|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303548 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Ztracená magie (3) - Vzhůru do nebes ::
 Gandalf |
publikováno: 22.04.2007, 23:55
|
| Díl třetí |
| |
|
|
Kapitola třetí - Vzhůru do nebes
"Nechte mě být!" křičel jsem a utíkal co nejdále to šlo.
"Kdepak máš toho dlouhovouse?"
"Nevím, o kom to mluvíte," získával jsem čas a stále více se tiskl ke zdi.
"Ty moc dobře víš, o kom mluvím! Tak kde je!" Ledový stín pomalu vyplnil celou místnost. Svíce uhasly a nastala tma.
"Není tu, jsem zde sám."
"Tím lépe. Brzo zde bude jen tvůj stín!" zasyčel do temnoty a prostoupil celým mým tělem. Cítil jsem, jak mi chlad svírá srdce (možná to byl strach, nikdy nepoznaný).
"Néé!" bránil jsem se, ale vše bylo marné. Nemohl jsem se už ani hýbat.
"Neříkal jsem snad, že se nemáš -" nedokončil větu Mojmír, který právě vcházel do dveří.
"Utečte!" křikl jsem z posledních sil. Náhle jsem pocítil, jak chlad slábne a opouští
mé tělo.
"Tak přeci tu je," pronesl stín k udivenému čaroději a začal nabírat hmotné podoby. Místnost získala zpět přirozené šero, jak veškerou tmu pohlcovala tajemná bytost.
"Šerlen!" identifikoval Čárymar postavu, nyní již s lidskými rysy. Neviděl jsem jí však do tváře, neboť byla zády.
"Čárymar! Jaké milé přivítání, starý příteli." Příteli? Ta zrůda co mě málem zabila je přítel Mojmíra Čárymara? Začínal jsem mít špatné tušení (zdálo se, že se Mojmír na okamžik i pousmál).
"Zmiz z mé akademie! Odejdi z této země!" naléhal Mojmír a levou rukou mi dával nějaké znamení (mám utéct?), "Nejsi zde vítán, Šerlene Velezore."
"Tak snadné to nebude," hlesnul Šerlen. Na okamžik se v pokoji rozhostilo nepříjemné ticho. Znovu mi čaroděj dal nenápadně signál. Ruku sevřenou v pěst, pak palec a ukazovák natáhnul. Stále jsem nechápal.
"Raz!" Mojmír zvedl pravou ruku. Levá vystřelila palec směrem ven.
"Copak to zkoušíš?!"
"Dva!" a ukazovák následoval palec (byla to dvojka!). Vší silou jsem se vrhl vpřed a udeřil Šerlena do kolen, ale zezadu. Zaskuhral a padl na kolena.
"Starý trik, ale pořád funguje," pousmál se Mojmír, uchopil svícen a zasadil zhmotněnému stínu omračující ránu. "Honem! Teď půjde o každý moment. Musíme se dostat ven."
"Dobře, jen si vezmu -"
"NIC!" zhrozil se Čárymar, když viděl, jak se snažím popadnout některou z létajících knih. "Nemůžeme si dovolit žádná břemena! Poběž."
"Ale vždyť ta kniha létá," namítal jsem a sprintoval za bílou šmouhou - Čárymarem.
"Létá jako motýl. Zdržovala by nás. A ty přidej, nebo také poletíš - z věže dolů!"
Myslím, že jsem trhnul vlastní (ne-li světový) rekord v běhu na čas. Tak rychle jsem se běžet neviděl. Nehodlal jsem znovu zakusit ten dech beroucí pocit, jak mi chlad mrazí krev v žilách a zastavuje srdce. Nikdy více!
"Tak honem ty loudo!" vyvolával mě čaroděj u brány, jako se volá na malé caparty, co nechtějí přerušit hru s kamarády a jít domů.
"Už - úž - jsem - skoro - u vás," popadal jsem sotva dech. Naštěstí jsem jej včas chytl a i ostrá bolest v boku ustupovala (hned jak se vrátím domů, začnu sportovat).
"Nevím, co nás za tou branou čeká. Možná jich tu bude víc."
"Jich?" nechápal jsem a vyplazoval jazyk, abych nabral čerstvý a chladivý vzduch do plic.
"Stínů. Podobných Šerlenovi, ale ne tak mocných."
"Co jsou zač? A proč vám přítel usiluje o život?"
"To by bylo na dlouho, mladíku. Teď musíme co nejdál a co nejrychleji." Je tomu opravdu tak, nebo mi Mojmír něco tají (není to past?).
"Dobrá, ale dlouho už běžet nevydržím, opravdu." Snad mě alespoň polituje, když už není jiná možnost přepravy.
"To nevadí, dál už poletíme."
"Poletíme?" Proboha, snad se nezná s mojí babičkou (a jejím škopkem).
"Uvidíš, však uvidíš. Teď pojď, pomůžeš mi otevřít bránu."
Obyčejná dřevěná vrata, ale otevřít je, to bylo umění. Nejprve jsme museli shodně nastavit na obou stranách číselný kód, jenž tvořila šestice ozubených kol. Následně se aktivoval mechanizmus zámku a Mojmír podruhé zašmátral ve své nehmotné kapse. Vytáhl gigantický klíč a vložil jej do zámku.
"Až s tím klíčem pootočím, zatáhneš za tu páku, ano?"
"Rozumím." Tedy nerozuměl jsem, proč a nač, ale to jsem si nechal pro sebe (nemáme přeci čas na vysvětlování, že).
"Tak teď!"
"Je za vámi!" zařval jsem naplno, jakmile jsem spatřil známou siluetu a pohybující se stín.
"Tak rychle? To není možné!" bědoval Mojmír a vystoupal až ke stropu.
"Očekávej neočekávané a nemožné stane se možným, příteli," zadunělo chodbou a ozvěna se natřikrát zlomila o kamenné zdi.
"Co, co mám dělat?" volal jsem vzhůru.
"Otevři tu bránu!" naléhal Čárymar, "A uteč!" Utíkat? Ale kam, proboha! Kam mám utíkat (navíc se stínem v zádech).
Nevím proč, ale tu páku jsem k sobě nepřitáhl. Nechtěl jsem utíkat. Nechtěl jsem nechat Mojmíra napospas tomu přízraku. Leč neměl jsem žádných prostředků, jak mu pomoci. Stál jsem na místě a sledoval souboj světla a tmy.
Šerlen částečně nabyl podoby, ale jen tolik, aby se mohl vznášet jako Mojmír.
"Volám rudou saň, tu z duše hloubi. Volám černou laň, co láme klouby!" Po vyřknutí se v Šerlenových rukách zhmotnily dvě barevné koule. Jedna červená a druhá temná, jako noc.
"Používáš kouzlo Kostilam? Máš se ještě co učit, mé tělo jím nezasáhneš," zasmál se Čarymar a klidně poletoval vzduchem.
"A kdo, můj starý příteli, tu mluvil o tobě?" Rychlým pohybem srazil obě koule v jednu a tu vrhnul vší silou přímo na mě (proč já?).
"Ustup!" varoval mě čaroděj, ale já již instinktivně (a také preventivně) omdlel. Jak jsem padal, ne jen, že jsem se o vlas vyhnul špatně mířenému kouzlu, ale zatáhl jsem i za páku a nechtěně otevřel (tedy pootevřel) vstupní bránu akademie.
"Štěstí víc než rozumu," pronesl Šerlen k mému bezvládnému tělu a otočil se zpět na Mojmíra.
"Budeš toho litovat!"
"Opravdu? Ale neříkej. Čaroděj bez kouzel. Člověk bez těla. Muž bez ženy. Jak smutné."
"Já tě zničím!" zařval Mojmír (co jej tak zasáhlo - ztráta kouzel, těla či ženy?) a vrhnul se na svého soupeře. Tělo mu zlostí zářilo jako nejjasnější hvězda na obloze.
"Zkus to, ty starý blázne!"
Bezvědomí je úžasný stav. Člověk nemusí nad ničím přemýšlet, nic řešit, o nic se starat. Bohužel (spíše bohudík) netrvá při mém omdlení příliš dlouze. Pomalu jsem otevřel oči. Ostrý sluneční svit, který se dral pootevřenou branou, mě na okamžik oslepil.
"Podej mi ruku, rychle!"
"Cože?" nechápal jsem a s obavami natáhl ruku do prostoru a jen mžoural na bílý světelný pruh.
"Ani nevíš, jak jsem ti zavázán."
"Mojmír?" Co se to stalo, kde je Šerlen a jak se otevřela - stop! Zase moc přemýšlím.
"Tak pojď už, slunce je teď na naší straně. Honem."
"Slunce. Stín. Už mi to dochází," přemýšlel jsem nahlas a pomalu si zvykal na denní světlo.
"To jsem rád. Teď si zase zaběháš, chlapče. Ale slibuji, že jen kousek."
"Beru vás za slovo. Kousek bude kusem a já znovu omdlím."
"Raději šetři dechem, budeš ho potřebovat ve vzduchu," pousmál se Mojmír a nabral na rychlosti.
"Ve - ve vzduchu?!" zhrozil jsem se, ale odpovědi se už nedočkal. Takže my poletíme. Zřejmě odděleně, jelikož do škopku se asi dva nevejdeme a na koště... no, to by možná šlo.
Běželi jsme dál a dál od akademie, nechávaje za sebou prodlužující se stíny severní a jižní věže. Když jsem teď viděl, jak vysoko jsem byl, když jsem se setkal s knihovnou plnou mluvících knih, málem jsem dostal závrať. Ještě že ta okna byla zakrytá závěsy.
"Nebude nás sledovat?" otázal jsem se, neboť Mojmír snížil z původního tempa (zřejmě jsme byli u cíle).
"Šerlen? Kdepak, je to stín. Na přímém slunečním světle nemá žádnou moc, ani tvar. Sotva dokáže existovat, skryt v polostínech."
"Tak proto jste jej přemohl u brány?"
"Nepřemohl, já ne. To jen ty jsi shodou náhod oslabil jeho moc, ale přemoci jej nemůžeme."
"Je nesmrtelný?" Řekl nemůžeme? Znamená to snad, že počítal či počítá se mnou, jako s rovnocenným partnerem (nebo je tu někdo další, o kom nevím)?
"Je a není. Zde, v Čarozemi, jej nikdo nemůže smrtelně zranit. Museli bychom se dostat do jeho rodného kraje, kde je zranitelný, jako každý jiný smrtelník."
"Jaký je ten jeho kraj?"
"To nechtěj vědět. Je daleko odsud a není to nic pěkného," odpověděl mi a jakoby mu přes obličej přešel černý stín, "Věř mi, mladíku, věř mi, neboť já už v Černoří jednou byl." To mě ani nepřekvapovalo, když mu Šerlen říkal příteli.
"Černoří, něco mi to říká, ale nemohu si vzpomenout."
"Je to prokletá země. Kdysi kolébka a rodná zem Moudromů. Dnes však neúrodná pustina, zahalená černými mraky a prosycená čistým zlem." Tak vida. Nejprve nebylo čas na vysvětlování a nyní se Mojmír začíná hezky rozpovídávat. Snad se dozvím něco zajímavého (snad jen nedává čas nepříteli).
"Moudromové? Nikdy jsem o nich neslyšel, povězte mi něco víc, prosím."
"Rád, mile rád, příteli, ale až později." Tak tedy později. Pokud něco nemám rád, tak je to čekání. Především čekání, kdy nevíte, jestli se vůbec dočkáte.
"Tak, co teď?"
"Teď vzhůru do nebes!"
"Vám se to řekne, ale jak se mám vznést já?" Mojmír se jen lehce pousmál a zavřel oči.
"Aha, budeme si představovat, že letíme a poletíme, že?" Zdálo se, že jsem tomu přišel na kloub.
"Ne, přivoláme si draka." Poznámka - nepřišel.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 13 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 46 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
