obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915353 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39479 příspěvků, 5738 autorů a 390281 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Starý profesor I ::

 redaktor čuk publikováno: 23.04.2007, 20:57  
První část povídky z knížky Duhová kulička, je to vlastně psychologická expozice, pokračování bude následovat. Psáno před rokem pro přísného nakladatele, tedy umírněným stylem. Doufám, že se naše studentky neurazí, v druhém dílu budou triumfovat.
 

Osamělý člověk je jen stínem
člověka, a kdo není milován, je pořád mezi všemi sám.
G. Sandová

Muž vešel do místnosti, usedl za stůl a zapálil si cigaretu. Bylo mu padesát šest let. Jmenoval se Jaroslav Jaroš. Hodiny na špinavé stěně ukazovaly osm třicet. V tuto dobu byl lokál prázdný. Servírka v džínách přinesla bez vyzvání kávu a ihned zmizela v létacích dveřích do kuchyně. Muž sledoval proužek dýmu z cigarety a její postupné ubývání s pravidelným chodem vteřinové ručičky na hodinách. Jeho čas plynul nepravidelně, tepal jako srdce arytmika.
V minulosti byl muž Jaroslav Jaroš zajatcem pravidelnosti, lépe řečeno rozvrhu hodin. Odchodem do předčasné penze se osvobodil. Bylo to však osvobození vyvolávající radost? Počátek denního rituálu zůstal zachován. Budíček v sedm hodin, ranní toaleta, pečlivá kontrola oděvu, odchod směrem ke škole. Dál už to bylo jiné. Sice k budově školy došel, ale dovnitř už nevstoupil, nepatřil sem. Pozoroval středoškolačky a středoškoláky trousící se ulicí a posléze se hrnoucí do široce otevřených dveří, zazvonění, pár opozdilců a potom klid pracovního dne, který zde začínal. Ranní kávu si již nemohl vychutnat ve sborovně, ale musel zajít do blízkého lokálu. Tady mu bylo dovoleno přidat i cigaretu. Pak se před ním otevřelo velké prázdno s nadbytkem volného času, pro který nenacházel využití. Tedy racionální využití pro druhé. Věnovat čas sobě, jen pro sebe, nebyl zvyklý.
Připadal si jako kus bytového prostoru o dvou místnostech. První místnost byla přeplněna poznatky, teď už nepotřebnými a neužitečnými. Mapy, atlasy, zeměpisné knihy. Na stěnách obrazy jeho studentů a studentek, které pomalu vyblédaly. Druhá místnost, jeho osobní, byla prázdná. Jen skromný gauč, chyběly zde manželské postele a dětská postýlka. Jaroslav Jaroš, který celý život pracoval jako učitel na gymnáziu, byl starým mládencem, bez vztahů, které by mohly naplňovat jeho vzpomínky. Jen jedna láska ho uchvátila a celý život provázela, jeho školní předmět - zeměpis. Veškerý zájem věnoval přípravě přednášek, pilování učitelského přednesu, veškeré peníze vždy utratil za cestování, aby mohl vyprávět ze své vlastní zkušenosti. Chtěl posluchačům v lavicích dát co nejvíc a přece přehradu mezi profesorem a studenty se mu nepodařilo překročit. Teprve teď si uvědomoval, že víc než směřování a cíle lidí ho vždy zajímaly zeměpisné kulisy, v kterých obyvatelé cizích zemí žijí. I své studenty viděl spíš spektrem faktů než jako živé a živelné mládí, v podvědomí měl zakořeněn skrytý a nejasný pocit nepřátelství. Snad oni jeho odtažitost jakýmsi šestým smyslem podřízených vycítili. Bylo to i tím, že profesor Jaroš existoval pod uhlazeným povrchem mělce a vyprahle. Nemyslel na sebe jinak než jako na odborného pedagoga, neměl osobní život. Zabývat se svým já bez spojitosti s kantořinou považoval za nedůstojné a sobecké. Každý člověk musí mít uvnitř nějakou naději, ta jeho se upírala na očekávání, jak studenty překvapí a zaujme, jak bude stále lepším a lepším a vědoucnějším, a oni ho budou následovat. S klapkami na očích si uvědomoval jen zpola, že jeho snaha míří do prázdného či lépe řečeno opuštěného prostoru, jakoby posluchači, k nimž promlouval, neměli proč mu věnovat pozornost. Jeho protivníci ovšem také vytušili, že si polepší lichotkami, chválou a předstíráním náchylnosti, a on jim v bláhové pýše věřil. Pokud mu soudná část mozku zahryzala broukem pochyb, zaháněl je úpornějším a intenzivnějším studiem. Teď poznával, že jeho dary, jež nosíval na tácu pro mládí sedící v lavicích před ním, byly spíše atrapami, ba ještě hůř, závažím. A co bylo vůbec nejhorší, ani ty, co mu zbyly, neměl už komu dávat. Zapadávaly prachem v té jeho první místnosti. Prohlédnutí z romantismu myšlenky u člověka opojeného duševní prací bývá někdy kruté.
Holé stěny, tikající hodiny. Prázdný čas lokálu. Všichni ho považovali za podivína, tehdy se tomu potají vyjadřovanému úsměšku nebránil, spíš si ho vykládal jako uznání chvályhodné originality. Teď se na jazyku úvahy objevila hořká příchuť. Trpké bývá pojmenování pravdy při prozření. Vyvrženec mimo teplý a tepající život kolem sebe! Bílá místa v poznání! Lidé, jejichž starosti a radosti téměř vůbec netušil... A co bolelo, vděčnost a milou vzpomínku, kterou někdy vyslovují bývalí žáci a jež bývají sladkým bonbónkem utěšujícím staré učitele, byl nyní přinucen označovat za klišé, ne-li přetvářku. I ti nejvděčnější zalichotí, otočí se a vracejí se do oběžných drah svých existencí, aby okamžitě zapomněli. A on zůstává sám, a drásající trnitá obruč svírá srdce ještě krutěji.
Cigareta dohořela. Zapálil si druhou. Měrka kouřového času, hřebíček do života, na kterém mu už příliš nezáleželo. Zabývat se sebou a svými koníčky? Vždyť tohle ho nevyvede z náhle vznikající samoty v propasti beztvaré svobody. Měl vůbec osobní záliby, vlastní koníčky? Nějaký vhodný si musí vybrat! Vypěstoval si dobré stylistické schopnosti, jeho učební přípravy byly vždycky považovány za vzorné i když trochu suchopárné.
Díval se na proužek dýmu a začal si plně uvědomovati svoji zkostnatělost a škrobenost, myšlenky zmateně bloudily a těkaly od představy k představě. Získal přece zkušenosti a s mnohými se může i chlubit, ano, ještě zbývá objevovat skutečnost pohledem, nezatíženým cenzurními brýlemi učitelské profese. Proč by nemohl psát, to ho přece vždy těšilo, hra se slovy, teď by se mohl pokusit o uměleckou prózu, jako výsledek nového vhledu, z úhlu prázdné duše, kterou je třeba naplnit. Obzory jako na počátku vesmíru! Přece čítával knížky, dokonce v mládí chtěl být divadelním hercem, je třeba oprášit tyhle předkantorské zárodečné buňky. Jeho utěšující a klamající část osobnosti mu našeptávala: když nemůžeš promlouvat do prostoru třídy, promluv do papíru a tvoje věty a myšlenky se dostanou ke čtenáři prostřednictvím jeho očí, a ty budeš žít ve svém rozdávání moudra a nalezneš i radost a krásu, byť trochu akademickou. Zaplašil pochyby, že na dráhu spisovatele je pozdě, že ho žádné nakladatelství nevydá, a když, tak že čtenáři, pokud vůbec zaregistrují jeho knihu, půjdou nevšímavě za svým a bez něho. A to útěšlivé já opět šeptalo, uznej, není důležitý výsledek, ale vytýčený cíl a každý krok na cestě k němu.
Muž si pořídil malý diktafon s mikrofonem, skrytým v propisovací tužce zastrčené do kapsičky saka (nosit bundy či mikiny dosud považoval za nedůstojné). Tímto způsobem zachytí zajímavé rozhovory, snad se v nich objeví inspirace. A co navíc? Místo mlhavého a mučivého zápasu vlastních myšlenek v hlavě, které se brzy rozplynou do zapomnění, polapí na pásek z umělé hmoty cizí představy, vybrousí je, aby se jim mohl s odstupem buď vysmát, nebo se jimi utěšit. Anebo, hle, nový úkol, vypsat je jako obměněný text, jako sdělení, jež předá dál, určitě, těm starým důchodcům, zápasícím se svým osudem, pro útěchu, i těm mladým, pro povzbuzení, těm dluží mnohé, co jim dosud nedovedl říci.
Lokál byl prázdný, zapnul tlačítko mikrofonu a zašeptal: dvacátého května, osm hodin padesát, sedím v prázdném lokálu, snažím se v kávové sedlině na dně šálku číst svou budoucnost a hledat naději, že slova se nerozplynou v samotě.
Dveře na ulici se pootevřely, nahlédla do nich dívčí hlava, pak se dveře otevřely naplno a do lokálu vstoupily dvě dívky v pestrých šatech. Muž měl dojem, že tu dívčí blonďatou hlavu viděl do lokálu nahlížet snad několik dní předtím, ale nikdo nikdy tehdy nevstoupil, takže se jednalo asi o sen nebo iluzi.
Dívky si sedly k sousednímu stolu, vytáhly z kabelek cigarety a začaly rozkošnicky kouřit. Muž se podíval pozorněji a pozdvihl obočí. Samozřejmě studentky, jeho bývalé studentky, ještě před rokem, a teď jistě už maturantky. Probudil se v něm kantor.
„Málková, Neklasová! Jak to, že nejste ve škole. A kouřit byste neměly!“
„Slečna Málková, slečna Neklasová, už nejsme vaše studentky, pane Jaroši,“ odpověděla vysoká blondýna a drze pokývala hlavou.
„Promiňte, pane profesore, ona to tak nemyslela,“ a malá pohledná brunetka se provinile usmála a típla cigaretu.
„Já se tedy buzerovat nenechám,“ odsekla blondýna a s účesem vztyčeným až téměř ke stropu vyplula z lokálu.
„Ještě jednou se omlouvám i za Alici, pane profesore. Víte, máme teď hodinu volna a tak jsme si sem zašly na kávu. Navalilo se toho před maturou na nás moc a mně teď často bolívá hlava. Jednoho turka, slečno.“
„To nic. Nic se nestalo.“
„Moc na vás vzpomínáme. Letos už zeměpis nemáme a docela se nám stýská.“
Profesor Jaroš dokouřil cigaretu a řekl:
„Jestli vám to nevadí, můžete si přisednout. Rád se dovím nové drby a nemusí je slyšet nikdo jiný.“
Servírka přinášela kávu, ale nedala na sobě nic znát, jen šálek zcela automaticky přinesla k Jarošovu stolu.
Povídali se. Vlastně mluvila především dívka, studentka Lenka Neklasová. Rozhovořila se, švitořila, oním tónem, který nesnášel, kdykoliv na chodbě nebo neviděn za rohem zaslechl hlasy svých studentů. Malicherné, puberťácké, nafoukané řeči, silné svaly nebo ufňukané a melodramatické výlevy. Vždycky mu připadaly pod úroveň, jeho, ale i jejich. Žargon, klišé postojů. S údivem se přistihl, že u Lenky mu to tak nevadí, její tón, její slova se mu zdála být přirozenými, k ní přiměřenými a hodnými pozornosti. Že by si s jeho vnímáním zahrála nostalgická touha po něčem, co mu už teď bylo odepřeno? Uvědomil si, a nebylo to radostné uvědomění, že studenty považoval za organismy, z nichž bylo třeba vymáčknout poznání v mluvené podobě, že je sledoval zrakem kazatele a krotitele, vždy připraven potlačit přirozený projev a vynucovat kázeň. Kázeň, to je podstatné a hlavní! Jaký těsný kadlub pro ně přichystával, kam se je snažil vměstnat! Ale na druhé straně, oni to byli, kdo využili jeho shovívavosti a tolerance, aby ho zesměšňovali a získávali převahu. Věčný souboj. Myšlenky se mu točily v kruhu, a starý profesor se náhle cítil unaven a znechucen.
Dívka teď mluvila vážně, trochu diblíkovský úsměv se změnil ve velmi příjemný, původně sklopené oči se dívaly zpříma. Míchala lžičkou usazeninu v šálku, když řekla měkkým tónem:
„Musel jste z nás mít těžkou hlavu.“
„A vy ze mne.“
„Profesorský kabát se tak snadno nesvleče.“
Jaroslav Jaroš náhle nevěděl, co na to odpovědět a řekl dost nevhodně:
„Byl jsem trochu workoholik, vše k obrazu svému.“
„Ale přesto jsme vás měli rádi.“
Jakoby cítila osten v tom slůvku „přesto“ a proto dodala chvatně: „Já vás mám ráda i teď.“
Začervenala se, lžička cinkla o šálek.
„Já vás taky.“
„To jako mně?“ řádná dávka koketérie v dívčím altu se nedala zapřít.
„Vás všechny. Štvalo mě, jaké máte možnosti, křídla, rozlet, a jak tyhle dary mládí promarňujete.“
„Vy jste byl vždycky romantik, a ne suchopejr, jak o vás říkali. V tom zeměpise jste nám otvíral svět. Hltala jsem každé vaše slovo.“
Neřekl nic, a přemýšlel, jaká vlastně byla. Vědomosti nic moc, ale že by byla neukázněná či provokovala? Nevzpomínal si.
„Teď vám to mohu všechno povědět po pravdě a naplno, když už nejsem vaše,“ hledala slovo, „studentka, tedy podřízená. Ale už tehdy jsem s vámi chtěla promluvit a říci vám.“
„Co proboha. Bránil jsem se snad někdy férové diskusi?“
„Budil jste respekt a u prófů člověk nikdy neví.“
„To je fakt.“
Zasmál se a zvážněl. „Teď vidím všechno jinak.“
„Všimla jsem si, že jste se změnil. Dá se s vámi moc pěkně povídat.“
Potěšilo ho to. A z ničehož nic jí začal vyprávět o své samotě a že už si dlouho s nikým tak od srdce nepromluvil. Že je rád, že si k němu přisedla. Ano, hlásí se k němu řada bývalých žáků, ale bývá v tom téměř vždycky porce trapnosti a vynucenosti. S ní se hovoří tak přirozeně. Asi je to tím, že mu nyní chybí dřívější učitelské předvádění se.
Podívala se mu do oči. V jejích hnědých zřítelnicích byly zlatavé skvrnky, alespoň tak nějak se to profesoru Jarošovi jevilo. Panebože, to už není jeho studentka s odřenýma ušima, to je kvetoucí dívka, vlastně už téměř žena, a on, on…Polkl a uvědomil si poušť svého osobního, vnitřního života. Jakoby z dívčina optimismu na něho přecházela nová síla a s hebkostí hlasu i jakási nedefinovaná naděje.
Lenka právě hovořila o tom, co bude dělat po maturitě:
„Chtěla bych si založit malé nakladatelství a vydávat dobré knížky.“
„Jak dobré?“
„Aby lidi byli k sobě lepší, aby se měli raději.“
„To by mne také bavilo.“
A ke svému údivu začal dívce vykládat, že se chystá napsat knížku. Že už hledá téma. Zděsil se, jak se jeho řeč stává vychloubačnou.
Usmála se na něho a zahrozila prstem.
„Vy jeden! Vezmu vás do podniku. Co to říkám, vytvoříme společný projekt, ju.“
Propadl jejímu nadšení, cítil, že mládne. Tváře jí zrůžověly, a on se přistihl, že se také usmívá a dlouze hledí dívce do veselých kukadel. Neuhnula pohledem, ještě víc se začervenala. Zeptal se přiškrceným hlasem:
„Proč se na mě tak díváte?“
„Protože vás mám ráda. A kdybych mohla říci…“
Podíval se tázavě.
„Že vás miluji.“
Nenapadlo ho, že slovo miluji zní z jejích úst poněkud strojeně. Že on je podivným adresátem. Rozhodl se, trochu posmutněle. Šeptem vyslovené vyznání přeslechne. Dívka řekla tiše:
„Kdybyste mě taky mohl mít rád...“
„O čem to vlastně mluvíme…“ snažil se získat dřívější rovnováhu.
„O lásce,“ zašeptala.
„V literatuře.“
„Ne, mezi námi.“
„To nemyslíte vážně, blázínku! Co na mně můžete vidět?“
„Jste atraktivní. Milý. A vůbec: lásce není dovoleno takhle se ptát.“
„Co vy víte o lásce?“
„Rozhodně víc než vy. Promiňte. Promiň, Jaroslave.“
Položila mu dlaň na chvějící se ruku. Vymanil se a vytáhl krabičku cigaret. Zeptal se naprosto zbytečně:
„Kouříte? Kouříš?“
Vzala si jednu startku, sešpulila rty a Jarošovi se zdála ještě hezčí. Přiblížil plamínek zapalovače, trochu se třásl. Využila toho, aby mu ruku přidržela a její pěstěné prsty malinko stiskly. Dívala se mu přes žlutomodrý ohnivý jazýček do očí.
Slyšel se, že říká: „Já tě mám taky rád.“
Pohladil jí dlaň ležící na stole. Přestal se stydět, cítil se jaksi obdarován a osvícen.
Otevřely se dveře a do nich vítězoslavně vplula vysoká blondýna se vztyčenou hlavou, Alice Málková. Tvářila se pohrdavě, smála se hlubokým hlasem:
„Ale, ale, pan profesor se zamiloval? Tokáme, tokáme? A nezapírat. Poslouchala jsem. Poslouchaly jsme.“
Připlachtila k jejich stolu, vytrhla z ruky ohromené Lenky kabelku a z ní vytáhla malý diktafonek, který tiše vrčel.
Lenka Neklasová prudce vstala, jako lvice chňapla po špionážním přístrojku, vyrvala z něj kazetu a začala po ní dupat. Pak vrazila blondýně řádnou facku, až se dobře tvarované studentčino tělo sesulo na třetí židli u stolu. Úkon byl doprovázen slovy:
„Ty krávo!“
„Co blbneš, vždyť jsme se přece domluvily...“ zakoktala blondýna a držela si tvář.
Profesor Jaroslav Jaroš byl jakoby bleskem sražen s výšin vytvářejících se vzdušných zámků na tvrdou půdu podhradí. Obrovské zklamání vystřídala pohotovost profesionála.
„Výborně, slečno Lenko. Tahle scéna se nám povedla. Víte, slečno Málková, my spolu s Leni inkognito píšeme hru, divadelní hru, právě jsme zkoušeli jednu scénu, vy v té komedii budete vystupovat, a tak jsme se chtěli inspirovat vaší nepřipravenou reakcí. Dobře jsi to zahrála, Leničko, a ten konec je taky fakt dobrý. Stop s tím magneťákem. Mám to nahráno na ten svůj.“
A Jaroš vytáhl z kapsy u saka svůj diktafon a zvedl ho do výšky.
„Pak to přepíšeme.“
Lenka byla těmi slovy otřesena víc než svou fackovací akcí. Zbledla a trhaně ze sebe vypravila:
„Ty, vy, vy jste to hrál? Teď už vám nemůžu říkat, Jaroslave, pane profesore.“
Vstala, třásla se po celém těle.
„Ale já jsem nelhala.“
„Výborně to hrajete. Ano, mám to zaznamenáno, slečno Neklasová. Pro dnešek končíme, můžeme pokračovat v psaní pozítří.“
Lenka vyběhla z lokálu se slzami hanby v očích.
V muži Jarošovi jakoby se odvalil balvan ze vstupu do zakázané jeskyně. Jako by překročil hranici kobky, v které byl uzavřen.
Světlovlasá Alice jen zírala, omámena, více zvratem události než fackou od kamarádky, začala vstávat ze židle. Bývalý profesor ji nonšalantně zatlačil zpátky.
„Kam byste chodila. Promiňte, zapomněli jsme vás zasvětit do vaší role, kvůli věrohodnosti. Jednu kávu, slečno servírko. A vlastně proč ne? Dvě velké becherovky.“
Pak začalo jeho nové já promlouvat hlasem, který nepoznával.
„Mělo to být překvapení. Divadelní hra, kterou bychom zřejmě hráli v tělocvičně. Bude se líbit. O malicherném profesorovi, na kterého nastrojili boudu, bude to velká legrace, ale v něm se probudí city, což nikdo nečekal, a legrace se změní v sentimentální, jak říkáte story, a hlína bude pokračovat v jiné rovině. Starý morous se zamiluje do studentky, jako v prvorepublikovém filmu, haha, kýč a přeslazená limonáda. Ale v tomto místě pointu dotáhneme do poetické roviny. Slečno servírko, další dvě becherovky.“
Velká blondýna byla zprvu téměř přinucena k vypití ostrého alkoholu, pak se již nebránila a poslouchala s vykulenýma vodovýma očima.
„Ten profesor byl obětí svého povolání, parádní mumie, jako vyšitá, a školometský obal z něj začne oprýskávat a divák uvidí, že je zatrpklým starým mládencem, který podlehne procesu tání - tady ho rozpitváme-, objeví se v něm skrytý pramen poezie. A děvčata mu na scéně zatančí, to bude příležitost pro všechny, tělocvikář mě ujistil, že jednoduchý kankán holky zvládnou. Už už divák uvidí melodramatický flák, precedens lásky puberťačky a mechem obrostlého kořena, k popukání, ale pak se ukáže, že love story oba hráli, děvče i prófa, kvůli švandě i kvůli pochopení duše kantora i duší studentek. A taky, že vzletné dvoření nevymizelo. Jaké úchvatné pózy tvrďáků si tam zahrajete. A ten prófa vám vypálí rybník. Překvapivě vyjde najevo, že miloval postarší profesorku, starou pannu, a oba se na závěr v přípitku zasnoubení řádně namažou. Dobrý, ne?“
Slečna Málková nebyla schopna přerušit tok slov muže, jehož tvář se před ní na okamžiky rozplývala. Ani opakovaný přísun becherovky nedokázala odmítnout. Měla pocit: asi se pode mnou propadne podlaha. Zapálil jí cigaretu.
„Všechno je jinak,“ mumlala.
„Správně, velice správně. Pochopila jste podstatu hry. To musíme zapít. Pan ředitel bude po scéně pobíhat s hlavou obvázanou mokrým ručníkem a bude vykřikovat něco jako, že kam ten svět spěje, kam ten svět spěje. Umíte si to představit, viďte. Velká legrace, ale velká síla, to zase řekne češtinářka. Každý jsme obdařeni hlubinami v sobě, někdy vystrčí cípek na povrch, haha, ale vždycky skrytá zákoutí, a teď se do jednoho takového prokopeme. Proboříme. Prófka Hadrbolcová měla vždycky sklon k nabubřelému přehánění, a to bude taky sranda. Jaká pak moudra! Hrdina prófa se projeví jako obyčejný člověk, který tajil svou náchylnost k alkoholu. Skrytej sex kvete v každým věku, a tady ho předvedeme na vašich pedagozích, to budete koukat. Ale nakonec budou spokojeni všichni. Uvidí svět růžovými skly. No, alkohol taky, ale mohla by se zakouřit i tráva, ne? A teď do sebe vhoďte zdravotní becherovku a dejte si pro povzbuzení jednu cígu. Marjána to není. Dokouřili jsme poslední s Lenkou. Príma herečka. A píše jí to. Ta becherovka taky píše, co? Když mohl pan premiér, proč by nemohla Alice premiantka.“
Zablábolila: „Sem s ní. A ty jsi dobrej kluk, Jaroši. Nebo můžu Jaroušku, cukroušku? Ty seš vlastně Jarjar, dabljar, oušek- staroušek, chichichi.“
Ani studentka Málková v téhle chvíli, kdy se realita zahalila do cigaretového kouře se šaškovskými okraji, nepoznávala sama sebe. A co trapnějšího! Neovládala sama sebe. Cigareta ji vypadla z prstů a propálila na špinavém ubruse díru, kterou profesor ihned zakryl dalším frťanem.
Jaroslav Jaroš se nemohl vynadivit, kde se v něm vzal proud křečovitě vymyšlených a absurdních výrazů. Neměly nic společného s jeho dřívějším seriózním způsobem řeči. Konečně se zbavil masky profese, který si po léta budoval.
„Zbavil jsem se brnění, zbavil jsem se brnění,“ prozpěvoval si. „Já jsem rytíř Jaroslav z Jarošova dvora.“

Ovládal se však natolik, že ztlumil falešný zpěv, když vyšli ze dveří hospůdky. Podpíral dobře vyvinutou a dosti těžkou postavu (teď spíše vrávoru, řekl by nezúčastněný pozorovatel) studentky Alice Málkové, která se nebránila, veškerou pozornost věnovala udržení rovnováhy a jakémusi nezřetelnému pobrukování. Jaroš cítil teplo její pokožky, skrz látku blůzky vzdouvající se dech i jemný parfém smíšený s potem. Už ne součást výzbroje studentky, ale lákavý signál skryté ženy. Stiskl ji v pase silněji. Přivinula se k němu, a hned se odtáhla, cosi v ní zápasilo. Jaroslav se ušklíbl, ale současně se nemohl ubránit prudkému návalu touhy. Jakoby až teď se v něm probudil dříve do nekonečna uspávaný pud muže. Dokonce trochu pravěký, neboť s takovou divokou silou ho ovládl. Zatoužil po ženské přítulnosti. Uvědomil si zřídla něžnosti i kouzlo žvatlání a kočičích slůvek, které už nepředstavovaly nástroj narafičený na profesora, aby ho oklamaly, ale byly projevem naivní toužící dušičky a sebe si uvědomujících těl, tak trochu ztracených v chaosu světa a utlačovaných v mlýnici rodičů a především pedagogů.
Alice ho políbila na ústa.
„Ale, ale,“sotva popadl dech. „Lidi se dívají.“
„No ať!“
„Nejde o mne. Já jsem tady jen figurína, na níž nezáleží. Jde o vaši pověst. Lidi očumují.“
„Lidi jsou blbý.“
V stárnoucím muži se probudily dvě osobnosti. Andělská, obdivující božskou modelaci dívčích těl a skrytý půvab jejich často stylizované poetické psýchy, byť sem tam s nějakou šmoužičkou hříšků a přetvářek. Ďábelská, ta nejvíc potlačovaná, teď se cynicky vychechtávala té provokačce, a chtěla jednat jaksi navzdory a sladkobolná muka prodlužovat a stupňovat.
„Jsi umělec,“ řekl mu mefistofelský hlas, „tohle jsi zinscenoval perfektně. Takové skloubení ciťákové imprese a loutkové přetažené exprese.“
Ale uvnitř se v něm, jako žák, kterého nelze nevyvolat, hlásila nějaká dosud neznámá osobnost s rysy obou biblických antipodů. Při jejich střetu se jiskřilo, snad aby vytryskl pramen živé vody, pro nezasvěcence zteplalý a nechutný, pro žíznivce chladivě hasící žízeň.
Vymanil se.
Asi opravdu začne psát povídky. Nebo dokonce román. Pocítil svobodu, kterou propůjčí slovům a současně i svobodu, která se z textů přenese na něho. A samota s truchlivými myšlenkami a závoji depresí se krčila někde za hranicí tmy. Narovnal se v přívalu energie a očekávání příštího.
V tuhle chvíli vítězil ještě ďáblík.
Přivedl dívku Alici ke škole a posadil ji na lavičku. Dal najevo svou příchylnost, nakonec políbením na čelo. Pak měl navrch andělíček.
Největší svoboda je odejít a čekat. Odešel. Rovným krokem mladého muže. Neohlížel se, aby uviděl, že Alice na lavičce zakolísala a pochrupování ospalé pijačky bylo přehlušováno zpíváním úryvků jakýchsi odrhovaček. Ďáblík se pochechtával: holka bude mít pěknou ostudu. Andílek hrozil vyčítavě prstem. A zárodek umělce se smál, jéjé, hapening, hapening. Nic není tak horké, jak se uvaří. Byť je pokrm někdy těžko stravitelný pro zchátralé žaludky prófů. Nu co, musí si zvykat na nové umění. Avšak ani zvířátko v mužském těle nezůstalo mlčenlivé: ale byla to kost, viď, vyvinuté tvary, horké signály mládí, jen přivonět! Pak si vzpomněl na milostné pohledy Lenky a na její plachý úsměv. Propůjčila se ke hře s magneťákem z recese nebo v ní promluvilo srdce, jak se píše ve skvostech červené knihovny? Ušklíblo se to v něm, ty blázne, tak takovouhle opičárnu ti nedovolím, já umělec. Na jemnou duši nesahej. Už jsi opotřebovanej, byť v lásce zajíc, všechno ostatní je zakrnělý nebo naopak ojetý. Byl bys pro ni balvanem. Alice se z toho vyspí fyzicky, Lenka psychicky. A pokud jí bude smutno, spíš však trapno, zkrásní tím ty její záhadné oči ještě víc. A najde se princ. Ty seš, starochu, určen pro jiná bojiště, kde se to hemží padlými.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 7 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 14 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 34 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 ZITULE 18.10.2007, 20:09:24 Odpovědět 
   Nadherny pribeh ktery mne velmi oslovil a pripomel mne take trochu jedniho profesora , ktery nás ucil hloubka myslenky me velmi uchvatila .. a naraz jsem se ocitla na konci pribehu... diky Zitule
 ze dne 18.10.2007, 23:31:34  
   čuk: Doufám, že jsi si přečetla i druhý díl. Díky za přečtení a hodnocení. TUhle povídku si vnitřně dost cením a naplňuje mě smutkem i nadějí. Já už jsem však o mnoho let dál a hůře.
 BaD 12.06.2007, 19:43:56 Odpovědět 
   Velmi zajímavý. Nevím co si myslet o Lence a sem zvědav jak to nakonec dopadne, hned jdu na druhý díl. Moc pěkné
 Jolana Dostálková 26.04.2007, 9:14:52 Odpovědět 
   hodně poutavé čtení. To si teda počkám na pokračování!
 ze dne 26.04.2007, 11:09:32  
   čuk: Díky za přečtení a přízeň
 sirraell 24.04.2007, 17:28:41 Odpovědět 
   Skvele vykresleni charakteru postav. vnitrni boj, dej, ktery ma spad. je to vazne dobre, uz se tesim na dalsi cast...
 ze dne 26.04.2007, 11:11:08  
   čuk: Pokud se mi podařilo vystihnout určité typy studentek, považuji to za velký úspěch. Díky za hodnocení
 Thea 24.04.2007, 16:42:05 Odpovědět 
   Moc prima, parádně se to četlo a člověk si chvilku nemoh být jistý na čem je, tož to mám ráda:-)
Jenom tak nějak doufám, že jednou nebudu děsně stará profesorka:-)
 ze dne 26.04.2007, 11:12:02  
   čuk: To uvidíš jak se děj zvrhne. Stará profesorka tam rozhodně nebude! Díky
 amazonit 24.04.2007, 6:13:38 Odpovědět 
   souhlasím s Maurou, čtivé, prokreslené, počáteční vyobrazení profesora zavřeného ve svém světě je skvělé a následně to neztrácí na hloubce zachycující některá ,,dilemata", vnitřní boje, pochyby.....
 ze dne 24.04.2007, 9:01:08  
   čuk: Díky za hodnocení, ach, kdybys věděla, jak se jeho psychika projeví v druhé části.
 čuk 23.04.2007, 21:03:41 Odpovědět 
   Díky. brzy dodám druhou část Tady bohužel používám styl, který není zkratkovitý, ale snad se to dá přečíst
 Maura 23.04.2007, 20:56:36 Odpovědět 
   Jímavý příběh. Krásně se to četlo a charakteristiky postav plasticky vylíčeny. Krásná věc, čuku.
 ze dne 26.04.2007, 11:12:49  
   čuk: Druhej díl bude votřesnej, Mauro!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lorth
(20.11.2019, 00:25)
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
obr
obr obr obr
obr
Svoboda
facojurka
Posel smrti VII...
Lukaskon
Poslední úsvit ...
Arkana
obr
obr obr obr
obr

Trpět za ni
dark_stuff
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr