obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39397 příspěvků, 5729 autorů a 389839 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Úvaha o o zdi ::

 redaktor čuk publikováno: 29.04.2007, 9:41  
Trocha otázek bez odpovědí o snové snad i trochu kavkovské představě zdi s dveřmi
 

Před mými zraky se náhle objevila polorozbořená zeď. Šedivá a oprýskaná místy až na cihlu.Vystupovala z mlhy, po stranách i nahoře ohraničena pravoúhle lomenými čarami, sama ve tvaru nepravidelného trojúhelníku. Co je vedle a dál za obrysy, vlevo, vpravo i nahoru, bylo možno jen odhadovat, nelze určit, jaká překvapení mlha schovává.
Celistvost plochy zdi porušovaly jednokřídlé dveře s odlupujícím se hnědým nátěrem. K nim vedla cesta vytvořená ze šestiúhelníkových popraskaných dlaždic, v jejich spárách vyrůstaly trsy trávy, nyní povadlé a usychající.

Tento obraz se mi vynořuje v mysli kdykoliv si umanu lelkovat a nechat múzy ať přinesou inspiraci do volně plující mysli. Základní představa se nabaluje novými detaily, jako kdyby příběh zdi chtěl pokračovat a ona ke mně postupně promlouvat. Já ji toužím naopak prozkoumat, v tuto chvíli nedovedu odhadnout kam až postoupí mé poznání.
Prvotní dojem oprýskanosti zdi se upřesňuje. Po omítce ani památky, zeď je složena ze šedivých tvárnic o velikosti školní aktovky, které mají čtvercový reliéf. Zeď se sice na každé straně asi po metru snižuje až k zemi, proluka se však téměř ihned zvedá do původní výšky. Něco mi říká, že horní linie klesá a opět se zvyšuje v nepravidelných intervalech vpravo i vlevo, až do nedohledna, ne-li dále.
Mám pocit, jako by se v mé hlavě objevil zaseknutý obraz počítačové hry volající po prozkoumání a upřesnění scenérie, v tomto případě exteriéru.

První otázka zní: proč jsem ocitl se zhruba dvacet metrů před zdí?
Odpovídá to ve mně: někoho jsi pronásledoval a ten někdo proběhl dveřmi a zřejmě na tebe za nimi čeká. Protestuji: takhle jednoduché vysvětlení nepříléhá, odzrcadluji jen prvotní dojem vyvolaný sledování honiček v thrillerech. Přece mne sem přivedla ta cesta za mnou a přede mnou!
Navzdory tomuto uklidnění se nemohu zbavit pocitu, že za dveřmi na mne číhá nebezpečí. Ten někdo nebezpečný má dvě nášlapné miny, které umístí ve dvou ze tří vstupních míst. Které je volné a kudy bych prošel bez rozmetání výbuchem? Nevím. Musím tedy přeskočit prostor, kde by mohla být položena mina. Proveditelné je to jen dveřmi, skulina po obou stranách dveří je úzká. Uvízl bych. Ano, jen dveřmi. Po patřičném rozběhu bych jimi prolétl jako střela, jak jinak, to je obvyklý prvek thrillerů. Omrzen mnou či tím, že jsem prohlédl jeho fintu, protivník za dveřmi ustupuje a mizí. Mne cosi varuje: hned za dveřmi spadá prudce dolů příkrý sráz, hrozivě, do velké temné hloubky. Otevřeš dveře, uděláš krok a padáš do nenávratna. Takhle tedy ne!

Maně ustupuji o dva kroky zpět, a je čas pro druhou otázku: co zeď ohraničuje? Mou entitu či osobnost před něčím obrovským a nebezpečným, nebo to cizí a neznámé se uzavírá a chrání přede mnou? Postoupit za zeď asi znamená postoupit v poznání, to je nejjednodušší závěr. Ale čeho poznání? Dosud si nedovedu odpovědět. Snad představy se budou v příštích dnech opakovat a upřesňovat a přinesou další detaily, ne-li náznak pochopení.

Takto jsem uvažoval dvěma týdny. Dodnes jsem v poznávání nepokročil a ani se neodvážil ty dveře otevřít. Snad najdu někoho, kdo mi poradí. Sám však budu neustále opakovat své představy, podoben alchymistovi, který nesčetněkrát reprodukoval týž chemický postup. On sám zmizel, co se však stalo s výsledky jeho práce? Nevíme, čeho dosáhl a kým ve skutečnosti byl. Bude provedena podobná změna i se mnou? Skončím stejně jako on?

Mé tělo určitě nepřetrvá.
A co jiného zbývá? To je třetí má otázka.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 28 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 43 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 18.08.2007, 12:11:08 Odpovědět 
   Zajímavé!

Když jsem pročítal Tvou povídku, stál jsem také před onou zdí a viděl ty zvláštní a obyčejné dveře. Nevím, zda-li bych se odvážil vzít za kliku a alespoň nahlédnout, co je za nimi...

Dveře jako takové však jaksi vábí k otevření, jakoby nás nutily svou existenci překročit jejich pomyslný práh a nahlédnout do světa za nimi! Pak asi záleží na tom, kolik kdo má odvahy, aby tento krok učinil...

Ale je tu ještě jeden faktor, jak jsi už naznačil a tím je čas, protože před těmito dveřmi nemůžeme stát věčně! Myslím, že do jedněch dveří budeme muset jednou vstoupit všichni, až si nás někdo povolá a my, chtě, nechtě, opustíme tento svět, abychom se vydali do neznáma!

Hezký to bylo! ;-)
 ze dne 18.08.2007, 22:51:18  
   čuk: Díky za přečtení a komentář. Belice podobně jsem tu ze´d viděl a cítil, uvažoval jsem i o možnosti obejití.
 John Pyro 25.06.2007, 8:12:14 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: John Pyro ze dne 25.06.2007, 6:11:41

   každý má svého Mistra ...
 John Pyro 25.06.2007, 6:11:41 Odpovědět 
   čuk je prostě Mistr. Dokáže napsat literární dílko úplně o čemkoliv :)
 ze dne 25.06.2007, 7:03:07  
   čuk: Johny, přeceňuješ mě.Pravdou jest, že miluju svobodu a je mi tématem vše, co ji omezuje. Stárnutí mi silně tělesnou a duševní svbodu omezujea to nezastavitelným přirozeným vývojem a není nástrojů k bojů. Tím i motivace psát degeneruje, zvlášť když jsem se dal do čtení opravdu dobrých knih.
 Maura 02.05.2007, 20:40:22 Odpovědět 
   To sirraell: Knihu asi určitě přečtu.
K diskusi : já žádné zdi a zavřené dveře nevnímám, ale vnímám jasné prolínání s reálním a duchovním světem. Já jsem na ten tzv. reál moc nedávala, vřdycky jsem si to přeložila do jiné dimense. A dávám si otázky - proč .
 Mathew 02.05.2007, 17:04:04 Odpovědět 
   Nemám dost času číst si teď celou vaši podnětnou diskuzi s Maurou, ale říkám si, nerozplyne se individualita v momentě, kdy není třeba aby se část celku vyjadřovala jako identifikovatelná část? Pokud to, co nazýváme duší opouští svět relativity, není potřebné(naopak by to mohlo být kontraproduktivní), aby byla definována okolím. Není třeba, aby individualita přertvávala - v tom slova smyslu, či v představě čehosi menšího, co se připojí do velkého Univerza. Stává se jím naprosto a cele. Tolik k vašemu rozohovoru, je to jen názor. ;o)

Pokládám otázku: Můžeš být sám stavitelem oné zdi? A tedy, proč jsi ji stavěl? A když už jsi ji postavil, proč jsou v ní dveře? Proč zavřené?
Jen nápad.

Zajímavé dílko.
 ze dne 02.05.2007, 19:32:23  
   čuk: Můžeš být stavitelem vlastní zdi, ale já jem měl na mysli jiný příklad zdi.
O té přeměně individuality se dá široce diskutovat a asi není arbitra.
 sirraell 02.05.2007, 16:26:29 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Maura ze dne 30.04.2007, 10:08:47

   To Cuk a Maura, velmi se mi libila vase diskuze, je zajimave videt, ze i ostatni lide premysli o stejnych vecech jako ja (nejsem blazen, hura! ;o)) Doporucuji knihu Sofiin svet (Shopie's World), velmi dobre jsou zde vysvetleny ruzne folozoficke teorie a jejich vyvoj, je to definitivne kniha ktera cloveku otevre oci a dusi, prinuti vas premyslet a doufejme, ze i diskutivat, tak jako tady.
 sirraell 02.05.2007, 13:58:04 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: sirraell ze dne 02.05.2007, 12:11:13

   Pruchod tou posledni zdi nam odhali pravdu, ne relativni pravdu jakou nam nabizeji nabozenstvi a nase lokiga ci vira, ale realnou pravdu. pak budeme vedet vsechno a nebude nic co bychom nevedli, pozname absolutni pravdu, kterou bychom ted diky omezeniom nasich tel nepochopili, dokonce by nas to zabilo nebo bychom se z toho zblaznili.
Vira je treba tam kde smysly nestaci, kdybychom mohli poznat to co poznavame skrze viru take skrze smysly, nemela by vira zadny smysl.
Alespon to je cemu ja verim...
 sirraell 02.05.2007, 12:11:13 Odpovědět 
   Jsem rada, ze se zde lide neboji nabidnout dila k zamysleni, myslim, ze v dnesni dobe je jich velmi treba a neni jich dost.
Ja uz jsem prosla mnoha dvermi. miluji ten vstup do neznama, kdyz nevim co mne ceka, ale vim, ze to nejhorsi co se muze stat je neco ceho se vubec nebojim, nebot je to pro mne jen dalsi dobrodruzstvi: smrt. Ja verim, ze kazda nase myslenka, kazde nase slovo a kazdy nas cin se projevi nekde v nasi realite, at uz na teto planete nebo nekde jinde ve vesmiru. A proto verim, ze tak se za sebou nechame neco s nasi individuality. Ja verim, ze po smrti se navratime k jednote se vsim a individualita sice nezmizi, ale prestane byt pro nas dulezita, verim, ze si neseme urcite stopy toho co jsme byli, jsme a budeme, ale po fyzicke smrti, kdyz pozname vse, kde nejsou zadne zdi uz neni dulezite kdo jsme, ale ceho jsme soucasti. Doufam, ze to dava smysl. Dekuji za nakopnuti, jsem rada, ze to melo takovou odezvu...vyborne
 ze dne 02.05.2007, 13:42:33  
   čuk: Díky, tvá odpověď dává smysl. Ta největší zeď : dá nám její překročení poznatí toho, co nám říká naše víra?Ovšem podotázka: lze poznat to, co nám dává víra pomocí smyslů a myšlenkového a citového aparátu co používáme?
 Zlatovous 01.05.2007, 16:23:01 Odpovědět 
   Dílo ve mě vyvolalo obrazy zdí, které jsem překonal i těch, jejichž dveře jsou mi stále zavřené, ať už mým nebo cizím přičiněním. Je to takové hrabnutí do duše a zároveň kopnutí do zadku za to, že si lidé stavějí zdi, které nechcou nebo nemohou překonat.

I přes občasné pravopisné chyby si tohle dílko nezaslouží nic jiného, než výbornou.
 ze dne 01.05.2007, 20:55:09  
   čuk: Díky za komentář a hodnocení. S tvou interpretací souhlasím, ale já si navíc myslím, že jsou zdi, kterým nám nebude dovoleno překonat, především pokud budeme uvažovat realistickým způsobem, ale i při pomoci meditace je asi otazcné, zda jsme ze´d opravdu překonali.
Mám otázku: já jsem po opětovném čtení zádnou chybu nenašel, leda v umístění čárek, tam si nejsem jist, a myslím si, že je to v textech diskutabilní. Budu ti povděčen za sdělení těch chyb, neboť ze školy už jsem moc dlouho.
 Eifelovka 30.04.2007, 10:14:06 Odpovědět 
   Hezkej text.1
 ze dne 30.04.2007, 12:59:14  
   čuk: Díky za pochvalu. Komentář netřeba a když viz dole.
 Maura 30.04.2007, 10:08:47 Odpovědět 
   Víš, když tak nahlížím do dějin duchovního vývoje (religionistika, zajímavá věda), mohu vnímat, kolik času a sil lidstvo věnovalo té otáce - co jsem a kam půjdu potom. Kolik bylo založeno spolků a lóží, kolik vzdělaných a vznešených lidí věnovalo svůj zájem a čas esoterice, hermetice, magii atd. Budeš se divit, ale já to beru velmi vážně. Je to pro mne součást lidských dějin a jistě to ve vývoji společnosti a vědě samé hrálo velkou roli. Dala jsem si tu práci a studovala jsem si v tom. A pak jsem mnoho věcí pochopila, když jsem byla s manželem Orientu. Mohla jsem mluvit s některými lidmi, kteří se v tom vyznali a kteří to znají víc než kdo jiný, protože odtamtud mnohé vzešlo a evropská civilizace to převzala a vykládala už zprostředkovaně. učila jsem se smyslu sefírotského stromu, smyslu hořícího keře, kabalistických symbolů a porovnávala, co o tom říkají ti či oni. Navštěvovala jsem přednášky v Unitarii, kde jsem se seznámila se zajímavými lidmi. Ale i když jsem učinila hodně pro materiální poznání těch věcí, přesto je ještě jeden hlas, jeden učitel, který sídlí v člověku a já jsem nabyla přesvědčení, že každý z nás má vrátka otevřená a dozví se omezené množství informací, jen tolik na co stačí, čemu je otevřený. Já mám své poznání, ty máš své. Ale je jasné, že funguje to, co je psáno v knize Genesis o stromu poznání. To je moc důležité, protože si myslím, že ta celá kniha pochází z pradávných civilizacích, kteří předali nějakým způsobem velmi dobře zabezpečené informace. A já vím, že nesmím a vlastně nikdo, překročit hranice, které jsou v každém člověku nějak nastaveny. Jinak se člověk vystavuje velkému utrpení z toho poznání a tělesný život přestane mít pro něho smysl. Proto, asi proto máme nastaveny své smysly pro materiální svět a něco v nás pro ten duchovní, abychom nezapomněli, z čeho pocházíme a čemu jsme povinni.
I když si člověk ledacos nastuduje, stejně všechno nepochopí. A stejně si to všechno nezapamatuje a já se vždycky dívám, od koho co čtu. A vím, že každý národ je jinak nastavený a má svou cestu k poznání a pochopení a já třeba vůbec nerozumím Indiánům a docela se mi to příčí číst. Ale zase jiné věci čtu ráda. A rozumím jim.
 Maura 29.04.2007, 20:22:26 Odpovědět 
   Moje úvahy, které ti k tomuto článku píšu se neopírají o žádné oficiální vědění, jen o to, co vím já sama ze svých životních pozorování a zkušeností. Nemyslím si, že je to hra psychična, ale je to to, k čemu má být člověk každý otevřený, aby lidský svět měl smysl a pokrok. Proto každý z nás, jak si to myslím já, tvoří v jiné situaci, v jiném rozpoložení, v jiné dimenzi a tím jeden člověk obohacuje druhého. A současně obohacuje tento svět. Já si myslím, že dívat se na otázky života a smrti pohledem účelové oficiální vědy je trochu zavádějící. Ten gén, na který se ptáš, je " Boží dech", který je v každém z nás, kteří jsme originálními bytostmi a kteří , jediný ze všech tisíců řádů, mají nesmrtelnou duši. Je to ohromný závazek. My nemáme vidoucí oči a všechyn naše smysly jsou uspořádány k tomu, aby se mohly pohybovat v hmotném světě, bezpečně a bez problémů. A pak je ještě jeden, o který záopasí všechny filozofické směry a to je to "duchovno", ten kanál, kterým se spojujeme mezi sebou jako lidé a také s kosmem. A já si myslím, že i když nebudeme mít tělo, tohle zůstane, ale ztratím svou indiovidualitu, staneme se asi součástí něčeho, čemu se říká pátá esence . Nebo čtvrtá dimenze. Jen něco málo si budeme pamatovat z našeho tělesného života a to bude měřeno a váženo na citluivých vahách věčné spravedlnosti.
A pak, až zase budeme povoláni k tělesnému životu, naše geny, vlohy, nadání, určienosti a osudy budou náš činit individuální bytostí a pak přijdou ty vzpomínky - tady jsem sakra už někdy byl, tohle znám, ale odkud ? Ale není to důležíté, jen legrační.
 ze dne 30.04.2007, 8:45:57  
   čuk: Díky za tvé názory. Předpokládáš, že jsou v nás a mimo nás entity námi nezachytitelné a nepoznatelné či poznatelné jedině vírou. A pokud existuje toto poznání, nelze jej zafixovat, objektivizovat, zkoumat a ovládat, tedy ani zvědečnit. Je krásná představa, že člověk je nositelem jakési apriorní představy. Kůň, který nemůže vidět svého jezdce, a když kůň zemže před pžekážkou, jezdec sesedne, překážku překročí a jde dál. Zkoumání duchovna a duše se děje ponejvýše pomocí psychoanalyzy, a pokud se jimi zabývám zevnitř lze těžko rozlišit, co je ten nesený duch a co je podvědomí, tedy pocity a myšlenky generované zna základě zpracování objektivních dějů. Nevím, jestli jde obé oddělit, prostě asi uvěžujeme o spekulacích s vlivem náhody. TVé názory se mi líbí, ale může je dokázat jen víra a vbitřní prozření, tedy jen subjektivně a vymykající se vědě. Je nutno se smířit, že lidské poznání je omezené (třeba tou zdí v povídce) a co je za touto hranicí je obtížně poznatelné , a tak stojím před zdí a čekáme.
 Maura 29.04.2007, 18:25:55 Odpovědět 
   Duše má ten gen. Jsem o tom přesvědčena. Když se zamyslíš pozorně nad tím, co predestinuje tvé duševní a duchovní cítění a směřování, pak to sám poznáš. Jako třeba já, když jsem jako malá holka poprvé slyšela Beethovena .... a celý život s ním jdu. Ještě jsem pořádně ani neuměla psát a už jsem si smolila do sešitu první slůvka o tom co vidím a co cítím(mám ten deník schovaný). A když to nyní tak analyzuji, ty vjemy a pocity rostly ve mně, sílily a dotvářely mlj svět, který jsem mohla chápat rozumově a účelově. Ale vždycky bylo něco navíc, nějaká vrátka, o kterých jsem věděla jen já a za nimi byl svět, který jsem plně chápala a který se přizpůsoboval mému vlastnímu vývoji vidění a chápání.
Nevím, jestli to správně vysvětluji, ale vidím to jako dvě vrstvy nad sebou - v jedné žít musím s plným nasazením a v jedné smím, mohu. A tam cítím ohromnou blízkost tónů, tvarů a slov. A každý to má jinak, někdo je šťastný mezi chemickými přístroji, někdo zase touží postavit most, ale ta touha není sama o sobě. Noc se v té dimenzi lidského světa prostě neztrácí. Copak ty si nelistuješ ve starých knihách a netoužíš vědět, jak přemýšleli a psali a tvořili ti před námi ? A pak najednou narazíš na blízkou podobnost sám ze sebou. Myslím si, že lidská duše se oplodňuje minulostí, která bere na sebe další informace a poznatky. A až tu budeš někdy po nevímkolikáté, tedy příště, můžeš být prodavačem slepičích vajec a napsat průlomový román a nebo akademicky vzdělaným filozofem a nebudeš schopen si uvařit čaj. Myslím si, že lidé však chtějí tyto věci slyšet hodně jednoduše a nechtějí si klást příliš mnoho těžkých otázek. Já věřím, že všechno je jednoduchý model příčiny a následku, tak jak je to psáno ve svatých knoihách - oko za oko, zub za zub a v tom je skryto mnoho hlubokých dalších souvislostí tajemství života, kosmu, vesmíru, Absolutna. Ničeho.
 ze dne 29.04.2007, 18:42:02  
   čuk: Narodivší se člověk přijímá v génech nejen strukturu těla, ale i strukturu duševna a citu, jak bylo přejato z jeho předchůdců, nejen archetyp dávné minulost, ale i té nejbližší. tedy jakási základní mozková, či jinak řečeno duševní soustava (se zasutými myšlenkami, city, reakcemi) Ta se rozvíjí vlastním životem, obohacuje se nebo redukuje, prostě vazby a odrazy prožitých vjemů, citů a myšlenek, ona hra psychična, se se uloží do genů připravených pro příštího potomka. Nevím, jestli gény obsahují složku těla a duše, či se jedná o dva různé gény. Tady asi není ještě věda vědoucí. Otázka jest, co po smrti jedince. Podle materialistů zanikne gén těla i duše. Podle tebe zanikne gén těla a uvolní se gén duše, aby se někde mimo přetvořil a dále do někoho nebo něčeho vložil. OVšem teď je otazné: je gén duše nějak hmotný nebo je to jakási dosud neměřitelná a nezkoumatelná látka? (čistá idea nesoucí znaky vývoje i předchozího jedince)
 Nameless 29.04.2007, 13:38:55 Odpovědět 
   V komentářích už bylo napsáno dost, takže já jedno slovo - líbí
 amazonit 29.04.2007, 12:32:46 Odpovědět 
   myslím, že o podstatě dílka bylo již mluveno v dolních komentících, takže jen přidám, líbí, nutí k zamyšlení, kolikrát člověk stojí před takovými zdmi....často, zdolat, nezdolat....jaké budou následky toho kterého rozhodnutí, je vždy správné pronikat za zavřené dveře?
jediné, co mi malilinko neštimovalo je slovosled:proč jsem ocitl se
 ze dne 29.04.2007, 13:03:03  
   čuk: Díky za hodnocení, souhlasím s tebou. S tím slovosledem máš asi pravdu, i když já si někdy libuji v trochu archaických vazbách, a tady mi ti uniklo
 Maura 29.04.2007, 11:32:03 Odpovědět 
   To je moc zvláštní, co píšeš. Smrt nevidím jako konec všeho, ale další kvalitu a tajemství života. Víš, já na ten vnější svět moc nedávám. Dobře, vyhovím očekávání a jakýmisi vnějšími náznaky dávám na jevo, že ho akceptuji, ale uvnitř své duše a svého srdce vím, že je všechno úplně jinak a jinde. Dostala sjem poznání, že všechno to důležité a krásné a vznešené a úpravdivé je v nejprostších věcech. A protože je lidé nehledají, tak se k nim ani nedostanou. Vezmi si pomíjivou krásu, ale nezbytnost pro život .. rosa, žabí příomnost v rybnících, mlází v lese, květiny, jejich krása je tak pomíjivá a přesto podléhají svému času, ale zanechávají po sobě stopy a základy pro nový život. Proč by měl být člověk vyjimkou ? Proč by lidský život měl mít jiný řád ? Jen člověk sám, který si stále staví nějaké hradby a překážky si neumí představit, jaký ohromný význam má jeho přítomnost v tom světě a jaký má vlastně život i smrt význam. Asi je nutné se osvobodit od těch umělých zdí a podívat se za ně směle a bez úzkosti. Myslím si, že všechnoi žije v jednotě a jen tato myšlenka mne uklidňuje a dává mi sílu jít dál, vejít až sama k sobě, ke své podstatě a pochopit, jaké mám ještě dluhy vůči tomu, kdo mne na tento svět povolal ze zdánlivé nicoty. Je to všechno na víře a tím nemyslím náboženství, ale na takové, která plyne z určitých poznání třeba toho zlého a těch vlastních postojů v klíčových chvlích v životě. Tak bych to asi ve stručnosti viděla.
 ze dne 29.04.2007, 12:59:52  
   čuk: Zeď je symbolem vstupu do nepoznaného, a už je to vyšší tajemství nebo prostá nicota. Souhlasím se vším, co píšeš o pozici, chování a cítění živého člověka, i s tím, že ovlivňuje jiné, celý lidský rod, že se jeho vliv smrtí neztratí, je součástí nekonečného lidského proudu. Jiný je pohled z hlediska individuality. zaniká individualita naprosto? a třeba cosi nevědomě se v duchovní oblasti přenese?, ale jsem to já vědomé, tedy duše s mou identitou,? nebo je to něco ze mne vzniklého, ale projevujícího se na nižší úrovni, tedy bez uvědomění si "dědictví" a vlastní identity, natvrdo řečeno: ani stopa individuality se nepřenáší.?Je jasné, že lidský gén, v kterém je konkretní člověk zaklíčován, se smrtí ničí (pokud neuvažujeme přenos přes potomky), má však "duše" nějaký "gen", který by přetrval po smrtí, a jak by se projevil v jiném subjektu? V tomto poznání postoupit, aniž by to bylo jen proklamativní a bez jakéhokoliv podložení, v tom by byl průchod zdí. Při současném pocitu, kdybych zdí prošel, zaniknu v hloubce jako jedinec. tedy: jak strukturovat tu hloubku?
 Maura 29.04.2007, 9:40:14 Odpovědět 
   Že by existenciální úvaha ? Při četbě jsem se zamyslela nad tím, co jsi napsal ...... i já jsem před takovou zdí kdysi stála ... omezovaly mne předsudky, malá znalost věcí, strach z poznání a úzkost z toho, že tam třeba nebude nic, tedy malá víra. Ale životní okolnosti mne donutily tu zeď prokopnout ..... je to tam, další svět, neuvěřitelný, krásný a to ti říkám s plnou odpovědností .... děkuji ti za to, že jsi to napsal. Možná, že i další lidi, kteří budou tvé dílko číst se zamyslí sami nad tím, jakou zkušenost mají dosud oni.
 ze dne 29.04.2007, 10:48:03  
   čuk: vystihlas to. Je to spíš podobenství. Akce proniknutí to. jest poznávání vnějšího světa, kdy narazíme na ohraničení, třeba blížící se smrtí, je srovnávána s duševnímm proniknutím, tedy vytvořením vnitřního zkoumání světa
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
6. Darl
kadla
Není to málo?
Bira
Panenky - 2.
Amater
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr