|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303550 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Konce tichým svědkem strom ::
| (bylo to něco jako workshop na češtinu - napsat příběh, jehož svědkem byl starý strom stojící na louce... a když jsem to dopsala, objevila jsem v tom - k vlastnímu překvapení - v jistém motivu podobnost s jednou písní od Rammstein...) |
| |
|
|
Chladný vánek lehce pročesával mé listy, a větve se trochu pohupovaly. Oslepovalo mě oranžové světlo zapadajícího slunce, které zaplavilo celou louku i krajní stromy nedalekého lesa. Podvečerní teplý vzduch byl prosycen vůní trávy a drobných kvítků, kterými byla poseta. Ze všech stran se ozýval radostný zpěv ptáků a hmyz s tichým bzukotem poletoval pod bezmračnou oblohou.
Končil jeden z nejkrásnějších dnů toho roku. Ale mělo skončit i něco jiného. Cítil jsme to dřív, než se to stalo. Cítil jsem bolest a absolutní bezmoc. Nemohl jsem nic dělat. Jen tam tak tiše stát, jako věky předtím, a čekat.
Náhle jako ostrá čepel prořízlo vzduch děsivé zaječení. Ptáci přestali zpívat, snad i ten vítr přestal vát, jako kdyby se zastavil čas. Zdálo se to jako celá věčnost, i když ve skutečnosti to nebyla víc jak vteřina, než se dal svět zase do pohybu. Lesem se blížil strašlivý řev snad celé smečky vlků a jak běželi mezi stromy, vzlétala z korun s šuměním křídel celá hejna vyděšeného ptactva.
Najednou se mezi stromy objevila postava v bílých zkrvavených šatech. Byla to žena, ještě mladá dívka, a úpěnlivě křičela o pomoc. Hned za ní se z hvozdu vynořil asi tucet hlomozících vlků.
Slunce bylo vidět už jen kousíček a nezářilo oranžově, ale krvavě rudě. Dívka běžela, co jí nohy stačili, přímo ke mně. Cítil jsem její obrovský strach, zoufalství a bezmoc. Viděl jsem její vyděšené uslzené oči…
Už byla jen pár metrů ode mě, vlci těsně za ní, když vtom náhle zakopla. Padala, křičela, plakala. Dopadla tváří do trávy, chtěla se honem postavit a běžet dál, jenže vlci byli rychlejší. Vrhli se na ni, zuby jí trhali živé maso, drápy drásali šaty i s kůží… Ta nešťastnice už ani neměla sílu ječet. Cítil jsem, jak umírá.
Náhle se ozval výstřel, jeden vlk zavyl a zhroutil se k zemi. Ostatní vlci přestali ve své činnosti a zvedli hlavy. Z otevřených tlam plných ostrých tesáků jim odkapávala krev a v ďábelsky rudých očích se jim zračil zvláštní poděšený výraz. Po dalším výstřelu padl k zemi druhý vlk. Pak jeden z přeživších zavyl, ostatní se k němu přidali a tryskem běželi zpátky do lesa.
Na zem dopadla pistole. Trávou se s šustěním rozeběhli těžké šněrované boty přímo k přerývaně oddechující dívce, která o pár metrů dál ležela v kaluži krve. Střelec prudce poklekl vedle ní a jednu ruku jí opatrně vsunul pod hlavu. Dívka zasténala bolestí a podívala se mu do očí…
Najednou jsem pocítil, kromě všeho toho strachu, bolesti a utrpení, něco nového. Něco krásného, příjemného, uklidňujícího…
Uchvátily jí ostře řezané rysy jeho obličeje a pronikavé šedé oči. Strašně se jí líbilo, jak mu prameny černých vlasů padají do čela. I když ho viděla poprvé, dávno ho znala. Navštěvoval ji každou noc. Ve snech.
Už ani nepociťovala bolest… byla šťastná. Na ústech se jí objevil úsměv. Mozek jí přestával fungovat. Udělala to, po čem tak toužila. Zvedla krvácející ruku a dotkla se jeho horké tváře. Jemně mu zajela prsty do vlasů.
On obdivoval její krásu. Ztrácel se v jejích hlubokých tmavých očích. Cítil, že právě ztrácí něco, co celý život hledal, sotvaže to právě našel. Chtěl zastavit čas, aby mohl žít navždy tímto okamžikem. Poznal, jak jsou její zranění vážná, věděl, že umírá. Něžně ji pohladil po dlouhých hnědých vlasech.
Nepotřebovali slova. On se k ní pomalu sklonil, dotkl se její ledově chladné tváře a jejich rty se spojili.
Vnímal jsem výbuch emocí, jenž mě náhle pohltil. Byl jsem šťastný jako ještě nikdy, ale zároveň neskonale smutný. Naplňovalo mě dojetí.
Polibek skončil, jejich rty se oddělily a dívka se naposledy usmála. Pak se zakuckala, trochu naklonila hlavu a vykašlala krev. Otevřela své obrovské oči dokořán. Ještě jimi prolétl záblesk zběsilého strachu, něž úplně pohasly a zmizely z nich navždy i ty nejmenší jiskřičky. Prázdně a slepě zíraly k obloze.
On se snažil zadržet slzy, ale nešlo to. Rozplakal se a zoufale k sobě tiskl její bezvládné tělo. Cítil jsem, jak je zmatený a nešťastný. Onen krásný pocit rychle mizel.
Muž náhle vstal, popošel pár kroků, sklonil se, něco zvedl ze země a zase se vrátil. S pistolí. S odhodlaným výrazem v zarudlých očích si lehl do trávy vedle dívky a zbraň si přiložil k hlavě. Ozval se poslední výstřel. Z mé koruny se vzneslo obrovské hejno ptáků, do té doby tiše přihlížející celé té jímavé scenérii. Z mých rozkmitaných větví začaly hojně padat bílé kvítky. Zároveň se v tu chvíli zvedl vítr a rozfoukal je do dáli. Lehce a křehce padaly na ta bezduchá těla a smáčely se v horké krvi, která ty dva obklopovala.
Ptáci zase začali zpívat, slunce konečně zapadlo, krajinu zaplavila temnota, ani měsíc nezářil. Den skončil, mě zase pozvolna zaplnil ten krásný pocit, a už mě nikdy neopustil.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
85.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 9 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
