» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."

Buddha

počet přístupů: 2141835

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303550 komentářů :: on-line: 14 ::

:: Dinodlak (4.část) ::

alri	publikováno: 11.05.2007, 21:31

Patricii se podařilo útéct + další odhalení toho, co se stalo na vykopávkách


	16. Útěk Alan byl tedy propuštěn z nemocnice. Psychiatr se přesvědčil, že netrpí žádnou psychickou poruchou. Samozřejmě, že byl rád. Ještě se však zcela úplně nevzpamatoval z šoku, který způsobilo zjištění, že tím Raptorem byla Patricie. Nicméně mu to nijak nevadilo v osamostatnění. Byl to pro Alana zvláštní pocit po tolika měsících vstoupit do svého bytu. Vzduch v něm byl trochu zatuchlý, ale byl celkem dýchatelný. Nejdříve celý byt prošel, všude otevřel okna a pak se zabořil do pohovky v obývacím pokoji. Seděl na ni a přemýšlel. Rozhodl se, že se vrátí ke svému dřívějšímu životu. Zkrátka zase začne chodit do práce. Seděl tam tak dlouho, že nakonec usnul. Když se ráno probudil, vyskočil pln síly z gauče a šel si udělat něco k snídani. Přitom si samozřejmě pustil televizi. Vtom někdo zazvonil. Alan šel otevřít. Za dveřmi stál soused, úplně zrudlý od smíchu a v ruce držel noviny. Ranní výtisk. Přišel ho přivítat a zároveň mu sdělit svoje nadšení, že je Alan zase zpátky doma. „…Myslel jsem si, že ještě nemáte dnešní noviny, tak jsem vám jedny přinesl. Je v nich něco, co by vás mohlo zajímat.“ Alan poděkoval a noviny si vzal. Rozloučili se a soused ohnutý smíchy se odkolébal pryč. Alan odložil noviny na desku stolu a šel si do kuchyně zalít hrnek s kávou. Když si sedl na židli, zaujaly ho zprávy v televizi. Hlasatel právě s vážnou a zároveň i bledou a vystrašenou tváří oznamoval: „Právě jsme dostali čerstvou zprávu o útěku velmi nebezpečné chovanky ústavu… eh,“ zadíval se do papíru, který držel v ruce, „hmm… ústavu.“ Alan poslouchal jen na půl ucha. Hlasatel pokračoval dál: "Upozorňujeme veřejnost, že tato žena je velmi nebezpečná. Patricie Plunderová…“ Při tomto jménu sebou Alan trhl. Šel blíže k televizi a vytřeštil zrak na obrazovku. „…je 175 centimetrů vysoká štíhlá blondýna. Dnes ráno v šest hodin utekla ošetřovatelům a zatím se ji nepodařilo chytit. Patricie Plunderová za dobu, co je na svobodě, stačila vyloupit obchod se střelnými zbraněmi a jednu z nich odcizit. Je tedy ozbrojená. Ještě jednou bychom chtěli veřejnost upozornit na to, že Patricie Plunderová je velice nebezpečná a…“ hlasatel se odmlčel. Ne jeho stůl s plesknutím dopadl nějaký papír s novinami. Hlasatel po nich sáhl. Rychle přelétl papír očima a zbledl ještě víc. „Ehm…“ pokračoval, „právě jsme dostali další zprávu. Celý případ prý úzce souvisí se článkem otisknutým v dnešním vydání Denních listů,“ ukázal noviny na kameru, „jehož autorkou je Julie Finová…“ Dál už Alan nevěnoval televizi pozornost. Rychle skočil ke stolu a popadl noviny. „Tak proto říkal, ž by mě to mohlo zajímat…“ řekl si a listoval novinami jako splašený. „Co ji to zas napadlo?“ Tím myslil Pat. Než však stačil něco najít, někdo zazvonil. Alan všeho nechal a šel otevřít. Za dveřmi stál inspektor Arnold Must a spolu s ním další dva policisté. „Pane Fingere,“ řekl Must, „musíte jít s námi.“ „Proč?“ zakoktal Alan. „Stalo se něco?“ „Jistě jste již slyšel, že vaše přítelkyně Patricie Plunderová dnes ráno uprchla…“ „Ano, to už jsem slyšel… Ale co to má společného se mnou?“ „Četl jste už noviny?“ odpověděl inspektor otázkou. „Teď se právě chystám…“ „Tak se podívejte na tohle!“ řekl Must a strčil mu noviny pod nos. Alan se na ně zadíval a strnul. „Ale…“ vykoktal a zadíval se na noviny, které držel v ruce. Teď teprve zjistil, že je četl odzadu. Otočil je a přečetl si titulek: DINODLAK aneb příběh ženy, která se mění v dinosaura. Zůstal na to civět s otevřenou pusou. „Jak… jak se to tam dostalo?“ „Na to se vás taky chceme zeptat.“ „Ale já o tom nic nevím… S nikým jsem nemluvil…“ „My vám věříme. Julie Finová strčí nos všude… obvykle jsou to vymyšlené blbosti, ale teď má výjimečně pravdu… Každopádně teď potřebujeme, abyste jel s námi. Našli jsme totiž slečnu Plunderovou!“ 17. Na mostě Alan se rychle oblékl a zabouchl za sebou dveře. Seběhl spolu s policisty po schodech a nasedl do jejich auta. V hlavě se mu všechno motalo. Jak se mohla Finová dovědět o tom s Pat? A jak je možné, že se Pat podařilo utéct? Je přece zamčená. Nic v tu chvíli mu nedávalo smysl. Venku začalo mírně poprchávat. Bylo příjemné poslouchat, jak kapky naráží do předního skla a na kapotu vozidla. Policista na rychlosti nešetřil. Hnali se městem devadesáti kilometrovou rychlostí. Majáček houkal tak hlasitě, že Alan musel pomalu křičet, když se chtěl na něco zeptat. „Kam vůbec jedeme?“ zaryčel Mustovi do ucha. „Je to na okraji města,“ odpověděl, „na mostě! Určitě to tam znáte!“ „Ano, myslím, že jsem tam už byl. Jak jste ji vůbec našli?“ „Dostali jsme tip od jednoho člověka, který nám zavolal, že viděl ženu, která utíkala k mostu. Byla prý ozbrojená a tou pistolí ohrožovala jiné lidi. Hned jsme podle popisu poznali, že je to ona. A pak tu taky bylo to ohlášení a vyloupení obchodu se zbraněmi. Hned jsme ji samozřejmě obklíčili…“ „Ale jak je vůbec možné, že utekla?“ skočil mu do řeči Alan. „Pokud vím, tak klec byla vždy zamčená.“ „Na to právě potřebujeme vás!“ „Mě?“ „Ano, vás!“ „Nechápu.“ „Vysvětlím vám to. Myslíme si totiž, že s vámi bude slečna Plunderová ochotná mluvit.“ „Ona nechce…?“ „Ne, odmítá mluvit. Je nepříčetná a všechny ohrožuje zbraní. Nevíme, co chce dělat a ani nám nechce sdělit, jak se jí podařilo utéct. Je to velice zvláštní – ten její útěk. Ráno ji přišli dát jídlo, ale klec byla prázdná a vedlejší pokoj taky. Oblečení chybělo. Ale nejpodivnější bylo, že zámek byl zamčený a nikde nebyl klíč, kterým by si mohla otevřít… jako by se vypařila… A přitom dozorce říká, že ví zcela jistě, že když tam byl večer naposled, zamykal. Prostě záhada,“ dokončil Must. Alan už nic neříkal. Dorazili na místo. Byl to velký rozlehlý most. Kolem dokola stálo spousta čumilů, kteří se za nic na světě nechtěli hnout z místa. Vystoupili z auta. Inspektor chtěl Alanovi podat deštník, ale ten to odmítl. Odstrčil mu ruku a začal se prodírat davem lidí. Dostal se až k pásce, ale dál ho nechtěli pustit. „Nemůžu vás tam pustit,“ odmítal policista. „Je to nebezpečné.“ Alan tedy zůstal stát za zátarasou. Díval se na Pat. Dlouhé zlaté vlasy měla rozcuchané a obličej strašně bledý. Kolem sebe mávala pistolí. Inspektor pobídl Alana, aby začal. „Pat!“ zakřičel. „Pat!“ Patricie se zarazila. Pak se začala rozhlížet kolem. Splašeným pohledem přejížděla po tvářích všech přítomných, až její zrak padl na vysokého černovlasého muže. „Alane?“ zvolala roztřeseným hlasem. „Pat!“ ozval se znovu. „Pusťte mě tam, sakra!“ dorážel na policisty. „Pusťte ho!“ pokynul jim Must. Policista odepjal pásku a pustil Alana k Patricii. Zastavil se asi pět metrů od ní. Jeho zrak sjel na zbraň, kterou Pat držela v ruce. „Pat, na co máš tu zbraň?“ „Mám tu bouchačku na to, když mi bude někdo bránit v tom, co chci udělat!“ zaječela a oháněla se nebezpečně zbraní. „Co… co chceš udělat?“ „Coby? Hodlám se zabít!“ „To přece nemůžeš, Pat!“ „Co bych nemohla? Můžu! Je to přece můj život! Nepřibližuj se ke mně!“ zařvala, neboť Alan udělal několik kroků k ní. „Pat, polož tu zbraň.“ „Ani mě nenapadne! Když se mi nepodaří skočit, tak se alespoň zastřelím!“ „To nemyslíš vážně!“ „Myslím! Zrovna mě to napadlo! Původně jsem chtěla jenom skočit, ale teď když vidím tu zbraň, tak…“ „Nemůžeš se přece zabít!“ „Můžu!“ „Ale proč? Proč to chceš udělat?“ „Proč, proč… Protože za všechno můžu já! Za to všechno, co se stalo! Kdyby nebylo mě, mohli všichni žít! Všichni! Charlie, Randy, Rup a Asndra mohla být v pořádku!“ „Ty za to nemůžeš! Za to může to, co je v tobě!“ „Za to, že je to ve mně můžu taky já! Jen já na tom nesu vinu! Já to všechno udělala naschvál! Naschvál jsem se řízla o ty zuby! Naschvál! Kdybych to neudělala, tak se nic z toho nestalo! Mohli bychom normálně žít! V klidu a míru! Mít dál svoji práci a… já nevím!“ „Prosím tě, co to tady říkáš, Pat? Jak naschvál?“ „Alane, to je na dlouhé vyprávění…“ „A řekneš mi to, Pat?“ „Já nevím… ale možná to tak bude lepší, když řeknu, jak to skutečně bylo.“ 18. Patriciin příběh Všechno to začalo dnem, kdy jsem nastoupila do své nové práce – do muzea. Byla jsem šťastná. Konečně jsem měla práci, po které jsem toužila! Seznámila jsem se se svými novými kolegy. Poznala jsem tebe, Alane, Charlieho, Ruperta a Sandru. A pak jsem poznala Randyho! Od první chvíle, co jsem ho viděla, jsem věděla, že je to muž mého života. Ale byl v tom jeden problém. Měla jsem přítele – Patricka. Nemohla jsem dělat nic jiného, něž ho tajně milovat a obdivovat. Připadalo mi však, že jsem mu lhostejná a že mě bere jen jako kamarádku. No, nedalo se nic dělat. Rozhodla jsem se na Randyho zapomenout. Ale nějak to nešlo. ¨ Pak přišel ten den, kdy si tě šéf dal zavolat k sobě, Alane. Netušili jsme se, co ti chce, ale já jsem doufala (i když to tak třeba nevypadalo), že to bude něco, při čem budu most být sama s Randym. Taky že ano. Vykopávky v Gobi. Kilometry od civilizace! Kilometry od lidí! A hlavně kilometry od Patricka! Ale pak nastal šok. Oznámil si mi, že já nikam nejedu. Nedokázala jsem v sobě z toho dusit smutek! Měla jsem sto chutí se rozbrečet, ale neudělala jsem to! Zachránila mě až Cheryl. Přitom jak jsem ji nesnášela, jsem nikdy netušila, že ji někdy budu vděčná, protože hned druhý den mi šéf oznámil, že místo Cheryl jedu já! Byla jsem neskutečně šťastná! Chtěla jsem to někomu říct, ale v práci už nikdo nebyl. Tak jsem se vypravila domů. Bylo už pozdě večer, když jsem dorazila do bytu. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. „Patricku! Jsem doma!“ zvolala jsem. Nikdo se však neozýval. Odložila jsem kabelku na stolek a šla se podívat do kuchyně. Tam jsem úžasem zůstala stát na prahu. Celou místnost ozařovalo světlo ze dvou svíček stojících na stole. Ten byl prostřen k večeři pro dva. V záři svíček se třpytily talíře a skleničky. „Překvapení!“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Stál tam Patrick a v ruce držel puget růží, který mi vrazil do rukou. „Co se děje, Patricku?“ zeptala jsem se zmateně. „My něco slavíme?“ „Neříkej, že jsi zapomněla, že máme dnes výročí,“ zvadl mu úsměv a vyčítavě se na mě podíval. „Dnes jsme spolu tři roky!“ Náhle jsem si vzpomněla. „Ježiši, já na to zapomněla! To víš, práce! Mám toho teď moc!“ „To jsem si všiml… ale to nevadí, to se může stát každému…“ Usmála jsem se na něj. Sedli jsme si ke stolu a pustili se do jídla. „Mám pro tebe ještě jedno překvapení, Pat,“ řekl po chvíli Patrick. Tázavě jsem se na něj podívala „Na víkend jsem pro nás za rezervoval místo v jednom hotelu…“ „To nepůjde!“ skočila jsem mu do řeči. „Proč?“ „Zítra odjíždím. Poslali nás na vykopávky do Gobi.“ „A to mi říkáš až teď?“ „Dozvěděla jsem se to teprve dnes, že jedu i já.“ „Pat, chtěl jsem s tebou strávit romantický víkend… Odmítni to!“ „Nemůžu to odmítnout… a ani nechci nic odmítat! Hrozně se tam těším!“ „Protože jede i Randolf Report?“ „S ním to nemá nic společného!“ „Nelži mi tady, Pat! Já moc dobře vím, že se ti on líbí!“ vyskočil od stolu. „Víš co, nejsem tady zvědavá na tvé žárlivé scény. Už toho mám vážně dost, jak mě pořád obviňuješ z toho, že někoho mám! Už mě to fakt nebaví! A teď mě omluv, jdu si lehnout! A chodit za mnou nemusíš! Mám už tě dost! Myslím, že bychom si měli dát pauzu!“ mrskla jsem příborem o stůl, vyskočila ze židle a vyběhla z kuchyně. „Chceš říct, že se semnou rozcházíš?“ vyběhl za mnou. „Třeba!“ řekla jsem a práskla za sebou dveřmi od ložnice. Padla jsem na postel a oddychla si. Konečně jsem měla k Randymu volnou cestu! 19. V karavanu Druhý den se odjíždělo. Měla jsem hrozně dobrou náladu, která trvala po celou dobu vykopávek. Ale jedna věc mě přece jenom trápila. Pořád se nenaskytla příležitost, kdy bych si mohla v klidu popovídat s Randym. Jednoho dne jsem si zažádala o to, abych mohla dodělat lebku. Když jsem dostala povolení, pustila jsem se do práce. Už den předtím jsem si všimla jednoho znaku, velice podivného znaku, na té lebce. A hned jsem dostala nápad. Odmítla jsem si vzít ochranné rukavice. Ne proto, že by se mi s nimi špatně dělalo, ale proto, že to souviselo s mým plánem. Když mi je Randy nabízel, všichni si všimli těch zubů. Tak zvláštní zuby jsem ještě nikdy neviděla. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Před očima se mi míhaly představy o tom, jak konečně budu s Randym o samotě. Prohlíželi jsme si zuby. Sáhla jsem na ně a nenápadně se o ně pořezala. Odtrhla jsem ruku. Rána strašně krvácela, S tolika krve jsem nepočítala, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Myslela jsem jenom na to, aby se můj plán vydařil! A taky že se vydařil! Randy se nabídl, že mi ránu ošetří. Pomohl mi na nohy a odvedl mě do karavanu. Když mi ošetřil ruku, chtěl vyjít ven, ale já ho zadržela. „Ne, počkej, Randy!“ chytla jsem ho za ruku. Otočil se ke mně. „Co je?“ zeptal se. „Chtěla bych si s tebou chvíli promluvit o samotě.“ „Ano?“ „Musím to něco říct, Randy,“ řekla jsem, „ale nevím, jak mám začít…“ „To je opravdu něco hodně důležitého, když nevíš, jak máš začít,“ smál se. „No, vlastně ano… Nejlepší asi bude, když to řeknu takhle…“ objala jsem ho kolem krku a políbila ho. „Pat, co to mělo být?“ zeptal se nejistě. „No… to byla pusa…“ zarděla jsem se. Bylo ticho. „No, víš, já se do tebe nejspíš zamilovala…“ „Opravdu? A co tvůj přítel Patrick?“ „S tím je konec. Skončila jsem to s ním než jsme odjeli… Ale ještě jsem neslyšela odpověď od tebe.“ „Opravdu ses rozešla s Patrickem?“ Zakývala jsem hlavou. „Víš, já… nerad bych mu nasazoval parohy…“ usmál se. Objala jsem ho a znovu políbila. Dohodli jsme se, že se večer sejdeme v jednom z karavanů. Ještě jednou jsem se na něj usmála a vyšli jsme ven, 20. Proměna Celý den jsem se těšila na večer. Těšení mi nepokazilo ani to, že mě přes den trochu pobolívala hlava. Párkrát se mi i zamotala, že jsem málem upadla. Ale nikdo z vás si toho nevšímal, protože jste si mysleli, že je to z toho vedra. A já si to myslela taky. Večer jsem se sešla s Randym v karavanu. Nerozsvěcovali jsme, protože jsme nechtěli, aby někdo viděl, že jsme spolu. Přivítali jsme se a on se na mě hned vrhnul a začal mě líbat. „Promiň, Pat, už jsem to nemohl dál vydržet!“ řekl, když se ode mě odtrhl. „Popravdě řečeno, já také ne,“ usmála jsem se a chtěla ho obejmout kolem krku. Než jsem to však stačila udělat, silně se mi zamotala hlava. Zavřela jsem oči a chytla se za hlavu. Zapotácela jsem se a narazila do stolku. Randy mě zachytil, než jsem stačila spadnout. „Pat, co je ti?“ ptal se starostlivě a odhrnoval mi vlasy z čela. Otevřela jsem oči. Všechno jsem viděla rozmazaně. Po chvilce jsem začínala opět vidět normálně. „Jen se mi trochu zamotala hlava… už je to dobrý… Au!“ Celým tělem mi projela prudká bolest a znovu se mi zamotala hlava. Vzpamatovala jsem se však velmi brzy. Randy ke mně přiskočil, aby mi pomohl, ale já do něj strčila tak prudce, že spadl na postel. „Nepřibližuj se ke mně!“ zasyčela jsem. Vůbec jsem nevěděla, proč to dělám. Nechtěla jsem být na něj zlá. Nedokázala jsem se ovládnout. Rychle jsem přiskočila k Randymu a chtěla mu pomoct vstát. „Randy, promiň, vůbec nechápu, jak se…“ podala jsem mu ruku. Oknem na ni dopadlo měsíční světlo. Znovu mnou projela ostrá bolest. Ještě silnější než předtím. Hodilo to se mnou na stěnu karavanu. Přidušeně jsem vyjekla a svezla se k zemi. Nejspíše jsem omdlela, protože když jsem se probrala, skláněl se nade mnou Randy a pomáhal mi vstát. Najednou jsem s sebou prudce škubla, až Randy odletěl na zeď. Začala jsem se třást. Cítila jsem tak zvláštní pocit po celém těle smíchaný se strašnou bolestí. Zatmělo se mi před očima a vůbec nic jsem neslyšela. Asi za vteřinu jako by se mi smysly zbystřily. Začala jsem zase normálně vidět i slyšet. Zdálo se mi, že mám i lepší čich. Podívala jsem se na svoje ruce. Úplně jsem vyjekla zděšením. Začaly se prodlužovat a leskly se na nich ostré drápy. Najednou jsem cítila, že je mi v přívěsu nějak těsno. Otočila jsem hlavu a spatřila dlouhý strnulý ocas. Chtěla jsem něco říct, ale z úst se mi vydralo jen dlouhé zavrčení. Podívala jsem se na Randyho. Právě se sbíral ze země. Držel se za hlavu a pak se na mě podíval. Když mě spatřil vyjekl a snažil se dostat ven. Najednou jsem po něm skočila. Nechtěla jsem to udělat, ale něco mě k tomu donutilo. Zasáhla jsem ho drápem do ruky. Po stěnách se rozstříkla krev. Randy se chytil za ruku a rychle se snažil dostat ven. Podařilo se mu to. Hbitě kolem mě proklouzl, otevřel dveře a vyskočil ven. Prudce jsem se otočila. Přívěs byl malý a tak jsem ocasem rozmlátila nábytek. Jak jsem se pokoušela dostat ze dveří, poškrábala jsem stěny. Nicméně jsem se ven dostala rychle. Viděla jsem, jak Randy utíká k jednomu z karavanů. Okamžitě jsem se za ním rozběhla. Když už jsem od něj byla jen pár kroků, vyskočila jsem do vzduchu a srazila ho na zem. Vydal ze sebe hlasitý výkřik. Přidržela jsem si ho jednou nohou na zemi a zakousla se do něj. Znova vykřikl, ale pak už byl ticho. Bylo to hrozné žrát ho, ale nemohla jsem se zarazit. Najednou mě do očí udeřilo prudké světlo. Zarazila jsem se a ohlédla se. Spatřila jsem tam stát vás čtyři. Tys na mě, Alane, mířil baterkou. Měla jsem sto chutí se na vás vrhnout taky, ale ovládla jsem se. Bylo to těžké, ale něco lidského ve mně v tu chvíli přece jenom zbylo. Proto jsem se radši dala na útěk.


celkové hodnocení autora: 95.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 42		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Pavel D. F.	11.05.2007, 21:31:20

Příběh pokračuje útěkem Patricie a jejím vyprávěním, vše zapadá do sebe a logicky navazuje. Některé obraty jsou zvláštní – např. „netušili jsme se“, místy se objevily překlepy, ale celkově opět dobré.