obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2915495 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39737 příspěvků, 5764 autorů a 391455 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Národ prokletých - Dáriův úděl - č6. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Národ prokletých
 autor Annún publikováno: 24.04.2007, 5:48  
Závěr příběhu o Horalovi a jeho cestě nesmrtelným životem.
UPOZORNĚNÍ : v příběhu je použita elfština a překlad je uveden v kulatých závorkách.
Pěknou četbu.
 

Část - 6. Rozhřešení.

Vanionský letopočet - rok 3880 druhé epochy.
Timpinallë - Hvězdné hory v Elestélii.

Zpověď, kterou učinil u jezírka Silenc mu ohromě pomohla. Anvarnë byla prvním živým stvořením, kterému zjevil celou pravdu o sobě a o tom, kdo vlastně je. Překonal svůj strach ze ztráty další milované bytosti a dá se říci, že se konečně vyrovnal se svým údělem. Najednou měl dojem, že z něho spadl věčný pocit osamělosti a provinění. Anvarnë prozatím jeho vyznání stačilo. Dobře věděla, že mu musí dát čas na to, aby si v sobě vše utřídil. Nijak na něho nenaléhala a jen ubyla tichou podporou. Elfové Dária mezi sebe už dávno přivítali, ale teď už nebyl jen jejich přítelem, ale stal se jedním z nich. Přijal jejich zvyky a začal se i odívat podle elfské módy. Zdálo se mu, že zde mezi těmito moudrými a laskavými bytostmi našel nový domov, přátele a rodinu. Nakonec, když objevil svou vnitřní rovnováhu, začal opět žít naplno. Dodal si kuráž a po dvou letech od jeho rozhovoru s Anvarnë u jezírka, se odhodlal požádat ji o ruku.
Bylo však elfským zvykem takovéto zásadní rozhodnutí udělat přede všemi, při nějaké slavnostní chvíli, kdy se všichni sejdou pohromadě. A protože se nyní Dárius řídil jejich zvyky a i Anvarnë byla elfka, nezbývalo mu nic jiného, než to udělat dle tradice. Vyčkal na vhodný čas a pak se vyjádřil.

Bylo to zrovna v <i>Mallë</i> ( v březnu v našem světě ) při slavnosti Jarního slunovratu.
Na Velké mýtině nedaleko břehu Hvězdné řeky se konala velkolepá sešlost s bohatou hostinou, zpěvem a tancem. Všude plály nízké i vysoké pochodně a několik ohňů, které osvětlovaly celé rozlehlé prostranství. Dlouhé prostřené stoly se prohýbaly pod nepřeberným množstvím dobrého jídla a chutných vín. Na lavicích posedávali elfové i elfky a radovali se, pěli písně, hodovali, vyprávěli si příběhy a smáli se. Někteří seděli i na zemi na roztažených barevných dekách a jiní kolem tančili. No, zkrátka pořádná veselice, která se měla protáhnout přes noc, až do druhého dne. Anvarnë seděla společně s Dáriem u jednoho ze stolů a vesele se smála jedné historce, kterou přidal k dobru její bratranec Óron. Tak se zábava hezky vyvíjela. Dárius čekal na vhodný okamžik, aby mohl vyslovit své přání, ale nějak ho nenacházel. Vždy se nadechnul a už, už se chystal pronést ta slova a pak se zaseknul. Óron si všimnul, že Dárius má něco na srdci, ale pokaždé, když už to vypadalo slibně, že něco řekne, vydechl a upil ze své číše.
Vypil už tři číše vína a ještě pořád neřekl, co chtěl. Jestli to takhle půjde dál, tak se opije dřív, než ji stihne požádat o ruku. To teda ne. Najednou se postavil a začal cinkat nožem o kovovou číši, aby přehlušil bavící se společnost.
<i>„Aníron, quellë,</i> (Prosím, utište se,)“ zvolal. <i>„Polelyë maurë os sérë! </i>(Mohu vás požádat o klid!)“
Osazenstvo se začalo ztišovat, až umlklo docela a upřelo svou pozornost na Dária. I Anvarnë se udiveně podívala na svou drahou polovičku.
„Co to děláš?“ zeptala se ho tiše.
„Jenom to, na co se chystám už déle jak dva měsíce a celý tenhle večer.“
Vzal ji za ruce a Anvarnë v tu chvíli došlo, co chce právě učinit. Vstala též z lavice, aby mu to usnadnila. Pohrával si s jejími dlaněmi a pak se zadíval do těch něžných stříbrným očí. Byl si stoprocentně jistí tím, co teď chtěl říci. Zhluboka se nadechl a spustil.
<i>„Vanima heri, Anvarnë, yeldë heru Eruner etllo nossë Elenyan quendu. Nimaquet le símen nó eltyan hosnor. Martalyë nya vessë?</i> (Krásná paní, Anvarnë, dcero pána Erunera z rodu Hvězdných elfů. Ptám se tě zde před tvým lidem, staneš se mou ženou?)“
Ona se srdečně usmála, protože věděla, že si musel dodat hodně odvahy, aby to ze sebe vypravil a ještě to pronesl v elfském jazyce. O to víc si jeho nabídky vážila.
„Ano, vezmu si tě <i>Atanóne</i> (znovuzrozený) Dárie z Vysočiny pod Soumračnými horami. Moc ráda se stanu tvou ženou.“
Dárius si viditelně oddechnul, jako by mu spadl obrovský kámen ze srdce a oslnivě se na ni usmál a rychle ji políbil na ústa. Všichni začali tleskat a blahopřát k zasnoubení.
Pak se oba posadili zpět na svá místa a Anvarnë se k němu nahnula a zašeptala.
„Děkuju. Tohle pro mě moc znamená, Dárie. Miluji tě,“ a políbila ho na tvář.
„Vždyť víš, že já tebe taky,“ odpověděl jí šeptem.
Najednou ho vedle sedící elf přátelsky poplácal po rameni.
„No konečně ses vyjádřil,“ rýpnul si. „Celý večer tě pozoruji a čekám, co z tebe vyleze. Dokonce jsem se vsadil s Taurinem o džbán nejlepšího vína, že dnes mou sestřenku požádáš o ruku. Málem jsem si už myslel, příteli, že se k tomu nikdy neodhodláš a já tu sázku prohraju,“ poznamenal vesele elf. „Vítám tě do rodiny, příteli,“ pronesl rozjařeně. “Ale dávej si pozor, aby tě Anvarnë nezkrotila, to ženy umí moc dobře.“
„Přestaň si z něho utahovat, Órone,“ napomenula svého bratrance Anvarnë. “Mně nevadí, že mu to trvalo tak dlouho, já umím čekat. Dárius prostě potřeboval čas na rozmyšlenou a já mu ho dávala tolik, kolik ho potřeboval,“ zastala se svého milého.
„Dobře, dobře a kdy bude svatba? Měl bych nápad. Co třeba v <i>Lótessë</i> ( květen ),“ navrhl Óron.
Hned jakmile to vyslovil, rozběhla se velká debata a ze všech stran padaly návrhy, kdy by se jejich svatba mohla konat. Avšak Anvarnë, jakožto nevěsta rozhodla, že ji uspořádají v létě o dnu Zrození země. Všichni její rozhodnutí respektovali a souhlasně přikyvovali. Takže když byl určen i datum obřadu, mohla se oslava Jarního slunovratu opět rozběhnout na plné obrátky. Neboť zásnuby se musely pořádně oslavit a stejně tak i zapít. Což znamenalo, že hodokvas bude ještě veselejší, než byl předtím.

O několik měsíců později.

Dárius se občas přidával k elfským hlídkovým strážím, jezdil s nimi na lov či trávil čas prací v kovárně a žil pokojným životem jako elfové. Tak těch několik málo měsíců uplynulo velmi rychle a přiblížil se datum svatby.
Nastal den Zrození země, to bylo čtrnáctého v měsíci Verca, tedy asi tak v půli našeho července. Už týden před tímto datem vrcholily probíhající přípravné práce na svatbu Dária a Anvarnë.
Po dobu příprav Dárius nesměl Anvarnë spatřit, a tak se musel na několik dní přestěhovat do Óronova domu na konci údolí Timpinallë. Mistrem krejčím mu byly vzaty míry na slavnostní šat, v němž se měl ženit.
Ráno v den obřadu ho přišly vykoupat dvě elfky. Když ho ty spanilé elfské dívky koupaly, byl červený až za ušima. Ač byl zkušeným mužem, tak tahle obřadní koupel ho přiváděla do zatraceně velkých rozpaků. Pak ho osušily a oblékly do smaragdově zeleného roucha se stříbrným lemováním a stříbrnou výšivkou na hrudi a na širokých rukávech. Pas měl převázaný stříbrným opaskem z drobných kroužků a na temné vlasy mu posadily jednoduchou čelenku ve tvaru kruhu s jednou stříbrnou hvězdou uprostřed čela. Když se potom viděl v zrcadle, vůbec se nepoznával. Měl dojem, že se dívá na jiného člověka, na nějakého prince z cizí země.

Obřad se měl konat v chrámu bohyně Elentari, což byla patronka Hvězdných elfů. Chrám byl z části vystavěn z bílého mramoru a zbytek byl vtesán do skalní stěny vedle Hvězdného vodopádu. Před chrámem se nacházel rozsáhlý trávník a spousta rozkvetlých keřů. Dá se říci, že to bylo přímo božské místo pro takovou slavnostní příležitost.
Na obřad se přišli podívat všichni elfové i elfky z celého Timpinallë. Dokonce se této svatby zúčastnil i sám král Elgalen se svou chotí Geylian. Zkrátka to byla velká sláva pro všechny přítomné. Dárius se sice ženil již po třetí ve svém životě, ale tentokrát byl hrozně nervózní. Vždy to byl jen malý obřad nanejvýš s deseti lidmi. Ale tady bylo národa, jako by probíhala nejméně korunovace nového krále. Všichni byli na svých místech, Dárius i elfský kněz a čekalo se už jen na nevěstu. Najednou započala hrát hudba. Dárius se rozhlédl kolem sebe, ale nikde žádné hudebníky neviděl. Přesto se vzduchem linula líbezná melodie hraná na harfy.
Pak ji spatřil. Anvarnë k němu kráčela uličkou mezi svatebčany. Mohl na ní oči nechat jak nádherně vypadala. Stříbrošedé šaty měla na hoře vypasované a od pasu dolů splývaly v širokou sukni až na zem, kde za ní vytvářely dlouhou vlečku. Volné rukávy jí zakrývaly štíhlé paže až k zápěstí, kde byl rukáv lemován složitě vytkávanou stříbrnou krajkou, stejná zdobila i výstřih, kulatý a hluboký , který odhaloval její hrdlo a decentně i část její hrudi. Na krku jí visel řetízek se zářící dvojitou šesticípou hvězdou, jež měla ve svém středu zasazený modrý kamínek. Černé vlasy měla rozpuštěné, jen z každé strany byl vzat jeden pramínek a stáhnut dozadu, aby jí nepadaly vlasy do očí. Na hlavě se jí skvěla třpytivá čelenka, která byla vepředu seskládaná z mnoha malých stříbrných kvítečků ve tvaru hvězdiček. Vzadu z čelenky spadaly tenoulinké šňůrečky bílých perliček. Zdálo se, jako by měla místo vlasů hvězdou oblohu. Dárius měl pocit, že k němu jde sama bohyně Elentari, jak moc jí to slušelo.
Podívala se na něho svým šedostříbřitým zrakem se zamilovaným pohledem. Moc se jí líbil. V tom slavnostním rouchu byl velmi elegantní a vznešený, že se jevil tak, jako by patřil k jejímu rodu. Viděla, jak mu zazářily oči, když ji spatřil. Jeho černé vlasy měly dnes lehký kovově modrý nádech.
"Je naprosto úchvatný," pomyslela si.
Zahlédla, jak neklidně přešlápl z nohy na nohu.
"A taky roztomile nervózní," dodala v duchu.
Oslnivě se na něho usmála, aby ho tím povzbudila a on jí úsměv opětoval.
Když byla asi tak v polovině cesty ke svému vyvolenému, přidal se k ní její bratranec Óron v temně modrém hávu a doprovodil ji k oltáři. Předstoupil před svého přítele a předal Dáriovi Anvarnë se slovy.
"Tady, můj příteli, máš největší poklad naší rodiny. Dobře se oni starej a buď jí dobrým manželem," pronesl Óron. "Jinak si mě nepřej," dodal s přátelským úsměvem i když s jemně varovným tónem, aby bylo jasno, že to myslí smrtelně vážně.
Dárius souhlasně přikývnul a Óron se zařadil zpět mezi svatební hosty.
Obřad mohl začít. Elfský kněz je všechny vřele přivítal při této slavnostní chvíli a pustil se do proslovu o tom, co se od obou manželů očekává, jaké mají jeden ke druhému povinnosti, a tak dále. Anvarnë ani Dárius jeho kázání moc nevnímali, protože měli oči jen jeden pro druhého. Naštěstí se z toho omámení v čas probrali, aby řekli své ano. Pak kněz vložil do Dáriových dlaní ruce Anvarnë, převázal je zlatou stuhou a dokončil svůj obřadní proslov.
"Od teď až na věky. Nyní jste manželé. Ať vás Elentari ochraňuje i do dalších společných let," požehnal jim.
Dárius se nahnul ke své ženě a zpečetil slib polibkem. V ten okamžik, v dosud ztichlém osazenstvu, propukl jásot a vzduchem začaly poletovat bílé konfetky. Dárius vzal Anvarnë za ruku, sešli od oltáře a vydali se uličkou mezi jásajícími elfy.
Tu z davu vystoupil sám král Elgalen. Vysoký ztepilý muž spanilé tváře ve zlatočerném šatu a na černých vlasech mu seděla zlatá koruna, která znázorňovala štíty Hvězdných hor. V každém štítu byl zasazen drahokam, jenž barevně zářil ve slunečním svitu.
Novomanželé se před vládcem Hvězdných elfů uctivě poklonili a projevili mu tím svou oddanost.
"Povstaňte," vyzval je přívětivým hlasem.
Narovnali se a král upřel svou pozornost k elfce.
Dovol mi, paní Anvarnë, abych ti poblahopřál. Všechny nás mrzí, že zde v tuto vzácnou chvíli nemůže být i tvůj otec, pán Eruner. Jistě by měl neskonalou radost z tvého štěstí. Rád bych ti místo něho požehnal já."
"Bude mi ctí dostat požehnání právě od vás, pane," odpověděla Anvarnë.
"Budiž tě bohyně provází na každém kroku a dopřeje ti jen to dobré," řekl král.
Vzal její tvář do dlaní a políbil ji otcovsky na čelo. Pak se pohledem obrátil na Dária a položil mu ruku na rameno.
"Buď vítán, příteli. Ode dneska jsi jedním z nás už napořád. Nechť tě tví druzi nazývají <i>Atanóne</i> (znovuzrozený), neb to od teď bude tvé elfské jméno."
"Děkuji, pane."
Král se usmál a sundal ruku dolů z Dáriova ramene.
"Budiž vám oběma požehnáno."
Dárius i Anvarnë se opět děkovně poklonili a narovnali se. Král Elgalen jim uvolnil cestu a oni následováni hosty, se odebrali na Velkou mýtinu ke svatební veselici.

Oslava byla bujará, plná zpěvu a smíchu. Anvarnë byla s Dáriem v jednom kole a šla z náruče do náruče, až nakonec se po mnoha tancích ocitla zpět v obětí svého muže. Posadili se ke stolu, aby si Anvarnë na chvíli odpočinula. Její tvář osvětlená světlem planoucích loučí měla krásně zlatavou barvu a v očích jí plály jiskřičky radosti. Dárius se naklonil ke své choti a zašeptal.
"Miluji tě, Anvarnë."
Lehounce jako vánek ji políbil na roztomilé špičaté ouško. Anvarnë se přitom doteku zachvěla vzrušením, protože tento dotek je u elfů velmi osobní projev náklonnosti, který říká. ' Toužím po tobě.' Bylo to poprvé, co se jí takhle dotkl, protože zatím se něčeho takového neodvážil i když už spolu nějakou dobu žili, jako by byli manželé. Nyní, když už měli po obřadu a byli si zaslíbeni, se k této důvěrnosti odhodlal. Něžně pofoukal špičku jejího ucha a opětovně ho políbil. Anvarnë přivřela oči blahem, protože se jí to líbilo.
"Myslíš, že by bylo netaktní, kdybychom se vytratili?" zeptal se šeptem.
Povzdychla si.
"Ne, oni to všichni jistě pochopí," odpověděla tiše a smyslně se na Dária usmála.
Dárius už na nic nečekal, zvedl se z lavice, vzal Anvarnë za ruku a vyzval ji k tanci. Kroužili přitisknuti těsně na sebe a proplétali se mezi rozjařenými svatebčany. Tančili tak dlouho, až se dostali do stínu stromů, kam už nedosahovalo světlo loučí a luceren. Odtud se tiše a neviděni vzdálili od slavících hostů a zamířili přímo do Anvarnina domu,nyní již jejich společného obydlí. Cesta k domu jim trvala jen nepatrnou chvilku. Spěšně prošli přes terasu, pak vyřezávanými dveřmi a ocitli se v jejich ložnici. Dárius si přitáhnul svou ženu k sobě a s veškerou touhou ji políbil na ústa. Za okamžik už jejich slavnostní oděv ležel na zemi a sezdaní milenci spočinuli na loži v horoucím obětí.
Noc následující po svatební hostině byla pro novomanžele velmi vášnivá a plná lásky. Po kouzelném milování a po náročném dnu Dárius unaveně usnul v Anvarnině náruči. Přestože spal klidným spánkem, zdál se mu opravdu podivný sen.

******
Jejich ložnice zmizela i Anvarnë byla pryč. Vůbec to tu nepoznával, prostě z ničehož nic se ocitl na vyprahlé pláni se suchou trávou. Rozhlédl se kolem sebe, neviděl nic než pustotu a prázdnotu. Přemýšlel kam se vydat, aby se dostal pryč z tohoto nehostinného místa. Všechny směry se mu zdál) být stejné, a tak kráčel rovnou za nosem. Dlouho šel a jeho jediným společníkem bylo tíživě mrtvé ticho. Začal si pohvizdovat starou melodii, aby zahnal pocit osamění. Když tu náhle, jako mávnutím kouzelného proutku, se před ním objevil zlatý portál. Z něho vyšlo oslnivé bílozlaté světlo. Musel si zakrýt oči, protože vycházející záře byla tak intenzivní, až ho z ní pálil zrak. Potom zář o něco zeslábla a on mohl dát ruku dolů.
<i>"Pojď,"</i> vyzval ho tichý hlas. <i>"Pojď za námi. Očekáváme tě,"</i> dodal ten zvláštní hlas.
Poslechl jej a následoval ho do té zlaté brány. Procházel jakýmsi světelným tunelem. Znovu se ozval ten podivný hlas, z něhož nešlo určit, zda patří ženě či muži.
<i>"Jsi volný. Tvé hříchy ti byly odpuštěny."</i>
Kráčel dál zářící chodbou, až vyšel na zelený palouk s lučním kvítím, zurčícím potůčkem a trylkujícími ptáky. Bylo to, jako by se ocitl uprostřed rajské zahrady. Tu se na louce před ním zjevila postava celá oděná v bílostříbrném hávu s kápí na hlavě a pomalým krokem se blížila k němu. Dárius chtěl couvnout zpět do portálu, ale když se ohlédl průchod byl pryč. Zmizel, jako by tam nikdy předtím nebyl. Kolem sebe viděl jen panenský krásnou přírodu.
<i>"Vítáme tě, Dárie,"</i> pronesla ta podivná bytost.
Zahleděl se na stvoření před sebou, ale do obličeje mu neviděl. Jako by jej zastíralo jakési kouzlo.
"Kdo jste?" zeptal se Dárius té bytosti.
<i>"My, jsme Osud. My, jsme Bůh. My, vládneme všem i tobě."</i>
"Proč bych ti měl věřit?"
<i>"Protože My nikdy nelžeme a známe dobře tvé prokletí."</i> odvětil hlas.
"Když jsi bůh, tak mi vysvětli. Proč já?" otázal se.
<i>"Jsi Horal."</i>
"Jenže to neznamená, že jsou všichni stejní. Tak kvůli čemu si nás neoprávněně potrestal všechny bez vyjímky?"
<i>"Lidé jsou vrtkaví a v jistých ohledech nepředvídatelní. Měníte se jako jarní počasí,"</i> odpověděl bůh.
"Na to jsem se neptal," namítnul Dárius. "Proč jsi neztrestal jen ty zlé?"
<i>"Lidé a to vaše vyptávání."</i> povzdechl si bůh. <i>"Vaše věčné otázky nás unavují. Ale je tomu tak, že ani my Osud nejsme neomylní. Jenže narozdíl od vás se naše chyby dají napravit jen velice těžko."</i> Odpověděl Osud na Dáriovu otázku.
"Proč si tedy necháváš říkat bůh?" osopil se na něj Dárius. "Když trestáš i nevinné. Ty, co nikdy ve zlém nezhřešili."
<i>"Byli jsme převelice rozezleni na tvůj národ za jejich do nebe volající opovážlivost. Vyřkli jsme prokletí dřív, než jsme jsi jej pořádně promysleli."</i>
"Tak si ho měl vzít zpět."
<i>"To není tak jednoduché, človíčku."</i> Povzdechnul si opět Osud. <i>"Co je jednou vysloveno, tak se to nedá jen tak vrátit nazpátek. Je nám to líto."</i>
"Na to ti kašlu. Je pozdě litovat," řekl rozzlobeně Dárius. "To nevrátí život těm, co kvůli tobě nepřirozeně a neprávem zemřeli," vyčetl mu.
<i>"My víme, na co narážíš. Gwen, že?"</i> otázal se bůh.
"Ano. Nebýt tebe nemusela zemřít, tak jak zemřela. Proč si jí nepomohl?"
<i>"Mrzí nás to. Bylo jí to předurčeno. Jak jsme řekli. Co se stalo, nelze napravit, avšak mohli bychom změnit tvou budoucnost."</i>
"Kdysi bych ti na to přikývnul, Osude. Ale já nechci nic měnit, jsem teď šťastný."
<i>"My víme,“</i> přikývnula bytost souhlasně, <i>"že si zamilován do té elfky a nechceme ti bránit ve štěstí. Chceme ti pomoci a alespoň částečně napravit náš omyl,"</i> vysvětlil mu své pohnutky Osud.
"Řekl si, že kletbu nejde zrušit," podotkl Dárius.
<i>"Máš pravdu, ale my máme moc to prokletí dle svého uvážení poopravit. Je nám známo kolik bolesti sis vytrpěl a jakými nástrahami, jež se ti připletly do cesty, jsi musel projít. Proto se nad tebou slitujeme."</i>
"To si hodný," pronesl uštěpačně.
<i>"Miluješ tu elfku Anvarnë a máš rád její rod?"</i> zeptal se Osud.
"Ano, velmi," odpověděl stručně Dárius.
<i>"To rádi slyšíme. Proto jsme se rozhodli, že ti dáme nový úděl a proneseme novou sudbu."</i>
"Jakou?"
<i>"Budeš stále nesmrtelný, avšak od této chvíle začneš pomalounku stárnout. Ne jako lidé, ale jako elfové, protože tvůj osud bude navždy svázán se životem Anvarnë. Bude ti dovoleno odejít z tohoto světa spolu s ní, až přijde její čas. Ne dřív, ani později."</i>
"Jak mohu vědět, že mi nelžeš?" zeptal se nevěřícně Dárius.
<i>"Věř nám a uvidíš, že váš život bude dlouhý a plný překvapení, neboť ti bude dopřáno něco, po čem jsi vždy toužil, ale nikdy jsi to nemohl mít."</i>
"Co je to?"
<i>"Nech se překvapit, Dárie. Vše se včas dovíš."</i>
Najednou k němu postava v kápi natáhla bledou ruku a přejela mu po vlasech na pravé straně hlavy. Pramen vlasů, který pohladila dlaní, pod jejím dotekem ztratil svou černou barvu a zbělel.
<i>"To abys věděl, že to nebyl pouhý sen. Měj se krásně a žij šťastně, Dárie. My ti to ze srdce přejeme,"</i> řekl ten zvláštní hlas a bytost v bílém hávu zmizela stejně jako se objevila.
"Počkej!" zavolal na ní Dárius, ale Osud už byl pryč. Vše zmizelo.

******
Procitl ze sna a posadil se na posteli. Ten rychlý pohyb probudil i spící Anvarnë.
"Jsi v pořádku, drahý?" zeptala se rozespale.
Natočil hlavu na stranu a podíval se na ni.
"Ano jsem, jen se mi zdál takový podivný sen."
Natáhla ruku a chtěla ho pohladit po rozcuchaných vlasech, aby ho uklidnila, ale zarazila se, když její oči v šeru ložnice spatřily něco zajímavého.
"Dárie, tobě zbělely vlasy," pronesla udiveně.
"Cože?" vyděsil se.
"Ne všechny," uklidňovala ho něžným hlasem ", jen jeden pramen."
"Kde?" chtěl vědět.
"Tady, na pravé straně," ukázala a pohladila ho.
Dárius vyskočil z lože tak rychle, jako by ho do zadnice bodla vosa a spěchal k zrcadlu. Na místa, kde zrcadlo stálo, dopadaly skrze vysoké okno měsíční paprsky. Pozorně se zahleděl do skla a zjistil, že měla Anvarnë pravdu.
"Takže ten sen byl skutečný," zamumlal, když si to uvědomil.
Kolem hrudi se mu obtočily štíhlé paže a k zádům se mu přitisklo hřejivé lidské teplo. Anvarnë si položila bradu na jeho rameno.
"Co jsi to říkal o snu?" zeptala se.
"Nic zajímavého, jen, že dnešní den byl jako krásný sen a já nemohu uvěřit, že jsme skutečně svoji.
Anvarnë se zahleděla do zrcadla a jejich oči se setkaly v odrazu. Nemusela to pronést nahlas, vyčetl tu větu z jejích očí. Stálo v nich.
"Nelži mi, vím, že tohle si neříkal."
Dárius se nadechl a Anvarnë čekala, až se jí svěří s tím, co ho tíží.
"Dobře, tohle jsem neřekl. Jen si nedokážu vysvětlit svůj sen a tohle," poukázal na vlasy.
Otočil se čelem k ní a ona se k němu ze strany těsně přivinula.
"Je..." odmlčel se zamyšleně.
"Je co?" zeptala se.
"Je možné, abych se ve snu setkal a mluvil s bohem?" zeptal se jí.
Usmála se.
"Ve snu je možné úplně cokoliv," odvětila na jeho otázku.
"Takže by to mohla být i pravda?"
Přejela mu prsty po bílých vlasech.
"Pokud s tím snem nějak souvisí i tenhle pramínek," Dárius přikývnul. "Pak ano."
"Připadá mi to tak neskutečné a bláznivé."
"Nad některými věcmi či událostmi je lepší nepřemýšlet a brát je takové jaké jsou," pronesla Anvarnë.
"Mám z toho hodně divný pocit," připustil.
"Řekl ti snad bůh v tom snu něco zlého?"
"Ne, spíš naopak. Přál mi, tedy nám oběma, jen to dobré."
"No vidíš. Nelam si s tím zbytečně hlavu. Vše bude tak, jak má být."
"Ještěže tě mám, Anvarnë. Bez tebe bych si už život nedokázal představit."
"Už na to nemysli a pojď si lehnout," vyzvala ho s jemným svádivým úsměvem. "Dnešní noc je jenom naše."
Vzala jej za ruku a vedla ho k rozházené posteli, kde se dnes již jednou milovali. Dárius se nenechal dlouho pobízet a ulehl spolu s ní na jejich svatební lože.

O dva roky později.

Poslední roky od Anvarniny svatby s Dáriem byly docela poklidné. Výpady Blackgerských zrůd proti lidem i elfům polevily a skřeti se stáhli zpět za hranice své temné země do Černostínových hor. Všichni tušili, že jednou přijde den, kdy skřeti opět zaútočí v plné síle a bude vyhlášena nová válka. Teď si však užívali období takzvaného míru. No užívali, jak se dá říci. Zpívali, veselili se, hodovali, prostě normálně žili, ale zároveň i pro jistotu zbrojili, aby v případě nečekaného napadení nebyli beze zbraní a obrany.
Dárius stál v kovárně mistra Taurina u kovadliny a byl ve svém živlu. On, Taurin a ještě tři další elfové pilně pracovali a kovali meče, hroty k šípům a kopím, brnění a věci, jež se mohly hodit v případném boji se skřety.
"Přidrž to pořádně, Cirone," upozornil Dárius elfa, který mu v kleštích přidržoval kus rozžhaveného kovu. Ten přikývnul na srozuměnou a on s veškerou potřebnou silou uhodil do plátu ležícího na kovadlině. Napřahoval se k další ráně, když ho oslovil druhý tmavovlasý elf.
"Co myslíš, <i>Atanóne</i>, bude to dobré?" zeptal se mladý elf a ukázal Dáriovi vyleštěnou dýku s vytepanými elfskými ornamenty.
"Je skvostná. Za chvíli z tebe bude mistr v tomhle oboru, Hildare," odpověděl pochvalně Dárius.
"Nepřeháněj, <i>Atanóne</i>. Ještě se mám hodně co učit, než dosáhnu takové zručnosti, jakou ovládá mistr Taurin a nebo ty."
"To je dobře, že to víš. Tak přestaň okounět, otravovat Dária a začni se zas raději věnovat své práci," napomenul ho naoko rozzlobeně Taurin, stojící u druhé kovadliny.
"Vždyť jsem toho zas, až tak moc neřekl," odfrkl si Hildar.
"Jdi!" přikázal mu mistr.
"<i>Atanóne<i>?" oslovil ho Hildar.
Dárius se pousmál nad jménem, které elf při oslovení používal. Přidělil mu ho totiž sám král Elgalen. Což byla velká pocta. Už si zvykl na to, že ho takto někteří elfové nazývali a musel přiznat, že ho to těšilo.
"Taky tě tvůj kovářský mistr takhle peskoval?" zeptal se Hildar.
"Ano," přitakal. "Popravdě ještě víc. Mistr Taurin je oproti němu ještě hodně shovívavý," dodal Dárius.
"Slyšel si, Hildare! Přestaň klábosit a vrať se k práci," osopil se na něho hnědovlasý elf, který pomáhal Taurinovi.
"No jo, ty aby sis nepřisadil, Erefrey," odsekl mladý elf a odebral se ke stolu, kde zdobil vyrobené zbraně rytinami.
Potom se zase všichni pohroužili do svého díla.
Ozývalo se bušení a od rozžhaveného železa odletovaly jiskřičky při každém úderu kladiva na rudý plát. Společná práce utíkala rychle a šla pěkně od ruky, když najednou muži zaslechli volání ženského hlasu.
"Dárie, Dárie!"
Zpozorněli, přerušili práci a podívali se směrem odkud se nesl ten hlas. Po dlážděné cestě vedoucí k rozlehlé kovárně spěchala žena v dlouhých temně vínových šatech. Lehce si je ve předu jednou rukou přidržovala, aby si je ve spěchu nepřišlápla. Dárius už po zvuku hlasu poznal, že je to Anvarnë. Černé vlasy za ní nezbedně vlály a tváře měla zrůžovělé vzrušením. Přesně takhle ji miloval. Doběhla až k nim a zhluboka se nadechla.
"Co se děje?" zeptal se ustaraně Dárius své ženy.
"Stalo se něco, paní Anvarnë?" otázal se pro změnu mistr Taurin.
"Nic, co by se vás týkalo, mistře," uklidnila ho Anvarnë. "Jen si na chvíli vypůjčím svého manžela," dodala.
Anvarnë popadla Dária za zápěstí, tak nečekaně, až mu leknutím vypadlo kladivo z ruky a s bouchnutím dopadlo na kamennou dlažbu těsně vedle jeho nohy.
"Co blázníš?" vyhrkl udiveně a vytrhl se jí.
"Potřebuju ti něco říct," prohodila.
"Dobrá, tak mi to řekni tady," vybídnul ji.
"Ne, tady ne," zamítla jeho návrh. "Pojď se mnou."
"Já mám práci, Anvarnë," ohradil se. "Nepočkalo by to do večera?" zeptal se.
"Ne," odpověděla umíněně.
Podíval se na své přátele a hledal u nich podporu, ale elfové se jen potutelně usmívali.
"Jen jdi, ženu přece nesmíš nechat čekat," pronesl Erefrey posměšně.
"Doděláš to za mě Taurine?" zeptal se Dárius kovářského mistra a poukázal na rozdělanou práci.
"Samozřejmě," přikývnul chápavě. "Ty jdi se ženou. Zdá se, že to co má na srdci je velmi neodkladné," a postrčil ho ven z kovárny.

Dárius si sundal ochrannou zástěru a velkým obloukem ji mrsknul po žulícím se Hildarovi. Ještě mu chtěl kousavě povědět něco v tom smyslu, aby se přestal hloupě culit, ale k tomu už neměl příležitost. Anvarnë ho znovu popadla za ruku a táhla ho pryč. Elfové se rozesmáli nad tou podívanou, kdy Anvarnë spěchala a Dárius za ní doslova vlál a neměl nejmenší tušení, co má jeho drahá choť za lubem.
"Co mi chceš říct?" zeptal se a snažil se s ní srovnat krok.
"Neboj, za chvíli se to dovíš," ujistila ho.
"Kam mě to vedeš?"
"Nech se překvapit," odpověděla.
Tohle slovní spojení, <b>nech se překvapit</b>, se Dáriovi nezamlouvalo. Neměl rád překvapení, obzvlášť ta nečekaná. Tak se tedy nechal vést a pak zjistil, že míří k jezírku Silenc. Od jisté doby to bylo jejich společné tajné místo, kam rádi chodili, když chtěli být spolu úplně sami. Za okamžik stanuli na břehu jezírka.
"Tak jsme na místě," řekla a zavedla ho do odlehlého kouta mýtiny k dřevěné lavičce.
"Skvělé a co teď?"
"Posaď se," vyzvala ho.
Oba se usadili na lavici tak, že si hleděli do očí.
„Ty úplně září, lásko, “ poznamenal Dárius při pohledu na svou usmívající se drahou polovičku.
„Ty budeš taky, až se dovíš tu novinu,“ odpověděla mu.
"Jakou novinu? O čem to mluvíš? Povíš mi konečně, co máš tak důležitého na srdci?" zeptal se nedočkavě.
Anvarnë se zhluboka nadechla, vzala ho za ruce, upřela na něho pohled a pak řekla.
"Dárie, jsem v požehnaném stavu," vybafla na něho tu zprávu.
Vytřeštil na ni nevěřícně oči a zalapal po dechu.
"Cože?" vyrazil pak ze sebe a v mžiku se postavil na nohy, tak rychle, až sebou Anvarnë vylekaně cukla.
"Já se asi přeslechl," namítnul.
"Ne, nepřeslechl. My opravdu čekáme dítě," ujistila ho.
Dárius se prsty levé ruky chytil za kořen nosu a nevěřícně kroutil hlavou.
"Jak je to možné? Vždyť víš, že..." nedořekl to, protože mu zbytek věty uvízl v krku.
Vypadal jak, hromádka neštěstí.
"Já vím, drahý," řekla a vstala též z lavice. "Zkrátka nemám zdání, proč se to stalo, ale je to tak."
Dária na kratičký okamžik napadlo, že ho možná podvedla s někým jiným, ale pak to ve své hlavě razantně zavrhnul. To by nikdy neudělala.
"Nečekala jsem to. I pro mě je to velké překvapení," přiznala.
<i>"Zase to slovo, překvapení"</i> pomyslel si Dárius. Jenže poté mu na mysl přišla i jiná věc. Něco, co mu ve snu řekl Osud.
<i>"Váš život bude dlouhý a plný překvapení, neboť ti bude dopřáno něco, po čem si vždy toužil, ale nikdy si to nemohl mít."</i>
Teď už tu větu chápal a došlo mu, co tím chtěl Osud Dáriovi naznačit. Náhle se začal bláznivě smát, popadl Anvarnë do náruče a začal se s ní točit dokola.
"Díky, bože, díky," vykřiknul k nebesům a hned na to políbil svou ženu.
Teď si připadal tak šťastný, jako nikdy předtím. Díky téhle novině si byl jistý, že Osud nelhal a jeho kletba byla změněna jednou provždy.

Konec.


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 25 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 MC_Kejml 19.10.2008, 15:49:06 Odpovědět 
   Tak, jsme na závěru tvé povídky.

Předně bych chtěl říct, že je škoda, že jsme se nedočkali různých jiných odhalení ( např. kdo mohl za smrt Gwen v prvnch dílech), ale to nevadí a příběh se bez toh odal zakončit také.

Dopadlo to dobře. K této části toho moc nemám, od poloviny jsem věděl, co bude a u odepřeného dárku bylo také jasné, co jím bude ;) Sem tam se mihla nějaký překlep, ale jak už jsem řekl předtím, pokud je v tak malém množství, je to fuk.

Také jsem nevěděl, jestli Horalovo putování bylo před nebo po návštěvě prologu, ale řekl bych, že po...

No. Bohužel u tebe asi nesetrvám, protože takto romanticky laděné povídky nejsou bohužel nic pro mě, ale času stráveného u Národa prokletých nelituju a přeju vše nejlepší do další tvorby.

-K
 ze dne 19.10.2008, 20:53:49  
   Annún: Děkuji MC,

za tvé komentáře a pokud by sis chtěl přečíst i nějaké další mé dílko, bud velice potěšena. :-))

Annún
 sirraell 26.04.2007, 9:10:49 Odpovědět 
   Pozadalas mne abych si precetla neco novejsiho a tak jsem tady. Prosim, prosim, prosim neber to ve zlem, je to jen muj nazor a ty ses na nej ptala.
Je to jako kombinace mezi pohadkou, fantasy a nametem na scenar. Pokud bys na toto tema chtela napsat fantasy, pak by si to zaslouzilo vic, nez jen popis udalosti v kratkosti, zni to pak jako recenze na obalku. Mne by se to libilo i jako pohadka, ale pak by bylo nutne trosku vic ucelit, styl nametu na scenar, bych vypustila ( o 2 mesice pozdeji, konec atd.).
Ja osobne si myslim, ze jsi se narodila vypravecem pohadek. Chapu, ze se citis fascinovana a inspirovana fantasy, ale mam takovy pocit, ze pokud na svem stylu radne nezapracujes asi z toho nic nebude (mohla byz zkusit nejaky kurs tvoriveho psani). napady mas, ale to v psani neni vsechno. Mas definitivne dar, a to dar psat pohadky. neco v tvem stylu je proste pohadkove a myslim, ze s pohadkami bys uspech mela, samozrejme jak uz jsem psala nekde jinde, zjednoduseni deje by bylo treba. Abych to zhrnula, ted mi to pripada jako Tolkien zkrizeny z Erbenem. mam pocit, ze jsi zamilovana do Tolkiena, ale Erben by se k tobe vic hodil.
Na zaver jen dodavam, ze nejsem zadny expert na literaturu, ale jsem ctenar, miluji cteni a cetla jsem toho hodne, z vsech moznych zanru. Jak uz jsem rekla, tohle je jen muj nazor. Hodne stesti v budoucim psani a nenech se mym rantenim odradit.
 ze dne 26.04.2007, 17:52:00  
   Annún: Děkuji.
Máš pravdu trochu jsem se zhlédla v Tolkienovi - především v elfech ve světě, kde zákony a všr kolem vytváří sám spisovatel, prostě mě jeho tvorba částečně inspirovala, ale zároveň mě inspirovalo mnoho dalších věcí. Jsem sice češka, ale Erbenova tvorba není zrovna moje gusto, jediné co jsem od něho četla byly úryvky v čítance ve škole, ale to už si vůbec nepamatuju.
O dva měsíce později či další podobné slovnií spojení jsem tam uvedla proto, aby bylo zcela jasno, že se příběh posunul o určitou dobu v před.
Teď zrovna naštivuji kurs tvůrčího psaní v Praze.
Pohádky miluju, ale já osobně spíš píšu pohádky pro dospělý, protože jsem romantička a zbožňuju červenou knihovnu. Takže v mé tvorbě najdeš takovouhle všeho chuť. Teď si neumím představit psát pohádky pro děti, ale třeba až budu mít jednou děti, tak to bude něco jiného.
 amazonit 24.04.2007, 5:48:17 Odpovědět 
   četba je to pěkná:o))
tento díl je opravdu dlouhý a samozřejmě dobře končí, jak u tebe bývá zvykem, ostatně jak tomu bývá zvykem v pohádkových příbězích.......
v některých popisech by se dalo ubrat, méně se jimi zabývat, příběh se tak trochu rozplývá, ale přesto je jeho linie znatelná, rozhovor s My příběh hodně oživil a posunul ho ke zdárnému konci, i když se možná dalo vytěžit ještě malinko víc, upřímně, čekala jsem trochu dobrodružnější konec:o)
 ze dne 24.04.2007, 8:33:07  
   Annún: Děkuji Amazonit. Dobrodružnější konec mě zrovna nenapadnul, třeba u jiného příběhu. S těma popisama to jsem celá já. Někdy se do toho moc zaberu a nevím kdy skončit.

Mám dotaz. Když jsem to v kládala k publikaci, tak jsem určité věci označila podle návodu [i] hranatou závorkou s potřebným písmenkem pro změnu stylu písma a teď koukám jako jelen, protože tu jsou <i> lomené. Jsem z toho docela zmatená. Asi se budu na to muset na tuhle záhadu zeptat někoho z vedení.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Zápas
Karule
OBRYS
Tilda
Velká Čtyřka
Anne Rowan
obr
obr obr obr
obr

Společenstvo Elementálů:Posled...
MC_Kejml
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr