» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Manželství je památka na lásku."

H. Rowland

počet přístupů: 2141833

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303550 komentářů :: on-line: 15 ::

:: Uroboros sedum ::

kilgoretraut	publikováno: 04.05.2007, 5:57

Jedna dvě, Vojta jde... Kam? Do propasti!


	Smrt žehem? Neomlouvám se za to, že mám chuť zabíjet lidi, že teď zrovinka buším do kláves, jako zběsilý, pět odrovnaných kýbódů čeká na blízké setkání ťuk ťuky ťuk druhu. Nebudu se tady kát za své hříchy, vždyť co je zlého na usekaných hlavách lidí, když není nic zlého na prasečím ovárku? Vždyť vepř a člověk jsou oba všekonzumenti. (Tohle jsem kamarádům s úsměvem říkal na prvním stupni základní školy, ale oni se smáli, přesněji napsáno, se mi vysmívali a ťukali si na čela, ale dosti nostalgie.) Dovolím si snad tady rozebírat otázku dobra a zla? Dovolím a nedovolím. Nabouchám jen tohle: Žádné zlo ani dobro není a nikdy nebylo a tvrdit, že někdy bude je lež nebo nevědomost, a to znamená, že nemá cenu rozebírat otázku těch dvou imaginárních věcí. Šmitec. Eď se mi uvolnilo mé oblíbené písmenko é. Pokusím se ho spravi. Ady lze vidě, že nelžu a fakicky nemůžu udeři do oho mísa, kde pře ím byla a plasová věcička. Srpení. Áááá, už o je, edy, už to je. Spraveno. Hotovo. Kde jsem to skončil? Aha, u imaginárních věcí, které, dodávám, jsou navíc marginální. Teď jste svědky trapnosti nad trapnosti, totiž toho, jak mě baví si hrát s podobou slov. Příběh. No ano, příběh. Imaginární marginální příběh, který vznikl z nudy, nebo, abyste snad nebyli pohoršeni, z uměleckého povznesení, aby to bylo tip ťop. No jo, dech léta, tak pojďte se mnou, procházejme se alejí, všímejme si poletujících zrnek pylu žalu ztráty identity, mrkněme na poskakující holčičku s rovnátky v šatičkách a botičkách s mašličkami, je dech léta, nebe se odráží v našich mokvajících zrcadlech, ano v očích, v loužích, v oknech daleké vesnické chalupy, jejich stálost i mladost, nedaleké slunečnice: kdyby jejich hlavy (babička v zástěře s písní na oprýskaných rtech stojí v kuchyni, při odbíjení zvonů krájí rybám hlavy: to je pro kočku…) měly oči okna ústa rovnátka dokořán, dívaly by se přímo do slunečního světla, paprsky by prorážely do sklovin, protože ta hlava by se usmívala, obnažovala by zuby obrostlé dráty, samozřejmě, řady samorostů hlídané nerez kokoticí, stísněnost stoliček, řezáků, tesáků a jiných nástrojů: ano, holčička se usmívá a směje, skáče panáka, kamarádky kolem, jistě, štěstí neznalosti a erupce na slunci a v nezkažených srdcích mláďat lidí, to dobrozlo, co se má probudit a připravit na řadu, ta krev proháněná síněmi a komorami, krev otrávená cizopasnou rostlinou, tím drátem svírajícím tělo, drátem, jehož trny pronikají jak penisy blánami kůží panen. Tak to vidíme při procházce alejí, postupně míjíme skotačící děti, přestáváme si všímat, jen se tak pohledy procházíme v korunách stromů, ze kterých můžeme slyšet šepot: „Má vás přečtený – vy ho nevnímáte!“ Ale vy jste hluší a jako ve snu jdete po cestě větviček humusu žížal krtků koster lidí podzemních jezer jeskyní vzduchu. Opravdu sníte: není to skutečnost, jste v jedné z možností reality. Anebo to je skutečný sen, sen v bdění, průnik dvou z mnoha možných světů. CO je to vlastně realita? Realita je třeba strach, pohled do taxikářových očí, do interiéru auta. Je to jízda po ulicích, čekání na křižovatkách, placení, chůze po ulicích, pořád jeden a tentýž smysl: Cokoliv, nebo nic. Tak to je, ale nikomu to nevadí. Ani taxikáři, který ujíždí za prací, ani Loutce, která se mi ztratila někde ve sklepě, ani ženě, kterou potkám na přechodu a za chůze, já tam - ona jinam, a která mi po položené otázce ve spěchu odpoví, že Loutku ano, viděla, jen se tak mihla v okolí jedné hospody, jejíž název vám možná něco připomíná. Čistě hypoteticky, kdybych tu ženu na ulici vzal za ruku a odvlekl někam do podchodu, vymámil bych z ní nakonec standardním způsobem, že si vzpomíná na Loutku odcházející od saniťáků a na to, jak se za mizících zdřevnatělých kroků přiřítí policejní vůz, z něhož vyskáčou tři uniformované sveřepé tváře, dojdou až na místo činu, a protože jim kdosi telefonoval, že se zde stala vražda, tak úporně hledají tělo, ale žádné nikde není, jen karta pleská o kartu a ozývá se spokojené bručení a taky vzdychání, nedá jim to, protože vidí, že ti dva v bílých pláštích jsou zaměstnáni hraním, vyhmátnou z křoví bezdomovce a vzbudí ho z alkoholového spánku, ten se nedokáže bránit a vyvlečen před ty dva na lavičce upouští ze ztuhlých prstů láhev, ještě se úplně neprobudil, ti tři vytáhnou obušky a rutinně je používají v pohybech nahoru dolů směr údy hlava, oběť nic neříká, nekřičí, má zavřená ústa, kdyby je otevřel, dostal by do nich, stejně upadne do bezvědomí a Velitel vytáhne pistoli a namíří ji na hlavu, podřízení mlčí a sledují, ale nevidí, jak z hlavně vylétává kulka a jako jakýsi experiment provrtává hranici mezi třemi švy, čistá práce, říkají si všichni se cvočky a podávají si ruce, dva lékaři pořád sedí, nepřestal koloběh přebíjených čísel a znaků, zatím nikdo z nich nevyhrál, nikdo nemusel balíček míchat, pořád srdcová dvojka na pikovou dvojku, červená dáma na zelenou desítku, nikomu neubývají karty na ruce, pokud má jeden z nich jen jednu kartu, hned si líže další, není konce, tak už máme vraždu, vesele říkají a Velitel odhaluje malý kousek křídy, který měl zastrčený v pouzdře s pistolí, kleká si k čerstvé oběti a jediným nepřerušeným tahem obkresluje mrtvolu, jede s čárou i přes zvětšující se krvavou louži, takže další bílá je směsicí červené a bílé, ze stromu seskočí Vyšetřovatel a dělá jakoby nic, ale to už na něho halekají kolegové a on rozvážně přichází na jeviště, vyšlápne kaluž, pak se podívá na ruce nohy močovou skvrnu, něco si do zápisníku a Velitel s kumpány opatrně odchází, náhle se ozve veselý výskot a zvuk míchaných karet, který se vzdaluje. Vyšetřovatel je sám s tělem, má ruce v bok a něco si pro sebe mumlá. Já ale mluvil o skutečnosti, o jiné vrstvě skutečnosti. O tom, jaké to je nebýt zabit někde, ale být zabit jinde, o jakési ironii životu vlastní. Už jsem vám vyprávěl, jakým mizerným neživotem žijí mé postavy? Poslední přání Tohle všechno znělo i šeptalo v mých uších. Všechno jsem viděl a věděl, přesto jsem beze spěchu přešel ulici, prostě jen kvůli tomu, že už jsem poznal, kde se ukrývá Loutka: Jakási hra štěstěny, boží záměr, úder zvonu, kletba cikánky, nebo ještě spíš šéfův posudek, světec kázající mrchožroutům, ji přiměla, aby sešla dolů do bývalého sklepa, kde jsem ji po několika minutách hledání našel – hned, jak jsem sestoupil po chatrných dřevěných schůdcích do příjemného chládku, nejen abych ji nalezl a pohleděl skrz sklenku s vínem na ni a uviděl tak dřevěnou hlavu bez tváře, ale také abych se dostal ke stolu, kde seděla sama, a zeptal se jí na pár věcí. Tak se také stalo a teď tu sedíme oba v hostinci U kata: Radši bychom leželi, ale jistá opatrnost překonala touhu spojit několik židlí dohromady, přinést si odněkud polštáře a alespoň si pololehnout na improvizované lůžko a být jako účastníci symposia. Bylo to jinak: Představil jsem se jí jako její nevlastní otec a ona byla tak omámená vínem (nebylo ředěné), že se jen mírně usmívala a brala obsahy mých vět za správný konec, vážně. Pak jsem ale chtěl fakta od ní – pokládal jsem jí otázky a očekával jsem odpovědi: JÁ: Jak jsi unikla těm lebkounům? Já myslel, že ti naflákali pálkou. ONA: Vidíš na mě snad nějaký šrámy? JÁ: Takže to jsi nebyla ty? ONA: Kým jsem měla být? JÁ: Nikým – zapomeň na to. Asi jsem podcenil vaše schopnosti… a neškleb se na mě. ONA: To se nemůžu usmívat? Pitvořit se? JÁ: Ale ano, můžeš, já jen že mě to teď znervózňuje. ONA: Ještě něco? JÁ: Ano, chodí někdo na vaše představení? ONA: Na naše divadelní? JÁ: Jistě, neptej se mě pořád, já jsem tady pan inkvizitor. ONA: Hihihi, s divadlem to jde z kopce – znáš to, herců ubývá, někdo proskočí zavřeným otevřeným oknem, někdo zůstane ležet obtáhnut křídou vedle lavičky, slouží jako hrací pole pro skákání střevíčků, někdo skončí zavalen šrotem hromadou lidí, někdo si tu teď s tebou povídá a někdo teprve přijde nebo odejde… JÁ: Až tak nebezpečný prostředí tu panuje? S tím by se mělo něco dělat. ONA: Ale co? JÁ: Co? No asi nic moc, přeci jenom. Já můžu jen tohlencto: Zajistím vám přísun herců, to nebude problém. Rozšířím trochu víc skulinu a bude: když zaplavíme jeviště, tak řádění náhodných sledů okolností nebude tolik smývat naši paletu. ONA: A co já? Co když vyjdu ven a zřítí se na mě helikoptéra? JÁ: Neboj se, pokud vím, helikoptéry mají zákaz se proletovat nad územím tohoto města… No něco, tak já zase mizim, mám toho eště plno. Eště se zeptám: Jak se máš? ONA: No, mám se divně – pořád divnějc. Víš, teď jsem si lehla – nebyla to improvizace – a zdál se mi zlej sen, už jsem ho zapomněla, pomohlo mi jídlo, co jsem si dala? Špagety. Tak nic. Víš kde mě hledat, kdyby něco… prosím, stav se. Říkám si, zmizíš tam, odkud jsi se tady v tom kumbálu objevil. Opět mám pravdu a beru za kliku. Spalování mostů za sebou mi vždycky šlo líp než jejich návrhy a stavby… Co si může člověk přát? Co může člověk chtít na smrtelné posteli? Cigaretu? Oheň? Kávu? Čaj? Rum? Bum? Asi bychom si to museli zkusit, být v deliriu a říkat smysluplné věci. A co by byla ta naše poslední věc, než nás popraví? Nějaká hvězdná manýra? Naposledy se vykoupat v šampaňském? Krmení plamene Přiznám se, že to byl pavouk. Chodba, ve které se komíhaly chlupaté nožky, byla tažena rovně nahoru dolu doprava doleva, vedlo to nikam, odnikud nikam. V té dlouhé kovové cele byla tma, to se rozumí, nezkoušejte na mě triky, že: "Tma? A přesto vidim pavouka v potrubí?" Tak tedy znovu: Pavouka nevidíte, ale víte, že tam je, už jste v obraze? Předpokládám, že ano a pokouším se dále o možné: tma řídla. Pavouk byl lépe a lépe vidět. Když však bylo možno pouhým pohledem rozpoznat, kolik má nohou očí chloupků (už jste spokojený?), bylo hučení poryv větru oheň maelstormu, tělíčko unášené zpět do nikam. Seshora se ozývá hlas… Myslel na smrt a na život, na odtoky tekutin, přitom držel hlavici sprchy a udával směr proudům, dolů a nikam, v obloucích ranního deště, mluvil k nim. Voda narážela na stěny vany, stejně jako zvuk hlasu hladila lesklý bílý lak, odnášela zbytky těla mravkolví pastí pryč. Pryč jsou i myšlenky na životsmrt, na ostré hrany v horké vodě i na nářek novorozeněte v prvním napití kyslíku i na znetvořené tělo, dítě alkoholu a dítě záření gama, které tak brzy poznává tento svět a v selhání vnitřku obrůstá dřevem, směšně malou rakví, ohněm, jeho popel v urně: Mrtvé tělo a mrtvé dřevo – vlastně jedno tělo, mrcha na hromadě, její hniloba rozkladu, ten prst směřující k mohyle z těl, to je ta neznámá, dosaďte si nenulové číslo, bude to součet. Loutka. Můžete mě proklínat a říkat, že píšu bláboly nehodné literatury, ale tohle nezměníte: to Sisyfovo břímě zredukované na pavouka bude lézt nahoru a splachováno dolů. Nesmějte se, tohle jste už taky zažili, jenom se tím teď nechcete zabývat. Dobře, obracím tedy předčasně list a odhalím něco nového a bezvýznamného: ten, co se očistil sprchou, se vydal do ulic a s dlaní zakrývající ústa se pokoušel nezvracet, když procházel kolem ostatních. Už se naučil chápat: nesmyslnou sebelásku lidství, touhu všech generálů po zkáze. Viděl jejich životy, nahlížel zpoza rohů, účastnil se všech jejich spěchů-úspěchů-neúspěchů, patřil do všech rodin a ve všech se pomalu stával odpadem. Poznal zášť lásku, všechno, i to, co je mezi tím a nad tím. Zjistil, jaké to je držet otěže a mít moc nad, ha, schválně, zkuste uhádnout, co mohl ovládat. Nevíte a myslíte, že i já nevím? Chyba: hraju si s váma na schovávanou. Jen nevolejte: „Spálená kaše!“ To bych pak musel vrátit vodu do stěny, usušit pavouka a vrátit ho na start a rozdat znovu karty. Mít moc nad loutkami. A duševně zvracet pokaždé, když fotobuňka otevře dveře a dav s tupou tváří míří po vyznačených trasách, kamsi za emocemi onaniemi. Mít tak sílu se podřídit, říkával jsem mu. Měl takovou zvyklost: jezdit výtahem nahoru dolů dolů nahoru. Chtěl jít do pryč – jel dolů, chtěl jít z pryč – jel nahoru. Nepřipadlo mu to divný. Ani nechápal, na jakym principu výtah fungoval funguje. Občas se svezl s údržbářem, který se vždy křivě usmíval a světla v jeho očích jako by čekala na palivo, jistě, aby se rozhořela. Nezajímalo ho to. Nezajímal ho ani vošklivej velkej pavouk, kerýho dneska se šklebem poslal ke světélkujícím Rómům číhajících za mřížemi kanálů. O tom by se nemělo mluvit, proto to píšu, teď, tady, v této místnosti, kde to smrdí hladovými plícemi, krmím je nekvalitní šťávou. Napouštěl vzduch do kanálků. Potřeboval se napít ze svázaných těl much. Chtěl je obalit provazy a vysát. Nejdřív ale musí postavit past a ta ho čeká tam nahoře, na světle, čeká, až jí dá hmotnou podobu, obalí kostru masem, oživí, znehybní oběť, vyžere vnitřek. Pavouk už vyrazil ze startovní čáry. Hmatem si vybírá cestu a je mu úplně jedno; k čemu vlastně je ta klikatící se roura? Nazývám to snad slepě rourou? Znám to slovo? Znám slova? Jsem mluvící pavouk? V dětství hrával s ostatními fotbal: kličkoval mezi těly a získal si tak přezdívku Osminoh, protože jeho nohy byly dlouhé, chlupaté a byly všude. Ještě dřív, když ještě nechodil do školy, ho brával otec do přírody. Tehdy bylo znásilnění přírody ve fázi trhání šatstva a nadávek a malý nevinný nezkažený Kdokoliv byl fascinován duhou: červenou, žlutou, zelenou, modrou. Zajímal se o její původ a to ho vedlo k intenzivnímu studiu přírodních věd. Není divu, že se stal fyzikem a naivním malířem. Když potkal tu, která mu poprvé neukázala tvář, ale záda, už byl chycený v její síti: byla totiž navyklá hodnotit lidi podle pravítka a on se do jejího akorát vešel. Zapadl. Poznal krásu lapání do pasti tím, jak byl chycen i tím, jak sám chytal, protože když hrával fotbal, tak ho nejvíc uspokojovalo to, s jakým přehledem se zmocňoval míče a umisťoval ho do sítí. Sice o tom nikdy s nikým nemluvil, ale uvnitř to cítil a věděl: Jeho život byl lovcem, který ho sleduje a jeho život byl zároveň jeho kořistí.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 83		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

laneida	23.09.2007, 22:18:26

Je to hezký, zajímavej názor, místy se mi to hůř četlo, ale i tak se mi to líbilo... musim říct, že nejvíc se mi líbil začátek, z toho je hodně cítit tebe, a i když se tam vyjadřuješ tak nějak ironicky, posměšně, je mi to sympatické... zkrátím to, je to prostě zajímavé dílko... jen tak dál :)

amazonit	04.05.2007, 5:56:54

polemiky, myšlenky, volnoproudost, nespoutané úvahy,překvapivá výstižnost s jistou dávkou trpkosti, zahloubané rozmrzelosti, kritika jisté zatrnulosti, neměnnosti, apatie lidí... moc pěkně se to čte, tak samo:o)


ze dne 04.05.2007, 17:46:09
kilgoretraut: Jsem rád, že jsem našel (aspoň) někoho, kdo neříká, že je to sračka... Na mý věci jsou různý názory, pohledy, atd... Ještě že jsou i takové, jako ty Tvoje.