|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Uroboros jedna ::
| Kousíček z většího celku, snad se to bude aspoň někomu líbit. |
| |
|
|
Dobrý den
Kdo jsem?
To je těžká otázka. Můžu vám jen říct, co teďka jako dělám: Teď zrovna něco čárá moje ruka na náčrtník, ale nebojte se, nemluvím při tom sám k sobě a nejsem vámi nenápadně sledován, prostě se tak nějak nudím vytvářením beztvarých stád linií a křivek. Připravuju totiž obraz. Ne, nejsem improvizující pohodář – potřebuju přípravu, to víte, když chci namalovat něco kloudného, musím něco času obětovat. Nechávat vykrvácet to cosi na plátno v určitých, řekněme, vzorcích? Ne. To není to správné slovo. Zkusím: vzdáleně náhodných shlucích? Ano. To je správný popis, nebo ještě lépe, pokres, počrt.
Kde jsem?
To je lehká otázka. Počkejte, já vám ji hnedka zodpovím: Stojím při čekání na kávu, čekám při stání na nádraží, jsem zátěž pruhované pohovky, součást demonstrace Braunova pohybu na diskotéce, při které laserové paprsky půlí těla tančících kohoutů, protože snajpeři nikdy nespí, čekám na čekající hlavy bez těl, rukou, nohou, jejichž oči se dívají a ptají světel nad sebou, proč, jak, co, ale dlouhá rovná čára protínající předešlá slova, nikterak, co to kecám, přece vytržený papír a ruka milenka ho muchlající a šťastně nebo nešťastně se strefující do koše opodál.
Život
Musí to být omlazující, sledovat s ochablými svaly, s visící kůží, na jaře, v plném slunci kůzlata, telata, skotačící děti a pářící se těla, vidět lásku a její důsledky (vidět šťastnou čtyřčlennou rodinku na procházce, smích smích smích, ale v očích Tatínka hoří podivná světla, která se nedají uhasit, ona totiž sílí, ale stejně: smích smích smích, radost pohledět). Život pak na chvíli dostane aspoň nějaký smysl. (Třeba takový, že Tatínek a Maminka jdou s dětmi do lunaparku, synáček si vystřelí ze vzduchovky, dceruška se strefuje míčkem do plechovek, atakdál.) Můžu se ptát: je smysl všeho ve zrodu? Ne, to by bylo málo. Všechny děti zabité v tělech svých matek by mě ukamenovaly močovými kameny zděděnými po svých otcích, kdyby to bylo hodně. Narodit se a nechat rodit, žít a nechat žít a, jak kdosi s protřepaným, nemíchaným martini v ruce milionkrát řekl, žít a nechat zemřít.
Proto se dívám z výšky třináctého patra dolů a vyhlížím Hrdinu. Musím být u toho zrodu, u plic plnících se hnusem, u zoufalého výkřiku prvorozeného. Nevím, jak se jmenuje, nevím, jak vypadá, nevím, jakého je pohlaví, nevím, co si právě teď myslí, nevím, o čem se mu zdává, snad až si s ním někde promluvím, kdy bude stát před obrazem a bude držet paletu a štětec, bude vědět, co dál, nebo si sedne a nalije si sklenku dvě tři čtyři zamkněte dveře a utečte, vím pouze to, že už je, může to být kdokoliv z vás, ale nemusí, ať se jím stane někdo, kdo Hrdinovi, kterému v budoucnu snad nějaké jméno dám, zkříží cestu, nebo že by Hrdina zkřížil cestu tomu, kdo se má teprve narodit? Není čas… A támhle už jde: dlouhé tělo dlouhé kroky dlouhé nohy dlouhé věty dlouhé řasy dlouhé chlupy dlouhé šaty dlouhé pohledy dlouhé myšlenky na dlouhé všechno. Je to umělec, to je všechno, co ode mě smíte zatím vědět.
Štěrbina
Tam, pod svícnem nekonečných vymývání mozků, se klubal plán. Nebo spíš: takový malý nápad. Nebyl neuchopitelný; dal se uchopit a dokonce i pochopit. Přes rozezvučené žaluzie prosvítal krutým kotoučem žhavé budoucnosti, a proč? Protože rostl. Pomalu mohutněl do své malosti, jako slunce v umírání promarněných let, takže ho uchopte do rukou a nechejte si propalovat kůži, pak maso, pak duši.
První uchopení: "Vypadáš furt stejně." řekl si pro sebe - dovnitř – Kdokoliv, když se na sebe díval do a ze zrcadla. „Ale přesto jinak.“ Doplnil a zkoumal ztuhlé prsty. Když jimi hýbal, vydávalo to takový ten zvuk, který slyšíme ve starých stodolách, kdy nám v hlavě straší průvan.Vzpomínal…
Před tím to bylo takhle: Kdokoliv šel k doktorovi. Na tom by nebylo nic pozoruhodného, kdyby tam nešel kvůli jisté věci. V čekárně strávil jen pár minut, byl tam ve správnou dobu. A vůbec, jen mezi námi, Kdokoliv byl vždy ve správnou dobu na správném místě, to vám řikám. Když tam tak správně čekal, honily se mu hlavou sny předešlé noci. A ty sny nebyly správné. Většinou člověk na sen brzy po probuzení zapomene, pokud si ho nezapíše, ale některé, třeba tento, kdy ruka loupala skořápku lebky a dostávala se dovnitř, na měkkou tkáň, k bílku a tomu ostatnímu, zůstávají v rýhách dlouho. Kdokoliv tedy seděl v křesle a ve tváři měl výraz zvířete v kravíně u koryta do té chvíle, než se otevřely dveře a on se vytrhl a zvedl. V ordinaci to bylo sterilně bílé, chladné, sestřička si sedla ke stolu a začala vyšívat, doktor zíral z okna, nehýbal se. Jen obrazovka na jeho stole mrkala, jako kdyby to bylo něčí oko. Kdokoliv si odkašlává, doktor se trhnutím otáčí, sestra dál jede jehlou mezi vlákny látky, doktor zmateně podává ruku Komukoliv, ten zmateně přijímá mrtvou rybu, která včera nakonec nebyla k večeři, úsměv, nejdřív MUDrův, pak pacientův. „Co vás tíží?“ Ta věta příchozího vrátila zpátky na zem, v duchu si oddechl, znovu byl na správném místě, navázal: „Pane doktore, dřevění mi nohy.“ Sestřička decentně vybuchla smíchy. (Říkáte: jak může někdo vybuchnout decentně? Já říkám: pokud si zakrýváte oběma rukama ústa a smích je zabarvený potlačením, máte tu malou osobní erupci.) Doktor se však tvářil jinak: sevřené rty a podivně smutný pohled, strniště na tváři s nádechem šedého světla zvenčí a bíle zářících stěn, jako by ho prohlášení vůbec nepřekvapilo, jako by ho čekal. To Kohokoliv vyděsilo a jeho strach se zrcadlil v doktorových očích. Bylo váhavé ticho. Pak: „To vás přejde. Vezměte si tenhle předpis.“ Něco čmárá na jakýsi papír, lije nažhavený vosk, přikládá pečetítko. „Tady.“ Dodává, podává a obrací se tváří k oknu. Sestra mlčky dělá to, co dělala od začátku. „Nashledanou.“ Zamumlá, aniž by se odvrátil od okna. (Neptejte se mě, co je venku. Není to důležité. Parkoviště, lunapark, smetiště, módní přehlídka, pohřeb, stále větší stín, všechno jedno. Když už jsme u toho stínu: taky máte pochybnosti? Kam se dostanete, jestli vydržíte číst dál? Kam se dostanu, jestli vydržím psát dál?) Kdokoliv se podívá na papír: samé přihrádky, záhadné kolonky a hieroglyfy, k tomu všemu dole visí červená pečeť jako růže v dandyho klopě. „Díky, nashledanou.“ Konečně odpoví a odchází pryč. Stojící za zavřenými dveřmi, slyší ještě ozvěnu smíchu, ale to už je dávno uzavřené, mrtvé. Je vyvedený z míry. A teď se vám konečně můžu pochlubit: Je můj! Je snem chyceným nad hlavami indiánských dětí někde ve vigvamu dvěstětřistačtyřista let zpátky na dobytém kontinentě. Není úniku.
Všechny loutky jsou stejné: bez výrazu; bez šance; bez smrti; bez života; bez kůže, bez záře, bez onoho světla, které se jakoby vysmívá nastaveným tělům ležících na deštěm strávených lavičkách. Tato byla ale zvláštní, takže neplatí, že všechny loutky jsou stejné, přidejte si na začátek tohoto odstavce slovíčko „skoro“: netrčely z ní provazy a nevedly směrem k Loutkářovým zdřevnatělým prstům. Já to přece musím vědět! Ty provazy nebyly hmotné a vyrážely z každého centimetru, milimetru, mikrometru, nanometru, z každého póru, z každé části tkáně, z každé buňky. Spojovaly živé dřevo loutky s každou molekulou vnějšího světa… A jak se zmítala, ta nezhasnutelná aura čar ji pronásledovala na okraje všech propastí, na úpatí všech hor, na oba břehy všech pádících vodních ploch.
Na břehu.
Ale to jsem se jen zasnil při pohledu do světla. Měl bych, ne, musím se posunout dále:
I Kdokoliv je na břehu. Neví a ani to netuší. Před očima má mozaiku střepů: klíč rachotící v dírce, raně ranní vize za zaprášenými okny, někdo vycházející do schodů, těžké oddechování, kroky. Znásilnění. Zase se mu vrací ta odporně sladká pachuť života; probudila se, probudil se. Uvidí na vzdušném podkladu čočky svou sítnici: řeky žil a nervů na dokonalé obrazovce. Cítí se jako rekvizita z videoklipu: hudba dusající ve spáncích, živá melodie a sledy představ.
Tvář před tabulkou nepropustného skla, ta lebka obtěžkaná masem a nižší hmotou, se vlní jako moře dun proťaté nezaznamenatelnou čarou a sestrami dalších. Moře stínů a vlny… a desítky a stovky a tisíce podob světla… skosených mečů prorezlých časem… A vlasy… bombardované kyslíkem, ó dva kouzelné váčky lidství pohřbené v kryptě, ve svědomí, dosud promlouvají polosny, nechť jsem jejich tlumočníkem: jsi člověk? proč jsi člověk? jsi hrdý na to, že jsi člověk? už sis zvykl na to privilegium? Je to pro tebe známá věc, podmínka k tomu, aby ses zase stal zvířetem? A kůže samotná, na tváři hledá svůj tvar v rychle ubíhajícím úsvitu skrz plaňky plotu… Oko mrká, střih a teď stojí před zrcadlem, zaostřuje plíživou slavnost buněk
Druhé uchopení: A to… A tohle… A tohle všechno přišlo ráno k oknu, otevřelo okno, doširoka otevřelo víčka: dívalo se přímo do kamery… Kdokoliv oholený stál a díval se ven. Zlaté dálnice fotonů i úhly kamery ho tiše sledovaly a svět, ten všudypřítomný loutkář ho svazoval pavučinou ke svému obrazu. A dál: temný smích letí, plní díry ve hlavách plachtících holubů, pohled na Kohokoliv a pohled na jeho zmenšující se obraz orámovaný oknem… úhel pohledu se však zvětšoval, rostl, vytvářel průniky rovin, dimenzí, nekonečnou galerii obrazů (A smích, temný, chladný, jako zrezlá čepel vnikal do pulsujících bludišť Kohokoliv.). A kamera mizí, její obsah bude bobtnat v mozku oběti. A budou se dít věci – obrazy.
Zvětšující se obrazy.
Skoky do lůna
Tyranizována prostorem, vzepřela se přírodě Loutka. Bez ohraničení a v radosti hodné boha, bojovala s nepsanými zákony, setrvala: neskočila z okna, aby její dřevěné tělo bylo naposledy probodáváno žhavým sluncem; aby si přátelé konečně sundali masky a řekli, ó né, no a?; aby si rodina klekla na bobek po ráně kladivem, říká, no nic, uděláme další a ten ta to další mezitím roste bobtná zanechává za sebou podobu pulce (A co já? Já s osmi končetinami, na rozhraní světů? Já jsem přeci taky rodina. Mé tři páry očí sledují ten proces, tu recyklaci, vznik a zánik, jejich kolotoč, řetízkový, před poliklinikou, v mých sítích); aby se rozzářil pečlivě střežený pokojíček v hlavách pokrytců; aby se rána rychle zhojila; a aby nenarozené děti vyšly do ulic v baňkách ve vejcích ve hračkách svých neznámých otců; a aby se dál měnily konfigurace mozků – aby se překrývaly; a aby rázem shořely střechy starých domů; a aby se jako švihnutím biče začalo znovu, na práchnivějících základech.
Nic takového se však nestalo.
Žádné aby a a aby se nesplnilo…
Kohokoliv by napadlo, že na něj někdo hraje habaďůru, takže buďme nenápadní a posaďme ho zkoumajícího předpis. Brýle na nose, před očima, před mozkem. Cloumají jím pochybnosti, to víte, všechen ten smích za dveřmi. Ale třeba se mu to jen zdá, poslední dobou má pocit, že se nějakým způsobem míchá jeho žitá realita se sny. Kolikrát se načapal, jak hypnotizuje zeď, projíždějící auto, dokud nezmizí ze zorného pole, výlohy obchodů s textilem, uřvanou nervózní tvář prodavačky, makety lidí, řeznictví, nevinné prasečí hlavy za sklem a usměvavé za pultem, bez zjevného důvodu.
„Asi ty prudké návaly letargie znamenají duševní nerovnováhu, říkám si, ale co ten umrtvující pocit šířící se od nohou až kamsi do synapsí?“ (Ano, uhádli jste, je to něco jako orgasmus. Dlouhý, stálý, jiskřivý balzám na nervy.) „Dnes je úterý, nebo už středa? Dnes je den, kdy dřepím s kusem papíru v kavárně, před ní, za stolem, zase stoly, člověk je obklopen samými stoly, na židli, zase samé židle, rozvrzané obratle, otřesy v míše, bolest, já pod slunečníkem, jak to, že dnes někdo ztlumil zvuky na ulicích, v činžácích, na náměstích, v celém městě? Nebo mi mizí sluch?“
V obchodech se cítil nesvůj. Jako kdyby se stával součástí sortimentů, jako živá neživá figurína mezi neživými.
Krev dál teče v korytech – donedokonaléhokola – ve výšce rozeklaného dubu sepjatých dlaní sterilních panelů, kde kdysi dopadaly ocasy bičů na záda ramena šíje otroků, tam, kde teď běží nohy pavouka po provazech pavučin. Loutka teď stojí, horní polovina těla společně s vlákny šatů skrývá před světem dolní polovinu: dívá se z okna panelového pekla, kde spolu mrdaj jak králíci, žerou, chroupají, hýbají nosíky, tváří v tvář zbytku. My za ní: vidíme obě poloviny dřeva Loutky. Ano, vidíme ji, temnou siluetu Loutkářova dítěte, jak hoří temnotou do dne, ruce rozpažené, sama křížová neposvátnost, opírající se celou tíhou o rám okna. Za zády dočasně ukřižované Loutky se ozývá rozpačité šeptání, zatímco před ní, v jejím poli působnosti, se pro ní mlčenlivě rozkládá život. Svět viděný Loutkou…
Ano, ten obraz měl v sobě něco z Ježíše: dřevo, břímě jí vrostlo do ztužovaného masa a ona tam stála jako vyřezaná z mrtvého stromu. Je jako zlý sen chycený do vláken, její vlastní vysrkaná mrtvola prosvítající pod něčím dohledem. Sny, jaké je tajemství snů? Co je v nitru Labyrintu? Bezedná propast, do které hodíte kámen a postupně šedivíte, vaše kosti se pomalu svlékají smrdutým striptýzem, když marně čekáte na zvuk dopadu, na znamení konce, protože tahle věta je bez dechu, bez konce, bez země pokryté mrtvolami budoucích válek, plná výhružných gest, plná teroristických útoků, neviděných propadlišť? ("Mlč už! Drž hubu! Musíme se vypařit, necháme ho tady... nehejbá se, dej sem tu pálku, mizíme, slyšim poldy, dostal co proto, icik": prostě napíšu jen): Dost vyčpělého patosu a zpět ke snům: Co se jí zdálo? Co se jí jen tenkrát zdálo, když ležela nepřikrytá, nepohřbená, s víčky, zataženými oponami, s ohoblovanými stehny, s kůží, bledou, lesklou, přesto suchou, jako kdyby se pot stal lakem?
Existuje snad způsob, jak se dostat někomu do hlavy? Ne. Zatím ne – věda dosud nedozrála na to, aby viděla na sny lidí loutek. Počkejme si, jednou se dočkáme.
Otřesy prstů. Prohlížení dlaní. Rýhy. Delty dvou řek a rukotřesení. Palec. Rýhy. Na rýhy. Co si má člověk myslet, když si prohlíží dlaň a palcem masíruje červy pod kůží? Otázkou je, jestli je kůže pořád kůží, svaly svaly, oči očima, mozek mozkem. Otazníky? Jsou všude kolem. Ve věcech. Podívejte: polopřímka oko – vlévání do moře – nekonečno. Kdokoliv si prohlíží svou kůži, která přestává být a v hlavě mu myšlenky zapouští kořeny, aby přežrané shnily:
Ztrácím cit. Vládu nad končetinami. Něco jako hadi se mi šíří nervy. Pohyby přestávají být mé.
Strach.
Pořád mám schopnost vnímat. Myslet. Ale myšlenky přicházejí nevítané a já je nemůžu vyhnat. Něco na nich mi nepatří.
Nevím co.
Nečekaně se ozývají pohnutky. Nemohu odolat. Jedna má část by je zprovodila ze světa jedním dlouhým škrtem, ale ta druhá je vítá chlebem a solí.
Mravenčení.
Ztratil jsem předpis.
Nit.
Nevím kde.
Spojuje útržky paměti v celek, minulou noc byl na mnoha neznámých místech a dost toho vypil, ptá se sám sebe: "Jak se to stalo? Jak se jmenoval ten člověk s náčrtníkem? Pořád mám před očima tu jeho červenou tužku, jak mi s ní šermuje před obličejem." Jeho ženu tento monolog probouzí, bylo směšné, že mluvil docela nahlas, a přeje mu dobré ráno, a místo odpovědi je jí nabídnuta cigareta.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 76 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
