» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."

Publilius Syrus

počet přístupů: 2141791

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Slzy a pomsta ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dívčí povídky

Fishie	publikováno: 04.04.2007, 17:19


	Křik, slzy a pomsta Láska, bolest, štěstí, napětí, strach…To je mix pocitů, které se usadí na srdíčku a čekají. Když se zrovna stane něco pěkného, máte pekelnou radost. Ale když zrovna zažijete něco špatného, ten pocit obklíčí celé srdce a začne stahovat. Srdce se zmenšuje a pocit se rozrůstá. Vytlačí všechno pěkné a na vás padne šílená deprese. Chce se vám řvát, mlátit do věcí nebo jen úzkostlivě brečet. Tenhle děsivý pocit není žádná novinka., známe ho každý, který už se někdy zamiloval, nešťastně zamiloval. Seděla jsem na schodech, které vedou do druhého patra. ,,Lásko!“ Uslyšela jsem volání, a pak bouchnutí dveří. Nestála jsem mu ani za to, aby seběhl ze schodů a podíval se, jestli tu nejsem. Proč se divím? To jsem přece mohla čekat. Říkám si v duchu a silně dupnu nohou. Ale to jsem neměla dělat. Dveře se pomalu otevírají, nevím, co udělat. Mám utéct nebo být potichu? Slyším kroky…a už vím, že je za mnou. ,,Ty jsi tady?“ Zeptal se mě. ,,Jsem.“ Odpovím, aniž bych se ohlídla. A rychle si setřu slzy. ,,Volal jsem na tebe.“ ,,To jsi volal na mě? Myslela jsem, že to bylo na tu druhou.“ ,,Vždyť víš, ty jsi moje jediná láska.“ ,,Možná, ale nejsem jediná ve tvé posteli.“ Řekla jsem, a pak jsem se ohlídla. Na krku měl ještě čerstvý otisk rtěnky. ,,Víš, že miluju jenom tebe.“ Řekl, ale já už mu už nechtěla věřit. ,,Tohle už je po třetí. Odpustila jsem ti mockrát a já … už nemůžu.“ Odpověděla jsem a znovu jsem se rozbrečela. ..Vidíš, pořád mě miluješ, jinak by jsi nebrečela. Slibuju, že už to nikdy neudělám.“ Ujišťoval mě. I když jsem ho přistihla poprvé tvrdil, že už to neudělá. A minule mi taky sliboval, že to bylo naposled. Ale udělal a já už jsem po třetí seděla a brečela. Proč? Přece kvůli něj. Nesnášela jsem ho za to, ale přesto jsem ho pořád milovala. ,,Tak lásko, už nebreč.“ Utěšoval mě. ,,Dobře, ale tohle už je naposledy, co jsem ti odpustila. Takhle už to nejde, mysli na to, že máš poslední šanci.“ Řekla jsem, a pak jsem ho políbila. Prostě ho miluju a nemůžu si pomoct. Od toho dne utekly asi dva týdny a Petr se choval úžasně. Neustále byl semnou, na jinou se ani nepodíval a já doufala, že takhle už to zůstane. ,,Ahoj Petře,“ Řekla jsem mu do telefonu. ,,Haló?“ Ozval se, podle mě, ženský hlas. ,,Haló?“ Zopakovala jsem. ,,A…ahoj miláčku.“ Odpověděl mi, teď už určitě, Petr. Zněl nervózně. ,,Tak já už jsem před tvým barákem, tak mi otevři. Už jsem zvonila, ale asi vám nefungují zvonky.“ ,,Jo, jasně. Už ti jdu otevřít.“ Odpověděl, a pak zazvonil a já mohla konečně vstoupit dovnitř. Dneska jsem totiž měla jít s Petrem do kina. Vyšla jsem do druhého patra a zaklepala. ,,Ahoj lásko,“ přivítal mě Petřík a já vešla. A najednou jsem uslyšela ránu ze skříně na chodbě. Už jsem ji chtěla otevřít, ale pak jsem si to rozmyslela. Petr vypadal vystrašeně a mně bylo jasný, že v té skříni je holka… ,,To kino bylo super, že?“ ,,Jo, bylo to super.“ Odpověděl mi, ale jeho pohled zůstával dál na modrooké blondýnce. ,,Musím si odskočit, tak mě počkej.“ Řekla jsem a rychle jsem se vypařila. Do očí už mi šly zase slzy. Věděla jsem, že kdybych tu skříň předtím otevřela, bylo by to počtvrté, co mě Petr podvedl. A ke všemu se kouká na jiné holky i teď, i když by mohl být rád, že jsem na tu jeho ,,skříňovou“ nepřišla. A v tu chvíli jsem už toho měla dost. Z kabelky jsem vytáhla telefon a vytočila jsem nejbližší číslo, které jsem uviděla. ,,Už jsi zpátky?“ Zeptal se mě Petr, který v ruce držel nějaký lísteček. Hned mi bylo jasný, že je to číslo té blondýnky. ,,Jo, jsem zpátky. Stavíme se teď ještě ke mně?“ Zeptala jsem se a on nadšeně souhlasil. Těsně před domem mi ale zadrnčel telefon. ,,Haló?“… ,,No, já jdu zrovna s Petrem k nám“ … ,,Nestihneš?“ … Tak něco vymysli.“ Mluvila jsem s někým v telefonu a Petr se tvářil hodně divně. ,,Kdo to byl?“ Zeptal se, když jsem dotelefonovala. ,,Ale nikdo.“ Odpověděla jsem s nezájem. ,,Péťo, já jsem nějaká unavená. Asi si půjdu lehnout.“ Začala jsem. ,,Fajn, tak já tě půjdu uložit.“ Navrhl on. ,,Ale já…No to přece nemusíš.“ ,,Ale já chci.“ Měla jsem ho přesně tam, kde jsem chtěla. Vyjeli jsme do pátého patra a já odemkla. ,,Tak pojď,“ řekla jsem mu a oba jsme šli do mého pokoje. Sotva jsme otevřeli dveře, ozvala se ze skříně slabá rána. ,,Co to je?“ Zajímal se hned Petr. ,,Ale nic,“ řekla jsem ,,vyděšeně“ a zastoupila jsem cestu ke skříni. ,,Ustup,“ řekl a silně zvýšil hlas. ,,Asi mi spadlo nějaké ramínko.“ ,,Tak se podíváme,“ Řekl a surově mě od skříně odstrčil. ,,Ty?“ Zeptal se naštvaný Petříček. ,,No, já.“ Odpověděl ten ve skříni. ,,Co ten tu dělá?“ Vyjel Petr na mě. ,,Myslela jsem, že svoje milence ukrýváme ve skříních běžně.“ Řekla jsem s ledovým klidem. ,,Já ano, ale ty ne!“ Řval Petr a v tu chvíli mi přiletěla hodně silná facka. ,,Doporučoval bych, dát si odchod.“ Řekl ten chlapík, který mezitím vylezl z mé skříně. Popadl Petra a vyprovodil ho ven. ,,JE KONEC, MEZI NÁMI JE KONEC!“ Řval mezitím Petr. ,,Jsem ráda, že sis toho všimnul.“ Zařvala jsem na něj já a mile jsem se usmála. Ten klučina ve skříni byl můj spolužák Patrik. Zavolala jsem mu na tom záchodě, protože mě to už přestalo bavit. A dostala jsem chuť na pořádnou pomstu. ,,Díky Patriku, že ses obětoval.“ ,,Nemáš zač, on si to vážně zasloužil. Jsi v pořádku?“ ,,No jasně, je mi skvěle.“ Bylo mi jasný, že už jsem to měla udělat dávno. Už dávno jsem se měla s Petrem měla rozejít, jenže já ho pořád milovala. Ale teď už tomu nemůžu uvěřit. Byla jsem vážně pitomá. ,,Nezajdeme alespoň na kafe?“ Zeptal se Patrik, a já souhlasila. Musím říct, že on nevypadá až tak špatně. No, uvidíme. Ale zatím si dám od kluků pokoj.


celkové hodnocení autora: 80.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 3.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 15		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

naivka nevšední	05.04.2007, 8:31:38

K jazyku bych také našla připomínky, trochu mi z toho zaznívá "ostravština", která má ale přece jen ke spisovné češtině poměrně daleko... Příběh jako takový je docela dobře napsán, je čtivý. Hodnotím dvojkou.


ze dne 05.04.2007, 20:59:15
Fishie: Dekuji, s tou ostravstinou mas pravdu =)

Luciena	04.04.2007, 17:18:55

Příběh je to takový ze života, celkem příjemně napsaný, jen mu škodí poměrně velké množství chyb, které se v textu vyskytují. Nejvíce je jich v přímé řeči ("...tak na mě počkej." Řekla jsem... apod.). Některé věty jsou hodně kostrbaté (...známe ho každý, který už se... apod.). Chce to víc trénovat a všímat si toho, jak se to píše v knížkách :-)


ze dne 12.05.2007, 11:10:23
Fishie: Kdyz si to ted po sobe ctu, vazne tam mam dost chyb, des ze jsem si toho nevsimla.