obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915541 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5772 autorů a 391736 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Dinodlak (2.část) ::

 autor alri publikováno: 26.04.2007, 22:17  
Lea zjistí, že na Alanově příběhu je přece jenom něco pravda...
 

6. V pasti
Všichni jsme byli v šoku, Rupert se pomalu přesunul k nám. Baterku jsem stále držel v ruce a svítil jí do země.
„Ani nechci pomyslet na to, co tam žral,“ zašeptala vyděšeným hlasem Sandra.
Zvedl jsem baterku a zamířil jí na místo, kde stál ještě před malým okamžikem Raptor. Světlo ozářilo hromadu něčeho červeného a lesklého, co nešlo blíže určit. Věděli jsme jen, že to je maso. Pomalu jsme se přiblížili k hromadě masa.
„Panebože!“ zaskučela Sandra, když to spatřila, vrhla se ke mně a zabořila obličej do mé košile. Objal jsem ji jednou rukou a druhou jsem svítil na hromadu masa, ve které jsme již poznali Randyho.
„Ježíši Kriste!“ zašeptal Charlie a nepřítomně zíral na tělo, ve kterém by málokdo poznal, že patřilo člověku.
„Ale kde je Pat?“ vyhrkl náhle Rupert. „Snad ji to taky nedostalo?“
Pustil jsem vzlykající Sandru a rozběhl se k přívěsu. Několika skoky jsem byl uvnitř. Rozsvítil jsem a naskytla se mi hrozná podívaná. Všechno bylo rozházené a rozbité, stěny byly podrápané a na některých místech byly krvavé cákance. Nemohl jsem se na to dívat a tak jsem radši vyšel ven.
Sandra teď byla přitisknuta k Charliemu. Když mě viděla, zvedla hlavu a tázavě se na mě podívala.
„Nikdo tam není, ale podle toho, co jsem viděl, byla ta potvora i uvnitř… Určitě ji to dostalo taky… Nechci na to ani pomyslet.“
Sandra se rozzvlykala ještě víc.
„Myslím, že bychom měli udělat něco s tím… s tím tělem…“ navrhl Rupert, „aby se ta potvora ještě nevrátila…“
Zakýval jsem hlavou.
„Asi bys měl Sandru odvést dovnitř… ale nenechávej ji samotnou, kdyby se to ještě vrátilo…“ řekl jsem.
Zatímco Charlie odváděl Sandru, Rupert a já jsme popadli to, co zbylo z Randyho a opatrně to odnesli do zničeného karavanu.
Když jsme se vrátili k Sandře a Charliemu, našli jsme je sedět za stolem. Sandra byla hrozně bledá a vykulenýma zarudlýma očima nepřítomně zírala někam do zdi. Charlie do sebe zrovna vyklopil druhého panáka. Sesunuli jsme se vedle nich.
„Asi by měl někdo zavolat na policii nebo něco podobného…“ zamumlal Rupert a taky si nalil panáka.
„Já to zařídím,“ řekl jsem.
Rupert se nahnul k lince a sebral z ní svůj mobil. Vzal jsem si ho od něj a pokoušel se trochu uklidnit. Všichni se na mě dívali. Uchopil jsem telefon pevněji a začal vytáčet číslo.
„Zvoní?“ hlesl Charlie, když jsem si telefon přitiskl k uchu.
Zakýval jsem hlavou.Zvonil, i když mě překvapilo, že je tam alespoň nějaký signál.
„Nikdo to nebere…“ znervózněl jsem, když to už delší dobu vyzvánělo. „To je v… No, haló, haló!“ ožil jsem, když se v telefonu ozval znuděný hlas.
„No, prosím, co si přejete?“ ozvalo se.
„Prosím vás! Musíte nám pomoct! Došlo tady k napadení… jeden z nás je mrtvý a druhý…“
„K jakému napadení?“ nenechal mě policista na druhém konci telefonu domluvit. „A kdo vás napadl? A kde se nacházíte?“
„Jsme v poušti Gobi…“
„V poušti, jo?“ uchechtl se policista. „To vám tak budu věřit! Je mi líto, ale…“
„Ne, ne! Počkejte!“ zaryčel jsem do telefonu. „Musíte mi věřit! Můžu vám to odpřísáhnout!“
Začal jsem už trošku panikařit. Policista se odmlčel.
„Musíte nás odtud dostat!“
„A jak byste chtěli odvést? První třídou?“
V tu chvíli došla Rupertovi trpělivost. Vytrhl mi telefon z ruky a zařval do něj:
„Prostě nás odtud dostaňte! Jasný? Ne, neuklidním se! Koukejte nás odtud dostat! Je mi jedno, kdo a jak to udělá! Heleďte, napadl nás tady tady obrovský dinosaurus! Jeden z ná…“
V tu chvíli se ozval ze sluchátka hurónský smích, který byl tak hlasitý, že jsme ho všichni jasně slyšeli.
„Jo, jasně! Moment, je tu Červená karkulka a říká, že ji vlk ukradl košíček!“
„Ten parchant to položil!“ zanadával Rupert a odhodil telefon na stůl.
„Jak… jak se odtud teď dostaneme?“ zaskučela Sandra a pro změnu se na alkohol vrhla sama. „Pokusíme se odjet?“
„To nemůžeme!“ namítl jsem. „Je tu přece ještě někde Pat – jestli ještě žije – nemůžeme ji tu přece nechat! A pak jak bychom to asi všechno vysvětlili?“
„Asi máš pravdu,“ povzdechla Sandra.
„Nikdo už celou noc nespal. Někde jsme našli dvě svíčky a zapálili je za Randyho a možná i za Pat. Všichni jsme seděli na židlích a zoufale zírali do zdi a do plamenů svíček. Byli jsme z toho tak v šoku, že jsme se nedokázali ani pohnout ze židlí. Byla to jedna z nejhorších nocí, jaké jsem kdy zažil… pořád jsem to měl před očima… Pat zmizela a Randy byl… byl… mrtvý…

7. Reportérka
„Ne, ne! Promiňte, ale já už dál nemůžu…“ zaštkal Alan a složil hlavu do dlaní.
Lea šlehl po inspektorovi zlostným pohledem, přešel k zasklené skříni, otevřel ji a vytáhl z ní malou skleněnou lahvičku.
„Vidíte co jste udělal?“ obořil se na inspektora. „Že já vám to vůbec dovolil! Podívejte jak se rozrušil! V jeho stavu to pro něj není moc dobré!“
„Budete se prostě muset naučit ovládat vaši zvědavost…“ odpověděl klidně Must a jeho pohled sjel na černé desky na stole, „…a lásku k tomuto případu…“
Lékař na něj vrhl ještě jeden zlostný pohled, ale neodpověděl. Místo toho se otočil k Alanovi. Otevřel lahvičku a vyklepal z ní na dlaň dva malé kulaté bílé prášky.
„Nate, vemte si je,“ strčil mu ruku s prášky pod nos. Ten si je neochotně vzal, strčil je do pusy a spolkl.
„Co jste mu to dal?“ ozval se ze židle inspektorův hlas.
„Jen prášky na uklidnění…“ odpověděl nakvašeně lékař. „Myslím, že by si pan Finger měl jít radši lehnout…“
„Jistě, nic proti tomu nemám,“ řekl inspektor a zvedl se ze židle.
V tu chvíli se ozvalo hlasité blik a světla se opět rozsvítila.
„Zdá se, že konečně zapnuli proud,“ zamumlal doktor a pomáhal Alanovi vstát z gauče.
Všichni se hnuli ke dveřím. Lea ještě vrhl jeden pohled z okna. Venku se už úplně setmělo. A zdálo se, že bouřka už je pryč. Oknem k nim doléhalo jen skučení větru.
Must prudce otevřel dveře. Vzápětí se ozval slabý ženský výkřik. Inspektor se okamžitě podíval za dveře. Vrávorala za nimi jakási zdravotní sestra a jen taktak, že stačila schovat notes s tužkou za záda a druhou rukou si zakrýt obličej.
„Neuhodil jsem vás? Neteče vám krev?“ zvolal starostlivým hlasem inspektor.
„Ne, to je dobré… jen jsem se lekla… vážně to nic není…“ zahuhlala a ruku si přitiskla ještě blíž k obličeji.
Must se usmál a zakýval hlavou.
„Omlouvám se vám!“
„To je v pořádku.“
Všichni tři vyšli ze dveří a zamířili chodbou pryč.
„Sakra, to by mi ještě scházelo! Aby mě poznali!“ zahuhlala nakvašeně a odkryla si ruku z obličeje. „Ještě že jsem se převlékla… ale už se zase asi převléknu zpátky do civilu… ale napřed…“
Opatrně se vydala chodbou, kterou zmizeli Must, Lea a Finger. Netrvalo dlouho a našla je. Inspektor s lékařem zrovna procházeli dlouhou chodbou. Reportérka je pomalu sledovala.
„Vy vážně věříte těm blábolům, co jste právě slyšel?“ říkal právě Lea Mustovi.
„Jistěže tomu věřím!“ odpověděl inspektor a na lékaře se přitom nezadíval.
„Ale prosím vás! Takové řeči, že je napadl nějaký dinosaurus! Vždyť je to nesmysl!“
„Obávám se, že vám budu muset sdělit, že to není nesmysl… Máme pro to důkazy! Živý důkaz, který potvrzuje to, co vám pan Finger říkal.“
„Nechápu,“ zavrtěl hlavou lékař.
„Mohu vám to ukázat! Teď hned! Máte čas?“
„No, asi za dvacet minut budu mít volno…“
„Výborně!“ pochvaloval si Must a zamnul si ruce. „Pojedeme mým autem. Ale musím vás varovat, že je to přísně tajné!“
Lékař se zadíval kamsi do dáli.
„Musíte si být naprosto jistý, že vám nic nikde – třeba náhodou – neuklouzne!“
Lékař potěšeně zakýval hlavou. Zvědavost mu nakonec nedala.
„Tak za dvacet minut,“ řekl nadšeně.
Julii Finové se samou radostí zaleskly oči.

8. Velociraptor
Julie Finová okamžitě vystřelila z nemocnice a zamířila na parkoviště ke svému autu. Rychle do něj nasedla a s bouchnutím za sebou zavřela dveře. Začala po kapsách zdravotní uniformy hledat klíčky. Pak se ale zarazila, neboť si vzpomněla, že zapomněla udělat něco velmi důležitého. Vyklopila dvířka na přístrojové desce a rychle z nich vytáhla mobilní telefon. Okamžitě na něm vytočila číslo a zatímco telefon vyzváněl, nervózně a netrpělivě poklepávala prsty do volantu.
„No, prosím,“ ozvalo se ospale ve sluchátku.
„Wille, okamžitě přijeď k nemocnici!“
„Panebože, co zase je, Julie?“ zívl Will do telefonu.
„Nutně tě tady potřebuji! Mám úžasnou reportáž!“
„A nepočká to do rána? Zrovna jsem usnul…“
„Žádný do rána!“ zahřměla Julie do telefonu. „Prostě zvedni ten svůj líný zadek z gauče, popadni fotoaparát a ať už jsi tady! Máš na to deset minut!“
„Ale…“
„Žádné ale! Máš na to deset minut! A koukej ať jsi tady včas! Nebo máš padáka!“ zaklapla mobil a hodila ho zpátky.
Poté se převlékla z uniformy do svého vlastního oblečení, nastartovala auto a zaparkovala ho před bránou nemocnice.
Za pár minut se vyřítilo zpoza rohu budovy modré auto a zastavilo těsně před Juliiným. Dveře se otevřely a z auta vystoupil vysoký muž s fotoaparátem v ruce. Zabouchl dveře a zamířil k Julii, která mu mezitím otevřela. S žuchnutím dosedl na sedadlo, které bylo potažené semišovou látkou, a s rachotem zavřel. Oddechl si a utřel si kapesníkem čelo a pak se do něj vysmrkal.
„Tak co máš za senzační reportáž, že to nemohlo počkat do rána?“ houkl na Julii a cpal si kapesník do kapsy.
„To uvidíš! A teď na to není čas,“ odbyla ho Julie a dál pozorně vyhlížela z okna. „Radši dávej pozor, až půjdou takový dva chlápci…“
Netrvalo to ani deset minut a z brány vyšli dva muži: lékař Scott Lea a inspektor Arnold Must. Nasedli do inspektorova vozidla a za chvíli už bylo slyšet zvuk zapnutého motoru. Světla se rozsvítila a vůz se dal s mírným škubnutím do pohybu.
„Jedeme,“ zašeptala Julie a nastartovala. Natočila auto stejným směrem jako lékař s detektivem a vyrazila za nimi.
Cesta trvala skoro hodinu. Z rušného města se dostali až na opuštěnou ulici uprostřed lesa. Když vyjeli z hustého, tmavého a téměř strašidelného lesa, spatřili před sebou obrovskou budovu, celou obehnanou ostnatým drátem.
Inspektorovo auto zastavilo těsně před vraty. Chvíli nehnutě stálo a pak se vrata začala otevírat a vozidlo zmizelo ve tmě. Oba pánové vystoupili.
„Tak jsme tady,“ prohlásil Must, zabouchl dveře od auta a zahleděl se na oblohu. „Máte štěstí, že se ty mraky rozehnaly a že se ukázal měsíc. Je opravdu krásný úplněk…“
Vtom k nim odněkud zdáli zazněl příšerný, děsivý řev, že z něho Leaovi málem vstaly vlasy hrůzou.
„Co-co to bylo?“ zeptal se rozechvělým hlasem a s vykulenýma očima se rozhlížel kolem, jako by každou chvíli čekal, že na něj něco vyskočí.
„To, co vám chci ukázat!“ řekl klidně detektiv. „Pojďte se mnou, tudy! Nemusíte si dělat starosti, mám to povolené. Ale ještě jednou vás musím upozornit, že je to tajné. Můžeme?“
Lea přikývl.
Šli asi dvacet metrů, než zahnuli za roh. A tam to lékař spatřil. Obrovská železná klec, ve které pobíhalo sem a tam nějaké obrovské zvíře. Mezi dusavými kroky bylo možné zaslechnout slabé vrčení obludy.
Přistoupili blíže ke kleci. Lea němě zíral na zvíře. Pohledem jezdil od dlouhého strnulého ocasu přes obrovský srpovitý dráp na noze a drápy na rukou, až k plazovým ostrým špičatým zubům v rudé tlamě.
„Co tohle má znamenat?“ vykoktal ze sebe.
„To je dinosaurus. Myslím, že jde o… hmm,“ inspektor se zadíval do papírů, které držel v ruce, „…o Velociraptora. Je to ten samý, o kterém mluvil pan Finger.“
„To je skutečně živý tvor? Opravdu je to živé?“ Lea dál poulil oči na ještěra, který právě pronikavě zařval.
Inspektor zakýval hlavou.
„To není možné… to není možné…“ mumlal psychiatr a nespustil ze zvířete oči. „A kde se tady vzal?“
„Podařilo se ho odchytit v poušti Gobi…“
Leaovi se honila hlavou taková spousta otázek, že ani nevěděl, na co se má zeptat dříve.
„Odchytit?“ vypadlo z něj nakonec. „Jak?“
„Bylo to velmi složité a náročné, protože poušť je velká a rozlehlá, ale jak vidíte, tak se to nakonec podařilo. Využilo se toho, že v poušti nežijí tak velcí tvorové, aby se mohl tento dinosaurus,“ ukázal na pobíhající zvíře, „dostatečně nasytit…“
„Jak jste to tedy udělali?“ zeptal se Lea, který zrovna v tu chvíli nebyl s to přemýšlet.
„Jednoduše,“ opáčil detektiv. „Jistý člověk dostal úžasný nápad. A to nastražit past. Jednoduchou železnou klec s nějakým velkým kusem masa, které by Raptora přilákalo jen co by dostal trochu hlad. Bylo přitom velmi důležité, aby maso bylo hodně cítit. Pach čerstvé krve přiláká každé zvíře, to je známá věc.“
„Hmm, máte pravdu, ale stejně nechápu,jak jste věděli, kam máte tu návnadu umístit.“
„To je velmi jednoduché. Umístila se poblíž místa výkopů. Předpokládali jsme totiž, že se zvíře nebude příliš vzdalovat od místa svého posledního pobytu. Vycházeli jsme z toho, že se bude zdržovat v oblasti, o které si myslí, že v ní je dost potravy,“ při těchto slovech se lékař zachvěl, „a tak jsme doufali, že se v ní nějaký čas zdrží, něž se dozví o svém omylu. A proto se muselo jednat rychle. Okamžitě na to místo byla dopravena klec a do té byla vložena půlka zabité krávy. Všichni jsme se museli mít na pozoru, aby si nás nesplet s návnadou a taky jsme museli dávat pozor na sebemenší hluk, abychom ho nevyplašili. Čekali jsme hodně dlouho, pořád se nechtěl chytit, ale nakonec se zadařilo, jak vidíte zde. Dostal hlad a tak nejspíše zapomněl na podezření, která choval a vlezl do klece.
„Ale jak vás napadlo, že pan Finger mluví pravdu?“
„No, stačilo se podívat na tělo Randolfa Reporta a ostatních zúčastněných.“
„Ostatních?“
„Všechno se dozvíte, ale teď mě nechte domluvit… My jsme Alanu Fingerovi tu jeho historku o dinosaurovi moc nevěřili, ale věděli jsme, že to muselo udělat nějaké obrovské zvíře, ale nevěděli jsme které. Byl to proto pro nás dost velký šok, když jsme viděli, co se potuluje kolem a co se chytilo. Nechtěli jsme tomu věřit, ale museli jsme,“ dokončil a zadíval se na klec.
„Ale jak je možné, že ten plaz přežil až do našich časů?“
„To my také nevíme… je to zkrátka záhada,“ řekl Must a pokrčil rameny.
Zavládlo ticho. Lea upřeně pozoroval klec s pobíhajícím Raptorem a nevěřícně si něco mumlal.
„Potřeboval bych ještě jednou mluvit s Alanem Fingerem,“ ozval se po chvíli inspektor. Lea se zatvářil rozpačitě. Nevěděl, jestli má říct ano nebo ne. Ale zvědavost nakonec zvítězila.
„Jistě, proč ne?“ řekl.
„Výborně!“ usmál se Must.

9. Fotografie
Julie zaparkovala těsně u lesa za křovím, aby její auto nemohl nikdo vidět. Will si ještě zkontroloval, jestli má svůj fotoaparát a pak se vyplížil za Julií.
„Někde v tom plotě musíme najít nějakou díru nebo něco podobného…“ zašeptala Julie a pomalu obcházela kolem plotu. Ušla asi už čtyřicet metrů, když najednou prudce zamávala na Willa, který byl v patách za ní, a zašeptala: „Mám to! Je to dost velký otvor, abychom jím mohli projít!“
Opatrně roztáhla prsty pletivo a pokusila se zvětšeným otvorem protáhnout.
„Dělej! Pojď!“ zvolala šeptem na Willa, když už byla na druhé straně plotu.
Will trochu váhal, neboť Julie byla nejméně o polovinu hubenější než on.
„No tak, dělej! Nezdržuj! Nebo z toho nebudeme nic mít!“ pobízela ho Julie netrpělivým hlasem a nervózně se rozhlížela kolem.
Will se odhodlal vlézt do díry. S námahou se prosoukal dovnitř. Pomalu se plížili podél zdi. Dostali se až za roh, když k nim dolehlo strašlivé zavrčení.
„Co-co to bylo?“ zesinal Will, ale Julie ho odbyla netrpělivým gestem ruky.
„Pst!“ zasykla.
Pomalu se vynořili zpoza rohu. Asi deset metrů od nich stál Lea s Mustem a o něčem debatovali. A pak to uviděli: obrovská klec s plazem velkým jako člověk. Oba oněměli úžasem.
„Co má tohle znamenat?“ vykoktal ze sebe Will.
Julie do něj šťouchla loktem a zasykla:
„Buď zticha a radši foť! No tak, dělej! Foť!“
V tu chvíli se Will vzpamatoval. Rychle vytáhl fotoaparát a několikrát se ozvalo cvaknutí tlačítka.
„A teď rychle padáme,“ šeptla Julie, když Will schoval foťák do kapsy. Sama si ještě prohlédla svůj zápis v notesu, po kterém jí celou dobu kmitala ruka s tužkou, a hodila ho do tašky, kterou měla přehozenou přes rameno.
Rychle zamířili zpátky k díře v plotě, prolezli jí, nasedli do auta a odjeli zpět do města.
Druhý den ráno vtrhla Julie do kanceláře svého šéfa.
„Mám naprostou senzaci!“ vyhrkla, když rozrazila dveře a hodila mu na stůl obálku s fotkami.
Redaktor se na ni překvapeně podíval a pomalu sebral obálku ze stolu. Otevřel ji a zalovil rukou vevnitř. Vytáhl z ní několik fotek. Když se na ně podíval, strnul.
„Kde jste k tomu přišla, slečno Finová?“ otázal se udiveně a pohlédl na Julii.
„Nafotili jsme je s Willem včera večer a zbytek noci jsme je vyvolávali. Už vidím ten titulek…“ zasnila se.
„Ale jak je to možné?“
„Vysvětlím vám to?“ odpověděla a dala se do vyprávění.
„Výborně, slečno Finová,“ řekl spokojeně a opřel se o křeslo, když skončila. „A chtělo by to ještě článek.. nemohu otisknout pouze fotky.“
„Ten bude, nebojte se!“ zasmála se mazaným smíchem. „Dnes večer jdu ještě do nemocnice!“

10. Další útok
Celou noc jsme proseděli na židlích a koukali do zdi. Málem jsme ani nevnímali, že už se rozednilo. Báli jsme se opustit karavan. Co kdyby se ta obluda ještě potulovala kolem?
Byli jsme celý den zavření v karavanu a nevěděli, jak (a jestli vůbec) se odtud dostaneme. Nálada byla pod psa. Rupert nervózně poklepával prsty o desku stolu, Charlie chodil od stolu ke dveřím a Sandra nepřítomně koukala z okna.
Nastal večer. Na obloze opět zářil obrovský měsíc v úplňku. Najednou jsme zaslechly duté rány, jako když někdo mlátí do plechu. A vzápětí se ozvalo podrážděné zavrčení.
„Slyšíte? Je tady!“ zašeptal Charlie a zastavil se.
Nastražili jsme uši.
„Dobývá se do karavanu… asi chce… asi cítí Randyho…“ špitla Sandra a nervózně se zadívala z okna.
„Měli bychom zhasnout, aby ho světlo nepřilákalo…“ navrhl Rupert. „Já ho vyřídím! Už dostal Pat a Randyho, nedopustím, aby dostal i vás!“ řekl Charlie a zadíval se na Sandru.
„Ale jak to chceš uděl…“ namítl jsem, ale vzápětí jsem zmlkl, neboť jsem viděl, jak něco vytahuje ze zásuvky v lince.
„Ty tady máš zbraň?“ vykulil oči Rupert. „Neřekls nám o tom!“
„Nechtěl jsem vám to říkat, protože vím, že by se vám to nelíbilo…“
„No to teda nelíbilo,“ zabručel Rup.
„Ale na co ji tu máš?“ ozval jsem se.
„Jen tak, pro jistotu.“
Vtom se ozvalo odporné zavrčení. Charlie strnul, hrábl do zásuvky a vytáhl z ní hrst nábojů. Rychle je nacpal do pistole a ještě rychleji vystřelil z karavanu ven.
„On se snad zbláznil!“ vykoktal ze sebe Rupert.
Zvenčí se ozvalo několik výstřelů a zuřivý řev Raptora.
„On se opravdu zbláznil!“ zaskučela Sandra a vrhla se ke dveřím. Rupert ji prudce chytil za ruku a prudce jí mrštil zpátky na židli.
„Ty nikam nepůjdeš!“ přikázal a ukázal na ni prstem.
„Ale…!“
„Rupert má pravdu, Sandro!“ řekl jsem. „Není to bezpečné! Mohlo by se ti něco stát!“
Rupert skočil ke dveřím a otevřel je. V tu chvíli k nám dolehl příšerný řev.
„Charlie!“ zaječela Sandra a vrhla se k východu. Museli jsme se málem poprat, abychom ji udrželi vevnitř.
„Ty zůstaneš tady,“ zdůraznil jsem a vyběhl za Rupertem ven a zabouchl dveře.
Zůstali jsme stát několik metrů od Charlieho, který ležel na zemi kousek od své zbraně.
„Je mrtvý?“ zeptal šeptem Rupert.
„Já nevím…“
Najednou jsme zpozorovali, jak Charlie trochu pohnul nohou.
„Ještě žije!“ šeptl Rup. „Musíme mu pomoct!“
Rychle jsem popadl kus rovného dřeva, které jsme používali při vykopávkách, a rychle se rozběhl za Rupertem.
„Na! Ochutnej tohle!“ zařval jsem a praštil ještěra prknem přes čumák. To odvedlo jeho pozornost od Charlieho, takže ho Rupert mohl popadnout za ruce a odtáhnout pryč. Praštil jsem ho přes čumák ještě jednou. Ještěr zařval, ale už si mě nevšímal, protože v tu chvíli spatřil Ruperta, jak odtahuje jeho kořist Charlieho. Nesnesl pomyšlení, že ho chce někdo připravit o jeho úlovek. Jedním skokem byl u Ruperta. Ohnal se po něm tlapou s ostrými drápy a zasáhl ho přímo do tváře. Rup vyjekl a na zasaženém místě se objevily dlouhé krvavé škrábance. Obluda sekla ještě jednou a Rupert se sesunul k zemi a zůstal nehybně ležet. Ještěr se znovu pustil do Charlieho. Ostrými špičatými zuby se do něj zakousl a vyrval kus masa.
Přiskočil jsem k němu, sebral všechnu sílu a znovu jsem mu ji vyťal přes čumák. Sekl po mně ostrými drápy. Stačil jsem ještě včas uskočit, takže drápy rozpáraly jenom moji košili, kterou jsem měl na sobě. Obluda zlostně zavrčela, ale už si mě nevšímala. Otočila se zase zpátky k Charliemu a vytrhla další kus masa.
„Nedovolím ti, abys nás tady všechny pozabíjel!“ zařval jsem. „Sháněj si žrádlo jinde! Na!“ znovu jsem se rozpřáhl a vypálil mu po tlamě takovou ránu, že…
Ozvalo se hlasité rupnutí a já rázem držel v ruce sotva polovinu své dřívější zbraně. Druhá se válela na zemi v prachu, do kterého skapávala krev z ještěrova rozbitého čumáku.
Plazovi při té ráně vypadlo maso z huby a s ošklivým plesknutím dopadlo na zem. Obluda se zarazila. Pomalu otočila hlavu a hleděla mi přímo do očí. To, co se pak stalo, se odehrálo doslova v jedné vteřině. Raptor se přikrčil a chystal se do skoku. Najednou odněkud za mnou vytrysklo prudké bílé světlo. I když mi nesvítilo přímo do obličeje, skoro mě oslepilo. Několikrát jsem zamrkal a z očí mi vytryskly slzy. Za malý okamžik jsem se rozkoukal. Přímo před sebou jsem spatřil rozzuřený ještěrův výraz a krvácející ránu pod jeho levým okem, kam jsem ho zasáhl dřevem.
Jeho oči se leskly ve světle baterky. Zdálo se, že zvíře prudký nápor světla nejspíše na chvíli oslepilo. Mrskl ocasem, pronikavě zařval a jedním skokem byl pryč. Ve světle baterky jsem ještě viděl, jak několika skoky mizí ve tmě.


 celkové hodnocení autora: 95.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 42 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Peter Stumpf 15.01.2012, 20:56:35 Odpovědět 
   Mně připomíná název Dinodlak titul legendárního akčního béčka Dinocroc vs. Supergator.
 Josef Novotný 21.10.2008, 21:29:39 Odpovědět 
   Takovéto pojmenovávání kapitol je dneska velice ojenidelým jevem (já to viděl napos. u Jamese Bonda), obvzláště, tak krátkých, to mě velmi příjemně překvapilo. Neměl jsem čas to přečíst vcelku, ale myslím si že to za to stojí.
 Pavel D. F. 26.04.2007, 22:16:46 Odpovědět 
   Napínavý příběh pokračuje, dvě dějové roviny se překrývají, takže se trošku ztrácí povědomí, kdy opět začíná Alanovo vyprávění. Další drobné zakolísání se objevilo, když Charlie nabíjel pistoli a pak vystřelil z karavanu, trošku to vypadalo, že vystřelil z té pistole. Ale celkově se mi vyprávění líbí, člověk je zvědavý, co se z toho všeho ještě vyklube.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Long legs widow
Ram-Ke Kaserat
Za dveřmi
Betwithell
Bezvýznamná těl...
Jean
obr
obr obr obr
obr

Nekropotence38
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr