|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303550 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Minuty ::
 m2m |
publikováno: 07.05.2007, 5:45
|
V žádném sbohem není krev.
Ani v tom našem... |
| |
|
|
Hodiny tikají.
Pohledy všech.
Na hodiny.
Jejich ručičky se líně plouží dokola a dokola, obíhají jedna druhou, ta rychlejší ukrajuje náskok té kratší, aby ji po chvíli dohnala a předehnala a pak se zase tvářila, že tu pomalejší dohání.
Ticho v úkrytu narušuje občasné zabručení některého ze spáčů, občas se probudí unavené dítě a občas zapláče, jakoby vyjadřovalo pocity i těch druhých.
Svých rodičů.
Těm už moc slz nezbývá.
Přesný mechanismus hodin tiše cvakne. Ozubené kolečko se zakousne do kolečka jiného, navzájem se zuby drtí, aby velká ručička mohla předehnat tu malou.
Perfektně ztemněný úkryt se najednou rozzáří oranžovým světlem malé baterky, její paprsek se zaboří do tváře malého dítěte, které vylekaně otevře spánkem slepené oči.
„Mami…?“
Mladá žena se najednou rozpláče a obejme tělíčko sotva pětiletého chlapce svýma jemnýma rukama. Obličej zaboří do chlapcových tmavých vlasů, dlaně objímají to dětské tělo, na prsteníčku pravé ruky se třpytí ve světle příruční baterky jednoduchý zlatý kroužek.
Další tiché cvaknutí.
Jednoduché hodiny ledabyle zavěšené nad pečlivě zabezpečeným trámem dveří.
Pohledy všech.
Hypnotizují.
Tíživé ticho přerušuje jen tlumený dech asi třicítky lidí. Polehávají v naprosté temnotě podzemního úkrytu, občas zašustí sáček s konzervovanou potravou, občas se ozve unikající vzduch z plastové lahve s okysličeným pitím.
Občas tiše cvaknou ozubená kolečka uvnitř hodin.
Trvá dlouho, než se malá ručička potká s velkou na číslici dvanáct.
V tu chvíli všichni zpozorní.
Děti, dospělí, rodiče i prarodiče, přátelé i milenci. Ti, co tiše polehávají v absolutní temnotě a snaží se šetřit vzduchem.
Postarší muž s šedými vlasy a rozježeným vousem tak jako každý den přistoupí k malému rádiovému přijímači, tak skvěle skrytém v temnotě místnosti; dnes jde šedovlasý pán již poslepu, jeho paže se natahují k přijímači, zapnou ho, pravačka začne hledat na jednotlivých vlnách alespoň nějaké vysílání.
Dnes, stejně jako v předešlých dnech, bez výsledku.
Tik.
Tik.
Tik.
Vteřinové odbíjení nekonečně dlouhé času.
Přesto pro osazenstvo úkrytu čas nekonečný není, ačkoliv se nekonečně dlouho táhne.
Postarší pán znovu přistoupí k rádiu, několik minut opět zkouší najít na vlnových délkách alespoň náznak vysílání. Po chvíli však rádio vypne, aby šetřil jeho už tak slabou baterii.
A hodiny dále tikají.
Ve svitu zesláblé baterky odškrtává kdosi další den.
Na zdi je černou tužkou již třiadvacet čárek.
Pouze tikání.
Oči jsou unavené.
Spí.
Čas se nekonečně dlouho táhne.
Všem.
Těch posledních třicet lidí čeká.
Na záchranu…
…nebo na poslední pohled do očí svého blízkého.
Nikdo neví, zda je úkryt stoprocentně bezpečný. Vždyť mu chybí tolik věcí. Záchod. Potřeboval by lepší bezpečnostní ventilaci.
Potřeboval by světlo.
Již dlouhé týdny tu vládne temnota.
Stejně jako tam nahoře.
Cvak.
Malá ručička s velkou se znovu sejdou na dvanáctce.
Tužkou nakreslené křivé čárky na stěně jsou odškrtávány po sedmi.
Šedovousý muž se těžce postaví na nohy. Je vidět, že je slabý.
Sedmičlenných skupinek je na stěně již deset.
Veškeré zásoby vody se blíží i při opatrném denním přídělu k nule. Sušeného chleba mají tak na další měsíc. Do té doby musí vydržet zde.
Pohledy všech.
Na hodiny.
Je čas.
Zkusit.
Zapnout ten malý přístroj a doufat v pomoc.
K malému rádiu přistupuje mladý, sotva třicetiletý muž. Jeho kdysi bílé tričko je sice ušpiněné, ale v temnotě jejich úkrytu přesto září.
Tik.
Zvláštní zvuk. Opakuje se tolikrát a přece…
…dává i bere naději.
Že přijde pomoc.
Dvanáctá sedmička černých čar je zakroužkovaná.
Osmadvacet ze třiceti obyvatel se tísní u malého černého rádia.
Dva již spí.
Do tikotu hodin se ozývá unavené dohadování.
„Půjdu já, moc dlouho nevydržím.“ Hlas patří asi pětačtyřicetileté ženě, které poslední dva a půl měsíce vepsaly do tváří hluboké vrásky. Oči i ústa jsou tak smutné, jak jen lidské mohou být.
Prázdný zlatavý kroužek na její prázdné pravé ruce.
Takových kroužků je v místnosti několik.
„Mami?“
V hlase malého pětiletého chlapce zazní strach.
„Jsem s tebou.“
„Já se bojím…“
„Neboj, nenechám tě…“
Tik.
Přesný mechanismus tikajících hodin.
Zklamané pohledy.
Moc jich už není.
Zabezpečené dveře se musí znovu otevřít.
Dvojice postav zmizí v jasném světle. Projde vzduchovým zámkem a ocitne se na schodišti.
Menší postava najednou chytí tu vyšší za ruku. Vyjdou spolu ty schody.
Nahoru…
…vteřiny ubíhají.
Matka se synem se vydává ven.
Ven?
Jejich pohledy.
Oči vystrašeně sledují tu spoušť.
„Mami?“
„Neboj…“
Hodiny cvaknou.
Ozubená kolečka se do sebe zapřou, posunou velkou ručičku blíž k malé.
Stá čárka.
V úkrytu osmnáct osob.
„Tohle…“
Unavený hlas selže. Postarší šedovlasý muž se zvedne na lokty. V tváři má propadliště vrásek, oči pozměněné v uzounkou linku, chomáče vlasů i vousů zplihle visí dolů.
„Odpuštění,“ sykne a malátně se postaví. Slabé nohy ho sotva nesou. „A přece. V tomhle sbohem není žádná krev. V tomhle sbohem není žádné odpuštění.“
Zbývá sedmnáct šedočerných postav.
Dříve nebo později…
Hodiny tikají.
Čar zůstává na zdi sto osmatřicet.
Žádné pohledy.
Pouze k malému rádiu připevněný bílý list papíru.
Na něm jednoduchý vzkaz.
„Není krve v našem sbohem.“
Postavy v bílých zvláštních uniformách, v helmách se zrcadlovým hledím a s kufříky v rukou procházejí troskami města. Jako by na budovy působilo tisíc let, omítky jsou popraskané, kostry vysokých železobetonových monster se týčí prázdné k zataženému nebi.
Bílé postavy nakládají do vozů mrtvá těla.
Jen některá.
Ta, která byla zasažena radiací, nechávají ležet.
V prachu dějin tak zůstává ležet tělo pětiletého chlapce.
Jeho matka leží vedle něj. Objímá ho.
Na prsteníčku pravé ruky se třpytí zlatý kroužek.
Snubní prsten.
Její manžel leží na druhé straně města. V centru výbuchu.
Hodiny na stěně podzemního úkrytu tiše tikají.
Již není nikdo, kdo by je sledoval.
Přesto ozubená kolečka pracují dál.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 20 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 41 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 107 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
