obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Chceš realizovat své sny? Probuď se!"
Joseph Rudyard Kipling
obr
obr počet přístupů: 2915447 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39655 příspěvků, 5754 autorů a 391057 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Detektiv? Pche ::

 autor Zlatovous publikováno: 24.04.2007, 22:51  
Krátká povídka o poněkud zvrhlém detektivovi, který se zúčastňuje vyšetřování vraždy.
 

Temná obloha byla poseta mnoha tu menšími, tu většími hvězdami vrhajícími spolu s měsícem jemný svit na krajinu líně ubíhající pod opeřeným bříškem letem unavené vlaštovky. Letěla z daleka, z krajů, které jsou mnohými považovány za neúrodné a divoké, a pomalu mířila podél tiše zurčící řeky až ke shluku obrovských budov tyčící se do výšky, k vodou nasáklým mrakům.
Město bylo oproti potemnělé krajině přehlídkou nejrůznějších světel, bodající svými zářivými konečky do očí malého létavce. Ten začal z velké výšky klesat dolů, do světel tvořící pravidelné uličky. Zanedlouho mohl pozorný posluchač zaslechnout slabounké švitoření ptáčat, k nimž se starostlivá maminka každým okamžikem přibližovala. Bylo možno zaslechnout i jiné, daleko více znepokojující zvuky. Jekot, který drásal uši a usedavý pláč, který naopak trhal srdce.
Zatímco ptáček láskyplně krmil své potomky ulovenou kořistí, o pár metrů dále se dělo něco úplně jiného. Něco, co nepředpokládal žádný ze tří účastníků hádky, která se právě odehrávala za zataženými roletami nevelké místnosti činžovního domu.
„A…Ahoj m-miláčku. Co tu d-děláš tak brzy?“ Zděšený hlas patřil ženě, která překvapeně hleděla na svého muže přes závoj slz.
„…“ Manžel chvíli otvíral pusu jako kapr toužící po nadechnutí, a střídavě těkal na svou ženu zabalenou v dece a na muže, který se právě narychlo oblékal a snažil se působit dojmem, že tu není. Nešlo mu to.
Nakonec se vysoký muž, smáčený deštěm a unavený prací, odvrátil a se slzami v očích, šel pomalým, zlomeným krokem na chodbu, kde chvíli něco hledal v obstarožní šatní skříni. Po několika vteřinách se vrátil s černým předmětem v ruce a zamířil na svou manželku. Napůl oblečený milenec se právě protahoval oknem ven.
„Ne! Miláčku… Prosím…“ Zalykala se žena, obličej smáčený slzami. Vysoký jekot se otevřeným oknem roznesl do širokého okolí. Dva výstřely křik ukončily a zlověstně zahřměly. Chvíli bylo ticho.
Pak se bouřka ozvala znovu.

* * *


„Dobré ráno, komisaři. Co pro mě máte tak důležitého, že jsem byl nucen ve čtyři hodiny ráno přijet z jednoho konce Berlína na druhý v tomto hrozném počasí?“ Nerudný hlas patřil muži, který si právě sundal promočený kabát a černý klobouk. Svlékl si koženou rukavici a podal ruku vysokému policistovi v černé uniformě.
„Dobré i vám, detektive“ muž stisknul nastavenou ruku a pokračoval v hovoru. „Taky z toho nemám radost, ale máme tu vraždu asi pětatřicetileté ženy. Podle svědka, té dámy, co jste měl možnost vidět u dveří, se vražda odehrála před čtvrt hodinou. Podle výpovědi slyšela křik a potom výstřely. Viděla z bytu odcházet manžela oběti-“
„Chci s ní mluvit“ usekl komisařovo povídání rázně detektiv. Zatímco poslouchal, zapálil si houbový doutník, jimiž byl detektiv proslulý, a v mysli chladně kalkuloval. Takových vražd už viděl spoustu na to, aby ho vyváděly z míry.
Zavražděná žena v rozházené posteli znamená nevěru a následnou pomstu ze strany manžela. Blátivé šlápoty v koberci ukazují, že vrah opustil místo činu ve spěchu. Ne, aby se ukryl před policií, ale aby dokonal to, co začal. Dokořán otevřené okno dávalo tušit, že nejen pachatel se snažil zmizet co nejrychleji.
„Ah, zajisté, je támhle. Můžete si s ní promluvit.“ Komisař ukázal na postarší ženu menšího vzrůstu, která se zrovna bavila s ospalým četníkem. Držela v náruči zrzavou kočku, a jemně ji hladila po zádech. Když se k ní detektiv přiblížil, nevšimla si jej.
Zřejmě porucha zraku, pomyslel si detektiv při pohledu na tlusté brýle.
A sluchu, dodal potichu. Žena totiž nereagovala ani na jeho pozdrav. Možná proto byl mladý strážník tak podrážděný a nervózní.
„Dobrý den, madam.“ Muž s doutníkem v ústech téměř křičel. Až poté se na něj žena překvapeně podívala, jako kdyby viděla ducha.
„Panáčku, nemůžete mě takhle strašit. Jak jste mě vylekal, no jéje.“ Lamentovala babička nahlas a sepjala ruce, div že ji kočka nevypadla z náruče.
„Omlouvám se, ale potřebuji se vás zeptat na pár věcí. Tak za prvé, kolik jste odtud viděla odcházet lidí?“ Otázal se detektiv trpělivě a potáhl doutník. Špička rudě zažhnula.
„Jen jednoho, no. Mladého Hanse, hned potom co…“ stará žena se dala do usedavého pláče „co ji zabil. Já tomu eště teďkom nemůžu uvěřit, pane policajt. Pamatuju si, jak tu běhal kolem baráku a tahal kačírka na provázku… A teď tohle!“ Další příval slz. Muž s doutníkem v ústech galantně nabídl ženě kapesník a položil další otázku, tentokrát trochu netrpělivěji.
„Madam, potřebuji se zeptat ještě na něco. Koho jste viděla přicházet ještě před vrahem? Byl tu ještě někdo?“
„Jasně pane policajt, byl tu eště jeden, moc dobrý kamarád vod pana Hanse a její ženy. Menuje se Gerik, a s Hansem byli nejlepší kamarádi, uličníci dva. Pamatuji si-“
„Víte kde bychom ho mohli najít teď? Jde mu o život.“ Detektiv poslední větu zdůraznil zvýšeným hlasem a upřeně se ženě zahleděl do očí, jakoby se snažil vyčíst odpověď. Tím jen ženu více znervózněl.
„Já… já nevím pane policajt, nemůžu si vzpomenout takhle z hlavy. Já ho pořádně ani neznám víte.“
„Detektive!“ zavolal na něj komisař a přiběhl k němu s nějakou kartičkou v ruce. Ukázalo se, že je to občanka nesoucí jméno Gerik Manhaben. Samozřejmě na něm byla i adresa.
„Jedeme tam.“ Rozkázal detektiv trochu rozespale a potáhnul z doutníku.

* * *


Noční jízda po Berlínu je nádherná i za hromobití, které dnes panovalo. Tedy za předpokladu, že jedete centrem a ne po rozblácené cestě vedoucí kamsi na venkov. Auto nepříjemně drncá, skáče a nutí k přemýšlení nad takovými věcmi, jako jak krásně by bylo doma v teplé posteli. Člověk se pak ani nemohl soustředit na případ.
Proto byl detektiv rád, když auto zastavilo před domem hrozící zřícením každým okamžikem. Vystoupil, prásknul dveřmi a zamknul je. Detektiv šel sám, tak jako obvykle. Nadřízení to nevidí rádi, ale vždy to okomentuje větou „Když jdu sám, pachatel nebo svědek se bojí jen jednoho policajta, ne celého okresku.“ Vždy mu dali za pravdu, přesto ho za to neustále masírovali.
Detektiv si přitáhl kabát ještě těsněji kolem krku a promrzlou rukou v kožené rukavici zazvonil na zvonek. Zacinkalo to, a dlouhou dobu nebylo slyšet nic jiného, než bubnování kapek dopadajících na střechu. Po chvíli byly slyšet kroky, pak ale zase ustaly. Toto se opakovalo několikrát. Vypadalo to, jakoby se dotyčný rozhodoval, jestli má otevřít nebo ne. Nakonec ale dveře přeci jen otevřel, a tak před detektivem, který opět pokuřoval houbový doutník, stanul pohledný chlap, vysoký jako hora. Tedy, normálně takhle určitě vypadá.
Teď z něj byla troska, ve zpoceném tílku a s ušmudlanýma kalhotama. V ruce držel láhev whisky, a v ústech cigaretu. Nepříjemně páchl po alkoholu a tabáku, což detektiva vůbec nepřekvapovalo. Podobných milenců viděl už desítky. Většinou skončili stejně.
Důvod detektivovy návštěvy byl totiž jiný, daleko zvrhlejší než ten, který by se od muže jeho postavení očekával. Chtěl prostě vědět, jak to dopadne tentokrát. Dnes tu byl jen jako pozorovatel mávající odznakem. Nic víc, nic míň.
„Dobrý den, Geriku. Rád bych s vámi mluvil. Mohl byste mně pustit dovnitř? Neublížím vám.“ Detektiv pronášel slova klidně a vlídně, snažil se tak dostat do přízně zkrachovalého milence. Povedlo se.
„Jó… škyt… Pojďte dovnitř, pane policajt.“ Opilec mávnul rukou směrem do domu, div že neupadl. Narovnal se, počkal až detektiv přejde a zabouchl dveře. Vedl jej potemnělým a promrzlým domem až do místnosti, z níž bylo slyšet plápolání ohně a praskání dřeva. Oba se usadili do dvou křesel, které vykazovaly značné známky stáří.
„Víme, co se stalo vám a vaší přítelkyni.“ Začal detektiv bez okolků. „Máme podezření, že vrah bude chtít dostat i vás, aby dokonal pomstu. Nebojte se, jsem tu abych vás ochránil. Zanedlouho přijedou další policisté, a společně počkáme na pachatele.“ Dokončil větu detektiv. V průběhu hovoru položil na stůl diktafon, který teď zaznamenával každé slovo.
„Je… Mi to líto-o, víte? škyt… Von to není žádnej vrah, teda teď už jo… Ale předtím to byl normální chlap, fakt dobrej a čestnej. Pracoval často v zahraničí, prodával prý počítače nebo co. Jeho žena, jako Jana víte, byla často sama, a my dva se znali už z dřívějška. Pak… Pak se to prostě nějak zvrtlo a my-škyt… jsme prostě v tom pokračovali. Von vo tom nic nevěděl, jako Hans, tak to bylo v pořádku. Až do… do…“ Poslední slovo nedokázal vyslovit. Jen se na detektiva omluvně podíval, a pak svěsil hlavu a začal brečet.
„To bude dobré…“ Detektiv se jej pokusil slovně utěšit. „Nemáte tu někde záchod? Docela jsem spěchal, tak…“ Změnil náhle téma. Opilec mu jen nepřítomně pokynul hlavou a ukázal, kudy se má vydat. Nepřestal plakat.
Vyšetřovatel se vydal po schodech do druhého patra a zahnul doprava. Otevřel dveře, a objevil se v nevelké místnosti se záchodovou mísou a malým oknem, kterým viděl přímo na příjezdovou cestu. Po zmáčené silnici se k domu blížilo auto. Nebylo však policejní. Detektiv tušil, kdo v něm sedí, přesto nespěchal a dál zaujatě pozoroval a naslouchal svému okolí.
Auto zastavilo hned vedle vozidla policisty. Vystoupil z něj černě oděný muž, hlavu měl proti dešti chráněnou širokým kloboukem. Zamířil ke dveřím. Cinkání se tentokrát neozvalo, kroky už ovšem ano. Vrah chtěl svou přítomnost tajit až do posledního okamžiku.
Vzdalující se zvuky chůze dávaly tušit, že muž jde do obývacího pokoje. Klapání bot ustalo a místo toho se ozval zvuk natahovaného revolveru. Pak se k nim přidali i další zvuky. Lidské hlasy.
„Svině…“ šeptl vrah.
„Ne, nedělej t-“ Výstřel se se zaduněním rozlehl po celém domě, a umlčel tak oběť. Nadobro. Detektiv přesto stále nevyšel ze své skrýše, čekal totiž ještě na něco.
Druhý výstřel se domem roznesl s ještě větší razancí, než ten předchozí. Teprve teď detektiv otevřel dveře a zamířil po schodech dolů.
V obývacím pokoji překročil mrtvého muže, který křečovitě svíral malou pistoli. Posadil se do křesla, zapálil si doutník a čekal na příjezd policie.
„Vždycky to dopadne stejně.“ Pronesl detektiv a zapálil si doutník.


 celkové hodnocení autora: 88.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 82 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 estel 26.04.2007, 16:46:13 Odpovědět 
   Přidávám se k Pavlovi, že věty na začátku jsou tak dlouhé, že jsem se v nich poněkud ztrácela. Když ses na psaní v pozdějších odstavcích přestal soustředit, tak se to srovnalo a sloh byl čtivý.
Atmosféra příběhu byla dlouhá, vytkla bych snad jen přímou řeč, kterou se představuje detektiv, která je na přímou řeč moc květnatá a nehodí se k charakteru postavy.
Napsat příběh o detektivovi, který rád pozoruje vraždy, není špatný nápad ale pointa byla trochu schozená tím, že konec se dal očekávat delší dobu.
Poznámka k přímým řečím: pokud věta po přímé řeči pokračuje, píše se čárka před uvozovky. Tedy „Chci s ní mluvit,“...
Tempo příběhu je dobré, není zdlouhavý ani příliš nepospíchá.

Možná by nebylo od věci se na konci vrátit na začátek a připsat tam ještě něco o vlaštovčí rodině.
 ze dne 26.04.2007, 17:32:38  
   Zlatovous: Děkuji za obsáhlý komentář, aspoň vím, čeho se příště vyvarovat. Zkusím ještě rozšířit konec podle tvého nápadu. Ještě jednou díky za komentář, dost mi pomohl
 Pavel D. F. 24.04.2007, 22:50:12 Odpovědět 
   Zvláštní povídka, vrah je znám hned na začátku, detektiv nic moc nedělá, mrtvol přibývá… První věty začínají bohatým stylem, možná bych řekl až překombinovaným (svítí hvězdy a měsíc a budovy se tyčí k vodou nasáklým mrakům). Místy do očí uhodí špatné skloňování. Trošku doladit a bylo by to dost dobré.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Čtyři a půl rok...
Atisa
Dnění
Monique
Jak jsem se uči...
media
obr
obr obr obr
obr

- Té mezi jmény marii
jindra
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr