» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."

Publius Vergilius Maro

počet přístupů: 2141803

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303548 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Dinodlak (1.část) ::

alri	publikováno: 24.04.2007, 21:21

Alan Finger je držený v blázinci. Tvrdí, že jeho a jeho spolupracovníky napadl dinosaurus. Co je na tom pravdy? Případ vyšetřuje inspektor Must


	1. Návštěva inspektora Byl chladný listopadový večer. Nebe bylo zataženo zlověstně vypadajícími mraky, černými jako noc, a stromy se se šuměním ohýbaly pod náporem slabého větru. Scott Lea tento výjev pozoroval z okna své kanceláře, která byla příjemně vytopená. Po chvíli si povzdechl, zhluboka se napil kávy ze svého oblíbeného hrnku, vrhl ještě jeden pohled z okna a vzápětí se od něj otočil. Chvíli stál na místě, ale pak vklouzl do svého měkoučkého koženého křesla a spokojeně se v něm uvelebil. Aniž by dal hrnek z ruky, otevřel jednu ze zásuvek svého stolu a vytáhl z ní velké černé, které byly napěchované papíry. Okamžik na ně jen tak koukal, jako by se rozmýšlel, má-li je otevřít nebo ne. Nakonec se rozhodl. S tlumeným klepnutím položil hrnek s nedopitou kávou na dřevěnou desku stolu a volnou rukou si prohrábl své hnědé vlasy. Vytáhl ruku z vlasů a otevřel desky. Za malý moment už byl pozorně začten do případu Alana Fingera. Tento případ, přestože na něm nebylo nic zajímavého a neobvyklého, ho dokázal vždy tak zaujmout, že nevnímal nic kolem. Opět se do něj tak začetl, že málem ani neslyšel, že někdo hlasitě zaklepal na dveře. „Vstupte!“ zvolal, když si to uvědomil. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil vysoký muž, kterému mohlo být asi tak kolem padesáti let. Očima spočinul na doktoru Leaovi. Přistoupil blíž ke stolu a z kapsy svého kabátu vytáhl odznak. „Inspektor Arnold Must.“ Lea zvedl oči od papírů a zadíval se na odznak, pokývl hlavou na znamení, že rozumí a poté opět sklouzl očima na spis. „Co si přejete?“ zamumlal, sklapl desky a odhodil je na stůl. „Přišel jsem kvůli jistému Alanu Fingerovi.“ Lékař na něj tázavě pohlédl. „Myslím, že byste ho měl znát… nemýlím-li se?“ pokračoval detektiv. „Hmm,“ zamručel Lea souhlasně. „Jistě, je to můj pacient, ale nechápu…“ „Potřeboval bych si s ním promluvit. Teď hned!“ dodal Must, když viděl, jak se lékař tváří. „Pane inspektore, pan Finger není ve stavu, kdy by mohl s někým mluvit,“ řekl lékař a zatvářil se o něco víc nerudněji. „Musím s ním nutně mluvit!“ nedal se odbýt. „Je ve špatném psychickém stavu! Smrt blízké osoby ho velice silně poznamenala. Nemohu dopustit, aby…“ „Je to očitý svědek!“ nenechal ho domluvit Must. „Je to jediný svědek, který je schopen vypovídat!“ „Chcete ho vyslýchat kvůli tři měsíce staré havárii?“ lékař na něj udiveně pohlédl. „Těm vašim blábolům o autonehodě byste věřit neměl,“ řekl inspektor a uchechtl se. „Nevím proč? Finger se srazil s autem Sandry Delayové a při té nehodě přišla o život jeho přítelkyně.“ Detektiv se opět jenom uchechtl a pokračoval: „Potřebuji ho kvůli té události ještě jednou vyslechnout, protože jedině on sám nám může povědět, co se stalo! On a Sandra Delayová, ale ta momentálně…“ „… není ve stavu, kdy by mohla vůbec mluvit,“ dokončil lékař. „Ano, já vím, je v komatu… A právě proto nám může pomoci jen Finger!“ „Už jsem vám to říkal! Alan Finger není ve stavu, aby…“ „Zemřeli tři lidé!“ vystřelilo z detektiva. „Co-cože?“ „To jsem vám neměl říkat,“ řekl Must a naštvaně zamlaskal. „Je to přísně tajné.“ „Vůbec vám nerozumím…“ Lea se zatvářil nechápavě a zavrtěl hlavou ze strany na stranu. Stále v ní měl jen tu nehodu. „Co je na autonehodě tak tajné?“ Detektiv na něj vrhl upřený zamyšlený pohled a pak klidným tichým hlasem řekl: „Jestli mě necháte promluvit si s panem Fingerem, tak bych možná mohl zařídit, abyste se dozvěděl, co se skutečně stalo…“ „Říkal jste snad, že je to tajné, ne?“ odsekl lékař. „A pak taky… proč bych vám měl věřit?“ „Věřit mi nemusíte…“ zamumlal detektiv a vyrazil ke dveřím. V polovině cesty se zarazil a otočil se zpět k Leaovi: „Mimochodem… je tu ještě jedna věc, o kterou vás musím požádat.“ Lea zvedl tázavě obočí. „Ano?“ „Musím vás požádat o spisy Alana Fingera,“ řekl detektiv a pohled mu sjel na černé desky na stole. „A proč?“ „Rozhodli jsme se, že tento případ svěříme povolanějším osobám,“ řekl klidným hlasem a dál měl na očích černé desky, „obzvláště po tom, co jste odmítl spolupracovat… Počítám, že tohle je ono!“ sehnul se a sebral spisy ze stolu. Lékař ani necknul, ale když viděl, že se Must má zase k odchodu, vyhrkl: „Dobrá, dobrá!“ Inspektor se otočil a po tváři mu přelétl úsměv, který hned zmizel. „Co vás donutilo změnit názor?“ zeptal se s zájmem. „To vám vysvětlím cestou,“ řekl lékař, zvedl se ze židle, došel až k Mustovi a prudce mu vytrhl desky z ruky. Hodil je zpátky na stůl a přešel ke dveřím. „Prosím!“ pokynul inspektorovi a ten vyšel ze dveří. Zamířili příjemně osvětlenou chodbou doleva. Po pár krocích se ozval detektiv: „Smím tedy vědět, co vás donutilo změnit názor?“ „No, je to můj docela oblíbený případ,“ řekl Lea váhavě, ale Must poznal, že to dělá hlavně ze zvědavosti. „A pak by mě docela zajímalo, co je na tom, jste řekl, pravda… Ale neznamená to, že vám věřím!“ dodal rychle. „A pak je také zajímavá spojitost mezi Fingerem a Delayovou… Prý u ní pořád vysedává,“ nadhodil detektiv a po očku sledoval lékaře, kterého zžírala zvědavost. „Ano, to je pravda, pořád u ní sedí… ale to se dá pochopit, tu nehodu přece zavinil on a Delayová byla zraněná, když ji sem přivezli a její stav je velmi kritický…“ „Dá se to chápat, že je pořád u ní… ostatně jsou to přátelé a společně byli i na té výpravě, kde se to všechno stalo… myslím, že nám toho může hodně povědět.“ Lea už nic neříkal. Prošli několika chodbami, až se dostali do jedné chladné, prázdné, ponuré a chabě osvětlené. Došli na konec, kdy byli dveře, před kterými se zastavili. „Jsme tady,“ oznámil Lea, „ale stále jste mi neřekl o co jde, jak jste mi slíbil.“ „dozvíte se, všechno se dozvíte…“ s přihmouřenýma očima a úsměvem na rtech ho Must poplácal po rameni a pak dodal: „Pokud ovšem bude pan Finger spolupracovat.“ „Hmm…“ „Myslím, že můžeme jít dovnitř,“ detektiv se znovu usmál, vzal za kliku a otevřel dveře. 2. Alan Finger V nemocničním pokoji bylo šero a ticho, do kterého jen tlumeně pípaly přístroje. Na lůžku ležela mladá žena, která byla napojena na přístrojích na podporu života. U postele na židli seděl černovlasý mladík s modrýma očima. Upřeně hleděl na Sandru a držel její ruku ve své. Najednou se otevřely dveře. Alan Finger vzhlédl od postele. Dovnitř se vhrnul inspektor Must a v patách za ním doktor Lea. Alan od nich odtrhl zrak a znovu se zadíval na Sandru. „Ehm… pan Finger?“ zeptal se inspektor. „Ano,“ zahuhlal Alan a otočil se k oběma pánům. Vzápětí však strhl pohled zpět na Sandru, protože na ruce ucítil jemný stisk. upřeně zíral na její ruku. A pak to ucítil znovu – opět ten jemný stisk. A dokonce to i spatřil: Sandra nepatrně pohnula prsty. „Panebože!“ zašeptal. „Panebože! Ona se pohla!“ Lékař se nahnul k detektivovi: „Říkal jsem vám to, že není ve stavu, kdybyste s ním mohl mluvit. Zdá se, že má i halucinace…“ „Nemyslím, že má halucinace…“ ucedil detektiv a postoupil několik kroků vpřed. „Já to taky viděl.“ Lea pokrčil rameny, přešel k oknu a zadíval se ven. „Ehm… pane Fingere, mohl bych si s vámi promluvit?“ promluvil Must znovu na Alana. „A… a o čem se mnou chcete mluvit? A kdo vlastně jste?“ „Ah, promiňte…“ zahrabal rukou v kapse a vytáhl odznak. „Inspektor Arnold Must!“ „Jestli jste se mě přišel vyptávat na to, co se stalo před třemi měsíci, tak můžete zase jít!“ upřeně se mu zadíval do očí. „Pane Fingere…“ „Rozhodl jsem se na to vše zapomenout, takže mi laskavě dejte pokoj!“ „Pane Fingere, jestli nám neřeknete, co všechno se tehdy stalo, tak…“ „Už jsem vám jednou řekl, že ne!“ „Dobře,“ řekl klidným hlasem inspektor, „je to vaše rozhodnutí. No, snad nám pomůže Patricie Plunderová… Tak na shledanou!“ zamířil ke dveřím. „Počkat!“ zvolal Alan. „Co jste to říkal?“ Detektiv Must se zarazil, po obličeji mu přelétl drobný úsměv, který vzápětí zmizel. S kamennou tváří se otočil k Alanovi. „Říkal jsem, že je to vaše rozhodnutí.“ „Ne, to ne. Já myslel to o té Patricii Plunderové.“ „Ach tak! Ano, Patricie Plunderová… říkal jsem, že by nám mohla pomoci i ona, když vy odmítáte…“ „A jak to chcete udělat?“ uchechtl se Alan. „Budete pořádat spiritistickou seanci?“ „Myslím, že to nebude nutné.“ „Je přece mrtvá! Tak jak to chcete jinak udělat?“ „Obávám se, že není zvykem nazývat živé mrtvými…“ „Nebuďte směšný, pane inspektore!“ „A vy jste ji snad viděl umírat?“ „Ne, to ne, ale…“ „Jak tedy víte tak jistě, že je mrtvá?“ „No…“ zaváhal, „prostě to vím…“ Detektiv se uchechtl. „Mýlíte se! Patricie Plunderová je živá!“ „To nemůže být pravda!“ „Věřte mi, je to pravda,“ přesvědčoval ho Must. Alan jen nechápavě zavrtěl hlavou. „Nemůžu tomu uvěřit… po tom všem, co se stalo… to není možné…“ mumlal. Inspektor se jenom usmál a po chvíli pokračoval: „Víte jistě, že se mnou nechcete mluvit?“ „Hmmm…“ „Jestli ho rozrušíte, tak…“ ozval se od okna doktor Lea, který pozoroval Alanovy rozpaky. „Klid,“ přerušil ho Must a dál pokračoval k Alanovi: „Ještě než mi odpovíte, tak mám pro vás jeden návrh.“ „Návrh? Jaký návrh?“ „Umožním vám setkat se s slečnou Patricií Plunderovou… Určitě byste ji rád viděl, že ano?“ „Pokud je to pravda, že žije, tak ji samozřejmě rád uvidím.“ „Přijímáte tedy můj návrh?“ „Ano, přijímám,“ odpověděl Alan po chvilce váhání. „Ale…“ ozval se znovu psychiatr. Inspektor jen netrpělivě zamlaskal. „Možná by bylo dobré, kdybychom si o tom promluvili někde jinde. Čmuchá tu totiž kolem jistá reportérka Julie Finová a myslím si, že nemáme zapotřebí, aby se z toho cokoliv dostalo na veřejnost… Co takhle váš pokoj?“ Než stačil Alan něco odpovědět, vložil se do toho Lea: „Myslím, že vhodnější by byla moje kancelář.“ Inspektorovi bylo však jasné, že mu jde jen o to, aby si mohl vyslechnout úplně všechno. „Dobrá, půjdeme,“ přikývl detektiv. Všichni tři vyšli ze dveří a zamířili do Leaovy kanceláře. Po chvíli se opět ocitli v příjemně osvětlené chodbě před dveřmi vedoucími do Leaovy pracovny. Lea odemkl a všichni vešli dovnitř. „Posaďte se!“ vyzval je lékař a zamknul. Alan se zabořil do měkoučké bílé pohovky zatímco Must usedl na dřevěnou židli naproti a přehodil si nohy přes sebe. Lea znovu přistoupil k oknu, do kterého teď bičoval prudký déšť. „Vypadá to na bouřku,“ sotva to dořekl celou místnost ozářilo jasné modrobílé světlo blesku a vzápětí se ozval dunivý zvuk hromu. Hned nato zablikala světla a místnost se ponořila na vteřinu do neproniknutelné tmy. Generátor však okamžitě zapnul náhradní zdroj světla. Místnost, která byla vybavená staromódním dřevěným nábytkem, v tuto chvíli na všechny přítomné působila až strašidelným dojmem. „Zřejmě někde uhodilo do vedení…“ podotkl Lea a sesunul se do svého křesla za stolem, na kterém pořád stál hrnek s nedopitou a už vychladlou kávou, tak jak ho lékař odložil než ho Must vyrušil. „Skvělá atmosféra pro náš příběh!“ nadhodil Must a uvelebil se na židli ještě pohodlněji. „Nechcete začít, pane Fingere?“ „A opravdu uvidím Pat?“ ujišťoval se ještě Alan. „Udělám pro to maximum!“ odpověděl Must a usmál se. To Alanovi stačilo. Chvíli bylo ticho, pak si povzdechl a začal: 3. V muzeu Bylo ráno 3. srpna, úplně obyčejné ráno jako vždy. Vstal jsem, umyl se, oblékl, nasnídal a vyrazil do práce. Ten den mě a mé kolegy čekala opravdu namáhavá a těžká práce – restaurovali jsme totiž kostru Apatosaura. Dorazil jsem jako první a o pár minut později zbytek mých spolupracovníků. No, to bych lhal – jedna chyběla: Cheryl. Pustili jsme se do práce. Asi po půl hodině jsme uslyšeli ze vzdálených schodů kroky a za chvíli se zpoza rohu vynořila Cheryl. „No, to jdeš brzo!“ houkl Randy od práce, aniž se ohlédl. Cheryl na něj vrhla povýšenecký pohled a pak prohlásila: „Byla jsem u šéfa. Alane, máš tam okamžitě zajít! Chce s tebou mluvit!“ „Ach bože, co zase chce?“ povzdechl jsem si a vydal se ke schodům a po nich nahoru. Když jsem došel až k jeho dveřím, zaklepal jsem. „Dále!“ ozvalo se zevnitř. Vzal jsem za kliku a otevřel. „Dobrý den. Ehm… Cheryl mi právě řekla, že se mnou chcete mluvit. Tak jsem tady.“ Šéf jen zamručel a podíval se na mě. Z jeho výrazu jsem poznal, že jde o něco velmi důležitého. V mém tvrzení mě ještě víc ujistily papíry, které držel v rukou. „Zavolal jsem vás, protože mám pro vás a váš tým práci,“ řekl šéf a jeho pohled sjel na papíry, které svíral v ruce. „Ale mi máme práci. Restaurujeme přece kostru Apa…“ „Na to zapomeňte. V poušti Gobi byly nalezeny kosti dinosaura. Myslím, že jde o…“ upřeně se zadíval do papírů a chvíli v nich hledal, „o Velociraptora. Tak jsem se rozhodl,“ řekl po chvíli, „že na vykopávky pošlu vás…“ „Ale…“ „…a několik lidí z vašeho týmu… Někde tu ten papír se jmény mám…“ „Kdy odjíždíme?“ rezignoval jsem. „Pozítří,“ zamumlal a dál se hrabal v zásuvkách svého stolu. „Cože? Už za dva dny?“ vyhrkl jsem. „Ale máme přece rozdělanou práci. Kdo ji za nás dokončí?“ „Už jsem vám řekl, abyste to pustil z hlavy. Na tu práci už lidi mám,“ zavrčel. „A koho?“ zajímal jsem se. „Ty nové.“ „Ty nové? Ale ti by klidně mohli jet místo nás!“ „Právě ty tam poslat nechci. Je to moc důležitá a zodpovědná práce a jiné týmy tady momentálně nemám… Kde jen ten papír je? Vykopávky jim svěřit nemohu, ale restaurování kostry ano… á, tady je!“ zvolal a s bouchnutím šuplík zavřel. Chvíli bylo ticho. „Takže pojede: Randolf Report, Rupert Shark, Charles Clot, Sandra Delayová a Cheryl Dogová. A samozřejmě vy!“ dodal, když uviděl můj protažený obličej. „A Pat nejede?“ „Jestli myslíte slečnu Plunderovou, tak ta nejede. Jistě chápete, že tu musím někoho nechat, aby dohlédl na restauraci a rozhodl jsem se pro slečnu Plunderovou. Máte snad nějaké námitky?“ Rozhodl jsem se s ním nehádat. „Ne. Můžu jít?“ „Jistě,“ odpověděl a zahleděl se zpět do papírů. Otočil jsem se a bouchl za sebou dveřmi. Rychle jsem seběhl ze schodů a zamířil ke svým kamarádům. Už zdáli jsem slyšel jejich hlasy: „Opatrně s tím! Ať se tomu nic nestane!“ „Jojo, neboj se, Pat, je to v pořádku!“ „Fajn, Randy,“ ozval se Patin smích. V tu chvíli jsem si vzpomněl, že na seznamu jmen to Patino chybělo. Bylo mi z toho smutno, ale nedalo se nic dělat. Šéf je totiž dost tvrdohlavý. Přišel jsem až k nim. „Tak co ti chtěl ten starej dědek?“ „Ani se neptejte,“ rozmrzele jsem mávnul rukou. „No tak, už to vyklop!“ povzbuzoval mě Charlie. „Stejně to budu muset říct,“ povzdechl jsem si. „Šéf mi říkal, že nás posílá na vykopávky do Gobi.“ „No to si snad děláš srandu, ne?“ ozval se nevěřícně Randy. „Ne, nedělám,“ zavrtěl jsem hlavou. „A kdo všechno jede?“ ptala se Sandra. „Ty, já, Randy, Sandra, Charlie, Cheryl a Rupert.“ „Moment! A já ne?“ vpadla do toho udiveně Pat. Zavrtěl jsem hlavou. „Ty tu prý budeš dohlížel na ty nováčky, co dokončí tuhle práci.“ „Jak dokončí tuhle práci? To už snad odjíždíme, nebo co?“ vyjela na mě Cheryl. „Jo, za dva dny…“ „Cože?“ vyjekli všichni sborově. „Já za to nemůžu…“ „Kdybys byl co k čemu, tak…!“ pustila se do mě Cheryl. „Díky, ale nejsem žádná... však ty víš co,“ odpověděl jsem. Podle toho jak se zatvářila, jsem poznal, že moji narážku pochopila. O Cheryl každý věděl, že má se šéfem poměr. Cheryl udělala krok dopředu a otevřela pusu, ale na slovo se nezmohla. Radši se uraženě otočila, zamířila ke schodům a naštvaně vydupala nahoru. Musel jsem si sednout. „Nic si z toho nedělej. Je to mrcha! Však ona už si to zařídí, aby nikam nemusela jezdit,“ řekla Pat a přisedla si ke mně. „Máš svatou pravdu!“ přitakal ji Rupert. „Jasně, za chvíli ji tady máme a uvidíte, že se bude vytahovat, že nikam nemusí,“ přidala se Sandra. „Stačí pár minut se šéfem,“ podotkl Randy. „Já bych řekl, že spíš jen pár vteřin. Na víc se asi nevzmůže,“ rozesmál se Charlie. Celá obrovská hala s nedohledným stropem se rozezněla smíchem. Vzali jsem tu cestu s humorem. „Jestli s námi pojede Cheryl, tak se nejspíš zblázním,“ zaznělo za mnou. Byl to Charlie. Řekl to tak vážně, že jsme se všichni přestali smát. „Mně je tak líto, že s vámi nejedu,“ rozesmutněla se Pat a dívala se přitom na Randyho. „Neboj, až se Cheryl vrátí od šéfa, tak je jisté, že pojedeš místo ní!“ řekl jsem. Jenom se na mě usmála a pak navrhla: „Už jsme promrhali dost času, do práce!“ 4. Tajemné zuby Za dva dny už jsme všichni stáli na letišti s kufry. Vybavení měli přivést až další den brzo ráno. Jak se dalo čekat, Cheryl si to zařídila tak, že jela místo ní Pat. Pat z toho samozřejmě měla velkou radost, takže jako první seděla v letadle. Dorazili jsme až na místo, hodně odlehlé od civilizace. Prostě poušť. Ubytovali jsme se ve třech karavanech a hned večer jsme se pustili do práce. Šli jsme si obhlédnout terén. Vykopávky probíhaly na jedničku. Za týden už jsme měli odkrytou skoro celou lebku. Pracovali jsme už osmý den. Pat se rozhodla, že si vezme na starost zbytek lebky. „Alane, mohla bych dodělat tu lebku?“ zeptala se mě jednoho dne ráno a podala mi hrnek s kávou. „Jistě, proč bys nemohla?“ usmál jsem se na ni a vzal si hrnek. „Dík,“ usmála se a vyskočila ven ze dveří. Venku rychle sebrala všechno potřebné náčiní a jako první se pustila do práce. Asi za hodinu se pustil do práce i zbytek týmu. Panovalo úděsné vedro a nikomu se do práce moc nechtělo, ale Pat pracovala s chutí. „Neměla by sis vzít raději ochranné rukavice, Pat?“ zeptal se Randy a zamával jí párem rukavic před nosem. „Ne, dík, radši pracuju takhle,“ odmítla Pat a dál opatrně odhrnovala ze zubů kartáčkem jemný prach. „Myslím, že Randy má pravdu. Skutečně by sis je měla vzít,“ řekl svůj názor Rup. „Ty kosti nevypadají dost bezpečně.“ „Hmmm,“ naklonila se nad lebku i Sandra. „Ty zuby fakt vypadají nějak divně… Opravdu ty rukavice nechceš?“ „Ne, opravdu ne. Tohle je moc jemná práce, to bych asi s rukavicemi nezvládla…“ odmítla a dál odhrnovala prach. „Já souhlasím s Pat,“ přidal svůj názor i Charlie. „Tohle opravdu nejde dělat s rukavicemi… Ostatně,“ dodal a i s kladívkem, kterým doteď rozbíjel horninu v okolí předních končetin Velociraptora, se sklonil k Pat a prohlížel si lebku, „ty zuby opravdu vypadají nějak divně…“ „Ukaž,“ vložil jsem se do toho i já, „s těmi zuby fakt není něco v pořádku… podívejte, jak jsou hladké a bílé…“ „Jako by vůbec nebyly zkamenělé…“ ozval se znovu Randy, stáhl si rukavici a opratrně se jich dotkl. Vzápětí však ucukl. „Jsou na dotek jako u živého zvířete… to je zvláštní…“ „Co myslíte, že to může být?“ dostala ze sebe Sandra, ale neodvážila se těch zubů dotknout. „Vůbec ta krev nešla zastavit.“ „Ale jak je možné, že ses mohla takhle pořezat?“ nechápala Sandra. „Ten zub byl prostě hodně ostrý… ale co se s nimi stalo?“ podivila se Pat, když se znuvu podívala na zuby. „Asi se nám něco zdálo… to z toho slunce…“ zamumlal Charlie Nemám tušení…“ zamumlal Rupert a zaprášenou rukou si otřel zpocené čelo. „Dnes je opravdu teplo, přímo vedro,“ podotkl jsem, když jsem si všiml jeho gesta. „Možná se nám to jenom zdálo… je to asi tím vedrem a sluncem… asi na něm trávíme moc času…“ Ostatní souhlasně zamručeli, ale Pat zavrtěla hlavou: „Musíme přece pracovat… a pak, nemyslím si, že by to byla nějaká vidina způsobená sluncem… jsou tak skutečné…“ opatrně se dotkla neporušeného povrchu a potom odhrnula ještě trochu písku. Chvíli bylo ticho a pak… „Au!“ Pat prudce odtrhla ruku a na písku se objevilo několik kapek krve. Vzápětí se z jejího prstu začala řinout jasně červená krev a v pramíncích stékala prachem. „Co se ti stalo?“ vrhl jsem se k ní. „Asi jsem se musela říznout…“ řekla a držela si ruku. Randy přiskočil a ovázal ji prst čistým bílým kapesníkem. Zdálo se, že rána pomalu přestává krvácet. „O co ses řízla? O kámen?“ ptal jsem se. „Ne, o kámen ne, ale asi o ten zub… jsou dost ostré…“ odpověděla a zadívala se na svůj prst. Kapesník už nebyl zářivě bílý, ale krvavě rudý. A na zem už zase začaly padat kapičky krve. „Dost to krvácí, Pat,“ řekl Rupert „Asi by sis to měla ošetřit,“ prohlásila Sandra. „To asi sama nezvládnu…“ vrhla na Randyho pohled. „Já ti pomůžu,“ vyhrkl Randy a přiskočil k ní, aby ji pomohl vstát. Pomohl ji na nohy a pomalu ji odváděl k jednomu z karavanů. Vyměnili jsme si mezi sebou nechápavé pohledy a znovu se zadívali na kosti. Zuby už nebyly zářivě bílé, krásně lesklé a hladké, nýbrž vypadaly jako kus kamene, hnědé a matně lesklé. „Asi se nám něco zdálo,“ pokrčil rameny Charlie a zadíval se na oblohu. „Asi bychom se měli dát zpátky do práce,“ navrhl jsem. 5. Útok Pat s Randym přišli asi až za půl hodiny. Pat měla prst zavázaný značnou vrstvou obvazů a náplastí. Oba měli ve tvářích zvláštní výraz a oba se smáli. No, spíš tajemně usmívali. „Dost to krvácelo,“ řekl Randy a pustil se znovu do práce. „a dál horečně odhrnoval jemnou horninu z holení kosti dinosaura. Dál už jsme se o tom nebavili. Nemluvili jsme už vůbec o ničem, protože bylo úmorné vedro a nikomu se nechtělo nic říkat. S prací jsme skončili až za tmy. „Myslím, že bychom už měli končit,“ řekl jsem, otřel si rukou čelo a zadíval se na oblohu. Byla zářivě tmavě modrá a svítily na ní hvězdy. Přímo nad námi zářil obrovský kulatý úplněk. „Už na tu práci stejně není vidět…“ dodal jsem. V tu chvíli zvedli hlavy od práce i ostatní. „Hmm, ani jsem si nevšimnul, že už je tma…“ prohlásil Rupert a sbalil všechno svoje nářadí a vyrazil ke karavanu. „Hele, kam si myslíš, že jdeš?“ zvolala za ním Sandra. Nic mu však nevyčítala, nýbrž se smála. „Jdu si zabrat sprchu!“ zvolal s úsměvem od karavanu a vpadl dovnitř. My ostatní jsme se začali pomalu balit a vykročili k přívěsům. Všichni jsme se postupně vystřídali ve sprše a jak se dalo čekat na mě vyšla řada jako na posledního. Když jsem vylezl ze sprchy, byla už večeře na stole a rozhovor v plném proudu. „Nevím, jak vás, ale mě už to tady moc nebaví… radši bych už byl doma,“ říkal právě Charlie. Vytřel jsem si cípem ručníku ucho a pak ho hodil do kouta na židli. Sedl jsem si ke stolu a pustil se do jídla. „Taky bych byla už radši doma,“ povzdechla si Sandra a nabodla si na vidličku kousek bramboru. „Já domů zase tolik nespěchám…“ prohlásila Pat a nenápadně se podívala na Randyho. Ten se na ní nepatrně usmál. „A co tvůj přítel Patrick?“ nadhodil Rupert. „Však on to beze mě chvíli vydrží…“ odpověděla a napila se, když položila sklenici zpět na stůl, dodala: „A já bez něj taky.“ Rozhlédla se kolem a usmála se. Přišlo mi, že vypadá nějak divně. Pak už jsme se nebavili. Po půl hodině Pat prohlásila, že si půjde lehnout a nenápadně přitom mrkla na Randyho. Zvedla se ze židle a zamířila ke dveřím. O pět minut později se zvedl i Randy a vytratil se s úplně stejným důvodem. Jen jsme se na sebe podívali, zapálili si cigarety a začali se znovu bavit. „Já bych to dhadovala na to, že se Pat a Patrickem nejspíš rozejdou,“ řekla Sandra a oklepala si popel z cigarety do popelníku. Poté si cigaretu dala zpět do pusy, zhluboka do sebe vtáhla kouř, který o vteřinu později vyfoukla. „Podle toho, jak se teď…“ zarazila se a chvíli poslouchala. „Co to bylo? Slyšeli jste to?“ Nechápavě jsme se na ni zadívali. „Já nic neslyšel,“ zavrtěl hlavou Rup. „Bylo to jako, když zavrčí nějaké obrovské zvíře…“ řekla pomalu a nervózně típla cigaretu. „Hodně obrovské zvíře… dravec…“ přistoupila k oknu, otevřela ho, vyhlédla ven, chvíli se rozhlížela a pak ho sklopila. „Nic nevidím, asi se mi to jenom zdálo…“ prohlásila a sedla si zpět na židli. Sotva to udělala, zaplnil ticho, které v tu chvíli nastalo, hrozný, příšerný řev plný děsu a hrůzy. Trval sotva pár vteřin, pak utichl. Všichni zůstali v šoku sedět nehnutě na místě s vykulenýma očima . První se vzpamatoval Rupert. „Panebože! To byl Randy!“ vydal ze sebe přidušený výkřik a okamžitě se vyřítil ze dveří. Vzápětí se odněkud zvenčí ozval další přidušený výkřik, smíchaný se strašlivým řevem nějakého velkého zvířete. Snažili jsme se co nejrychleji dostat ze dveří. Měli jsme s tím trošku problémy, neboť každý se chtěl dostat ven jako první. Ale nakonec jsme se ven přece jen dostali. V měsíčním světle jsme uviděli Rupertovu strnulou postavu a několik metrů před ním se rýsovala silueta nějakého velkého zvířete. Stálo na zadních nohách a dlouhý vodorovný ocas mu trčel strnule nahoru, jak bylo skloněno na něčím tmavým a velkým. Tlamu to mělo otevřenou a v záři úplňku se matně leskly dvě řady ostrých špičatých zubů. Z obrovských drápů na předních nohách něco s pleskotem dopadalo do písku. Do zděšeného ticha se ozývalo jen ještěrovo slabé vrčení, pleskot krve na písek a mlaskavé zvuky obludy, jak si pochutnávala na čerstvém mase, které zrovna urvala od kosti. „Okamžitě někdo přineste baterku!“ sykl jsem. Ani nevím, kdo mi ji podal. Rychle jsem ji rozsvítil a jel světlem pomalu po písku směrem k ještěrovi, tak abych ho nevyplašil. Pruh světla se loudavě sunul po zemi. Jak se blížil k ještěrovi, postupně se prodlužoval. Nakonec dopadl na plazovu nohu a ozářil jeho ošklivý dráp srpovitého tvaru. Světlo se zlehka blížilo k jeho odporné smrduté tlamě. Nakonec spočinulo na jeho hlavě. V záři baterky se lesklo jeho oko. „Páni! Pravý živý Velociraptor!“ vydechl Charlie. Ještěr se uprostřed hodů zarazil. Pomalu zvedl hlavu a otočil na nás oko. Vteřinu jsme na sebe jen tak koukali. Pak ještěr otevřel tlamu a zařval tak děsivě, až nám z toho běhal mráz po zádech, vymrštil se do vzduchu a zmizel za nejbližším karavanem. Slyšeli jsme jen jeho dusavé kroky, které postupně utichaly.


celkové hodnocení autora: 95.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 47		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Dina	08.12.2007, 12:42:52

Ten název mě zaujal - Že by? Nicméně je to první dílo od tebe, které jsem četla a doufám, že ty ostatní budou stejně kvalitní jako toto...1

alri	25.04.2007, 8:38:52

No, to je hlavně tím, že spousta lidí tady třeba liter nebo epiku neznají, tak je nechci o nic ochudit :o) ale neznamená to, že bych nepřipravovala nic nového, jenom na to není poslední dobou moc času. Jinak dík za upozornění k těm chybám.

Pavel D. F.	24.04.2007, 21:20:35

Vidím, že se vracíš ke starším věcem, nicméně kvalita je standardní, jak je u Tvých prací zvykem. Příběh je zajímavý a poutavý, vyprávěný klidným stylem bez větších zádrhelů. Snad jen pár překlepů a chybiček se vloudilo, možná by neškodilo si text ještě jednou před publikací přečíst, mám zkušenost, že to obvykle věci prospěje.