» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."

Rochefoucauld

počet přístupů: 2141832

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303550 komentářů :: on-line: 15 ::

:: Uroboros šest ::

kilgoretraut	publikováno: 01.05.2007, 16:30

Sága pokračuje: Střeva škrtí, struny putují kamsi do neznáma, stíhací piloti brzy prolezou mlýnkem na maso, mrkev je shazována do moře mezi žraloky a tak dále...


	Návrat k popravišti Skončíme tady a ukazuje na hromadu pokroucených zčernalých těl loutek, už nejsou živé, tkáň napadly houby červotoči odezvy táboráků nové naděje, kde se skupinka dětí upije k smrti nad pojídáním pečených špekáčků, ti zástupci duší odloží lískové pruty s ohořelými bodci, mlčky pozorují umírajícíma očima jak se sami navzájem pokládají na hranici, a ten s prstem namířeným na pohřebiště říká slova: „Skončíte tady a pak si mi nechoďte stěžovat, že vám ztuhly svaly a roztekly se vnitřnosti, že jste zapustili kořeny do podlah obývacích pokojů za tabulkami skel, přesně tak, z tohoto místa sledujete se závistí život těch ostatních, můžete si okno otevřít a mít tak krásný nerušený výhled přes hradbu otráveného vzduchu plného nájezdníků čehokoliv, strkat své dlouhé ohebné údy do netečnosti, zamrznout na židli před parapetem, kapat ledem z toho kabátu na podlahu, to jste netušili, že to taky jde, nechat svůj mrzký důchod protékat mezi prsty dobře naučených synů vnuků vnuček dcer, slyšet cítit vidět stín biče, jeho pohyb, místo určení, znaky dopadů, mávat modrající rukou, sluncem prstů, mokrým zvířetem tepen, držet se za ochabující srdce, nechoďte si stěžovat, že to není vaše vina, že to je moje vina, není to ničí vina, že se za kroků ohlížíte po pavučinách na výlohách sázkových kanceláří, že vás posílám do schodů, protože výtah dlouho nejede a nepojede, poslal jsem údržbáře domů, posadil jsem ho na vaše místa za skly, musel jsem ho namnožit, abyste poznali, jaké to je být udýchaný přede dveřmi, zvonit na zvonek jednou dvakrát třikrát čtyřikrát a mnohokrát, nebýt zahlédnuti kukátkem, které deformuje tělo šaty tváře francouzské hole, a vydat se šusem ze schodů, jedenáct krutých pater, vrátit se tam, kde jste nechali klíč, ztráta klíče k sobě se trestá, sestoupit k hradbám Pandemonia, být poutníkem vracejícím se ze svatého místa, zpátky, do svého vlastního pekla, údržbáři mezitím proskočí oknem, dolů na vzduch, venku, na zemi na ulici se tělo rozletí v tisíc dřevěných třísek drátěných kloubů, z podchodů vystoupí mrchožrouti omámení vínem a údy vnitřnosti kosti cáry kůže mizí za vašich zvědavých pohledů na ujíždějící káře do sběru, vy kroutíte hlavou, chtěli byste si stěžovat, ale já rázným pohybem ruky měním slova v mouchy pářící se na kouřícím doutníku strávených sucharů obsahů konzerv mletých jater ledvin propláchnutých střev, nechávám fenku pudla v rozkoši a v pozření snídaně, nechám je v muším duetu propadávajícím jícnem, zbývá vám jen pohyb krční páteře ze strany na stranu, váš C1 až C7 se už naučil ten pohyb, chytá vás revma a vcházíte do dveří vaší rodné psí boudy, protože údržbář nikdy nebyl, ani se nemohl dostat do vašeho bytu a donutit vás, abyste se někam vrátili pro klíče, snad jste mi na takovou blbost neskočili?, vždyť to ani nemá logiku či smysl, a proto: odemykáte dveře, vždyť židle v prázdném pokoji čekají…“ Loutka se probírá a vstává. Kosti má potlučené, na hlavě boule jako díl světa, ale není to čert, to byste se nenadáli, ani si ji nezamačkává jako kreslený kocour. Jenom si osahává zmateně údy - bolest je jakoby vzdálená. Skoro si nevšimla lavičky vedle, na které teď sedí dva záchranáři hrající karty. Nosítka leží pohozená opodál v trávě. Je to krásné ráno: Loutka chce něco říct, promluvit k dvěma medikům, jejichž sanitka stojí za stromy na ulici, motor běží, je připravený běžet, ona mluví, ale slova se přeskupují v jiné celky: mřek lskš oírč sokdéě č ěhufwk égbxn. Oba to pochopí jako kryptogram a žádají o zopakování, aby si ho mohli opsat a začít luštit podle známých klíčů. To však nepřichází, jen další laoeš jféě jášnc běldé hoř. Poslední slovo této věty oba zaujme, podívají se na sebe, pak na ni. Ptají se pohledy. Loutka je nešťastná. Dobře slyší, co říká, ale ty slovní zmetci se derou ven jako by se nechumelilo. Zkouší naznačit rukama nohama, jestli nemají po ruce tužky a papír. Oni, že rozhodně ano, že už už je vyndavali z kapes, protože si chtěli po ránu rozcvičit závity nad pěknou šifřičkou. Loutka tedy vybízí, né slovy, pohyby, aby se jeden z nich sehnul a nabídnul záda, protože lavičky jsou orosené a mokrý papír by komplikoval sdělení. Píše na záda: hseé vně egéd. Loutka kvílí. Nedá si říct, mrskne po nich vztekle papírem i tužkou a odchází. Trochu kulhá. Ti dva se na sebe znovu podívají a rozesmějou se, až jim slzy padají na karty, které jsou už stejně vlhké. Smích léčí, říká se, ale Loutka se nesměje. Sahá si na nos. Poznává, že je zlomený, jelikož cítí, jak se kůstka prohýbá dovnitř. Štěstí, že se jí neprohýbá dovnitř lebka. To by bylo zlé, říká si. Navíc jí při chůzi vržou a skřípou čéšky, něco jako nepromazané staré železo, nebo mlýnské kolo. Musí se vyspat, říká si, hlava bolí, má zasažené centrum: nemůže mluvit, psát. Číst ano, toho je schopná. Teď třeba čte: Nechte si maso nasekat od řezníka! Nebo: Zaručeně čerstvé vepřové bez kostí! Nenechá si nasekat, nikdo jí nic nezaručuje, protože ona sice rozumí, ale není jí rozuměno. Ze dveří vyjde bodrý pán v červenobílé zástěře, podá Loutce ruku, ta ji přijímá, nechá se jí cloumat, nemá sílu udržet podání, cosi ty tlusté líce jak krev a mlíko a rybí rty povídají, ozývá se i smích, ale ona nevnímá, řekne jen pár slov v novém nejazyce a řezníkova bodrost mizí stejně rychle, jako se objevila. Potřebuje spánek, proto už je u svých dveří a u židle a u postele a u stolku s budíkem a s hlavou na polštáři. Ani se nesvlékla a už spí. Zpráva ze světa: Zahraničním vědcům se podařil najít způsob, jak číst spícím lidem sny. Dokázali dešifrovat mozkové vlny a převést je do obrazů, pak tam uvádějí, jak toho docílili, ale je to na můj vkus až moc odborné, takže do toho raději zabíhat nebudu, prostě tomu nerozumím. Co z toho vlastně plyne, kromě toho, že můžu špehovat sny svých ubohých postav? Říkám si a odkládám noviny. No, zkusím odlepit tu svou línou prdel od židle, sebrat se, obout se, obléci se, zapomenout si vzít peněženku, vrátit se pro ni, když už mžourám venku před barákem, a dojít si do pekařství pro rohlíky. Bez snídaně to dneska nepůjde. Když si cpu ta posolená těla do pytlíku, napadá mě, že vím, co z toho plyne. Po nastolení totalitního režimu to bude ještě větší chuťovka, než doposud, usmívám se, zároveň někde uvnitř pláču, nemůžu si pomoct od cynismu. Určitě brzy najdou způsob, jak lidem naordinovat sny. Noční můry na objednávku. Určitě nějaký kapitální mozek vymyslí, jak sny posílat na dálku, bezdrátově. Mezinárodní snový terorismus! "Wow!" Křičím, když stojím ve frontě. Možná jsem lidi nepolekal tím, jak jsem vykřikl, ale spíš tím, jak mi svítily oči. V každém případě už to je za mnou - teď jen tak nevinně sedím zkroucený u klávesnice a mrkám do monitoru. První nerozhodný projezd po klávesách a už to jede. Vidím sen Loutky, jsem uvnitř, s ní: Náměstí. Den. Nebe je ocel gilotiny. Ta stojí na náměstí. Ve dne. Čepel je vyleštěná. Neznámé ruce se o ni starají dobře. Lano připravené na přeseknutí. Zvuky nejsou. Z náměstí vybíhá několik ulic. Zdají se být prázdné a bez aut. Jako bludiště pro laboratorní krysy. Náhle se něco děje: z ulic přicházejí lidé. V jeden jediný okamžik jich desítky stovky tisíce proudí na šedou kamennou plochu. . Je to jako v němých filmech, kdy je herec v jednom místě, pak se to ustřihne a je najednou na druhém místě - takhle trhaně se všichni pohybují. Připomíná to nějakou zanimovanou kolážz fotek, kdy je náměstí vyvedeno v barvách, ale lidé skákající směrem k popravišti jsou černobílí, jen pár barevných výjimek mezi nimi a to prosím, nemluvím o rasách, ty nehrají žádnou roli, mluvím o fotografiích, ze kterých byli ukradnuti, ale slovo "proudí" se sem příliš nehodí, lépe vyříznuti a vloženi, vychrleni na náměstí. Dav se tedy nerozlévá kolem bachratého nástroje, jehož ústa sice nejdou vidět, ale přesto je zřejmé, že od někud něco promlouvá k těm lidem nelidem, protože oni rozumí a bez žádné změny ve výrazu se uskupují do řad vedoucích k aparátu, no dobře, Kafka je mezi nimi také, dostali jste mě. Ale to je jedno. Snad strávíte to, že to celé připomíná běžící pás a že podél té cesty stojí oživené mrtvoly prasat, krav, telat, slepic, selat, a ony jsou jakoby zavěšeny na hácích a trhají nožkami, zatímco jim stříká krev z hrdel a obarvují černobílá nebo ojedinělá pestrá nehybná těla živých lidí, kteří ustrnuli v síle okamžiku, někteří se usmívají z narozeninových oslav, někteří sedí za stolem, drží sklenice piva a křečovitě se usmívají, jsou tu i tací, co drží v rukou životní úlovek, manželku nebo rybu, na již civí velký zlý pes a kapou mu sliny od huby, nebo soused od naproti nevinnost sama, nechybí ani batolata u svých prvních dortů se svíčkou, která ne a ne zhasnout, protože dechy už uťal čas, a turistické chvilky s brýlemi, dcerami, vnuky, úsměvy, pod sochami slavných neznámých lidí s neznámými slavnými jmény, které jsou vykopávány zmatenými průvodci, živými i papírovými, ale pro teď jenom papírovými, a pak zase zapomínány, vztahy zmaterializované do darovaných aut, na jejichž kapotách sedí šťastní podarovaní muži i ženy, i ti, u nichž je těžké rozeznat pohlaví, a někdy i živočišný druh, kteří hledají pod vrstvami makeupu slávu a bohatství v šoubyznysu, to vše a mnohé další, co se ani nedá popsat, obsáhnout, zahrnout, je neviditelnou rukou, která, kdyby byla vidět, by vyhřezla odněkud z blankytných nebes a něžně by strkala papírové hlavy do dřevěných děr, a by skalpelem přeřezávala provaz, který by zapříčinil let a oddělení hlavy od těla, pak znovu, další napnuté lano a další záblesk, korigováno. Tohle se v hlavě Loutky po chvíli prohodilo, jako kdyby se její mysl začala nudit pořád tím samým a prostřídala role zvířat a lidí: Lidé by byli z masa, kostí a krve a ta zvířata by trčela z kočičích hlav v okolí gilotiny, kde by hlavy po čistých zákrocích ohleduplného stroje, protože i ta věc má oči, jen jsou někde nahoře, nad vším, padaly do koše, ale po naplnění by je nikdo nevysypal do jámy, ta hromada by se kupila, za chvíli by se stroj tonul v záplavě mrkajících lebek a krve, papírové makety vyhubených zvířat postříkané krví a vším podobným, o čem se nám ani nezdá, a pořád ti lidé, brouzdající se po kotnících po kolenou po pás v krvi s týmž výrazem, s očima upřenýma ke králi... Řada před hranicí Protékala korytem, ale strach nebyl, žádné ryby rybky rybičky, jen plující tělo, nádoba pro červy, továrna na jedy: procházela se nějakým tím místem ohraničeným, ne, oploceným dogmaty, to je lepší, černou a bílou na asfaltu, šílenou věcností a všedností, které vnikají mikroflóře skrz membrány do jader tělísek vakuol, zbarvují se hnisem, ne, teď se nevytahuju, teď to jen vidim a je (mi) jedno, jak to vidíte vy, to je čistě vaše věc – přeberte si to: jste shluk šťavnatých cihel, tak, a nebo… duch v textu? To je jedno. Napadá mě: Co dělají životy těch dvou? Skomírají? Nebo se k sobě blíží? Nic jste nečetli! Ta předchozí věta, vlastně už ta předpředchozí, je jen tak hozená do éteru a nic neznamená. Nevšímejte si jí - Je to moje rada. Jestli dobrá či špatná, tak to teď těžko napsat. Možná se k tomu dostanete, pokud budete trpěliví jako Loutka neschopná ničeho, poté, co se vzbudila ze sna, s podivným pocitem, že ji někdo sleduje a sledoval, mrkající vrzající, s jednou nohou z postele, nechtějte vědět, jestli s levou či pravou, nejsem pověrčivý, ani ona ne, tak se dočkáte radostné chvíle, kdy budete svědky něčí smrti, nebo jen pálení bezcenných cetek, ulevíte si, že už je konec, a věřte mi, že nebudete sami. Budu tedy opatrný a zkusím to jinak, od jinud: Éééé, nemohu si odvyknout používat taková podivuhodná slova neslova, prostě je to život ve větách, ééé, vidíte? Říkáte, nebo říkáte si, že mi dochází dech? Chtěl bych napsat, že teď sedím a vy mě vidíte, nebo kdokoliv, kdo mě chce takhle vidět, zezadu. Ano, hledíte mi na zadní stranu hlavy, tam, kde začíná nebo končí páteř a začíná lebka: Že vám to připomíná rentgenové snímky, které nakonec nebyly pořízeny pro ubohého Kohokoliv, protože si z něho někdo vystřelil? Vůbec. Při pohledu na něho, jak si zapíná poklopec a rozhlíží se kolem sebe, mě nepřekvapuje myšlenka, že si z něho vlastně neustále někdo střílí. Teď si prohlížím, co jsem napsal a musím podotknout - větry ošlehaný čtenář odpustí a pochopí - že o několik řádek výš jsem se zmínil o vás, nebo o kýmkoliv. Nevím, jestli má smysl napsat to slovo a slovo v minulé větě, s velkým písmenem. Pokud jste přesvědčeni, že to smysl má, tak ctěte mou lenost a to písmenko si zvětšte svou vlastní grafickou intervencí. Rozhodně se ale nestane, že příběh Kohokoliv se vytratí do ztracena. Bude to mít nějakou dohru. Věřte mi. Nebojte se. Nebuďte loutkami. Oba dva: Nedá se říct, že by ty postavy neexistovaly vůbec. Vzpomeňme si na mě, jak se nakláním z okna a vyhlížím Hrdinu, zatímco vedle na pracovním stolku nedočkavě bliká obrazovka, nebo jak v noci při procházce městem spatřím Malíře a Kohokoliv, kterak vychází, ne, kutálí se z hospody, na jejíž název si nevzpomínám, a horečnatě si z kapsy vyndavám něco malého bílého papírového a děkuji pouličním lampám za hrot tužky klouzající po papíře, protože často zapomínám i na poměrně důležité věci. Loutku jsem už dlouho neviděl, ani ještě nevím přesně, jakého je pohlaví, vím o ní jen to, že někde je: Sbírá houby v noci a po lesích, anebo prostě jen čeká na smrt s telefonem u úst a u bubnů a u vláken neuronů? Slyší hru vět, plave s nimi a její oči získávají vlhkost a bezpečí placent? Dostávají obsahy jejích očních jam jiné světlo, někdo je překryl barevnou fólií, její nafouklé břicho, skrytý mechanismus života, ten rytmus v rytmu, život v životu, dva životy za jeden, tisíce za jeden, život za smrt, infarkt řidiče a myokardu, tlukot dvou srdcí, harmonie dalších šelestů, křik řev ryk stojících padajících sedících cestujících, jejich smíření, úleva po kolabujících orgánech, letící karosérie, praskání kostí, kvílení brzd, rvaní kloubů, vibrace hlasivek a jejich replik z tvrdého dřeva z nalakované oceli, průtrž tepen, žil, cév, vlásečnic, spalování plynů, výbuchy v komorách, v řidiči a v motorech a v motoru řidiče, spálená silnice a ulice od hořících pneumatik, ženský údiv, rychlá smrt matky a rychlá smrt dítěte v ní pár vteřin poté: půltunové monstrum v tělech, ta těla v klecích, už žádná slova? Tak to bylo a vy už můžete s uspokojením jít domů a vědět, že Loutka neměla právo žít. Vraťme se: přetočme film zpátky. Zpět k letícímu kovu, k setkání měkkosti s tvrdostí, znovu pohleďme na tu krásu svištícího nože gilotiny: Proráží vzduch, aby mohla rozdělit tkáň na dvě části, co to melu, na víc částí, zapomněl jsem na matrjošku a tady, v dešti šrapnelů a zvířecích hlasů a tichých výkřiků nenarozených dětí, přede mnou ožívá rozjasněná tvář hlasitého vesničana, která jednou jistou botou na vycházce po polích radostně rozšlapává hlodavčí matku a z velikého břicha přichází na smrt svět život slunce čtveřice malých ulepených slepých myšátek, zoubky se lesknou krví a světlem a matka škube nohou na mezi na asfaltu. Krevní oběh. Ucpané ulice. Dech na skle za volantem a zanesené cévy žíly tepny. Zácpa, všechny její významy: svěrače a řady kamionů, poslíček na kole a kostička projímadla. Rozcestí síní a komor, kudy kam? Infarkt; to znáte: orgán umírá, mlčí, si a dia je prázdný prostor mezi závorkami. Infarkt; to už jste viděli: orgány umírají, jeden po druhém, jako když padající destička naráží na další ta na další ta na další, kroutí se plech, jiskry ožívají v tření a umírají ve vytřeštěných očích, kosterní tříšť a netušené úhly údů. Ale nebyla to ona. Má Loutka není žena. Nebo: Žena není má loutka. Nebo: Má žena není loutka. Nebo: Loutka není má žena. Nebyla a nebude. A nekruťte mi pořád hlavou, jsou to jen nevinná slova. To jen určitá linie bez mého vědomí pokračovala dál a skončila - zkrátka dojeli na konečnou stanici a vystoupili. (Takže si oddechuji, že jsem koneckonců neztratil nit a stírám si z bledého čela pot, který v kapkách dopadá na klávesnici. Stejně je už beztak zasviněná...) Nevyšli sice po svých - po cizích nosítkách, v rakvích, ale já říkám: "A co jako"? Dojeli. A Loutka je jinde. Sice má pocit praštěného palicí, ale je, žije. To je pro nás důležité. Netuším, jestli je ona ráda, že vyplňuje časoprostor nebo prostorčas, ale vím určitě, že vstává po chvilkovém podřimování. Celá rozrušená si zapisuje nějaká slůvka na papír přichystaný na nočním stolku - už neúpí kvůli nesmyslům, myslí jí to bezchybně. (Divíte se, že loutky mohou spát a všechno? Tak se vraťte o mnoho mnoho stran zpátky, jestli si nevzpomínáte proč to vlastně je, že Loutka je vlastně takový podivný člověk a podivný dřevěný nástroj určený k tomu, aby propleskával imaginaci a prokrvoval ji tak, protože když už někdo má malé dřevěné jeviště s červenou nebo jakoukoliv chcete oponou, tak potřebuje i něco, čím zaplňuje prostor, řekněme, mikrovesmír, ve kterém něco je a něco se musí dít... Ale to už vás nudím, viďte?) Měli byste si uvědomit - protože já už jsem to udělal - že loutky jsou hořlavé a křehké. Proto je tak nebezpečná situace, kdy si Loutka vaří a pod hrncem je světlo a teplo, dokonce velký žár, který uvádí vodu do varu, aby mohla ta vrzající nepromazaná osoba namočit tvrdé tyčinky špagetek. Tak je to dobře, říkám si a říká si to i ona, protože je po ošklivé ráně celá omlácená, odřená, vyhaslá, rozespalá, přesto, že před chvilkou vstala v domnění, že už neusne, protože sen byl tak živý a krutý, že se vlastně ani nedomnívá, ale jednoduše nechce znovu usnout, raději si udělá něco k snědku, hlava už nebolí, mluví se jí dobře, mozek se jí uzdravil, zkouší si pro sebe pár vět: "Je muž modifikací ženy, nebo je žena muže?" řekla, a věděla, že je to dobré. Nehodlám popisovat, jak se dílo podaří a neslepené provazy těstovin dostanou odměnu v podobě červené barvy, ve které byste cítili česnek, cibuli, kusy masa, nastrouhaný sýr, a jak se to celé sune kamsi do žaludku: Teď jsem to ale udělal. Vidíte? Často něco konstatuju a potom to hned popřu. Nevím co chci a navíc jsem ten největší znásilňovatel stránek, řádek, odstavců, plýtvač místem, časem, a vaší trpělivostí. Omlouvám se.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 41		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

papik	22.03.2009, 14:29:52

HODNĚ PĚKNÝ PODROBNÝ :)

amazonit	01.05.2007, 16:29:58

komentáře k tvým dílkům bych mohla psát přes kopírák, líčíš určité známo velmi neznámým způsobem, pohledem ze zcela jiné perspektivy, vše dostává jiný tvar, základní význam zůstává či dokonce se zostřuje víc , než kdybys to podal ,,běžnoslovně"