|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303548 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Černá Třešeň ::
Prolog k zamýšlenému cyklu povídek, aneb: příliš dlouhé na to, aby to někdo měl chuť číst. :-)
S věnováním zdejší autorce, jejíž nickname mi byl inspirací.
A také: díky, Mathew. |
| |
|
|
Brno, srpen 2006
Tělo padlo s tupým úderem na dláždění, párkrát sebou škublo a to bylo všechno. Vlastně docela zklamání. Žádná srdceryvná hudba či rychlé kroky mizejícího vraha. Téměř nudné. K.V., ležící v kaluži domácího červeného, by zřejmě nesouhlasil, ale on se vždycky najde nějaký renegát.
„Tak, koho to tady máme, seržante?“
Komisař Jan Rod, v nezbytném baloňáku a s černou kávou v ruce, dorazil na místo činu.
Bylo chladné, pozdně letní ráno brněnské.
„Dobré ráno, pane,“ zasalutoval seržant Hutný.
„Tedy, muž, 48 let, Karel Vojtíšek. Příčina smrti evidentně bodná rána na krku, s dalším čekáme na doktora, je na cestě. Ale hlavně,“ Hutný vyndal z umělohmotného pytle na důkazy jakési tmavé scvrklé kuličky, „zase jsme je našli.“
Komisař Rod promnul kuličky v prstech: „Sušené třešně! Takže už druhá oběť v tomhle týdnu. Zajistili jste nějaké jiné důkazy?“
„Je to špatný, pane,“ odpověděl seržant a zatvářil se nešťastně
„Žádné otisky, se vzorky na laborku to taky vypadá bledě. Ještě jsme ale neprohlídli všechno.“
Komisař se zamračil.
„To mě vlastně nepřekvapuje. Jenom nevím, proč jste mě tedy volali. No nic. Půjdu teď na oddělení. Až budete hotovi, tak mi doneste zprávu. Musíme něco vymyslet. Řádí tady už dost dlouho. Tři měsíce ji honíte a nic. Je čas, abych se do toho vložil.“
Ručičky hodin na stěně poskočily, koneckonců, to bylo taky to, co se od nich čekalo. Jan Rod seděl v kanceláři na své dřevěné židli, kterou už v duchu jmenoval Hýžďová Tortura, pokuřoval a probíral se zprávou čerstvého případu.
Černá Třešeň! Black Cherry-tak se jí říkalo, protože angličtina prostě letí. Nájemná vražedkyně. Nový fantom Brna. Pět kousků-ne, vlastně už šest-za poslední měsíc. Provedeno na chlup stejně. Bodnutí do krku, zřejmě velmi tenkým nožem. Vždycky těsně nad ohryzek, zepředu. Asi jim přitom chtěla vidět do obličeje.
Pak tady byly ty třešně. Scvrklé černé kuličky, pokaždé tři, položené v pravé ruce oběti. Cejchovala si je. Tohle bylo něco víc než práce, tohle bylo osobní. Vlastně, ne osobní, jen zaměřeno jistým směrem. Všechny oběti byli chlapi.
Největší problém byl, že, ať se na to Jan díval z jakékoli strany, musel usoudit, že zdejší policie je naprosto neschopná. První vražda se stala u před čtvrt rokem a oni do teď nedokázali zjistit jedinou hodnotnou informaci. Pravda, Černá zjevně nedělala chyby. Žádné otisky, žádní svědci. Naprostá diskrétnost. Pracovala jen v noci. Ale, sakra, musela někde spát, někde jíst, copak nikdo nic neviděl? Co informátoři?
Nevadí. Teď to přidělili jemu. První případ v novém působišti. Dobře. Je potřeba se do toho vložit, řekl by starej Bert. Ten toho ale nakecal. Navíc, naposledy, co ho Jan viděl, ho vkládali do dřevěné bedny.
Ne, je třeba k tomu přistoupit s chladnou hlavou. Použít klasické triky. Ty většinou zabírají nejlépe. Jsou totiž tak známé a lehce odhalitelné, že nikoho nenapadne, že by je mohl ještě někdo použít. Tak to bylo i s Mokrým. Stará hra se štěnicemi.
Jan usoudil, že je čas použít místního intercomu. Přešel ke dveřím kanceláře, otevřel a zařval do prostoru: „Hutný, ke mně!“
Za chvíli již mrmlání a dusot naznačovaly, že se jmenovaný blíží.
Seržant vešel dovnitř, v ruce, na uniformě a mezi zuby čokoládovou tyčinku:
„Ano, pane?“
„Seržante, jak víte, dostal jsem velení v případu Černá Třešeň. Vyžádal jsem si z archivu její složku a udivilo mne, že za tři měsíce od první vraždy jste neudělali prakticky vůbec nic! Můžete mi to vysvětlit?“
Seržant vypadal na to, že by byl radši úplně někde jinde.
„Ehm....no, náš minulý velící, poručík Rákos, on...é.....“
„Ano?“nadhodil Jan.
„No, my jsme....snažili jsme se postupovat takticky, pane. Nevyplašit ji, a tak...“
Hutný se začal potit.
„Aha, takže, aby jste ji nevyplašili, tak jste radši nedělali nic. Pěkné. To mi ale řekněte, jak se podle vás dá vyplašit masová vražedkyně, to by mě vážně zajímalo.“
To byla na seržanta příliš složitá otázka.
Komisař mávl se znechuceným výrazem rukou.
„Nemusíte odpovídat.Ode dneška prostě začínáme znovu. Pár dní mi zabralo stěhování a organizační věci, ale od teď se tu začne makat. Potřebuji od vás seznam našich informátorů. I když, vlastně.....,vy jste přece dlouho dělal pochůzkáře, měl byste mít přehled, ne?“
Seržant trochu pookřál.
„Jistě pane,“začal recitovat, „ v současnosti máme tři stálé informátory. Starej Podlejz-samozřejmě přezdívka, pane-ten je teda zrovna v nemocnici, prý uklouzl ve vaně, což je, mimochodem, trochu divný, protože žije už deset let na ulici, pak je to Línej Arnošt, má takovou pleš, víte, ten ale vyhrál v loterii zájezd na Malorku, takže tu teď není, no a potom, Lesklej Eduard, dělá hospodskýho u Pátýho kola. Ten není moc spolehlivej, prej dřív dělával prostředníka na různý kšefty, jako vloupačky a tak, ale zase ví všechno o všem.“
„ Tak to jste ho jistě již vyslechli, že?“zeptal se unaveně Rod.
„Ehm, jistě, pane, ale nic nevěděl,“snažil se Hutný.
„A můžu se zeptat, jak jste se ho ptali?“
„No, my....přišli za ním a zeptali se ho, jestli neví něco o Černé Třešni.“
„A on řekl, že ne.“
„Přesně, pane. Jak to víte?“
Komisař resignovaně svěsil hlavu.
„To je praxe, seržante.Takže, vy mi teď dáte adresu té hospody u toho kola, já tam večer půjdu, budu předstírat, že bych chtěl využít služby Černé, a uvidíme, jestli se ten váš Eduard chytne. Od vás potřebuji, abyste byl na telefonu, kdyby bylo něco třeba. Jasné?“
„Jistě, pane, ano, pane.“
„Tak to je vše.“
Hutný se s úlevou vypotácel z komisařovy kanceláře.
„Stejně je to blázen,“ zahučel jen tak do světa, jenž ho pochopitelně okázale ignoroval.
Seržant Hugo Hutný sloužil u policie už patnáct let. Vydržel tak dlouho, protože nesnášel umírání. Především vůči svému umírání měl vyloženě odpor. A tak se mu snažil ze všech sil vyhnout.V tom byl zkušenost sama. Léty vytříbený policajtský nos mu vždy neomylně prozradil, kde by bylo zrovna třeba položit život za vznešenou či spravedlivou věc a jeho zocelené nohy ho odvedly naprosto opačným směrem.
Přesně vycítil, kde se rodí průser.
Tak jako s novým šéfem oddělení.Všichni o něm mluvili. Mladý, ambiciózní, s výsledky. Zbrklý. A zřejmě brzy mrtvý.
V Praze mu říkali český Max Payne. Chytil prý velkou rybu, hlavu rodiny Mokrých, mafiánů první třídy. Dostal ho na 25 let. Pak mu začala trochu doutnat půda pod nohama, tak ho rychle přeložili sem do Brna. Aby se schoval, i když, co se Huga týkalo, bylo to, jako schovat se před deštěm do sprchového koutu.
Každopádně byl ale tady. A hned si tedy nabral krajíc. Černou Třešeň. Co se Huga týkalo, lovení zločinců je dobrá zábava, ale jen, dokud si zločinci neuvědomí, jak jednoduché je ulovit takového obyčejného policajta. Ten nový si snad myslí, že zaklepe Černý na dveře, ona podepíše přiznání a ruku v ruce půjdou na strážnici! Pche.
Ale jak chce. Pokud nebude po něm, po Hugovi vyžadovat nic víc než to, sedět na telefonu, klidně se podřídí. Však i normálně celý den sedí, tak co....
Hospoda U Pátého kola fungovala v centru, nedaleko náměstí Svobody. Celkem pajzl, napadlo komisaře Roda, když něco po deváté večer vkročil dovnitř. Pár stolů, židlí, oprýskaný nálevní pult.
Nebylo moc plno. Sem tam nějaký solitér se slzou v oku a hrdle a v tmavém rohu mladý registrovaný mutující pár.
Hostinský Eduard nebyl k přehlédnutí, klasický zástupce svého druhu. Matná pleš, pivní lalok, zástěra a v ruce špinavá utěrka.
Jan Rod přistoupil k pultu a oslovil jej:
„Dobrý večer.“
„Co chceš?“
„Hledám Černou Třešeň.“
„Chlapče, tady je hospoda, ne višňový sad,“ušklíbl se hostinský-inteligentoid.
Jan si vzdychl.
Takže to zase bude tenhle druh rozhovoru.
„Podívej,“šáhl do kapsy pro peněženku, „mám pro ni...zakázku a můžu dobře zaplatit.“
Vyndal stovku a položil ji na pult.
Hostinský trochu změkl, což jen podtrhlo jeho prostorovou výraznost. Shrábl peníze.
„No, možná bych pro tebe mohl něco udělat. Jak se jmenuješ?“
„To není důležité.“
„Jen se nečerti. Tak, ty by sis chtěl popovídat s Blackie..,“začichal Eduard, „...hm, počkej, něco se mi pálí na plotně, hned jsem zpátky.“
Otočil se a zmizel za dveřmi, ze kterých do výčepu proudil silný zápach spáleného jídla a desinfekce.
Jan se opřel o pult. No, zatím to jde. Možná až moc lehce. Ale, že by hned trefa? Teď jenom dostat z toho osla nějaké jméno nebo místo....
Hostinský se vracel.
„Tak, kde jsme to byli....jo.“ naklonil se k Janovi a zašeptal mu do ucha:
„Mohl bych ti říct, kam Černá občas zalejzá, je to starej barák kousek odsaď. Za pět stovek ti nakreslím mapu, hehe.“
„Dám ti dvěstě, víc ne,“odtušil Jan.
Hostinský se usklíbl.
„Ok, chlapče, tak hele, půjdeš směrem ke kostelu Nalezení....jo, počkej, tady ti to nakreslím..“
Plán byl vlastně opravdu jednoduchý. Předstírat zájem, nahrát ji(diktafon připravený levé kapse kabátu) a sebrat. A když to selže, tak jí prostě zastřelí. One man show.
Kostel Nalezení sv. Kříže ležel nějakých deset minut cesty od Pátého kola. Jan nahlédl do mapy, načmárané tužkou na pivním tácku a viděl, že údajný úkryt Černé by měl trochu jihovýchodně. Obešel tedy kostel ze severu a naskytl se mu pohled na široký podchod vedoucí do zpola osvětleného nádvoří.
Číslo 4, to by mělo být ono, ale je to trochu podezřelé. Že by se Černá schovávala takhle blízko centra? Pravda, je to tady zastrčené, ale stejně. Že by ho ten tlusťoch podrazil? Jenže, jestli ne, byla by to trefa, objevit hned první den pořádný služby v Brně úkryt snad nejhledanější osoby v republice Další plusový bod do záznamů. To stojí za riziko.
Jan vyndal z pouzdra služební zbraň, svou oblíbenou Berettu ráže 9mm para, natáhl ji a vydal se opatrně podchodem.....
Nádvoří mělo přibližně obdelníkový tvar, se žulovou dlažbou. Bylo po všech stranách obklopeno starými baráky s jakousi parodií na podloubí, které tvořilo tmavé výklenky.
Podchod, ve kterém Jan stál, byl na kratší straně nádvoří, dvě širší stěny nesly každá tři elektrické svítilny, které rozrážely tmu a tvořily kotouče matného světla. Uprostřed nádvoří stála ještě jedna lampa, vyšší, zřejmě s bronzovým podstavcem. A pod ní-co je? Nějaký papír? Snad vzkaz? Pro koho?
Jan opatrně vyšel z podchodu, zbraň připravenu k výstřelu, přikrčil se a vyčkával. Nikde se nic nepohnulo. Někde od kostela zahoukala sova, v marné snaze udržet atmosféru napětí.
List papíru, položený na dlažbě pod lampou, Jana ale neodolatelně přitahoval. Zdálo se mu, že je důležitý. Jistě obsahuje nějakou informaci, možná zásadní. Kdyby jen nebyl tak na ráně. Zrovna, kde je nejvíc světla.
Jan se opatrně vydal do středu nádvoří.
Zvídavost. Základní vlastnost živé hmoty. Ne, je víc než jen to. Základní instinkt. Od chvíle, kdy první bakterie zkusila dýchat kyslík, od chvíle, kdy první ryba vyhlédla z mokrého domova, kdy první pračlověk vložil maso do ohně, aby zjistil, co se stane, myriády živočichů dychtí po poznání, objevují a evolují. A mnozí z nich také platí nejvyšší cenu.
Nebyl ani v polovině trasy, když se mu za zády ozval strohý alt:
„Pan Rod?“
Pokusil se otočit, přestože věděl, že to nemůže stihnout.
Ocelová šipka mu proklála paži s pistolí někde v polovině otočky a srazila jej na kolena. Pistole třeskla o zem.
Pokusil se vytáhnout si šipku z rány. Zařval bolestí.
„Být vámi, tak bych se to nesnažila vyndávat. Víte, má to takový zoubky, a když to vytrhnete silou...no, ledaže máte rád špíz.“
Ze tmy jednoho z výklenků vystoupila postava. Ne o moc víc než 170, Celá v černém, na hlavě kápi, černé rukavice vkládající do malé kuše další šipku.
„Prý jste mě hledal. A vidíte, já nakonec našla vás. Ten šašek Eda mi hraje na ruku. Volal mi. Ale musím vás pokárat. Skočit na tak jednoduchý trik, jako s tím papírem, tcc. No, jak vidno, ty nejjednodušší zaberou často nejlépe.“
„Čubko,“ zachrčel Jan.
„Ale, taková slova,“šklebila se kápě.
„Je to přece obchod. Vás platí za lov takových, jako jsem já, mě zase zaplatili, abych ulovila vás.“
Jan pochopil.
„Kdo?“ zeptal se, ale odpověď už znal.
„Jistě znáte pana Mokrého? Pozdravuje vás a vzkazuje, že už se moc nezlobí,“řekla kápě.
Jan stočil oči k zemi, kde ležela jeho pistole. Tak blízko, jen pár centimetrů..
„To nemůžete stihnout, pane komisaři.“ Kápě se teď už vysmívala.
„Sedmička je šťastné čislo, ne?“
„Myslím, že zjistíte, že dnes tomu tak nebude.“
Kdyby jen mohl získat trochu času, aby...
„Řekněte, proč ty třešně, proč jenom chlapi?“
Přišla blíž, kuši připravenu k výstřelu.
Přiklekla k Janovi a strhla kápi.
„Mám své důvody.“
Na její tvář padlo světlo. Měla velmi mladou tvář, ale přes pravou líc se jí jako rozšklebený svěděk táhla dlouhá jizva od koutku až téměř k boltci.
Pak Jan uviděl její oči a ztratil naději.
Byly šedé. Ne. Bezbarvé. Jako, když otevřete okno a za ním není nic. Ne černé nic, tma je jen nedostatek světla. Nicota nemá barvu.
Pohlédl na svou krvácející paži.
„Asi nebyl dobrý nápad, zkoušet vás najít.“
„Dostala bych vás stejně, jen o něco pozdději. Jaký je rozdíl těch pár hodin?“
„To záleží na úhlu pohledu.“
„To máte pravdu,“řekla Black Cherry.
Znovu zahoukala sova, ale ani tentokrát nemělo její snažení valného výsledku.
Tělo dopadlo s tupým úderem na dláždění a už se nepohnulo. Bylo to vlastně docela zklamání. Jen trocha krve a pár kuliček třešní.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 27 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 72 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
