obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915730 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39647 příspěvků, 5805 autorů a 392665 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Dinodlak (3.část) ::

 autor alri publikováno: 01.05.2007, 11:14  
Alan se konečně setká s Patricií. A přibyla zase další záhada (mnohým jistě dojde název této povídky)
 

11. Úprk
Otočil jsem se. Asi deset metrů ode mě stála Sandra a v rukou držela svítilnu, kterou mi prudce svítila do obličeje. Musel jsem si rukou zastínit oči a druhou jí naznačovat, aby ztlumila světlo.
Když to udělala, přiběhla ke mně. Hned však vyjekla a otočila se. Viděl jsem, jak si stírá slzy. Pak se obrátila, vrhla se k Charliemu a položila si jeho hlavu do klína. Hladila ho po zakrvácených vlasech a brečela.
„Tomu už nepomůžeme,“ řekl jsem a pomohl ji vstát, „ale možná ještě můžeme pomoct Rupertovi.“
Vrhli jsme se k němu.
„Ruperte!“ lehce jsem jím zatřásl. Ani se nehnul. „Ruperte?“
„Co je mu?“
„Ruperte?“ chytil jsem ho za ramena a posadil ho. Hlava se mu klinkala ze strany na stranu. Slabě jsem ho poplácal po tváři. Nic, ani se nehnul.
„Není mrtvý, že ne?“ zeptala se roztřeseným hlasem Sandra a přiklekla si ke mně.
„Doufám, že ne… nejspíš bude jenom v bezvědomí…“ uklidňoval jsem Sandru i sebe. „Ruperte?“ zase jsem jím slabě zatřásl. Nic. Rychle jsem hrábl po jeho zápěstí, abych nahmatal jeho tep. Nic jsem však necítil. „Nic necítím!“
„To není možné! Nemůže být přece mrtvý!“ zaskučela Sandra a odstrčila mě stranou. Sáhla mu na zakrvácený krk. Když to udělala, tak se mu hlava bezvládně svezla na pravé rameno. „Já… já myslím, že… že má zlomený vaz…“ vyjekla, ustoupila stranou a chvíli zírala s vykulenýma očima na Ruperta. Pak se zadívala do tmy.
„Taky jsi to slyšel?“ zašeptala.
V tu chvíli jsem zvedl hlavu od země i já a pozorně se zadíval do tmy. Chvíli jsem soustředěně civěl před sebe, ale nic jsem neviděl. Přivřel jsem pozorněji oči a pak jsem to uviděl. V záři měsíce se zalesklo ještěrovo oko.
„Je zpátky!“ zašeptal jsem.
Sandra vedle mě neklidně přešlapovala.
„Pomalu postupuj ke karavanu,“ šeptl jsem na ni.
Zakývala hlavou a začali jsme pomalu couvat. Ušli jsme asi dva metry, když Raptor zavrčel a pak už jsme slyšeli jen dusot jeho nohou.
„Utíkej!“ zařval jsem na Sandru. „Utíkej!“
Ale Sandra místo toho, aby se rozeběhla, ztuhla a zůstala nehnutě stát na místě.
„Panebože! Sandro, dělej!“ řval jsem a prudce ji chytil za ruku. Podařilo se mi s ní pohnout. Prudce sebou škubla a baterka se s bouchnutím rozbila o zem. Zablikala a zhasla.
Ucítil jsem na rameni obludin smradlavý dech a rychle jsem uskočil stranou, abych unikl jejím špičatým zubům. Najednou jsem uslyšel Sandřino heknutí. Válela se v prachu na zemi. Neuvědomil jsem si, že ji stále držím za ruku a jak jsem uskočil, strhl jsem ji na zem. Sehl jsem se, abych ji pomohl na nohy. Uslyšel jsem další cvaknutí čelistí a sotva jsem stačil uhnout Raptorovým ostrým drápům.
Sandra se rychle vyškrábala na nohy a okamžitě jsme se rozeběhli ke karavanu. Raptor vyrazil tryskem za námi. U přívěsu jsem tak prudce zabrzdil, že jsem málem urazil dveře, které byly otevřené. Napřed jsem pustil Sandru a já tam vpadl hned za ní a prudce jsem přibouchl dveře, těsně obludě před nosem.
Jak plaz narazil čumákem do plechu, otřáslo to celým přívěsem. Sandra se krčila pod oknem a celá se klepala strachy a hrůzou.
„Myslíš, že se odtud vůbec ještě někdy dostaneme?“ zašeptala a odkryla si ruce z očí.
„Určitě ano,“ pokusil jsem se ji utěšit, i když jsem tomu sám moc nevěřil.
Dinosaurus se ještě několikrát pokusil prorazit stěnu přívěsu, ale nepodařilo se mu to. Udivila mě jeho velká trpělivost, se kterou obcházel kolem karavanu. Do hlubokého ticha zaznívalo jen jeho tlumené vrčení.

12. Záchrana?
„Někde tu přece musí být…“ vztekal jsem se a obracel celý přívěs vzhůru nohama. Sandra stále seděla pod oknem a tupě zírala před sebe. Neměl jsem ji to za zlé. Po tom, co jsme v posledních dvou dnech prožili… Nakonec jsem se vítězoslavně vyhrabal zpod kovové skříňky. V ruce jsem třímal Rupertův mobil. Sandře se zaleskly oči v naději, že je vyhráno. Pozvedla hlavu.
V tu chvíli se přívěs znovu nečekaně otřásl pod dalším útokem ještěra.
„Proboha, rychle volej!“ zaskučela Sandra a pro jistotu si trochu odsedla od okna.
Začal jsem vytáčet číslo. Telefon chvíli vyzváněl. Když to delší dobu nikdo nebral, žačal jsem už být trochu nervózní.
„Co se děje?“ vysoukala ze sebe Sandra.
„Nikdo to nebere…“ řekl jsem nervózně a položil to. „Zkusím to ještě jednou,“ začal jsem znovu vytáčet číslo.
Telefon opět chvíli vyzváněl. Už jsem to chtěl vzdát, když…
„Policie! Prosím?“ ozvalo se ze sluchátka.
„Haló?“ zařval jsem do telefonu.
„To jste zase vy?“ ozvalo se poněkud líně a znuděně. Poznal jsem z toho, že mluvím se stejným policistou jako včera.
„Už vás zase napadá nějaké zvíře z pravěku?“ pokračoval.
Nevěděl jsem, co mám odpovědět.
„No… prostě nás odsud dostaňte! Jasný?“
„Bla bla bla… heleďte se, nejsem zvědavý na nějaké srandičky! Jestli s tím okamžitě nepřestanete, tak si na vás došlápneme, taky jasný?“
„Ale tohle není žádný vtip! Zbyli jsme už jenom dva! Čtyři z nás jsou mrtví! Prostě nás odsud dostaňte!“
„Aby bylo jasno, už jsem vám jednou řekl, že nejsem na takové sran…“
„Ááá!“ do Sandřinýho výkřiku zazněl břinkot rozbíjeného skla. „Panebože! Je tady! Je tady!“ řvala Sandra.
Policista se v telefonu odmlčel a chvíli byl ticho. Pak promluvil:
„Co se stalo? Kdo to křičel? Kdo je tam?“
„On je tady! Velociraptor! Sandro, jsi v pořádku?“
Zakývala hlavou.
„Kde se nacházíte?“
„Moment,“ vyhrabal jsem ze zásuvky papír se souřadnicemi místa, kde jsme se nacházeli. Nadiktoval jsem mu je do telefonu. Podle mručení jsem poznal, že si to zapisuje.
„Dobře, okamžitě pro vás pošleme vrtulník.“
„Děkujeme, hlavně rychle!“
Policista položil telefon. Nezbývalo než čekat. Sandra, která si idsedla od okna, teď spočívala za stolkem na židli. Rozbitým oknem vlál dovnitř chladný vzduch a kolem karavanu se stále ozývalo dusání nohou a slabé vrčení ještěra.

13. Konec Alanova příběhu
Čekání bylo nekonečné. Dinosaurus pořád obcházel kolem přívěsu a chvílemi se do něj pokoušel dostat.
„Takhle se přece normální zvíře nechová,“ podotkla Sandra a pevně se chytla stolu, jelikož se přívěs otřásl pod dalším atakem Raptora.
„Jako by to ani nebylo zvíře,“ řekl jsem si pro sebe.
„Tohle je cílené chování,“ pokračovala Sandra. „Kdyby měl opravdu hlad, tak už si jde hledat jinou kořist…“
„Třeba tu ani jiná není…“
Opět bylo ticho. Přemýšlel jsem o tom, jak se to tu to zvíře vzalo a jak se sem vůbec dostalo. Všechno to bylo divné, moc divné. Ještěr, který žil před mnoha miliony let, je najednou tady – v našem čase a na tomto místě.
Z myšlenek mě vytrhlo pronikavé, rozzlobené vrčení. Vzápětí se ozvalo další řinčení skla a Sandřino vyděšené vyjeknutí. Rychle jsem se rozhlédl po místnosti. Pohled mi sjel na okno, které bylo ještě více rozbité a právě z něho čouhala tříprstá ruka s ostrými drápy.
Sandra vyskočila tak prudce, že málem převrhla stůl. Zvíře po ní nejspíše seklo drápy, neboť měla roztržený rukáv a na podlahu skapávala krev. Přiskočil jsem k ní, abych ji ránu ovázal kapesníkem. Odstrčila mě se slovy:
„To je dobrý!“ a stiskla si ruku.
Vzápětí se ozval další třesk skla. Prudce jsme couvli dozadu a narazili na stěnu. Okno bylo už úplně vysypané. Slyšeli jsme, jak se Raptor odrazil venku od písku a najednou byl jedním skokem uvnitř. Několik vteřin jsme se koukali do očí. Pak ještěr vyrazil – přímo proti mně.
Rychle jsem uhnul špičatým drápům, které naštěstí rozsekly pouze mojí košili. Než se ještěr stačil vzpamatovat, rychle jsem popadl Sandru za ruku a snažil se dostat ke dveřím. Stačilo jen pár kroků. Pak nastal problém. Dveře se nějak zasekly. Vůbec nešly otevřít. Chvíli jsem s nimi lomcoval jako divý. Nepovolily.
„Proboha, dělej!“ řvala Sandra a křečovitě svírala moji paži. „Dělej!“
Ohlédl jsem se. Plaz se pomalu blížil k nám. Jasně jsem slyšel, jak funí. Nepřestával jsem lomcovat dveřmi.
To, co se pak odehrálo, se stalo doslova v jedné vteřině. Dál jsem se pokoušel otevřít dveře. Najednou se ještěr vymrštil a sekl svým odporným srpovitým drápem po Sandře. V tu chvíli dveře nečekaně povolily. Spadl jsem tváří do písku a Sandru stáhl s sebou. Raptor se také pokoušel dostat ven dveřmi, ale byl moc široký. Sandra spadla přímo na mě. Ucítil jsem podivně vlhké teplo.
„Sandro?“ zeptal jsem se nejistě. „Sandro?“
Opatrně jsem ji překulil na záda do písku. Raptor pořád zápasil se dveřmi. V záři měsíce jsem spatřil, že má původně bílá košile je teď nějak podezřele tmavá. Pak mi to došlo. Krev! Sandřina krev! Vrhl jsem se k ním. Byla celá zalitá krví. Rychle jsem ji nahmatal tep. Naštěstí byla ještě naživu, ale v bezvědomí.
„Proboha, Sandro, vydrž!“ klekl jsem si vedle k ní a chytil ji za ruku. Pak jsem zpozoroval další věc. Raptor ze dveří jaksi zmizel. Za chvíli jsem za sebou uslyšel povědomé vrčení. Hned jsem byl na nohou a prudce se otočil.
Asi dva metry ode mě stál Velociraptor a upřeně mě pozoroval. Chvíli jsme se na sebe jen tak koukali. Najednou jsem spatřil, že se zvíře chystá ke skoku.
Už se chystal skočit, když se najednou zarazil, mrskl ocasem, zařval a zmizel ve tmě. Lekl se totiž prudkého světla a ohlušujícího hluku. A možná i trochu náhlého prudkého větru.
Když jsem se otočil, málem mě to světlo také oslepilo. Nedaleko mě přistávaly dvě helikoptéry. I přes silný nápor vichru od vrtule se mi podařilo k jedné dostat. Ještě štěstí, že přiletěly včas. Byli jsme zachráněni!

14. Záhada
„A tady příběh končí. Nemám už k tomu co dodat a myslím si, že zbytek znáte sám,“ dokončil Alan Finger a zadíval se na inspektora Arnolda Musta.
Seděli opět v kanceláři doktora Scotta Leai. Byla znova ponořená do tlumeného světla vycházejícího z malé stolní lampičky, která stála na lékařově stole. Venku opět zuřila bouře. Vítr spolu s dešťovými kapkami narážel do okna. Ale už čím dál řídčeji.
Lea zase seděl za stolem ve svém pohodlném křesle. V záři lampičky byly vidět jeho oči, které se úplně leskly.
Chvíli bylo ticho. Pak se ozval Must:
„Ano, všechno ostatní už znám.“
Zase bylo ticho.
„Jak je možné, že to Pat přežila?“ ozval se Alan po chvilce.
„Zajímavá otázka,“ řekl Must, přistoupil k oknu a zadíval se ven. Bouře už úplně utichla a mraky se začaly rozhánět.
„Je to trochu složitější, pane Fingere,“ pokračoval detektiv. „Včera jsem vám říkal, že vám umožním setkat se s ní…“ Alan přikývl. „Tak si myslím, že by to šlo zrovna teď.“
Alan se pozorně zadíval na detektiva.
„Opravdu teď hned? To bych byl moc rád!“ rychle vyskočil z měkkého křesla.
„Ano, můžeme teď hned,“ prohlásil Must a otočil se od jasného úplňku.
Ještě než stačil Alan něco říci, ozval se Lea ze svého křesla:
„Ještě než odejdete, pane Fingere, chtěl bych vám říci, že jsem se po tom všem, co jsem slyšel a hlavně po tom, co jsem…“ Lea si povolil košili u krku, „viděl, se rozhodl, že se do našeho ústavu nemusíte vracet. Zkrátka: Jste propuštěn, můžete jít domů.“
„Viděl? Co jste viděl?“ zeptal se udiveně Alan.
Ještě než stačil lékař odpovědět, skočil do toho Must:
„To dnes uvidíte, pane Fingere. Myslím, že bychom už měli jít.“
Alan souhlasil. Nechali tedy lékaře o samotě a vydali se na vojenskou základnu.
Dojeli tam asi za hodinu. Když inspektor přivedl Alana před klec, tak ten zůstal úplně koukat s vytřeštěnýma očima na Velociraptora.
„Ale slíbil jste mi, že uvidím Patricii,“ nechápavě se zadíval na inspektora.
„Stojí přímo před vámi,“ prohlásil Must s úsměvem.
„Ale já ji nikde nevidím,“ řekl nechápavě Alan a rozhlížel se kolem.
„Tady,“ inspektor ukázal na klec.
Alan úplně ztuhl.
„Vy si snad ze mě děláte legraci, pane inspektore!“ řekl po chvíli.
„Ne, tohle myslím naprosto vážně.“
„Opravdu?“
Inspektor zakýval hlavou.
„Tohle že je Pat? To není možné!“
„Jak vidíte, je to možné.“
„Ale jak?“
„Vysvětlím vám to,“ řekl inspektor a zadíval se na klec. „Slyšel jste už někdy o vlkodlacích?“
Alan zakýval hlavou.
„No, tak slečně Plunderové se stalo něco podobného…“
„Ale jak se jí to mohlo stát?“ ptal se udiveně Alan.
„No, je možné, že se jí to stalo, jak se řízla o ty zuby… Dostal se jí do těla nějaký virus, který způsobuje tu proměnu.“
Alan byl totálně zmaten.
„A to je taková pořád?“
„Ne, ne. Mění se jenom o úplňku…“
„Stejně to nechápu…“
„To my také ne,“ řekl inspektor a položil Alanovi ruku na rameno. „Je to záhada.“
„Nechápu to,“ zavrtěl Alan hlavou. „Jestli se mění jenom o úplňku, tak proč jí tu držíte takhle v kleci? Proč ji nepustíte, když je většinu času normální?“
„Věřte mi, pane Fingere, kdyby to šlo, tak ji samozřejmě pustíme…“
„A ono to nejde?“
„Celá věc je přísně tajná. A myslím, že už teď o ní ví až moc lidí… Nicméně je velmi důležité, aby se nic z toho nedostalo mezi lidi. Dokážete si představit tu paniku?“
„Pochybuji, že by tomu lidi věřili…“ zamumlal Alan. Myslíte, že bude možné, abych si s Pat promluvil?“
„Jistě, ale musíme počkat do rána.“

15. Patricie Plunderová
Bylo to nekonečné čekání. Alanovi se chtělo hrozně spát, ale přemohl se – obzvláště po pár hrncích kávy.
Po několika hodinách se za lesem, který rostl hned vedle základny, začala obloha růžovět. Alan okamžitě vyskočil ze židle a začal třást inspektorem Mustem, jelikož ten začal nepatrně klimbat.
„Co… co se děje?“ zamumlal detektiv a protřel si oči.
„Svítá. Myslím, že už bychom mohli jít za Pat!“
"Jo…“ zamumlal inspektor, ještě jednou si protřel oči a zadíval se z okna. „Ano, máte pravdu. Už můžeme jít,“ vstal, zívl a zamířil ke dveřím.
Zdálo se, že se úplně probral až na čerstvém ranním vzduchu. Zato Alan byl úplně čilý. Nemohl se dočkat až uvidí Patricii.
Došli až ke kleci. Vevnitř pobíhal Raptor. Už se téměř rozednilo, ale pořád se nic nedělo. Alan už začínal být trochu nervózní. Dostával pomalu strach, že si z něj inspektor udělal legraci.
„Jak to že se ještě neproměnila?“ zeptal se nakonec Musta.
„Ještě musíte chvíli počkat, pane Fingere,“ odpověděl klidně inspektor.
„Doufám, že jste si ze mě nevystřelil?“
„Proč bych si z vás měl stříle?“
„No, nevím…“ zaváhal Alan a pokrčil rameny. „třeba, abyste mě přemluvil, abych vám všechno řekl…“
„No, máte možná pravdu,“ řekl inspektor, „ale v tomto případě vám můžu odpřísáhnout, že mluvím naprostou pravdu.“
„Hm, připadá mi to dost nepravděpodobné, je to celé divné…“ Alan už nervozitou začal přecházet kolem dokola. „Kdy už se konečně promění?“ udeřil na detektiva.
„Ještě malou chvilku,“ odpověděl.
„Ale jak malou?“
Nemusel dlouho čekat. Obloha růžověla čím dál tím víc a měsíc postupně bledl. Za malý okamžik vyšlehly za špičkami stromů ostré, bílé sluneční paprsky, které oba pány udeřily do očí. Slunce dopadlo i na klec s plazem. Jakmile paprsky pronikly mřížemi a dopadly na ještěrovu kůži, začal se před očima Alana a inspektora odehrávat zvláštní úkaz. Ocas a krk jako by se začaly zkracovat a tělo napřimovat a rovnat. Drápy se zaoblovaly a hlava krátila. I kůže začala měnit barvu a složení. Alan to všechno sledoval s vytřeštěnýma očima.
Neuběhla ani minuta a Alan se místo na Raptora díval na nahou ženu, kterou zakrývaly jen dlouhé blonďaté vlasy.
Jakmile spatřila, že stojí úplně nahá před dvěma muži, rychle se zakryla rukama a otočila se. Chvíli se rozhlížel kolem a když spatřila na zemi ležet ošklivou podupanou deku, rychle se k ní vrhla. Zvedla ji z podlahy a omotala si ji kolem těla. Pak se otočila zpět. Chvíli na sebe jen tak koukali a pak…
„Alane!“
„Pat!“
Alan se vrhl ke mřížím a prostrčil jimi ruce. Patricie Plunderová ho za ně chytla.
„Pat, jsi to opravdu ty?“
Patricie zakývala hlavou.
„Já… myslel jsem, že jsi mrtvá,“ řekl a v očích se mu zaleskly slzy.
„Radši bych byla, Alane,“ povzdechla si a odvrátila tvář.
„Takhle nemluv, Pat!“ napomenul ji Alan a přes mříže ji pohladil po tváři.
„Budu takhle mluvit, protože můj život nestojí za nic!“
„Proč to říkáš, Pat?“
„Alane, řekni mi, co je tohle za život? Drží mě tu zavřenou! Pořád! I když není úplněk, i když se zrovna…“ odmlčela se a zadívala se do země.
„Slečno Plunderová, už jsme vám to vysvětlovali několikrát,“ vložil se do toho inspektor. „Nemůžeme vás pustit, ne…“
„Vás jsem se na nic neptala!“ vykřikla a oči se ji zle zaleskly. Jako by ani nebyla člověk, ale jen nějaké zvíře.
„Pane inspektore, byli bychom velice rádi, kdybyste nás nechal o samotě,“ požádal ho zdvořile Alan.
Ten nic nenamítal, jen mlčky přikývl a vzdálil se. Alan se otočil zpátky k Patricii.
„Musí to být hrozný pocit takhle se proměňovat,“ řekl.
„Je to moc hrozné… nepřála bych to nikomu… ale musíme se bavit zrovna o tomhle? Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím, Alane,“ řekla a otřela si oči.
„Myslel jsem si to samé, Pat. Myslíš, že by mě mohli k tobě na chvíli pustit?“ ptal se.
„Já nevím… moc lidí sem ke mně nechodí… jen jeden, který se stará o moji postel a nosí mi jídlo…“
„A kde vůbec spíš?“ zajímal se Alan a rozhlížel se kolem. Klec však byla prázdná. Nikde žádná postel a ani nic podobného. „Nemůžou tě tu přece nechat jen tak venku!“
„Vidíš támhle ten zamřížovaný vchod?“ řekla a ukázala na část klece, která byla přimáčknutá ke zdi. „No tak tím projdu a na druhé straně je místnost s takovou obyčejnou palandou. Hrozně mi to připomíná vězeňskou celu…“
„Proboha, jak v tomhle můžeš žít?“ zhrozil se Alan.
„Právě že nemůžu, Alane!“ vykřikla.
„Ale určitě se to nějak vyřeší, Pat!“ řekl Alan.
„Ne, tohle se nevyřeší, Alane! Oni mě odtud nikdy nepustí! To ať mě radši zabijí!“
„Panebože, Pat, co to zase říkáš?“
„Jen pravdu!“ vykřikla a po chvíli dodala smutným hlasem: „Radši už běž, Alane!“
„Ale…“
„Běž!“
„Pat! Nemůžu jít! Jsem tak rád, že tě vidím!“
„Řekla jsem ti snad, abys šel, ne? Tak běž!“ zaječela a odstrčila Alana od mříží. „Běž!“
Alan se tedy otočil a odešel. Za rohem na něj čekal detektiv.
„Jste si vůbec vědomi toho, co jste z ní udělali?!“ zahromoval na inspektora. „To ji nemůžete alespoň na chvíli pustit?“
„Pustit ji rozhodně nemůžeme, pane Fingere! Už jsem vám to jednou říkal!“
„Tak ji alespoň zařiďte lepší podmínky! Vždyť v tomhle nemůže žít!“
Must jenom pokrčil rameny a řekl:
„Lepší zařídit nemůžeme.“
„Tohle je horší než věznice! V tom nemůže normální člověk žít!“
„Zapomínáte na to, že o slečně Plunderové se už nedá mluvit jako o normálním člověku.“
„Jak to že ne?“
„Její tělo už skoro plně ovládá ten zvláštní virus z těch tajemných zubů. Nebude to trvat dlouho a přestane se úplně ovládat. Nevšiml jste si snad, jak se její chování změnilo? Jestli se nemýlím, tak se takhle dříve nechovala.“
„Hmm… překvapily mě nějaké změny v jejím chování…“ zamyslel se Alan
„No, a právě proto ji tu musíme takhle držet a nikoho k ní nepouštět. Nevíme, co může udělat. Nechtěl jsem vám to říkat, ale…“
„Jistě, asi máte pravdu… Radši bych už jel domů“
„Jistě,“ odpověděl detektiv a společně zamířili ven.


 celkové hodnocení autora: 95.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 38 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Pavel D. F. 01.05.2007, 11:13:47 Odpovědět 
   Tak je to venku, tajemství odhaleno, zdá se, že už není co řešit. Ale ono ještě něco zajímavého přijde, o tom nepochybuji. Tentokrát nemám žádné připomínky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
tester42
(28.11.2020, 19:21)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
jameswick11
(28.11.2020, 18:30)
obr
obr obr obr
obr
Nitrosvět -Prvn...
Askadrin Sidlong
Úplně jinak
tuky
1. Košile
montana
obr
obr obr obr
obr

[nevybr?no]
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr