» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"

estel

počet přístupů: 2141803

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303548 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Pod pláštěm mlhy ::

Arvinej	publikováno: 25.04.2007, 13:23

Druidská povídka, která skončila na 9.místě v MTP 2006. Téma bylo Síla vs. magie - fantasy.


	Odkudsi zdaleka na mořskou pláž dolehla slova pronášená mocným mužským hlasem. Možná je přinesl vítr. Ale možná také ne. Bylo to zaklínadlo. Chvíli se nic nedělo. Pak jasná obloha tam, kde se stýkala s mořem, vyvrhla temné mračno. Za obzorem se začala objevovat další oblaka v souvislé řadě, kam až šlo dohlédnout. Od vody zadul silný vítr s početnou dávkou soli a vydal se na dlouhou cestu za tím, kdo ho zavolal. A temné mraky ho následovaly. Vítr uháněl po pláních, čechrajíc vysokou trávu a pozdně letní byliny, a nadnášel první letošní babí léta. Čím dál pronikal, tím větší nabíral rychlost po holých rovinách, jenž se v dáli zvedaly do mírných kopců. Za ním se táhla nekonečná čára oblaků, ohlašujících změnu ročních období. A tam vzadu, kam by jen málokdo dohlédl, sjížděly nažloutlé blesky. Ale to už vítr byl dávno pryč na nízkých úbočích malé vrchoviny, která vytrvale pokračovala stále dál a výš. Vyl v osamělých remízkách; lechtal bučiny, doubí i osiky. Zpíval o podzimu, jenž mu táhl v patách jako host, který se zastavil na pár dní, než přijde bílá paní zima s chladným vyjadřováním a podmračeným obočím. Pojednou se vítr rozrazil o temnou stěnu prastarého lesa smrkových velikánů, čnících temnými špicemi až do nebe. Ve snaze letět stále vpřed k cíli v dálce, trhal z jejich větví bílou mlhu, jenž tady nahoře značila spíše začátek mrazů než konec léta. Kličkoval mezi kmeny, mimochodem rozšumívajíce jejich haluze, a cítil, že se blíží na místo, kam ho volali přes propast babích pavoučků v planinách, podzimu na vrchovině a zimy v horských hvozdech. Mlha letěla s ním a zhášela světlo a teplo ve větvích, kde si ještě nedávno hrály veverky. Prodrali se spolu skupinou válečníků, které nečekaně objevili na stezce napříč kraji. Pro zábavu zacinkali na jejich zbraních – mečích, sekerách a šípech. Opustili je, poslouchajíce zvuky mumlaných kleteb směřovaných proti bohům, jenž jim nedopřáli cestu ještě za slunných dní. Vítr s mlhou zapletenou ve vlasech, letěl chmurným lesem dál až dospěl ke svému cíli, odkud ho volali magickými slovy vysocí muži v kutnách. Obtáčeli ve víru kruh jehličnanů – smrků, jedlí či snad vzácných tisovců – a stoupali výš až k mrakům, které s sebou přitáhli zdaleka. Dole, uprostřed víru, stála mohyla, oltář nebo možná obelisk, na který druidové pokládali dary bohům, obzvláště svému patronu, mocnému Zelenému muži, kterého dnes vzývali a volali. Vedle misky s čistou vodou z nedalekého potoka ležely mocné byliny, jejichž vůni si povětří zaplétalo do vlasů. Osm mužů, největších mudrců, pomalu přicházelo ze všech stran, aby několika kapkami své krve potřísnili vodu a byliny – vyvolali tak magickou reakci. Pronášeli přitom staré formule a hledali v mlze postavu ověnčenou listím, která nakonec přišla do jejich kruhu a přinesla proroctví. Zjevil se Zelený bůh. A Samhain nastal. „… přišel Den vaší zkoušky, kdy zjevíte své znalosti a umění, jež vám bylo svěřeno. Jestliže uspějete, váš život učedníků bude u konce a vy nastoupíte novou cestu, kde budete šířit víru a magii přírodních sil. Budete věrozvěsty nové éry, kde válčí jen ti nejtvrdohlavější, kde se lidé těší z darů země a bohů. K vaší svatyni míří oddíl sveřepých válečníků bojechtivého pána. Pokud se jim dokážete ubránit, budete hodni svého úkolu …“ Bylo několik hodin po obřadu, když se otevřely dveře Maargenova pokoje. Šel si nasbírat byliny potřebné na přípravu lektvaru, který mu umožní lépe využít své schopnosti Zeleného druida. Některé rostlinky rostly a především kvetly pouze o noci Samhainu, kdy je hranice mezi světy nejtenčí a zemí uniká největší množství podsvětní moci. Prošel jeskynními chodbami na povrch. Chodbami, které prošel tolikrát, chodbami, které teď opustí. Po mnoho lidských životů on i ostatní jejich Řádu očekávali Den zkoušky, a teď když konečně nastal, byli rozpačití. Zvykli si na život poustevníků, rozšiřujících osaměle své vědění. Zítra se jejich osud změní – budou muset opustit své výzkumy –, ale přece v něčem zůstane stejný. Pořád budou mít svého Boha, Zeleného muže, který jim bude ukazovat stezku za novým údělem. Cestování a šíření víry si bezpochyby vyžádá oběti, ale po smrti se příslušníci řádu znovu narodí a uzří svůj osud. Moudrost zůstane zachována. Na druhou stranu, nikdo nevěděl, co by se stalo, kdyby prohráli. Samozřejmě, že vyhrají – bojovníci, jakkoliv sveřepí, nemohou odolat vysoké magii. Ale přece jenom: Co by se dělo? Nesplnili by zkoušku a nebyli by hodni svého Pána. Ale možná že … Nocí svítil pronikavým světlem měsíc, ale v prastarém lese tvořil dlouhé a temné stíny. Bylo chladno, ale vítr už se uklidnil. Ve vzduchu byla cítit magie. Maargen vyrazil. Pouze Řád věděl, kde a hlavně kdy sbírat magické byliny. Po dlouhé procházce se vracel s kompletní sbírkou bylin magické noci. Jeho myšlenky bloumaly kolem obřadů, které bude ještě muset vykonat, sil, jež bude muset povolat, a ne jen jednoho ale více lektvarů, které bude muset připravit. To vše ještě dnes v noci. Cesta ho vedla kolem potoka, odkud všichni brali pramennou vodu. Nabral si také. Byl ovšem neopatrný a několik důležitých bylin mu spadlo do proudu. Pokusil se ještě nějaké zachránit, ale pouze se řízl o stříbrný srp u pasu. Když sáhl znovu do vody, nedošlo mu, co se může všechno stát. Ale to už bylo pozdě. Byliny, voda, krev… A měsíc Samhainu plul nocí dál. Zelený muž ho vedl napříč světy i časem, ukazoval mu mnohé z tajemství a stále se na něj ohlížel v očekávání čehosi. Lidé se míhali kolem a oni letěli dál vedeni paprsky síly, magického spojení, které Maargen nevědomky vyvolal. Stále mu unikal hlubší smysl této cesty za divy vesmíru. Pochopil až po probuzení. Bůh mu ukázal, jak je jejich Zkouška malá, a přesto kolik toho může rozhodnout. Jak může ovlivnit mnoho světů, jaký výsledek bude k čemu vést. Teď vše věděl, teď věřil že ani jedna strana nemá šanci vyhrát. Nikdo z nich by to sám od sebe nikdy nepochopil. Pomohla až náhoda. Pokud to tak ovšem Bůh od začátku nechtěl. Pamětliv obrazu Zeleného muže, oděného v listí, běžel do Svatyně a síní pod ní. Vzal to zkratkou přes malou loučku, kde se někdy cvičili v boji mečem, i když nejsilnější zbraní druidů byla vlastní mysl. Vítr, unášející šumícím lesem chladnou bílou mlhu, mu přinášel jenom ticho. Muž vyslovil několik zaklínadel a připoutal mlhu kolem sebe jako plášť pro případ, že by se někde poblíž skrývali očekávaní útočníci, přestože v povětří po nich nebyly žádné známky. Dostal se na prázdný palouk a rozhlédl se. Bylo pozdě. Vítr ho oklamal. Měsíc zapadající kdesi za skrytým obzorem se odrážel od zbraní válečníků napravo od něj. Nalevo stáli mágové, členové Řádu, ve svých tmavých kutnách s mocnými slovy v myslích, s rukama napřaženýma dopředu a obviňujícíma své protivníky. Magie i síla vyrazily současně. V zápalu boje nikdo nemohl vidět vysokou postavu uprostřed. Měla na sobě plášť z mlhy. Křičela a snažila se obě strany zastavit, ale marně. Obě veličiny se střetly v jediném bodě. Ve stejnou chvíli skrytému Maargenovi prorazil srdce meč a do těla narazila první vlna druidské magie. Vše bylo ztraceno. Probudil se na stejném palouku. Nikde nebyly stopy bitvy. Příroda žila dál. Vystoupal do Svatyně, provedl rituály – nehledě na roční dobu –, a očekával svého boha. Stále v něj věřil a doufal, že Bůh má vysvětlení. Zelený muž přišel. Byl jiný. A jeho hlas už nezněl tak, jako předtím. „… přišel jsem na tvou žádost, neboť jsi můj poslední vyznavač a žiji jen kvůli tobě. Tento svět již pro tebe není. Pro nikoho z nás dvou. Změnil se, vládnou jiní lidé, s jinými bohy a silami. Magie už zde nezůstala a svátky a tradice zemřely kdysi dávno. Musíš čekat. Vidím v dáli, že tento svět stihne pohroma a pak nadejde tvoje chvíle. Uzdravíš ty, co přežili a naučíš je, jak znovu žít pod mou ochranou a ochranou Beliho, Dony a jejich dětí. Vybuduješ náš nový svět a my tě učiníme vyšším a mocnějším mezi svými druhy, jenž budou kráčet ve tvých stopách …“ Maargen ztratil víru v Zeleného. Pokud pro něj neměl nic jiného než své rádoby moudré řeči, nemohl být už dále jeho Bohem. Matná postava rozplynula. Tak skončil poslední z dávných Bohů. Jeho duch se odebral do říše mrtvých, jež už byla dávno pohřbena pod ruinami mnohých civilizací, které přišly v průběhu času. Muž odcházející od oltáře měl v očích plamínky. Udělá něco jiného, něco, co mohou udělat jen ti jako on. Ti, kteří se zrodili na divokém pohraničí mezi magií a silou. Nechal svůj plášť z mlhy odplynout do neustávajícího chladného větru a za tichých pohledů temných smrků odešel z tohoto světa za údělem, který mu byl vyvolen kdysi dávno v jedné bezvýznamné půtce, která toho tolik změnila. V půtce, za západu Samhainského měsíce.


celkové hodnocení autora: 88.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.5		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 26		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	24.07.2007, 23:45:15

Trochu jsem se zasnil a na okamžik mi hlavou bleskl jeden příběh, který jsem kdysi četl "Lid bílé klisny?". Nebudu se do Tebe obouvat, protože každému vyhovuje něco jiného a já jsem Tvou povídku proletěl jako vítr, který přivedl temné mraky nad Tvůj kraj. Druidové a dávné doby měly pro mne vždy zvláštní kouzlo. Máš pravdu, když lidé přestanou věřit svým Bohům a jejich kouzlům, ti nakonec zemřou a upadnou v zapomnění... Chyb a překlepů jsem si nevšiml, snad kdybych četl Tvou povídku znovu. Když mne něco zaujme, tak se prostě začnu, no, to jsem celý já! :-)


ze dne 25.07.2007, 0:07:39
Arvinej: díky díky díky, ta myšlenka je vlastně původně převzatá od Pratchetta, ale mně se líbí, dá se ní krásně navazovat, stavět, bořit, co si člověk zamane. a konečně je to taky pravda.

Lakejja	07.05.2007, 11:09:29

tak... nápad je to vcelku zajímavý...druidy mám docela ráda (ikdyž nijak aktivně se o ně nezajímám) přesto mi ta některé informace o nich přijdou zcestné...z textu na mě vyznělo že keltové jsou monoteisti, což není a ani nebyla pravda. také přiřazení Řádu druidům mi přijde trochu...mno...mimo, ale to nemá nic společného s povídkou:-) Začátek je roztažený..zbytečně moc popisů, které jsou zbytečné...je to krátké dílko a na to je tam moc málo akce. po prvním odstavci jsem přemýšlela o nedočtení..Duddits má v tomto pravdu...podobně mne odradil Verne, když přes 20stran popisoval přechod přes sál dlouhý 10metrů. Knihu jsem odložila...popisy mi nevadí, ale čeho je moc, toho je příliš:-) Našlo by se tam pár překlepů, ale tak ty se najdou skoro všude a není to nic zásadního. Sem tam mi vadila skladba vět, což ale někohmu jinému může zase vyhovovat.


ze dne 25.07.2007, 0:06:30
Arvinej: díky díky díky, s tím začátkem se to má tak, že on původně byl kratší a předpokládal že jsem že celková délka bude delší, ale nestalo se tak. úvod jsem ještě trošku vylepšil, takže je delší a zbytek už prostě zůstal takový jaký byl. no v tom to je, já o tom vím, ale už tak nějak nevím co s tím, hrabat se v tom už nebudu

duddits	25.04.2007, 0:15:40

Napadají mě fráze jako „typický Arvinej“ ;) Dobře a poutavě napsané, se spoustou drobných detailů a náznaků… Příběh jako by byl podán trochu zašmodrchaně – alespoň mně se jej podařilo prohlédnout až po druhém přečtení (i když ta chyba může být celkem dobře na straně přijímače, přiznám se, že už dnes melu z posledního:))… Úvod se mně osobně líbil, přestože jeho popisnost se místy tvářila až zdlouhavě a některé čtenáře by tak mohl odradit… což by byla škoda. V téhle pasáži bych navíc vytkl použití výrazu „rozšumívajíce“ – sice se může zdát, že se k nastolené atmosféře hodí, ale při čtení působí spíše rušivě ;) Celkově tedy příjemné počtení – a na tom nic nezmění ani těch pár chybek, které by si šťoural vyšťoural :-)