obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915353 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39479 příspěvků, 5738 autorů a 390283 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Starý profesor II ::

 redaktor čuk publikováno: 26.04.2007, 11:26  
Předčasně penzionovaný profesor je znechucen svým životem a bývalými studentkami, které s ním sehrály jakousi habaďůru, čímž ho vyprovokovaly k odplatě a vyjití z profesorské ulity
 

Profesor Jaroš zašel na roh, vstoupil do parčíku a posadil se na lavičku. Na chvíli zavřel oči, ale neusnul. Okamžitě se mu pod víčky rozběhl zmatený film. Když je znovu otevřel, viděl svět nově.
Opět se v něm ozval pocit zborcené kostry. Šněrovačka zvyku byla rozvázána. Tálo zmrazení, jemuž byl vystaven úzkostlivou snahou nevybočit z řady přitakávačů, tak oblíbený postoj v éře před sametkou! I fráze do úst mu naroubovali. Konečně je vyplivl. A nyní, v tuto chvíli volnosti a změněné optiky, dostaly dívky čistější a žádoucnější tváře. Jak je ve škole spoutával svým úsilím udělat z nich reproduktory a z jejich těl poslušně sedící figuríny! Ne! Po tak nekonečně dlouhé době pochopil i uvnitř svého starého těla rozkoš živelnosti a nepředvídatelnosti mládí, jeho dychtivou radost nad průhledem otvírajícím se do světa, často maskovanou úšklebkem satyra či flegmatika. Snahu veselit se i prosadit se zároveň. Ať se pak děje cokoliv. Znovu si přehrával úsměv Lenky, ty její rty mluvily beze slov a hnědé skvrnky v jejích očích přinášely bláznivé představy, rozdávaly měkká pohlazení a čekaly, že dostanou oplátkou podobná. Zatoužil po obojím. Byl však špatným básníkem a touhy v něm teprve klíčily. Ne, nic si nenamlouvej! Navzdory oživujícímu jitření, chlapče, jsi už starým mužem, byť se chováš jako studentík. A máš počínající sklerózu, opakuješ se!
Kolem něho defiloval téměř reprezentativní vzorek populace. Ještě šišlající děti, vřískající děťáci, bručící výrostci a vytáhlé vampýrky. Dívky v rozpuku, dívky v rozkvětu, dívky s náznaky uvadání. Mladé maminky plné naděje, tytéž již malinko usoužené starostmi a ještě tytéž, avšak starší, plné únavy, a co bohužel navíc, i nudy. Ženy omrzelé, rezignované i ty připravené vyrazit znovu do boje o kořist. Nebo čekající na alespoň nějakou zábavu, jen když se v ní rýsuje příslib! Postarší paní, vyrovnané, se sladkým bonbónkem úspěchu svých dětí, s láskyplným pohledem na vnoučata, po rozloučení ještě doznívajícím na slunečné promenádě v parku.
Ale čas se nachyluje nejen ve dni, ale i v životě. Ženy trápící se, utrápené. A bolí pohled na ženy opuštěné, bez naděje, vyschlé v samotě a neútulnosti svých vychladlých pokojíků v otřískaných barácích i vězeních, s trezory pro křídla, kterým nebylo dovoleno vzletět... Nový typ map. Sem do těchto krajin dosud necestoval. Kdo by v nich na něho čekal? Ženy? Ženy! Možná, že některé z nich by mu mohly něco dát a on něco jim. Co? To nevěděl.
Jistě Lenka, rozsvítila by ho, prosvítila by mu plíživou temnotu dívčím veselím, opojením životem, stále novými a novými nadějemi. Snad i on by byl schopen bláznit jako osmnáctiletý, rozesmávat ji. Ale v deštivých dnech by měl skladišťátko v koutku duše prázdné, plné prachu a smetí. Nevěděl by, co s ústy i rukama, a až by ho odstrčila, nasycena či nenasycena, a pátrala v něm? Našla by něco jiného než trosky starého kantora?
Ženy, které prošly životem a nyní hledající někoho pro zatrpklou samotu? Bál se, že by na něho navěsily svůj osud, že by jeho vědomí naplnily svými vzpomínkami, svými návyky, svými výčitkami. A on by při nevybalancované vratkosti nenašel protiváhu, jinou než jako figurku suchara vpotácivšího se z minulosti, který jediné co umí, je poutavě vyprávět o cizích krajích, aniž by se snažil pochopit ty, kteří tam žijí a umírají.
Ke stáru už nebývá tolik trpělivosti porozumět cizímu, vlastní balvany vzpomínek, představ a vyřčených vět tíží. Ať už jsou to pravdy nebo lži. Jednou už tady byly a opakování je trapné.Ale každý má ty své, rozdílné a přece tak podobné, a přece opakující se, opakující se…
Jaroslav Jaroš se rozhlédl a zjistil, že se nechce přiblížit těm, co vysedávají na lavičkách, hledají chvilkové rozptýlení mimo sebe, a přehlížejí, jak hluboký je smutek, skrytý ve stínech parku, jak šalebná je jeho náhražkovost namlouvající vtíravě: jsme útočištěm osamělých. Bylo mu nepochopitelně líto všech, kteří se mají kam vracet, do svých domovů. Jsou vůbec opravdové? Soucítil s těmi, kteří se nemají kam vracet. Náhle vystihl jeden z rysů bezdomovce. Vy odejdete, já zůstávám, jako král tohoto prostoru, kde jsem jen já, noc a samota. Avšak i to je trochu trpká svoboda, pokud si nevypěstuješ necitelnost těla a okoralost vnímání, abys ho otevřel jen v ten kratičký okamžik, který patří jen tobě a jen na záblesk vteřiny. Jaké pak jsou vlekoucí se hodiny s vlekoucími se vteřinami? Přízračné? Ubíjející?
On bude psát. On musí psát. Nebo snad není co odkrývat, jako když obrátíš kámen v trávě? Avšak musí se rozloučit se svým minulým životem, s tím konfekčním nepadnoucím sakem zděděným po starším bráchovi! Co na tom, že ho budou považovat za pošahance (podivínem už byl!), za nedůstojně a nevkusně stárnoucího kdysi důstojného profesora zeměpisu. On. Ve svém největším lesku ozdoba školy, jejího pimprlového divadýlka, a nyní téměř skvrna, za kterou se oni musejí stydět. Bohém, který drápe své fantasmagorie tak nepatřičně, ach nepatřičně, a neohrabaně. Aťsi! List papíru nesmí být nalinkován!
Svou starou či, lépe řečeno, zestárlou identitu odvrhl, aby našel živou, dosud zakuklenou, schopnou mládnout. Nebo prostě jen nadšenou touhou jet na koníku citu a myšlenky.
Druhý den shledal nepřesnost a nepravdivost většiny předchozích představ a výmyslů.Připadal si jako větrná korouhvička ve vzdušném víru. A především si uvědomoval nedotaženost svých tužeb k pointě. V přetvoření rodící se figury musí jít ještě dál. Pocítil, že k tomuto kroku mu nechybí ani odvaha ani pružnost charakteru. Až se divil, jak rychle se mění.
V prodejně divadelních pomůcek si zakoupil šedivou dlouhovlasou paruku a vous stejné barvy a délky. Ve zdravotnických potřebách tu nejlevnější hůl. Ve skříni našel své nejošumělejší šaty, potrhanou flekatou košili, v botníku boty dávno již vyšlé z fazóny i módy. Černé brýle s jedním sklem a čepice po dědečkovi ležely v zaprášené krabici s harampádím. Oblékl se, rozcuchal vous a vlasy, nanesl trochu popela na tváře a vyšel do ulic.
Bylo slunečné ráno, před osmou hodinou. Došel k budově gymnázia. Nikdo ho nepoznal. Stal se neviditelným, snadno přehlédnutelným, s napřaženou roztřesenou rukou nebudil pozornost, spíše hranou nepozornost, pokud si vůbec někdo všiml. Usedl na boční obrubník vstupního schodiště patřícího do země nikoho. Kolem něho proudili studenti, občas přešli jeho bývalí kolegové a kolegyně, pár jich bylo přijatých do služby až po jeho odchodu. Konečně se jim všem mohl přiblížit, aniž by jejich hovor utichal nebo měnil tón a předmět řeči. Pozorně poslouchal, pokukuje nenápadně přes okraj zmuchlaných novin. Jakoby popraskaly poslední chapadla zábran. Paradox: ač oddělen, byl jedním z nich. Tanečním krokem přešla Lenka, krokem princezny Alice. Nepohlédly na něho. Zastavily se v hovoru, z něhož zaslechl každé slovo. Ano, takto mluvívaly, když byly samy. O něm ani zmínka, snad jen malá hádka, o tom co provedly včera tomu zeměplachovi. Matně pocítil jakýsi podtext smutku. Už ho nezajímaly. Připadaly mu ještě včera nesmírně blízké a při tom teď tak nesmírně daleké.Vlastně všichni. Uvědomil si nedosažitelnost namodralých obzorů, haha! Cítil se být opravdový odlišným způsobem, což bylo zvláštní při té jeho maškarádě, cítil, že se naplňuje bláhovým pocitem, který dříve neznal. Nová maska vybalená z krabice překvapení nahradila původní starou, a ta teď právě nasazená byla schopna vnitřního pohybu a modelování. Připravena k jízdě vpřed. Ne však po trasách, jež byly již někdy předvídány.Jako list z podzimního stromu z něho spadl komplex nostalgie, touha po návratech se vzdalovala podobna světlu za posledním vagónem vlaku, zvuk zvonku přestal být nádražním signálem. Prostě jen budova školy a jacísi žáci či studenti, každý jiný, a přece stejní. Uvědomil si tu rozdílnost i stejnost, intuitivně chápal jejich kořeny a současně i tu nepředstavitelně umnou nahraditelnost. Cestující. Dav cestujících s jednou nohou na stupátku.
Od školy odešel zcela vyrovnán a klidný. Do lokálu, kde si řadu dní před tím dával kávu, nezamířil. V okrajové části města si našel bistro, tam se ztratil mezi šoféry, lidmi v umolousaných montérkách a nevyspalými prostitutkami. Nedaleko byla silnice vedoucí k hranicím. Došel k ní a míjel ranní ptáčata čekající na sexuchtivé úlovky. Kulhal, shrben. Necítily se uraženy, když se občas s některou zastavil na kus řeči. Ano, samozřejmě, jen na chvíli, aby neodrazoval kunčafty.
Procházel i uličkami města, náměstíčky, parky a vyprahlými plácky. Jako pomalu se sunoucí dobře maskovaný tank s úzkým průzorem. Jako rozvědčík v nepřátelském ležení. Kupodivu stalo se i jeho územím, navzdory ne zrovna ojedinělým přezíravým pohledům. Jevištěm s již blízkými a chápanými herci, v jiných kostýmech ovšem. Když byl unaven, zahrál si roli žebráka. Několikrát přespal na lavičce v parku. Poté, co přicházíval domů, vykoupal se a převlékl, a vždycky si připadal být čistším než po dávném ranním drilu sprchování.
V zásuvce stolu vyhrabal linkovaný sešit a začal psát. Z minulosti mu zbyly pouze obrazy krajin a scenérií, o kterých vyučoval. Teď se zaplňovaly lidmi, výraznými ne už odlišnou modelací tváří či způsobem oblečení, ale svými zvláštními osudy, v nichž objevoval kupodivu stejné jádro. Naučil se ho odhalovat, obměňovat, odívat rouchem spletitých příběhů, prýštících z prapodstaty těch krajů, a především z prapodstaty rodů s řetězci vztahů připoutávajících k minulosti a bortících se před přívalem budoucnosti. A bylo v nich i celé jeho město, které viděl zorným úhlem průzorů své masky. Byly to zeměpisné a přitom podivně groteskní prózy. Miloval je, naučil se v nich přebývat. Téměř ve všech byla skryta touha po pohlazení a smutek nad opadáváním mládí i z těch nejkrásnějších dívčích tváří.
Ale když oči byly příliš zarudlé a prsty křečovité, vylézala z koutů pokoje plíživá samota a svým chladem vymačkávala ze srdce krev do poslední kapky. Prožíval opuštěnost pohádkového boha, který se vzdal své moci a přesto mu nastrojili převlek, v kterém byl přinucen své poddané strašit hromem i lákat pamlsky. Prokoukli ho a s přezíráním tolerovali. Ponížen?! Anebo naopak? A taky bolelo, že jeho postavy začaly žít svým vlastním životem. Bez něho, svého tvůrce, kterému bylo nyní souzeno přihlížet jen z povzdálí. Pak jeho texty byly smutné a úryvkovité, osamocenost se vracela nečekanými pěšinkami.
Stále častěji směřovaly jeho kroky k výpadovce. Místní prostitutky již znaly toho podivného starce, a kupodivu nevysmívaly se mu. V jejich tvářích se začal objevovat úsměv, ani ne svůdně lákající, ba ani ne přezíravý. Jaksi útrpný a co víc: účastný. Byly i takové, které se mu nabídly, zamrkání oka pod nánosem líčidel bylo zdánlivě obscénní, ale přitom trochu ostýchavé. Zdarma, dědo! Snad jim něco chybělo, co v něm asi vytušily? Opodál a stranou stála jedna velice útlá, zasmušilá, postarší už dívka s bledou tváří a sklopenou hlavou. Neměla téměř vůbec žádné zákazníky, neboť se nenabízela. Když se některý za uherský rok objevil, odcházela s ním se zaťatými zuby. Pak byla ještě smutnější. Ostatní děvy se jí do hrsti posmívaly, vtipkovaly, ale v jejich pohledech už ten posměch nebyl, spíš jakási navenek naprosto neopodstatněná závist. Kdykoliv však on šel kolem ní, on, ten zpustlý děd Jára, jak si říkal krákoravým hlasem, vždycky se na něho usmála.
A pak nastal den, o němž by nikdy dřív nevěřil, že může být a že se mu v něm cosi divného přihodí. A on udělá to, co by ho před tím nenapadlo ani v nejbujnější a nejabsurdnější fantazii.
Vlastně už byl večer. Přistoupil k té bledé smutné dívce a požádal ji, jestli by s ním nešla. Vytáhl peněženku. Napřáhla ruku v odmítavém gestu. Nabídl jí rámě, zavěsila se do něho. Nevadily jim úsměšky. Míjeli je. Nevzpírala se, když ji vedl k sobě do bytu. Snad už jí bylo všechno jedno. Posadila se způsobně na židli v kuchyni.
„Promiňte, osprchuji se,“ zašeptal.
Když k ní přišel, vonící mýdlem v dlouhém županu bez vousů a dlouhých zcuchaných vlasů, podívala se na něho překvapeně a polekaně. Chtěla něco říci, ale jen si sáhla rukou na hrdlo a usmála se, úsměvem, z kterého zmizel smutek i napětí. Nebála se. Ten úsměv svítil víc než holá žárovka pod stinítkem u stropu. Jakoby pochopila to, co dosud nechápal, k čemu dosud neměl přístup.
„Já se také osprchuji. Druhý župan asi nemáte, že?“ zašeptala.
Půjčil jí svůj baloňák.
Když vyšla ze sprchy, mokré vlasy jí máčely límec pláště, měla vztyčenou hlavu, z níž horká voda vygumovala ponížení. Tak rozdílná od načesané blondýny Alice! A z trpkých rysů stárnoucí tváře opadávaly vrásky jako omítka skrývající vzácnou fresku. Z tváří jich obou. Jako by za zrcadlem uviděli rozkvetlé metafory z povídek, které už napsal.
Dívali se na sebe a mlčeli. Neptal se, jak se jmenuje. Věděl, že dívce dá jméno Ty.
Pak leželi vedle sebe a drželi se za ruce. Tmavá skvrna na stropě se podobala mapě vzdálené země. Pohladil ji po překvapivě hladké pokožce na vystouplé lícní kosti. Přimkla se k té ruce. Chvíle vytržená z přicházející noci se podobala zázraku, který zamlžil mysl a brzy zmizí... Nutil se, aby se vrátily jeho předchozí vznosné a patřičné myšlenky člověka kantora. Nedařilo se to. Pohladil ji tvář ještě jednou, i rty, a cítil na ruce plachý polibek.
„Zůstanete?“ zeptal se.
„Proč neřekneš: zůstaneš?“ odpověděla.
„Zůstaneš?“ řekl.
„Pokud nebudeš chtít, abych mluvila o tom, co bylo.“
„Není třeba mluvit o tom, co bylo s tebou, ani o tom co bylo se mnou.“
Spíš vycítil než uslyšel její vzdech. Zazněla v něm úleva i očekávání.
I on pocítil úlevu a očekávání. Jako by jeho pocity měly barvu a tvar zázračného dříve netušeného světa, který se rodil kdesi jinde mimo obvyklý prostor. Byl přímější a tajemnější současně, tak rozdílný od toho banálního, který pulzoval za okny, se svými cílečky i slovními výlevy plnými zbytečnosti. Onen jeho poskytoval pohled do hloubky. Pádu či vzletu?
„Nemusíme příliš mluvit. Mým údělem je psát. Knížky, víš?“ řekl.
„Vím, a budu ráda,“ odpověděla.
Pocítil podivuhodnou a kouzelnou spřízněnost. A jejich milování bylo podobno snu, mrazivé jako na bělostné pláni, palčivé jako uprostřed pekla. Jeden pro druhého.
Když líbal její vyhublé tělo, poznal neochvějným citem, že se změnila v jeho ženu, ať už se pak děje cokoliv. Poslední skořápka, poslední mříž vězení se napnula, praskla a on mohl vykročit. Do neznámého kraje. Byť to bude kraj podivný a třeba plný trablů, bude jeho, bude jejich, a on bude moci psát a žít, bez ohledu na mlecí kola stroje osudu i hledáčky posměváčků. Svět a kdo ještě? Oni dva, dvě osoby v jednom těle. Nebo dvě těla v jedné osobě. Věděl, že to tak je a věděla to i ona. Anebo se této iluzi brzy naučí a pak se přetvoří ve skutečnost.
Cesta zpět? Ne! Bez návratu, navždy podivínem a vyšinutcem, ta zvláštní svoboda snad za to bude stát?
Stála.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 16 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 24 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 12.06.2007, 23:09:07 Odpovědět 
   Děkuju za komentář a hodnocení, a jsem rád, že alespoň v tomhle případě překonalo mé psaní věkové bariéry, a že pocity osamělce nejsou směšné.
 BaD 12.06.2007, 20:02:09 Odpovědět 
   Tak tohle jsem opravdu nečekal. Začátek byl zajímavý, ale tohle překonalo všechna očekávání. Bravo čuku
 Anquetil 29.04.2007, 20:46:02 Odpovědět 
   Skvělá práce, čuku! Děkuju ti za krásnej jarní víkend, kterej jsem prožil zcela naplněn dojmy ze tvé úchvatné dvoudílné povídky, hodné zvláštního zřetele. Ze svého privátního úhlu jsem ji vnímal hned ve třech rovinách najednou:

První - ono věčné dilema učitelů, co svět světem stál. Zachovat si u žáků potřebnou autoritu a bez poskvrnění své osobní důstojnosti přesto položit na oltář svědomité výuky kus svého já. Jako všichni tady, i já znám desítky učitelů a jejich přístup k žákům a studentům byl odlišný případ od případu. Co kantor, to jiný člověk a jiná osobnost. Většina z nich zásadním způsobem ovlivnila naše životy. A proč si nevzpomenout i na stařičkého profesora v jedinečném podání Jindřicha Plachty? Nabízí se i odvěká bolest českého školství, kdy vinou minulého režimu jsou znalosti učitele často kladeny na pochybný a vratce stojící piedestal. Tady pořád strašně pokulháváme za světem i za primárním americkým modelem vzdělávání, kde výuka probíhá de facto na základě rovnocenné a pro studenty o to víc obohacující diskuse mezi učitelem a iniciativními žáky.

Druhá rovina přináší hlubokou sondu do duše osaměle žijícího muže, plnou ztracených nadějí i svítajících iluzí, které nemusí být nutně jenom pouhým nenaplněným snem. Platí pořád ono okřídlené, že odvážnému štěstí přeje a svůj hrdina našel svéráznou cestičku, by’t nijak obvyklou, aby se mu naskytl nebývalý a silný pohled i na druhou stranu mince. Beru všema desíti tvůj otevřený konec, protože naděje opravdu umírá naposledy.

Třetí rovina je už ryze soukromá, i když se odvíjí od předchozích dvou. Nese mi příběh jednoho z mých bývalých učitelů, dost možná hodný zpracování. Dlouho osaměle žijící pitoreskní figurka, vynikající matematik, ale věčný terč posměchu žáků i učitelského sboru. Mimo školu jsme mu všichni tykali, když s námi ten starý mládenec hrával v lese fotbálek. Nakonec se přece jen oženil, ale jeho manželství záhy vzalo za své, když půvabnou ženušku mu přebral kolega zpoza katedry. Tak zanechal učení a žil podivínským životem ztroskotance kdesi na chatě u Brněnské přehrady. Ta se o slunných dnech stává odvěkým dostaveníčkem většiny Brňanů a to se mu stalo osudným. Když tam potkal svoji bývalou s kočárkem, byla to poslední kapka, kterou přetekl pohár učitelovy trpělivosti. Skokem z přehradní hráze ukončil svůj život…
 ze dne 12.06.2007, 23:07:43  
   čuk: děkuju za pochopení. jsem moc rád, že jsem se strefil do pocitů
 ze dne 30.04.2007, 8:22:19  
   čuk: Díky za přečtení i pochopení a obsáhlý komentář.
 Jolana Dostálková 28.04.2007, 23:02:22 Odpovědět 
   ok, profesor mi byl sympatický, možná proto, že mi jsou jeho pocity tak blízké. Přesto bych si konec představovala tak, že se do něj obě studentky beznadějně zamilují, a on odejde středem lokálu nezasažen, neporažen. A pointa by se pak přesunula do roviny: kdo jinému jámu kopá,...
 ze dne 28.04.2007, 23:28:25  
   čuk: samozřejmě, že by to i takto šlo. Ale blížilo by se to červené knihovně a profesor by nevyšel ze své skořápky. Jeho vítězství by bylo v souladu s jeho předcházející letorou, tedy by to bylo Pyrrhovo vítězství-.
 Jolana Dostálková 28.04.2007, 21:02:41 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Jolana Dostálková ze dne 28.04.2007, 19:40:06

   ok, čuku, asi mám jinou mentalitu.
 ze dne 28.04.2007, 22:28:47  
   čuk: Dovol mi, Joí, ještě jednu poznámku. Velice často se veškeré příběhy a fantazie přesunují do snu, kde se hodí jakékoliv řešení.Už je tento postup obehraný. trochu jiný je přesun příběhu do představy. tady už se musí konfrontovat představa se skutečností s výsledkem: desiluse? smíření, a jen někdy: realizace. V mém příběhu by toto chybělo. Samozřejmě by bylo těžké můj příběh dopsat nějak nově, znamenalo by to překonat výchozí charaktery. aby příběh nesklouzl do smutku, jak se obvykle děje. Někdo by řekl: nekazme hezký příběh pravdou. A taky by dodal: naděje umírá poslední
 Jolana Dostálková 28.04.2007, 19:40:06 Odpovědět 
   čuku, tím "šťastným" koncem jsi to u mě zazdil. Věřím, že to byla jen snaha vyhovět přísnému nakladateli:( Každému přece musít jasné, že když je někdo tak dlouho sám, tak už se do ničeho takového nepustí. Měl' s ho nechat podivínem a vyšinutcem, který si to všechno jen představuje... Vždyť, jakápak je tohle svoboda?
 ze dne 28.04.2007, 20:51:55  
   čuk: to je můj svobodný nikým neovlivněný konec! Jolano, já nejsem skutečným realistou, toto je podobenství, víra v to, že nikdy není pozdě. Jsou takoví lidé. Já osobně mám takovou mentalitu, že kdybych byl v jeho situaci, tak bych se do toho pustil.Snažil jsem se vyjádřit víru v to, že člověk může překročit svůj stín.
 sirraell 26.04.2007, 14:10:55 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: sirraell ze dne 26.04.2007, 13:33:25

   Jestli umis anglicky, tak jsi precti mou 'basen' The touch of soul, pochopis tu resonanci...
Jeste jednou dekuji, opravdu mne to oslovilo...
 sirraell 26.04.2007, 13:33:25 Odpovědět 
   Uzasne, vyborne, nevim co jineho dodat. Prochozim podobnym obdobim zmen, hledani vnitrni svobody. Tvoje povidka je o polibku na celo, ktery zmeni cely svet, mozna ne celemu svetu, ale jen jedne osobe. Na svete neni nic dulezitejsiho a nic ho nemuze zmenit vic nez takoveto pilibky na celo. Dekuji
Pokracovani by se sem nehodilo. Nekdy je lepsi v nejlepsim prestat, jak jsi sam podotknul...
 ze dne 26.04.2007, 13:58:01  
   čuk: Díky za přečtení. Ty jsi svůj komentář napsala velmi krásně, a pokud ti něco z mé povídky rezonuje, je to pro mne velká radost
 čuk 26.04.2007, 12:39:45 Odpovědět 
   Díky za hodnocení a chválu. Bohužel dál to nebude, text není román,a tato povídka končila pointou, otazníkem pro fantazii. Myslím, že další rozvádění tématu už by...mám strach, že další pokračování by bylo velice obtížné napsat a bylo by zřejmě dost všední, ať už ve smutku nebo radosti. A bylo by to už o něčem jiném.
 amazonit 26.04.2007, 11:25:46 Odpovědět 
   nádherná ,,tragikomická" sonda do myšlenek, pocitů, touhy vymanit se ze stereotypu jako i postavit se času, vzbouřit se, aspoń nyní, když tak neučinil dříve, vzbouřit se proti zažitým zvyklostem, odhodit svěrací kazajku všednodennosti, nové hledání sebe sama, svého místa, přešlapování, bloudění, pátrání po nepoznaném, plnění tužeb...
už se těším, co bude dál:o)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lorth
(20.11.2019, 00:25)
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
obr
obr obr obr
obr
Sladká pomsta
pedvo
Kurt Wolf
Iserbius
Ty a ja
Beduín
obr
obr obr obr
obr

Trpět za ni
dark_stuff
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr