,, I kdyby jste je měl, majore. Nestihnete připravit operaci do osmi… “
,, Proč do osmi? “ zeptal jsem se.
,, Mendoza chce, abys přišel v osm hodin do jeho sídla, jinak Zinu zabije, “ odpověděl Krena.
,, Dobrá, pane. Tu akci povedu já. Kdy jste schopný svolat do města své muže? “ položil jsem otázku.
,, Moji muži přijeli se mnou. Desetičlenné komando, které vede můj zástupce a tvůj starý známý - Petr Rumulos. “
Bylo půl osmé, slunce na obloze pomalu zapadalo. Kráčel jsem k sídlu Karlose Mendozy. Hned u brány mě přivítali dva ozbrojení nochsledové. Bez námitek jsem se nechal spoutat a odvést.
Další pěst dopadla na můj obličej, druhý zub vypadl z mých úst a z nosu se vyhrnula další krev. Ale mě to nevadilo, jen jsem se dál klidně smál a poslušně seděl připoutaný na židli ve sklepě s vínem.
Když už se zdálo, že Mendoza s mým obličejem spokojený, tak vytasil meč a chystal se mě zabít. Jenže já nechtěl umřít. Ďábelsky jsem se rozchechtal.
,, Proč se směješ? “ zeptal se.
,, Pro tohle, “ řekl jsem, přetrhl okovy, vyskočil ze židle a chytl ho pod krkem. Mendozovi zmrzl úsměv na rtech a meč mu vypadl z ruky.
,, Kde je Zina?! “ zeptal jsem se a trochu povolil stisk, aby mohl dýchat a mluvit.
,, Ve vězení, s Gestapem. “
,, Díky, hajzle, “ poděkoval jsem a zmáčkl krkavici.
Karlos Mendoza se zhroutil mrtvý na zem. Uchopil jsem meč, zapálil sklep pomocí pochodně a pár lahví vína. Vyběhl jsem ven.
Proti mně vyrazil chlap s mečem. Useknutím hlavy jsem však jeho pokus o mé zabití znemožnil. Běžel jsem dlouhými podzemními chodbami a hledal to zatracené vězení. Cestou jsem pozabíjel všechny, co se mi postavili do cesty.
Konečně jsem ho našel.Byla to temná vlhká kobka, na jejíž kamenné podlaze ležela Zina. Nad ní se skláněl Gestapo a pokoušel se jí znásilnit. Bohužel neúspěšně. Zina ho párkrát kopla do rozkroku.
,, Ty děvko! “ řekl naštvaně Gestapo a vrazil jí facku.
,, Nazdar, úchyláku, “ řekl jsem.
Gestapo se zvedl, otočil se a podíval se na mě.
,, A, náš voják. “
,, A, náš pošuk, “ napodobil jsem ho.
Vrhl se na mě. Meč s úzkou čepelí v ruce.
Málem mi tím mečem rozpáral břicho. Ale jen málem. Rozmáchl jsem se mečem, čepel prosvitla vzduchem a usekla Gestapovi ruku, ta nehlučně dopadla na zem. Gestapo se zhroutil na podlahu a topil se ve vlastní krvi.
,, Zabij ho, miláčku. Ten hajzl mě znásilnil! “ zařvala Zina a rozplakala se.
Teď mě ten hajzl opravdu nasral. Nejdříve jsem mu šlápl na jeho zakrvácený pahýl, začal kvičet jako prase při porážce. Nakonec jsem ho dorazil. Pomohl jsem Zině vstát, políbil ji a společně jsme vyšli z vězení. Naproti nám kráčeli po zuby ozbrojení Mendozovi muži. Teď jsme byli opravdu v prdeli.
Hrdlořez úplně v zadu se skácel k zemi jako špalek. Viděl jsem desetičlenné komando, které se chystalo vpadnout nepříteli do zad. Natahovali tětivy k dalším výstřelům. To mu se říká záchrana v pravou chvíli.
Bohužel nepřítel si komanda všiml také. A obrátil svou pozornost k němu. Dva vojáci se složili k zemi. Nepochybně byli mrtví. Odstrčil jsem Zinu do kouta a vrhl se k protivníkovi jako rozzuřený lev.
Pod údery mého meče zahynulo mnoho nepřátel. Nevím jak se nám to podařilo, ale dostali jsme se z toho pekla. Peklo, které mnozí považují za nejhorší místo na světě. Pro mě je ale peklo rájem. Je to místo, kde jsem býval častěji než v ráji. Ale poprvé v životě jsem měl strach. Strach o Zinu. Miloval jsem ji z celého srdce a nedokázal si představit, že by se s ní něco stalo.
Své ano jsem si se Zinou řekli čtrnáct dní po pohřbu vojáků, kteří zemřeli během zátahu na sídlo Karlose Mendozy. Byla to velkolepá svatba na které se sešla celá hromada lidí.
Major Krena mi oznámil, že jsem zbaven všech obvinění, byl jsem přijat k městské hlídce a stal se Augustovým kolegou. Za svědka mi šel Petr Rumulos, byl to muž v mém věku, s hnědými vlasy ostříhanými na ježka. Petr mi během hostiny oznámil, že odchází z armády a otevírá si hospodu ve Stodolní ulici.
Přenesl jsem Zinu přes prah našeho nového domu. Položil ji až na posteli v naší společné ložnici. Lehl si vedle ní. Naše srdce tloukla stejně. Dva životy se spojily v jeden. Celý život jsme měli před sebou. A já věděl jedno: Konečně jsem se vrátil domů.
The Ende
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
82.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 27 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
