obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915617 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39716 příspěvků, 5788 autorů a 392121 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Galfa - část III. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Galfa
 autor Franzi Moorin publikováno: 15.05.2007, 14:36  
Předposlední část mé první povídky. Poslední IV. díl je na cestě :).
 

Část III.
Galfa vydala na cestu k domovu. Celou cestu se jí v hlavě honila myšlenka na Jinokracochy, Anděla a na svou nesmrtelnost. Přišlo jí to všechno naprosto absurdní, ale zároveň ji to strhávalo stále hlouběji do její mysli. Před její vesničkou stál velký hlouček Bilomanů, kteří okolo něčeho stáli a všichni se celkem nahlas bavili. Stále ukazovali kamsi doprostřed davu. Zrychlila na kroku, aby zjistila, co je tam tak zajímavého. Svou maličkost vyvětral i starý morous Jelda. Ten byl pověstný tím, že nevyšel z domu třebas celý týden, pokud to nebylo nezbytně nutné. Když se přiblížila víc, ucítila nádhernou vůni. Nadechla se a jen malou chvíli jí trvalo, aby přišla na to, že to je vůně pečených jablek!

„Pečená jablka?“ zarazila se. „Nepamatuji se, kdy bych naposledy viděla jablko, natož aby ho ještě někdo opékal!“ zamumlala si pro sebe.

Šla se tedy podívat blíž, protože vůně jí přitahovala. Galfa už stála téměř u všech těch Bilomanů, když jí najednou kdosi chytil za rameno.

„Nazdárek, sestřičko! Tak kolik hlav jsi dneska sťala? Počkej, já budu hádat….dejme tomu…tak pět?! Nebo ne, radši 6, minulý týden bylo prý hodně soudů. Tak jak?“ vypravil ze sebe mohutný Hul, což byl starší bratr Galfy.

„Ahoj Hule, asi tě překvapím, ale viděla jsem jen 3 krčky“ řekla zamračeně Galfa a dívala se přitom pořád do davu. „Můžeš mi prosím tě vysvětlit, co se to tady děje? Cítím dobře pečená jablka?“ zeptala se Hula.

„Je to divný, ale po těch jabkách jsou cítit ty kytky, co nad nima stojej. Vyrostly tady za chajdama. Nikdy sem nic podobnýho neviděl. Sou to rubínky, ale ty přece takhle nevoněj“ vysvětlil a začal sledovat, jak si někteří jedinci odnáší náruče plné rubínek. „Počkat, počkat! Kdo vám dovolil si ty kytky natrhat? Řekli sme si přece jasně, že se nejdřív dohodne celá VeRa, co se s nima stane, ne. Tohle není normální kytka, to jste doufám pochopili. Tak to laskavě respektujte!“ dokončil svůj monolog Hul s mírně zvýšeným hlasem.

Hul je nevlastní bratr Galfy. Dozvěděla se o něm teprve před několika lety, ale hned si padli do oka a stali se z nich velcí přátelé. Hul je také jedním z mála lidí, se kterými Galfa vychází a kterému i věří. Dá se říct, že když má sestra nějaký ten problémek s úřady, on ji z toho vždycky „vyseká“, protože je členem VeRy, což je velká rada pro městečko Ciccili, kde spolu se svou sestrou žijí. Jelikož je velmi schopný, má organizační schopnosti a strategické myšlení, byl loni zvolen jako nejlepší člen VeRy.

„Hule, pojď se mnou do chajdy, musím ti něco důležitého říct!“ řekla s vážností Galfa a vydala se směrem na hlavní cestu mezi domy. Vyprávěla mu všechno, co se ještě před nedlouhou chvílí odehrávalo u lesa. Vylíčila všechny podrobnosti a zběsile přitom gestikulovala až jí vyskočil medailon zpoza haleny. Hul se na něj podíval a pak upřel svůj zrak na Galfu.

„Moment, asi mi něco uteklo... Ty jsi mi nic o medailonu neřekla!“ řekl naštvaně. „Ukaž, podívám se na něj“ a vzal medailon do ruky. „Vypadá vopravdu jako ten z tý knihy, viď? Víš jakou myslim? Tu jak jsme tehdy našli, pamatuješ?“ a ona mu přikývla. „Vypadá vopravdu tak vobyčejně, jak tam byl nakreslenej…a…podívej se na ty růže. Hele, tam bylo napsaný, že to jsou růže? Nebo jsme si to jenom mysleli my?“ zeptal se.

„Já ti vůbec nevím. Proč?“ odpověděla mu s povzdechem.

„No protože si myslím, že to vůbec nejsou žádný růže. Podívej se na to pořádně. Jakou jinou kytku ti to připomíná?“ a ukázal na vyryté květiny na medailonu.

„To snad není možný!“ vykřikla Galfa. „Jsou to ty kytky, co si myslím, že to jsou?“ a podívala se náznakem jako z okna. Hul jí přikývnul. „V tom případě by mě zajímalo, co to má znamenat. Je to dobrý, nebo špatný znamení?“ zadívala se na něj a čekala, že jí Hul ihned odpoví.

„Tak to vážně nevím…“ povzdechl a šel ke dveřím. „Musím teď do VeRy dořešit ty rubínky. Nikomu nic samozřejmě neřeknu, nemusíš se bát, to víš!“ ujistil ji a zabouchnul za sebou dveře.

Když přišla Galfa do své chýše, tak si tiše udělala rychlou večeři a po ní si šla ještě ven dodělat práci. Vedle toho, že byla katyně, si přivydělalávala jako štípodřív – nabízela lidem z vesnice, že jim za nějaký ten peníz neseká dříví. Tahle práce ji ani trošku nevadila, protože si mohla potrénovat techniku seku. Chtěla být dobrá katyně a provádět přesné seky, které na první pokus přetnou vaz. Prostě to se sekyrou uměla dost dobře.

------------------

Mezitím se Koi vydal na cestu za lepším životem. Stále s sebou hnal stádo alek, jelikož naprosto přesně věděl, co s nimi udělá. V hlavě se mu udělalo jasno a hned věděl, co chce. Když přicházel do jedné vesničky v Lesozemi, nedaleko Vodního pádu, nechal alky se pást na prostranství před ní a šel obhlédnout situaci ve vesnici. Atmosféra se zdála být celkem poklidná. Na náměstí si povšiml vyvýšené plošiny, která sloužila jako popraviště pro ty, co nectili zákony. Vzpomněl si, jak i on sám jednou stanul na této „bedně“, ale nepocítil ostří na svém krku, nýbrž byl nucen přihlížet, jak trestají jeho bratra. Vyskočil na bednu a začal svolávat kolemjdoucí:

„Slyšte, Bilomané a Bilomanky, přijďte ke mně blíže a vyslechněte si má slova!“ zakřičel z plných plic, aby ho slyšeli i na konci hlavní ulice.

Bilomané nejdříve jen pohlédli na Koie, ale po jeho druhé a třetí výzvě začali pomalu tvořit dav. Po pár minutách bylo pod bednou slušné číslo hemžících se Bilomanů. Koi očividně spokojen, jak rychle a jednoduše se mu povedlo lidi svolat, zvolal:

„Děkuji vám, přátelé! Ode dneška vám nabízím mnohem lepší život!“ začal mystifikovat místní obyvatelstvo.

Odvolával se na nájezdy ze strany Suchozemě, na nepokoje v Mokrozemi, škůdce, havěť a nebezpečné druhy kejklíker, které sem přinášejí obchodníci právě z těchto zemí a na jiné věci, které Lesozemi škodí. Všichni mu samozřejmě chápajícně přikyvovali. Holt dobrý řečník dokáže zázraky, jednoznačně. Pak vybídl obyvatele, aby se všichni spojili pomocí B-kutiny.

„Abychom byli všichni jako jeden celek, který bude velmi pevný a nerozbitný, spojme své umění a sílu dohromady!“ nabádal je. „Každý si nařízne ukazovák a propojí svou B-kutinu se všemi ostatními. Vytvořme kruh, ať je síla co největší!“, a jen co to dořekl, tak všichni začali okamžitě tvořit kruhový tvar a vytahovat nablýskané dýky. Oči měli zavřené a nechali se unášet euforií, která jim právě proudila v žilách oranžových těl …

------------------



„Jsem si jistá, že ty kytky mají něco společného se mnou“, mumlala si Galfa pro sebe a usrkávala při tom květinovou polévku. „Kdybych jen věděla, co to znamená. Kam jsme mohli ksakru dát tu knihu!?“ snažila si vybavit poslední vzpomínku na knihu, ale vůbec nic. Jakoby jí paměť tu část vynechala. „Zítra si o tom ještě musím promluvit s Hulem“, utnula své myšlenky a dojedla polévku. Šla si brzo lehnout.

Druhý den ráno ji probudilo horko na prsou.

„Co to .....?“ podívala se na hruď a ta byla celá rudá.

Medailon byl celý rozžhavený. Brala ho do ruky a neustále ho otáčela a doufala, že zjistí příčinu. Ale bohužel nic. Po malé chvíli opět záhadně ochladl a již bylo možné si ho nasadit na krk. Galfa se oblékla a vyběhla rovnou za svým bratrem. Bylo časně ráno, takže Hul si ještě dopřával spánku ve svém nedávno dostaveném domě o dvou patrech.

„Hule, vstávej sakra, je to nutný!“ řvala přímo do dveří. „Prosím!“.

„No jo, vždyť už jdu! Nech mě se aspoň oblíknout!“ řekl spíš pro sebe ještě rozespalý Hul. Hodil na sebe halenu a spodek, sešel dolů a otevřel jí dveře.
„Tak co je tak neodkladýho, že mě budíš v tuhle hodinu?“ a koukal na ní trošku naštvaným pohledem.

„Ten medailon se úplně rozžhavil! Až mě to vzbudilo, fakt!“ řekla a přitom se ještě snažila popadnout dech.

„Hm, tak já ti něco ukážu, pojď!“ pobídnul ji. „Hrabal jsem ve starých krámech, protože jsem si prostě nemohl vzpomenout, kde ta zatracená kniha vězí a já ji prostě našel!“ řekl šťastně. „Vezmi si jí k sobě a přečti si ji. Já na to ještě neměl čas, víš co.“ a podal jí zaprášenou, středně velkou knihu. „Jestli se něco dozvíš, tak mi to přijď okamžitě říct, jasný?“.

„Jasný Hule!“ vykřikla, popadla knihu a rozběhla se znovu ke své chajdě. Doma rozložila knihu na stůl a listovala v ní sem a tam, hrozně zbrkle otáčela jednotlivé stránky. Nervózně něco mumlala a pomalu ani nevěděla co dělá. „V klidu, hlavně v klidu“. Nalistovala rejstřík a pod písmenem „V“ hledala „Vyvolený“. Našla. To, co si přečetla ji ovšem moc nepotěšilo.

------------------



Koi pokračoval od vesnice k vesnici, od města k městu a jeho Kruhové společenství začalo nabírat na síle. Jeho alky byly plně využity. Důvěru si získával u lidí mocných i chudých. Neměl nouzi o jídlo, zbraně ani o ženský doprovod. Jeho sen se začal pomalu realizovat. Před ním byla poslední Lesozemská vesnička Naaima. Ta byla známá výrobou jedů a omračovacích prostředků. Opět nebylo o nic těžší přesvědčit obyvatele, že musí bojovat za svou „lepší zemi a lepší život“. Zde se také postavil základní tábor. Stovka stanů jakoby obemkla Naaimu. Začali zbrojit. Koi rozděloval úkoly svým hlavním podřízeným. Nikdo se nebál krále Wiberia a ani toho, že poruší Posvátná přikázání. Koi měl odpověď na každou otázku. A přesvědčivou.

------------------




Několik týdnů po té, co si Galfa přečetla knihu se její život změnil. Nikdo kromě bratra jí nevěřil. Zůstala tedy na všechno téměř sama. Jak má přesvědčit obyvatele své země, že se blíží konec Bilozemě, když má jenom přitroublou historku o Jinokracoších a rubínky? Když knize stejně nikdo nevěřil... Žádné špatné zprávy z ostatních dvou zemí nepřicházely a tak jí nezbývalo nic jiného než jen čekat, co se bude dít…


 celkové hodnocení autora: 92.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 31 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kev 15.05.2007, 14:36:38 Odpovědět 
   V hodnocení zůstanu věrný tomu předchozímu:
Příběh není špatný, ovšem nutno říci, že i tady na SASPI je velmi podobných dílek velké množství, a zpracování u některých z nich je přeci jen o nějaký ten fousek lepší. Sem tam se vyskytly i drobné chybky - interpunkce, po té,... 2.0
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Virgoacp
(8.8.2020, 09:18)
Magdaléna Verneová
(5.8.2020, 19:54)
Vopica
(28.7.2020, 10:58)
jeewangarg
(27.7.2020, 13:46)
obr
obr obr obr
obr
Anti-x
Bunis
Dvojčata letní ...
Lady ze Selen
Soutěž mladých ...
Nikis
obr
obr obr obr
obr

Recyklace tvého dechu
synthetic darkness
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr