|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303548 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Bože...! ::
| Doufám, že se nikoho nedotku. Urážka není v plánu, pokud se tak ale přeci jen stane, předem se omlouvám. |
| |
|
|
Existují slova, která nás, pokud je pochopíme, mají tu moc zranit nebo urazit. Jsou zabalena v zámotku lichotek a úsměvů, překrývají se se srdečnými stisky rukou, ale člověk pozorný a trpělivý je odhalí a zaměří se na ně.
Tak se stalo, že Beka přestala mít ráda Lotu.
„Co to říkáš? Jak můžeš? Tys nic nepochopila! Chceš snad říct, že to JÁ jsem provedla nějakou nestoudnost, za kterou bych se měla omlouvat? To myslíš vážně? Skutečně vážně?“
V pokoji bylo ticho. Beka stála nad Lotou a řekla: „Ano.“
Dvě kamarádky. Malé dámy nehodící se do tohohle století. Odpolední čaje pro panenky, šátky přehozené přes ramena a ruce v rukavičkách. O pár let později stejný pohled. Dvě přítelkyně, dospělé dámy s výrazem Virginie Woolfové. Jedna vede na vodítku kokršpaněla Flushe, druhá má prsty od inkoustu a tabáku. Nemluví, jen šeptají, u svých psychologů nechávají dobrou náladu, která se k nim občas vkrade. Beka, trochu úzkoprsá s touhou po vůni knih, Lota se svým pochopením, přezíravá voditelka loutky svého vlastního těla. Idylický vztah v chaosu civilizace, zastavení a hlédnutí do dob méně rychlých a nestálých.
„Mám tě ráda Beko, ale musíš pochopit, že nemůžeš mít všechno. Tenhle výtisk Huxleyho ti prostě nedám.“
Inteligence, duchapřítomnost a dokonalost.
Pak přijde muž. Jeho pohled je stejný jako jejich, umučený, ale on na to má právo. Jmenuje se Ježíš a Lota jej potká s krvácejícími dlaněmi. Přestane si všímat Flushe, který se někam zaběhne a chcípne, její láska je přibita ke kříži. Klobouk vymění za růženec, a pokud šeptá, pak jen modlitby ke svému pánu. Chodí jako slepá a Beka ví, že slepá doopravdy musí být, jinak by viděla, že její „miluj bližního svého“ vyznívá doztracena. Beka ví, že Lotiny modlitby jsou jen naučená slova, její láska se neopírá o trpitele, nýbrž o jeho smutnou tvář. Vezme Bibli a začne číst. Je okouzlena. Lota zná zpaměti celé kapitoly a durdí se nad Bečiným rouháním. „To není dobrodužná literatura, Beko, jak můžeš plakat nebo se smát na místech, kde se to nemá? Jak tě může zajímat zrovna tahle věta? Nevíš snad, že to důležité není ve větách, ale v podobenství? Jak si můžeš zatrhávat stránky? Copak jsou některé z nich méně významné? Jak můžeš psát do písma svatého? Jak s ním můžeš nesouhlasit? Jak můžeš?“
Beka si přitáhne šátek blíže ke krku a přemýšlí o stvoření světa, zatímco je Lota v kostele. Jednou šla s ní, ale místo farářova kázání poslouchala rudý a zelený prach, obarvený sklem oken jako velikonoční kraslice, jak se jí pomalu snáší do klína. Místo nábožným vytržením se chvěla zimou, odněkud jí táhlo na záda. Pokud Bůh chtěl, abychom jej uctívali ve vysokých domech se zvony, stvořil by je místo ráje. Řekl by Adamovi: „Hleď, to je kostel, kde mě budeš uctívat jako svého otce a spasitele, kde si s Evou řekneš ano a pokřtíš Kaina i Ábela.“ Ale on nic takového nevykonal. Beka si jej jistá, že má pravdu, Lota ale pláče u svatých obrázků. Poprvé se neshodnou a mnoho dní spolu nepromluví. Dokud Beka nedočte Bibli.
„Zhřešilas, ale já ti odpouštím,“ řekne Lota, zatímco si balí věci do kufru.
„Prodávání odpustků je dávno pasé, Loto,“ vzdychne Beka a pozoruje přítelkyni, jak kufr převazuje páskem. „Kdyby sis tu knihu přečetla pozorněji…“
“To není kniha! To není jen nějaký výmysl, jenom blábol, který se někomu zrodil v choré hlavě. Ti, kdo byli požehnáni jejím sepsáním, nepotřebovali psychologa, Beko!“
„No, možná kdyby v jejich době někdo takový existoval…“
“A nedělej si z toho legraci! To nepřipustím!“ Kufr spadl z postele a zvířil prach. Lota chytla svou hůlku a odjela do Říma.
Léta spolu nepromluvily.
Lota hledala svůj Vatikán a Beka zatím sedávala pod stromy a psala verše. Jejím chrámem byla lavička a slunečník. O zaběhnuté přítelkyni neměla žádnou zprávu, věděla ale, že Lota zmizela, aby v parných bílých uličkách nalezla tvář svého mučedníka. Čas běžel a Beka vybředla ze svých představ, řekla ano jednomu z Adamů a vychovala dva syny, kteří si spolu rozuměli tak málo, jak se sluší na stavitele věží. Jen jedna představa jí zbyla, vzpomínka na malovaný prach a Boha, který rostl někde v ní a sílil. Boha bez tváře a skutečného jména, tvora, je-li to tvor, jemuž se odevzdala a prosila ho o navrácení ztraceného. A Bůh jí potvrdil, že šla správnou cestou, a poslal jí Lotu. Jednoho dne se objevila u dveří s kufrem převázaným páskem, těžším než býval o stovku Biblí, které dům od domu prodávala.
„Kdysi dávno jsi mě urazila, Loto. Bolelo to. Tvůj Bůh vepsaný do tvých Biblí je jiným Bohem, než můj, kterého mám vepsaného v srdci. Řeklas mi, že jsem sobecká a že se rouhám. Že knihy, které čtu – a tys je četla taky, Loto – jsou sprosté, a to jen proto, že mají vlastní myšlenku. Řekla jsi, že jsem hříšnice, ale pak jsi mi blahosklonně odpustila. To já nemohu. Tvá církev, Loto, není to, co chce Bůh z tvojí knihy.“
„Co to říkáš? Jak můžeš? Tys nic nepochopila! Chceš snad říct, že to JÁ jsem provedla nějakou nestoudnost, za kterou bych se měla omlouvat? To myslíš vážně? Skutečně vážně?“
V pokoji bylo ticho. Beka stála nad Lotou a řekla: „Ano.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 19 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 61 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
