|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Aha ::
| Vždycky, když dávám všanc čtenářům něco prozy, ta mám chuť napsat jim - promiňte, už to víckrát neudělám:o) |
| |
|
|
Je ráno, ale slunce se ještě neodvážilo protřít oči sobě ani mně. Tak tu sedím v ranní tmě, koukám z okna, potřebovalo by umýt, na postupně zhasínající pouliční lampy a dochází mi, jak moc se bojím tmy. Je to dětinské, ale co má být. Každý máme něco. Někdo šílí z uzavřených prostor, jiný z pavouků, já holt ze tmy, těm dvěma zmíněným se dá nějak vyhnout, ale zkuste se vyhnout tmě, tak zkouším každý den, tedy noc, jako pes…a účty za elektriku hladově hltají velkou část mého měsíčního příjmu….
Teď tu sedím, lampy zhasínají, mám strach ze tmy, i když , počkat, mnohem menší, než je běžné, jako bych tušila, že se může objevit ještě něco horšího, než je tma. Jsou má tušení správná?
Uvidíme. Raději ne, je dobré vědět, ale někdy je lepší žít v blahé nevědomosti.
Ťukla jsem dlaní do vypínače na stěně – nic, žádné budiž světlo se nekonalo, tak znova, nic, znova, nic …. Ruka mi kmitá po plastovém klikátku, které výsměšně poprskává - cvak, cvak, ale žárovka stávkuje. ,,Sakra, sakra, sakra!“ Ulevuju si a konečky prstů, stále dlícími na vypínači, se začínají procházet mravenečci, brní mě už zápěstí, rameno, před očima se mi roztančily barevné střípky jako ty z kaleidoskopu – seskupují se do různých obrazců – jé, kytička - jeden plynule přechází v druhý – jé, diamant – třetí až v …., podlomila se mi kolena, už mnohokrát jsem zakusila tvrdost země při volném pádu, ale proč i dneska?
V koleně ruplo. ,,Auuuu!!!“ Plácnu sebou na znak a zírám na bílý strop, který ovšem v tom ranním šeru zdaleka tak bíle nevypadá, vlastně vypadá tmavě, nebojím já se tmy? Jasně že jo, bojím se tmy a bojím se teď?
Strop se proměnil ve filmové plátno – co nám hrají? Běží úvodní titulky, hlavní role – já, vedlejší role – já, střih, kamera, režie, kostýmy – je tu něco, co nedělám já? Naléhavě mi tepe v hlavě. Že bych byla tak všestranná, krom toho, že jsem často ironická?…
Neúprosně do mě vniká chladná ruka podlahy a mazlí se s mými ledvinami – jejej, zase bude zánět, kolikátý již? Jak to zase vysvětlím doktorovi, když jsem slíbila, že se budu o ty své orgány pečlivě starat? ,,Neruš!“ zahaleká na mě hlas z filmového stropu. ,,Fajn,“ poddávám se, čím dřív to dokoukám, tím dřív si budu moci záda zabalit do něčeho vhodnějšího, než je mrazivé lino..
Ráno, vařím si čaj, pouliční lampy zhášejí, zvonek se probudí ze své letargie a láká mě ke dveřím – volá: ,, Alou otevřít, někdo čeká na vpuštění!“ Otevírám dveře a tam - co tam?!…
Tam spíš jen tušení toho, co by to mohlo být…..brrr. Má fantazie nezná hranic, kéž by znala. Začínám proklínat své filmové Já.
,,Ježíš, jsem snad pitomá, že jsem otevřela, muselo mi být jasné, že to bude průšvih….slečno režiséroherečko, tohle se vám nepovedlo, sakra nepovedlo… Tak aspoň zdrhej!“ Vykřiknu ze své pozice ležmo a snažím se zvednout, jako bych chtěla hlavní hrdince, sobě, ukázat, jak to má udělat, ale stejně jako na ,,plátně“ ani v reálu se nehnu, teda vlastně hnu ovšem lokomocí, kterou se dá přemístit z místa na místo, se to nezvat nedá, spíš se jedná o jakési chaotické chvění, které se mnou žertovně prohání stále silněji a s větší razancí, dokud sebou nezačnu házet jako kapr na dně prázdné vany. ,,Fajn, tak co třeba zavřít oči, možná by to pomohlo,“ zašeptám do prázdna.
Přivírám víčka, ale jakási perverzní zvědavost je opět roluje vzhůru - zpět do pohotovostního postavení…Div mi oči nevypadnou z důlků…Vtom ztuhnu…Hrůzou nebo čím. Jsem napjatá jen prasknout…. Auuuu, něco mě bodlo - do ruky, do nohy, do obojího? Nedokážu to určit, vždyť se cítím i necítím zároveň..
Jemné poplácávání po tvářích, odkud to přichází, film skončil? Jak dopadl? Kolikrát jsem ho již nedokoukala, dozvím se někdy, co se se mnou stane?
Bulvy se odblokují ze své strnulé vyboulenosti, snažím se zaostřit - ,,Jé mami, co tu děláš?"
Dívá se na mě trochu posmutněle, starostlivě, pomáhá mi na nohy….,,Nejsem Vaše matka…“,,Aha,“ špitnu, je mi hloupé zeptat se, kdo že to vlastně je, dotyčná jako by vytušila mou rozpačitou nesmělost. ,,Jsem přece Vaše ošetřující lékařka.“ ,,Aha,“ ta informace měla pro mě sdělnou hodnotu asi takovou, jako kdyby řekla, že je ufon z Marsu. ,,Měla jste další epileptický záchvat.“ ,,Aha,“ připitoměle odpovídám, zatímco mě ukládá do postele, připojuje infúzní vak na kanylu zavedenou do pravého předloktí a přikrývá mě bílou dekou, na níž je vyražený nápis FN neurochir….. ,,Aha“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 23 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 44 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 140 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
