obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
obr
obr počet přístupů: 2915109 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39051 příspěvků, 5697 autorů a 387937 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: QUANTRIUM_HUMAN_EVOLUTION(3) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Quantrium_Human_evolution (season2)
 autor The Mous publikováno: 05.04.2007, 11:42  
Pokračování quantria. První skutečný zlom v dějové lince.
 

Moje další probuzení pro mě představovalo to největší překvapení mého života. Ležel jsem ve zvláštní bílé rakvi. Na levé noze jsem měl připásanou dlahu, stále mě silně bolela. Moje tělo bylo obvázané mnoha metry obvazů a náplastí. Nebyl jsem ještě plně zdráv, ale rozhodně jsem se cítil o mnoho lépe.
Zkusil jsem otevřít víko. Jakoby ta celá obálka byla z jednoho kusu nějákého plastu... Až teď mi došla ta děsivá skutečnost. Pohřbili mě zaživa? Mrtvé vždy pohřbívají za okrajem měst. Kde to sakra jsem? Kde je Lucy? Kde je Chris a ta druhá? Kde se to sakra otevírá?! … Pak jsem objevil páku schovanou hned vedle mé pravice. Jediným zatáhnutím se víko uvolnilo. Zaznělo slabé zasyčení. Sluneční světlo mě nejdříve trochu oslnilo. Ucítil jsem nádherný svěží vzduch, jaký jsem ještě v životě necítil. Oči si zvykly na světlo a teprve teď jsem poznal, kde jsem. Ležel jsem ve zvláštní kapsli uprostřed nějakého lesa.
Vysoko nade mnou stínila slunci mohutná klenba palmového lesa. Vzduchem se nesl zpěv ptáků, cvrlikání hmyzu a šplouchání potoka, který tekl přímo pod mou kapslí. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Bylo to jako sen. Slunce jen občas prosvitlo v pozadí obřích listů. Pak jsem za sebou zaslechl praskání větví. Prudce jsem se otočil a snažil se najít příčinu. Necelých dvacet metrů ode mě stál člověk. Oblečený v dlouhém šedivém plášti s dlouhýma, červenýma vlasama.
„Da kamu ishram?“ zavolala ta vysoká postava. „Ishram Asat moruz?“ zakřičel znovu. Snažil jsem se mu posunky vysvětlit, že nerozumím ani slovu. Ten člověk ale mluvil dál. „Hast du verstanden?“ V tu chvíli jsem zpozorněl. Tohle už jsem někde slyšel. Zdá se, že se snaží najít společný jazyk. Tak jsem tedy zavolal „Mluvíte anglicky? Cizinec pozvedl obočí a zvolal „Heuréka… Rozmlouvat tvoje anglická?“ Lehce jsem přikývl. Pak řekl „Naše anglicky nebýt dobrý… Rozmlouvat ty na další mluvit?“ Co? Rozmlouvat na další mluvit? Co to říká? Cizinec nejspíš pochopil, že tápu a tak to zkusil znovu. „Mluvit ty také další říkat?“
„Jestli mluvím jinými jazyky?“ cizinec se na chvíli zaposlouchal a pak uvažoval nad významem mých slov, než konečně přikývl a lámanou angličtinou řekl „Ano, ano... Já anglicky ne... Ty vypadnout horní... Erboza... horní … nevím jak se to řekne...“
Trvalo mi ještě asi dvacet minut, než jsem se s tím člověkem domluvil. Jmenoval se William. Říakl, že jsem spadnul z nějakého letounu. Netušil jsem, jak to je možné. Nicméně hluboká brázda, která se táhla od mé kapsle daleko do lesa až k několika zlámaným stromům napovídala tomu, že skutečně mluví pravdu.
„My právě být v Atto. Atto být ostrov v Alsomota... Lidé dřív říkat Tichý oceán.“ Atto? Ostrov Atto? Vzpomenul jsem si na jednu velkou knihu, kterou jsem si četl v tom zvláštním bytě... Kdy to vlastně bylo? Kolik času uteklo od doby, kdy jsem utíkal před policí a těmi vojáky? Muselo to být hodně dlouho... Průstřely na hrudníku se mi za tu dobu téměř zahojili... Kolik to může být dní? Nebo spíš měsíců? „Jaké je dnes datum?“ zeptal jsem se Willa. „Datum? … Počkat.“ Pak vytáhl z kapsy nějaký druh kapesního počítače a ukázal mi v rohu zvláštní popisek. Sid-dursim – 45 – 3598 Miramid „Já anglická dobře ne říkat číslo... čísla.“ dodal ještě Will.
Po chvilce čekání řekl „Ty jít po já... Žít tady. Žít v domě, krátký cesta. Já mít povinost pro ty... Není možné žít tady ty... Ty žít s ty sám tady ne... Není možné... Rozumíš?“ Nakonec jsem tedy přikývl. Will mi pomáhal při chůzi. Nevím, co mi ta harpuna udělala s nohou, ale každé našlápnutí stále velice bolelo. S takovou ochotou pomáhat, jakou projevil Will jsem se už dlouho nesetkal. Nikdy jsem si nemyslel, že lidi žijí ještě někde jinde, než v Evropě a Americe. Mnoho jsem toho o světě kolem sebe nevěděl. Až doposud jsem žil v Alderanu. Malém městě na západě bývalých USA... Nyní AFS... Devět miliónů lidí v devadesáti šesti společenských místnostech. Napůl nad zemí, napůl v podzemí. Nic jiného jsem nepoznal. Transporty mezi městy byly značně omezeny... Nikdy jsem nepoznal skutečnou planetu Zemi. Nebo to co z ní zbylo. Nikdy jsem se nedozvěděl pravou příčinu. Prej obrovská biologická katastrofa... Ale co to vlastně znamená? Proč se lidstvo schovává v těch zakopanejch krabicích?
Cestou k Willově domu jsem měl dost času na přemýšlení. Zajímalo mě mnoho věcí. Měl jsem přehršel otázek, na které jsem neznal odpověď. Zároveň jsem ale byl neskutečně unaven... Stejně jeto celý špatně... Proč jsem sakra nemohl tehdy jen Lucy přibouchnout dveře... Lucy... Kde je jí jen konec? Překonala tu otravu? Vůbec jí neznám, ale bojím se o ní víc, než o sebe... Kam jsem se to dostal? Kde je ona?
William mě dovedl až ke svému domu. Bylo to velice zvláštní. Uprostřed divočiny se před námi zvedal do výšky široký útes. Přibližně vprostřed té výšky z něj trčelo několik teras s velkým kamenným domem. Nemohl jsem od té zvláštní věci odtrhnout oči. Zaražený v útesu. Visel si tam jako basketbalový koš nad hřištěm. Po chvíli jsem ještě uslyšel zvláštní šum. Tehdy jsem ještě neznal zvuky moře.
Dům byl spojen se zemí, tedy se skutečnou zemí, pouze úzkým sloupem, ve kterém se ukrýval výtah. Když jsme se dostali až nahoru a otevřeli se dveře, téměř jsem zapoměl na moji nejistou situaci. Přede mnou se otevřel neuvěřitelný výhled. Stál jsem na travnaté terase asi šedesát metrů nad zemí. Nelevo byla ohromná písečná pláž a blankytně modré moře, vlastně spíš oceán, který kdesi u obzoru přecházelo ve stejnětak modrou oblohu. Dokonale modrou oblohu bez jediného mráčku. Nalevo se v dálce z lesa zvedalo nižší pohoří, které pomalu přecházelo v obrovské velehory s bílými špičkami. Ta scecnérie v kombinaci s mořským vzduchem a klidem, jaký jsem v životě nepoznal, byla naprosto kouzelná. Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového může na Zemi existovat. Will si na terasách ještě vysadil několik zvláštních stromů. Nedokážu pochopit, jak mohl tohle dokázat.
„Tohle být mé královstvá... královská?“ řekl Will nejistě. „Království.“ napověděl jsem mu, ale myšlenkama jsem byl úplně někde jinde. „Wille, kde jsou všichni ostatní lidé? Snad tu nežiješ sám?“ William okamžitě řekl „Tady ne žádný člověk. My, já zde být sám. Ale na Atto ne žádný člověk. Na Atto žít querl. Querlitas. My zůstat na Atto, my dostat ne do svět. Já zde žít mnoho času. Jít mimo málo, já zůstává tady. Já rád příroda. Co ty tady děláš?“
Vůbec jsem netušil, kde začít, ale věděl jsem, že Will je má jediná naděje, jak přijít téhle zvláštní shodě náhod na kloub. Posadili jsme se k jednomu stolu ve stínu fíkovníku a já mu v rychlosti převyprávěl, co jsem věděl o té události v Alderanu. Will o Alderanu už slyšel, ale rázně mi dal najevo, že skutečně nesnáší takováhle města.
„Wille, co si to říkal o lidech na Attu? Kdo jsou querlove?“ Will přikývl a řekl „To být těžké, lidé na Atto nemožné získat... Nemožné dostat. Querlové žít na Atto. Querlové znát přebírat quantrium... Já neznát, jak quantrium v anglická říkat. To být totální důvod pro život, dovednost quantrium. Já znát quantrium, ty být člověk, nebo znát quantrium?“ Nechápal jsem o čem to mluví. „Něco jsem o quantriu četl. Nevím, co to znamená. Utekl jsem z Alderanu a už se nemůžu vrátit. Staly se tam hrozný věci... Chris, Alice a Lucy tam na něčem pracovali, ale nestihli jsme si vyjasnit, o co šlo... Celý můj dosavadní život se zhroutil, vůbec nechápu, co se kolem mě děje... Myslel jsem si, že se nikdy v životě nemůžu dostat z Alderany. Měl jsem být jedním z policajtů, neměl jsem se nikdy ocitnout na listině hledaných... Teď musím najít Lucy, Chrise, nebo Alici. Jsou to jediní lidé, kteří mi teď mohou pomoci.“ Will poslouchal a snažil se přeližit si má slova. Nakonec řekl „Já pomoci ty. Já pomoci najít... Ale já myslím... Co ty jsi říkal. Chris nebýt člověk. Já myslet, že oni querlové. To být dobře. Querlové lépe hledat se nechat. Já tušit querlové stavět v Alderan záložku Aequus, pokud oni být, snadno najít ty je. Ale nevědět já, proč ty vyhodit ty kapsli do les. To být v budoucnost dobré... Teď ty spočinout, ne, odpočinout. Já dát tobě postel.“ Bylo krátce po poledni, ale já jsem už neměl sílu na to být vzhůru. Will mi nabídl přepychový pokoj v domě. Usnul jsem téměř okamžitě... Únava se stává součástí mého života. Kde jsou ty časy, kdy jsem spal jen pár hodin deně. Kde jsem se to ocitl? Tichý oceán? Atto? Co to má znamenat? Co to je proboha za člověka? Kde je Lucy? Co se se mnou dělo po tom, co jsem naposled omdlel...

...a tak Chris za pomoci telekineze přenesl Kevinovo bezvládné tělo do bezpečí úkrytu. Museli okamžitě zmizet z dohledu. „Wow... Tohle bude průser jak barák...“ utrousil Chris a v rychlosti rozhlédl se po místnosti. Společenská místnost no. 11 kvílela v agónii. Kdo mohl, ten utekl. Mnoho lidí zabily obrovské střepy. Někteří ale přežili. Snad by raději také umřeli. Kamenná podlaha poprvé ochutnala vůni deště. Alice nervózně zkontrolovala okolí. Snad už se nikdo další neobjeví. „Jak je vůbec možný, že se dostal ven?!“ vykřikla, když už zavírala obrovská vrata. Chris okamžitě nasadil sterilní hlavici na injector a píchnul Kevinovi celou ampuli reliqu. „Něco se muselo podělat… Nastavil sem časovač zámku, ale až na pozítří. Počítal jsem i s variantou, že se už nevrátíme a nechtěl jsem aby tady zůstali zavřený… Ale nechápu, proč se otevřeli tak brzo.“ Alice nervózně přecházela po místnosti. Přemýšlela.
Dvěrě se opět pevně zavřeli. Chris provizorně ošetřil Kevinovo zničené tělo a uložil ho na lehátko hned vedle Lucy. Nakonec dopadli oba stejně. Alice se držela za hlavu a zhluboka dýchala. Chris zapnul svůj datapad a snažil se zjistit detaily dnešní události. Bohužel. Datová síť, kterou využívala policie, právě spadla.
Alice se po chvíli zastavila a rozhodně pronesla „Musíme odtud zmizet!“ Chris odložil datapad a odpověděl „To nemůžeme! Nemůžeme to tady opustit!“ Alice si ale stála na svém „Přestaň přemejšlet jako jeden z Aequus! Mysli logicky! Hele… znám tě už dlouho, tak nechápu, proč bys právě ty měl riskovat pro tohle ubohý doupě?! Copak si už zapoměl, jak dopadli ostatní?! Nemáme víc jak hodinu, tak je připrav na cestu.“ Chris mlčel. Tupě zíral do země. Alice cpala celé balíky dokumentů do scaneru a něco rychle hledala. Chris se několikrát zhluboka nadechnul. Podíval se na zmrzačeného Kevina a spící Lucy. Jeho oči se zavřeli. Chris se bezvládně svalil na zem. „Idiota...“ ulevila si Alice. Nasadila novou ampuli WU do injectoru a probudila Chrise. „Dávej si trochu bacha! A teď už sakra bal!“ Chris nakonec poslechl a pomohl Alici s prací.
Do půl hodiny byly všechny důležité dokumenty zazálohovány do dvou datapadů. Všude byl teď nepořádek. Lucy a Kevin leželi ve stabilizovaném stavu uvnitř poloprůhledných kapslí. Ve stropě zela velká průrva a dovnitř lehce pršelo. Uprostřed bytu stála malá tepelná bomba. Malá, ale dost silaná na to, aby zničila tohle patro. Stačilo ji jen aktivovat. Alice a Chris si s sebou vzali jen nejnutnější, vylezli na střechu a připravili obě kapsle s raněnými na převoz. Už se stmívalo.
Za pár minut tiše přiletělo vznášedlo. Malé, černé a především rychle. Dosedlo na lehce zešikmenou plochu střechy a všichni rychle nastoupili...

… „Jsou půl míle za náma! Melvine! Kde se s tím střílí?!“ Chris ještě netušil, že jejich pilot už neslyší. Melvionvy oči zpomaleně přebíhaly ze strany na stranu. Bez pásu by se už dávno neudržel ve křesle...
… „Neudržíme se dýl, jak minutu...“ zařvala Alice a snažila se udržet vznášedlo ve vzduchu...
… raketa zasáhla svůj cíl ...
...mohutný výbuch rozzářil v jediném záblesku celou oblohu. Kevinova kapsle letěla k zemi. Rozlámala několik stromů, než konečně dopadla na zem. Kapsle se několikrát se převrátila, než se definitivně zastavila v korytě malého lesního potůčku.
Několik hodin poté se William vydal na cestu k Raaae’skeam Skeam. Měl rád to místo. Nemusel se zabývat prací. Nemusel nikam pospíchat. Miloval prosté pozorování přírody. Běh bez překážek. Nezastavovat se. Proběhnout skrz celý les. Vyhoupnout se i na nejvyšší místo v lese a pak se s lehkostí pírka snést zase k zemi. Proběhnout vodopádem a pokračovat přes... William náhle uviděl hlubokou brázdu uprostřed lesa. Včera tu určitě ještě nebyla...


 celkové hodnocení autora: 86.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 66 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Pavel D. F. 05.04.2007, 11:41:43 Odpovědět 
   Takže tu máme nové prostředí, kam se hrdina dostal, ani nevěděl jak. U té vysvětlující pasáže jsem měl chvíli problém se orientovat, ale předpokládám, že to právě tak mělo vyznít. Co se týče technické stránky, možná by neškodilo po napsání ještě text zkontrolovat, odstranit překlepy, doladit interpunkci.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Maura.A
(20.3.2019, 22:36)
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
obr
obr obr obr
obr
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Skryté pocity
Domčuška@liasPoppy
Otázka důvěry
Werrona
obr
obr obr obr
obr

Moje volba
kraaska_
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr