|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303550 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Blue a Helionova kněžka. ::
 Annún |
publikováno: 06.05.2007, 5:47
|
| Smutný příběh o zakázané lásce. |
| |
|
|
Blue Beimore seděl se svými přáteli v hradní knajpě a upíjel zlatavý mok z půllitru. Společníci se dobře bavili a vesele se smáli, kdežto jemu do smíchu moc nebylo. Dirk, Braien, Jeffry i mladý sir William se pošťuchovali a přátelsky se častovali různými poznámkami u dobrého pití. No, vždyť to určitě, též znáte.
Když Blue viděl, že si ho stejně nikdo nevšímá, zvedl se od stolu a tiše se vytratil z nálevny. Přešel vydlážděné nádvoří a zamířil po tesaných schodech na ochoz na hradbách. Noc byla vlahá, nebe čisté plné zářících hvězd a měsíc blížící se k úplňku zářil, jako obrovská lucerna. Blue se posadil na kamenný ochoz a pozoroval větrem zčeřenou třpytící se hladinu jezera Glenfinnen.
O chvíli později bylo slyšet tiché kroky jdoucí po schodech a na hradbách se objevil sir William, protože si povšiml náhlého, i když nenápadného odchodu svého dobrého přítele. Nedalo mu to a šel ho hledat. Přistoupil ke statnému muži snědé pleti a položil mu ruku na rameno.
"Jsi v pořádku, kamaráde?"
Muž s černými vlasy jen přikývnul, pak odvrátil zrak od vod jezera a upřel ho na Williama. Měl jantarově zlaté oči, což na zdejší lidi bylo velmi atypické. Blue Beimore byl jižan a pocházel z Jižní země na pevnině Lomydon.
"Trápí tě něco?" otázal se Will.
Muž zavrtěl hlavou. "Ani ne."
"Proč jsi tedy odešel?"
Blue pozvedl ramena a zas je nechal klesnou dolu. Což značilo něco jako - Já nevím, nebo jen tak, či nebavilo mě to tam.
"Dneska večer si zamlklejší než obvykle," zhodnotil sir.
"Je to možné," připustil jižan.
"Jen nechápu důvod. Proč?"
"Těžko ti to vysvětlím."
"Tak se o to pokus, já si tě rád vyslechnu," nabídnul se William a posadil se vedle přítele na ochoz. „Nechtěl jsem se ptát, když jsme byli všichni pohromadě, ale teď, když jsme tu jen my dva a černočerná tma kolem nás, tak mi to nedá. Vypadáš trochu přepadle, Blue. Něco tě tíží?“ zeptal se starostlivě William McClaud svého přítele.
„Ne.“
„Tak co ti je?“ nedal se odbít Will.
„To ta dívka dnes dopoledne.“
„Lady Jennyfer?“
„Ano. Připomněla mi jednu ženu, kterou jsem před lety znával,“ odpověděl Blue.
„Máš na mysli tu kněžku, o níž si se letmo zmínil?“ dotázal se opatrně Will.
Blue souhlasně přikývnul.
„To musela být výjimečná žena, když se ti zaryla, tak hluboko do paměti,“ zkonstatoval mladý sir.
„Ano, to byla,“ povzdechl si smutně jižan. „Byla tak výjimečná, až jsem se do ní zamiloval.“
„Nějak si tě neumím představit jako zamilovaného, “ podotkl Will.
„Nejsi sám. Tehdy jsem si to taky nedokázal představit,“ připustil Blue. „Já, Blue Beimore z Jižní země, mladý kapitán královské gardy a zamilovat se? To bylo pro mě něco nepředstavitelného, ale stalo se to.“
„Co přesně?“ vyzvídal Will, protože to bylo poprvé, co se Blue takhle rozpovídal, jinak byl hodně mlčenlivý.
„Dosud jsem nikdy o téhle části svého života nikomu nevyprávěl.“
„Promiň, Blue, ale ty toho nikdy moc nenamluvíš.“
„Nejspíš to bude tím, příteli, že se nerad svěřuju se svými pocity a s tím, co mě někdy trápí. Víš, jedině ona znala toho muže, kterým jsem dřív býval. Ale zdá se to být tak strašně dávno,“ povzdechl si.
„Kde je teď ta kněžka?“ zajímal se William.
„Zemřela.“
„Promiň, to je mi moc líto,“ řekl soustrastně šlechtic. „Co se jí stalo?“
Blue se moc do hovoru neměl a hleděl před sebe na noční krajinu. V paměti se mu před očima zjevila tvář usměvavé ženy s plavými vlasy.
„Nechtěl by ses svěřit a vyprávět mi o ní a o tobě? Přísahám na hrob mé matky, že to, co řekneš zůstane jen mezi námi a nikomu jinému to neřeknu.“
„Věřím ti, Wille. Jen nevím, zda o tom dokážu mluvit, ty vzpomínky jsou pro mě velmi bolestné“
„Zkus to, příteli,“ vyzval ho, „a uvidíš, jestli to půjde.“
„Dobrá,“ přikývnul, „ povím ti příběh o mně a kněžce Alisee.“
„No, už se nemohu dočkat,“ prohodil Will a uvelebil se tak, aby se mu při poslouchání pohodlně sedělo na ochozu.
„Mlč a poslouchej,“ napomenul ho přátelsky Blue. „Helionův chrám se nachází v hlavním městě Jižní země jménem Miramonthe. Všechny kněžky z toho chrámu byly, tedy jsou, chytré, velmi ostré, nebo spíš převelice zručné bojovnice a bývají i povolávány do válek. Jejich výcvik je hodně přísný a dá se říci i tajný. Někteří muži se jich bojí, protože jsou to dost nevyzpytatelné a zákeřné protivnice. Prostě takové ženy si ještě neviděl, Wille. I když lady Jennyfer by mohla být klidně jednou z nich. Ale to jsem trochu odbočil. Takže Alisea byla…“ Blue zasněně upíral zrak do noční tmy a začal vyprávět. William bedlivě naslouchal každému jeho slovu a vůbec ho nepřerušoval.
¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Alisea byla skvělá bojovnice, tak jako všechny kněžky z Helionova chrámu v Miramonthe a přitom byla tak jiná. Nejen vzhledem, ale i duší a srdcem. Krásnější ženu jsem snad nikdy předtím neviděl. Štíhlá jak břízka u potoka, pružná jako kočkovitá šelma s hřívou plavých vlasů a tyrkysově modrýma očima. Vypadala křehce, skoro až étericky, ale ve skutečnosti měla ve svém těle neuvěřitelnou sílu a rychlost.
Jen jednou do roka směly kněžky opustit samostatně chrám a jít do města. Tak se stávalo při slavnosti Ohně a tehdy jsme se setkali. Když jsem ji poprvé spatřil přicházet po schodišti vedoucím od chrámu, zdála se mi být tak krásná jako sama bohyně. Dobronzova opálené tělo měla jen spoře oděně. V pase měla kožený opasek a od něho dolů splývalo po kotníky dlouhé téměř průhledné modro zlaté Shárí (něco na styl kalhotové sukně). Pevná krásně tvarovaná ňadra jí halila podprsenka ze stejného materiálu jako bylo i její Shárí. Kolem kotníků, zápěstí i paží se jí ovíjely zlaté náramky se složitými ornamenty. Jen těžko hledám slova pro to, jak byla nádherná.
Nevím, jaký se stal zázrak, ale i ona mě zpozorovala a naše pohledy se setkaly. Sešla ze schodů a zamířila rovnou ke mně. Nevšímala si jiných mužů, jenž na ni mluvili a které ona míjela bez povšimnutí. Pak se zaslavila a prohlédla si mě zkoumavým hodnotícím pohledem.
„Co jsi zač, vojáku?“
„Kapitán královské gardy,“ odpověděl jsem na její otázku.
„Jak se jmenuješ?“
„Blue,“ polknul jsem naprázdno, „Blue Beimore. A jak ty, kněžko?“ vrátil jsem jí otázku.
„Alisea.“ Usmála se a vyzývavě dodala. „Jsi tu sám?“
Přikývnul jsem.
„Nechtěl by ses projít v mé společnosti?“
„Rád, mile rád.“
Alisea se do mě zavěsila a šli jsme tedy na procházku. Lidé kolem nás se veselili, popíjeli, zpívali, tančili, prostě slavili svátek Ohně. Jen mi dva jsme tomu nevěnovali pozornost. Protlačili jsme se davem jásajících měšťanů a pak jsme úzkou liduprázdnou uličkou došli až do městského parku. Po celou cestu jsme mlčeli a vůbec nám to nevadilo. Mezi námi bylo prazvláštní souznění, že jsme si rozuměli bezeslov. Cítili jsme něco magického, co nás k sobě táhlo. Zkrátka jsme se do sebe na první pohled zamilovali. Byli jsme spolu po celou dobu slavnosti, a když končila museli jsme se rozloučit, ale nechtělo se nám odejít.
„Nechoď ještě, Aliseo.“ Řekl jsem a políbil ji vášnivě na rty. Odtáhla se ode mě.
„Musím, Blue, už je čas.“
„Zůstaň, prosím!“ škemral jsem jak dítě.
„Ráda bych, ale nejde to.“
„Chci tě znovu vidět. Ne, musím tě znovu vidět,“ naléhal jsem na ni.
„Víš, že nemohu opustit chrám dřív než za rok.“
„Tak přijdu já za tebou.“
„ Je to nebezpečné,“ varovala mě.
„To je mi jedno. Řekni kdy a kde. Budu tam.“
Rezignovaně si povzdechla. „Víš kde stojí Helionova socha?“
Přikývnul jsem. „Ano, v severní části chrámových zahrad.“
„Nikdo tam v noci nechodí. Budu tě tam čekat zítra o půlnoci.“
„Platí, přijdu.“
Pak jsem ji ještě jednou políbil a ona se rozběhla po schodech vedoucích do chrámu. Prošla kovanou branou a ta se za ní s bouchnutím zavřela.
Druhý den těsně před půlnocí jsem přelezl zeď chrámových zahrad a proplížil se až pod sochu boha Heliona, kde na mě už čekala Alisea. Jakmile mě spatřila, rozběhla se ke mně a padli jsme si do náruče.
Takhle jsme se setkávali téměř den co den. Tiše si povídali a milovali se v trávě za svitu luny. Však naše láska byla tajná. Nikdo o tom nesměl vědět. Protože Alisea byla zasvěcena Helionovi jako jedna z jeho nevěst a patřila k řádu Helionových kněžek. Nesměla od nich nikdy odejít, ani se provdat a mít dítě, aniž by ji proto nevybrala sama rada nejvyšších kněžek. Tak jsme se potají scházeli v odlehlé severní části chrámových zahrad a oddávali se naší lásce.
Rok, celý rok, se nám náš vztah dařilo přede všemi tajit. Kdyby se na to přišlo, byli bychom oba potrestáni, protože jsme porušovali nepsaný zákon Helionova chrámu a jeho porušení se trestalo smrtí.
Jednoho den, když jsem přišel pod příkrovem noci za Aliseou na naše, do té doby tajné, místo v zahradách, oznámila mi, že jsme spolu počali dítě. Byl jsem z té noviny radostí bez sebe. I ji to těšilo, ale přesto moc šťastně nevypadala, spíš smutně a ustaraně. Pak mi došlo, co to pro nás znamená a začal jsme chápat vážnost situace. Její těhotenství vše zkomplikovalo a ona už nemohla moc dlouho zůstal v chrámu, protože za pár týdnů by na Alisee byl její jiný stav patrný. Jakmile by na to ostatní kněžky přišly, nechaly by ji odtáhnout na Pranýřové náměstí a tam by ji ukamenovaly k smrti. To jsem nemohl dopustit. Dohodli jsme se s Aliseou, že zařídím vše potřebné a za čtyři dny ji o půlnoci vyzvednu a odvedu ji pryč. Chtěli jsme společně utéct do bezpečí, někam za hranice Jižní země, kde neplatí zákony Helionových kněžek. Ale nepovedlo se.
Když jsem o čtyři dny později mířil za Aliseou , potkal jsem dva své velmi dobré a věrné přátele Atreye a Norica. Nejdřív jsem váhal, ale nakonec jsem jim v rychlosti svěřil, co se mi přihodilo a požádal je, aby mi pomohli Aliseu odvést do bezpečí. Souhlasili a vydali se tam se mnou. Jenže kvůli tomu jsem se zdržel a na naší schůzku přišel o půl hodiny později.
Alisea na mě čekala s ranečkem, v němž měla všechny své věci, což bylo jen několik kousků oděvu, protože kněžky jinak nevlastnily žádný osobní majetek. Měli jsme však velkou smůlu. V tu noc změnily chrámové hlídky obchůzkové trasy a chytily Aliseu, která na mě čekala na našem místě. To jsem ovšem ještě netušil. Přehoupl jsem se po tmě i s přáteli přes kamennou zeď, jež obklopovala chrámové zahrady a zamířil na palouček u Helionovi sochy. Byl jsem kousek od ní, když mě Atrey strhl zpět do zákrytu ze křoví.
„Co to děláš!“ obořil jsem se na něho tiše.
„Podívej se, ty zamilovaný blázne, “ a poukázal na mýtinku před námi. „Vlezl by si rovnou do pasti,“ dodal Atrey.
Pak jsem si toho též všimnul. Alisea nebyla sama, společnost jí dělaly čtyři ozbrojené chrámové strážkyně v kožené oděvu a jedna velekněžka z nejvyšší rady oděná v temně rudém rouchu se zlatými lemy. Aliseiny věci byly rozházeny kolem a na těla měla několik šrámů, které značily, že předtím, než ji zajaly, s nimi svedla boj. Teď jí dvě strážkyně pevně svíraly paže, protože se Alisea vzpírala zajetí. Zbylé tři stály naproti ní. Dvě strážkyně a mezi nimi hlavní kněžka.
„Už nějakou dobu tě sledujeme. Víme, že se scházíš s mužem a obcuješ s ním,“ promluvila rozezleně velekněžka.
„Nemůžete mi to dokázat,“ namítla Alisea.
„Předtím ne, ale teď už ano. Zjistily jsme, že jsi bez dovolení rady byla oplodněna. Co mi na to povíš?“ zeptala se s opovržením členka rady kněžek.
Alisea mlčela a upřeně hleděla na představenou chrámu. Žena v rouchu se napřáhla, až se zaleskl její náramek ve světle úplňku, a vyťala Alisee facku přes levou tvář.
„Zhanobila si náš řád. Nechala ses zneuctít a pošpinit od nepovolaného muže,“ rozčilovala se velekněžka Helionova chrámu.
Ostatní ženy stály s nehybnými obličeji a sledovaly, jak ji hlavní kněžka vrazila další facku, tentokrát přes pravou tvář.
„Nejsi hodna vykonávat službu našemu pánu,“ pronesla hněvivě a opět jí uštědřila další ránu do tváře. „Jsi obyčejná děvka, nic víc,“ vztekala se velekněžka.
Při pohledu na to, jak ta boží služebnice zachází s Aliseou, se mou lomcovala zlost, kypěl ve mně vztek, chtěl jsem se na tu mrchu vrhnout a též ji jednu vrazit. Však přátelé mě drželi a nedovolili mi opustit náš úkryt. Opět jsem zaslechl hlas velekněžky, a tak jsem dál skrz křoví sledoval, co se dělo na mýtině u Helionovi sochy.
"Chtěla jsi utéct?" zeptala se zlobně představená.
"Ano," odsekla Alisea po tvrdošíjném mlčení.
"Řekni, který opovážlivec? Chci znát jméno toho, kdo tě zneuctil." Prskala podrážděně členka nejvyšší rady.
"Neřeknu vám to," zatvrzele odvětila Alisea.
"Kdo to byl?" osopila se na ni.
Alisea zaťala zuby, hrdě zvedla hlavu a dál mlčela.
"Tak budeš mluvit!" okřikla ji rozezleně velekněžka a opět ji uhodila do tváře.
"Ne."
"Dobrá, mlč, když se ti chce. Měla jsi možnost ulehčit své hříšné duši a možná si zmírnit trest, jenž tě čeká."
"Láska není hřích," namítla Alisea.
"Pro nás ano. Kněžkám není dovoleno milovat. Pro nás láska nic neznamená," pronesla naprosto pohrdavě a povýšenecky velekněžka. "Tak co, povíš mi, kdo tě svedl na scestí? Prozraď mi to a já se za tebe přimluvím sestřičko," nasadila milý a přívětivý tón. "Můžeš se ještě zachránit, když mi řekneš, kdo je tvůj milenec."
„Nikdy," odsekla a hned na to přešla do rodné řeči. "Mia nelca macen unpolene, nye vene si unlavin. Lin, míreya, lin ettul. Min unrestany. Sárote. (Mou lásku zabít nemůžete, já vám to nedovolím. Jdi, drahý, jdi pryč. Mně nepomůžeš. Zachraň se.)“, neboť původem pocházela ne z Jižní země, ale z Corelianských ostrovů.
Na rozdíl od nejvyšší kněžky jsem dobře rozuměl tomu, co řekla, protože jsem jako mladý volák rok sloužil na Corelianu a naučil se tamní řeč. Alisea tušila, že jsem ukrytý někde poblíž v roští a nabádala mě, abych odešel a nechal ji tam.
"Linusen, anrí. (Odejdi, prosím.)" Mluvila ke mně, ale hlasem artikulovala tak, že to spíš vypadalo, že strážkyním nadává.
Kněžka byla zlostí bez sebe, protože vůbec nerozuměla tomu, co Alisea řekla. Rozmáchla se a vyťala jí takový pohlavek, až Alisea zasykla bolestí a z rozseknutého rtu jí začala téct krev.
"Mluv tak, abych ti rozuměla," obořila se na ní.
Moje drahá jí neodpověděla a ponořila se do zarputilého ticha.
"Jak chceš, zpečetila si svůj osud už dávno. Jednou ses upsala a svůj život zaslíbila bohům a našemu řádu, proto odtud živa neodejdeš," prohlásila kněžka. "Poklekni a kaj se!" přikázala jí, ale Alisea vzdorovala. "Poklekni!" znovu ostře zavelela velekněžka.
Alisea ani tentokrát neuposlechla. Žena pokývla hlavou na strážkyně, které ji držely za paže a ty uhodily Aliseu ze zadu pod kolena. Tím ji donutily klesnou do kleku před hlavní kněžku.
"Máš poslední možnost říct mi jméno svého milence."
"Nikdy. Raději zemřu."
"Jak si přeješ," odtušila kněžka.
Sáhla k opasku jedné ze strážkyň, jež stály vedle ní a vytasila z pouzdra meč. Čepel se chladně zaleskla v měsíčním světle.
"Nechť ti Helion odpustí tvou zradu," pronesla kněžka.
„Martia ves! (Proklínám vás!)“ odpověděla jí na to Alisea.
Kněžka dál neotálela a rychlým pohybem probodla Aliseu v oblasti břicha.
Když jsem to viděl, málem se mi zastavilo srdce. Toužil jsem vyběhnout z křoví a zamordovat tu zatracenou chladnokrevnou bestii. Však ani teď mi to kamarádi nedovolili. Cukal jsem se a snažil se vyprostit z jejich pevného sevření, ale nešlo to.
"Pusťte mě," zasyčel jsem naštvaně.
"Uklidni se, příteli," pronesl tiše Noric.
"Jdi k čertu s klidem," odsekl jsem a dál se zkoušel osvobodit z jejich sevření. Marně.
"Neblázni, Blue," oslovil mě Atrey. "Jí už stejně nepomůžeš a nás bys přivedl do maléru. Nezapomeň, že kněžky jsou velmi nebezpečné."
"Pusťte mě," trval jsem na svém.
"Ne," odpověděl rázně Atrey.
"Kruci, je jich jen pět a my jsme tři, to zvládneme," přemlouval jsem své přátele.
"Jsme na jejich území, během chvíle by tu byly posily a zlikvidovaly by nás. Taková hloupost jako vylézt nyní z úkrytu, by se rovnala sebevraždě," pronesl Artey.
Věděl jsem, že má Atrey pravdu, přestože jsme byli jedni z nejlepších gardistů v králových službách, neměli bychom proti Helionovým kněžkám šanci. Nezbývalo nám nic jiného, než dál bezmocně čekat a přihlížet.
Velekněžka vyjmula meč z Aliseina těla a ona se sesula bezvládně na zem. Pak vražednou zbraň podala strážkyni, od které si ji vypůjčila. Ta z ní otřela krev a vrátila meč na své místo do pouzdra.
"Co s ní máme udělat, má paní?" zeptala se jedna ze strážkyň.
"Nic," odvětila pohrdavě velekněžka nad , ve smrtelných křečích chvějícím se, tělem mladé ženy.
"Ale vždyť ještě dýchá," namítla tmavovlasá strážkyně.
"Neslyšela jsi mě? Řekla jsem, nic. Neodmlouvej, Mono!" osopila se na ni členka nejvyšší rady kněžek.
Strážkyně pokorně svěsila hlavu. "Promiňte, paní," špitla dívka.
"To ji ani neodneseme a nepohřbíme?" podivila se druhá.
"Ne, nezaslouží si tu poctu. Nechte ji zde ležet až do rána," rozkázala velekněžka.
"Do rána? Proč?" zeptala se nechápavě jedna ze strážkyň.
"Chci, aby ji tu takto našel její milenec, na něhož čekala. Chci, aby pochopil, že zahrávat si s Helionovými kněžkami a porušovat jejich zákony se NIKOMU nevyplácí. Rozuměly jste?"
Všechny strážkyně souhlasně přikývly.
"To jsem ráda. A pokud její tělo odtud do svítání nezmizí, zakopejte ji pak v neposvěcené půdě."
"Ale, paní ..." chtěla znovu něco namítnout strážkyně jménem Mona, však nejvyšší kněžka ji zarazila gestem ruky.
"Dost! Udělejte to, co přikazuji."
"Ano, paní," jednohlasně všechny přitakaly.
Velekněžka se otočila a následována strážkyněmi odešla pryč.
Když jsem si byl jistý, že jsou kněžky vzdáleny bezpečně daleko, rozběhl jsem se z úkrytu ke své lásce. Poklekl u ní a vzal ji do náruče. Ještě dýchala, ale síly ji postupně opouštěly.
"Odpusť mi, lásko."
"Není co," hlesla zastřeným hlasem.
Pootevřela doteď zavřené oči a upřela na mě svůj tyrkysově modrý pohled. Byla to stejná barva, jakou mělo moře u břehů její rodné země. Vždycky jsem měl pocit, že se v té modré hloubce utopím. Jenže nyní se zdály být mdlé, protože ten jas v nich uhasil meč, jenž ji proklál.
"Blue!" oslovila mě tiše.
"Nemluv, lásko. Šetři síly. Dostanu tě odsud. Uvidíš, že se uzdravíš."
"Ne, je pozdě," špitla.
S námahou zvedla roztřesenou ruku potřísněnou vlastní krví a dotkla se mé tváře. To pohlazení bylo tak chladné. Jako by na mě sáhla sama smrt a ne žena, kterou jsem tolik miloval.
"Dál...," těžce polkla, "musíš jít sám."
"Ne. Takhle nemluv, Aliseo."
"Blue, oba víme," odkašlala si a v koutku úst se jí objevila temné tekutina. Byla to krev. "Že to-hle je můj ko-konec." Mluvila dost přerývavě.
"Aliseo..." oslovil jsem ji a chtěl jsem něco namítnout, ale ona mě přerušila tím, že mi na rty přiložila prst.
"Mi-lu-ji tě, Blue a na-vždy budu."
"Já také," odvětil jsem.
"Sbo-hem," zašeptala z posledních sil.
Srdce přestalo bít, její ruka bezvládně padla dolů a má nejdražší Alisea zemřela v mé náruči. Zatlačil jsem jí oči a zašeptal. "Miluji tě," a políbil ji na chladná ústa a pak na čelo. Nikdy předtím jsem nebrečel, ale v této chvíli mi začaly téct slzy u očí a já se rozplakal jako malé dítě. Alisea mě milovala natolik, že raději obětovala sebe a naše nenarozené dítě, než by mě prozradila a nechala zabít.
Ucítil jsem na jednom rameni Atreyovu ruku a na druhém Noricovu, které mě soustrastně stiskly.
"Je mi to líto," hlesl Noric.
"Mrzí mě to," politoval Atrey. "Pojď, musíme odtud zmizet dřív, než se vrátí hlídky," nabádal mě Atrey.
"Ne, bez ní neodejdu."
"Je mrtvá."
"Já vím, Atrey, ale potom všem ji tu prostě nemohu nechat. Nehodlám dát její tělo v šanc těm prokletým Dreolům." (Dreol - krvelačné zvíře, které nepohrdne živým masem na tož mršinou. Toto pojmenování se dá použít i jako urážka. Něco jako u nás sup či harpie.)
"Dobře, vezmeme ji s sebou."
A tak za pomoci svých přátel, jsem ji odnesl z chrámových zahrad, abych ji mohl s úctou pohřbít na nějakém krásném místě, kde by na věky odpočívala k pokoji. Odvezl jsem jico nejdál od Helionova chrámu v Miramonthe, až do nespoutané divočiny, které se Alisea tak podobala. Našel jsem nádherné místo s potokem a stromy a tam jsem ji pod kamennou mohylou uložil k věčnému spánku.
¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Mezitím, co jižan vyprávěl o svém životě v rodné zemi, noc pokročila a překlonila se přes půlnoc. William naslouchal jeho slovům a přemýšlel tom, čím vším jeho přítel prošel. Když pak Blue dokončil své vyprávění, Will se zeptal.
"Tak proto si opustil svou domovinu?"
"Ano," přitakal Blue. "Bez ní bych tam stejně nebyl šťastný. Doléhaly na mě moc smutné vzpomínky. Vyvázal jsem se ze služeb královské gardy a vydal se do světa, až jsem nakonec zakotvil zde v Bretilonském království."
"Je mi to jasné, příteli, ta pravá je na světě jen jedna," pronesl sir William.
Blue přikývnul hlavou na znamení souhlasu. "Ona byla ta pravá, kterou už žádná jiná žena nahradit nedokáže," posteskl si smutně jižan. "Miloval jsem Aliseu a budu ji milovat stále, až do konce svého života." Na okamžik se odmlčel a zahleděl se na hvězdou oblohu nad sebou. "Naše láska stála za prožití, i když měla krutý konec. Hodně krutý. Přesto bych tu dobu, co jsem s ní strávil, nevyměnil za nic na světě."
"To chápu," přitakal Will a stiskl přítelovi paži.
Blue odvrátil zrak od oblohy a upřel ho na Williama.
"Jediné čeho lituji je, že jsem se zachoval jako zbabělec. Nikdy si svým způsobem neodpustím, že jsem se tehdy nepokusil jim v té bezcitné vraždě zabránit. Vždy mě bude tížit ten pocit bezmoci, když jsem viděl jak..." nedořekl, nedokázal to vyslovit.
"Blue, ty nejsi zbabělec," namítnul Will. "Neměl jsi zkrátka na vybranou."
"Hloupost," odsekl Blue. "Měl jsem se na ně vrhnout, i když jsem věděl, že nemám vyhlídku na úspěch a raději padnout po jejím boku, než nečinně přihlížet."
"Jenže minulost už nezměníš," podotkl mladý šlechtic.
"Ano, ale vzpomínky na tu chvíli mi v mysli zůstanou i v budoucnu," dodal Blue a upřel svůj zrak na třpytící se hladinu jezera zdálo se, že již nic víc neřekne. Nemělo cenu tu dál zůstávat. Will se zvedl z místa na ochozu, kde byl dosud pohodlně usazený a řekl.
"No, nebudu tě již rušit z přemítání." Otočil se a chtěl odejít, když zaslechl své jméno.
"Williame!" oslovil ho Blue a přitom stále pozoroval jezero.
"Ano, Blue?"
"Nenech si proklouznout lásku mezi prsty. Mohl bys toho potom litovat."
"Co mi tím chceš říct, příteli?"
"Lady Jennyfer je výjimečná žena a určitým způsobem se velmi podobá Alisee. Pokud se ti líbí a cítíš k ní něco zvláštního, tak se nenech odradit jejím chladným chováním a nevzdávej se."
"Domníváš se, že mám u ní šanci? To potom vidíš naději tam, kde já ne."
"Wille, nejsem žádný věštec, ale nejsem ani slepý. Řeknu ti to takhle. Co se škádlívá, to se rádo mívá. Věř mi. Jestli se do tebe někdy zakouká, a já si myslím, že ano, pak tě bude milovat celým tělem, srdcem i duší."
"Ano, tak to by bylo nádherné."
"Dej na mě, protože i pod ledem se může skrývat něha a láska."
"Díky, kamaráde, budu si to pamatovat," poplácal ho přátelsky po rameni William.
"To já bych ti měl děkovat, Wille," opáčil Blue.
"Pro bůh, proč?" podivil se sir.
"Za to, že jsi vyslechl jednoho zasmušilého chlapa, když mu bylo ouvej."
"Nemáš za co. Bylo mi potěšením. Vždyť jsi můj nejlepší přítel, Blue a pro přátele udělám vše," odpověděl přívětivě Will.
"Díky," prohodil Blue.
William se jen pousmál a pokýval hlavou na znamení, že to přijímá.
"Tak já půjdu."
Teď pro změnu souhlasně přikývnul Blue.
"Dobrou noc, Blue." Rozloučil se šlechtic.
"Tobě, též."
William udělal několik kroků po kamenném opevnění, sešel po schodech z hradeb a zmizel v nočním stínu. Blue dál osamoceně seděl na ochozu a sledoval čeřící se jezero. Drobné vlnky se rozbíhaly po hladině na všechny strany a blýskaly se v měsíčním svitu. Jak ho tak pozoroval, v jednu chvíli měl pocit, jako by na třpytící se hladině zahlédl obrysy tváře milované ženy. Po líci mu z ničehož nic stekla vlahá slza. Utřel ji hřbetem ruky a zašeptal do nočního vánku.
"Jednou, Aliseo..." odmlčel se a pokýval hlavou. "Jednou se spolu zase shledáme." Pak měl dojem, jako by se silueta obličeje ženy něžně pousmála. "Dobrou noc, lásko," dodal.
Poté se zvedl, sestoupil z hradeb a zamířil do svého pokoje, který se nacházel nad hradní strážnicí.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 28 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
