|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303551 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Pokrevní pouto - 12.část ::
 Aenica |
publikováno: 11.05.2007, 22:11
|
| Vím, že mi to trochu trvalo, ale při mé nynější situaci se to jinak zvládnout nedá. Mým jediným přáním je, aby to bylo poznat na kvalitě, ale... inu, posuďte sami... |
| |
|
|
Část dvanáctá
Hrdinové neumírají
Virien rozrazil dveře.
Ticho pokoje na něj hledělo ze svých temných koutů tupě a opuštěně, snad jen vyhasínající oheň v krbu byl jakousi známkou někdejšího života, přesto jen chladnou a slábnoucí. Přikrývky ležely rozhozené na zemi a jídlo stydlo na tácu tak, jak jej tam položili.
Virien se obrátil na muže za sebou a vykročil jeho směrem tak ostře, jako by se na něj měl v příští vteřině vrhnout. „Slíbili jste mi, že se jí nic nestane!“ zařval. Hromotluk před ním jen zaťal zuby. „Bože, mohl jsem si myslet, že potom, co jste samá ochota, se vám něco vymkne z rukou! Slíbili jste, že ji budete sledovat a ujistíte mě o tom, co mi řekla. Tak kde je teď?“
Muž mlčel. Upřel svůj zrak přes Virienovo rameno doprostřed pokoje, jako by sám nemohl věřit, že to, co se stalo, je pravda. Neodpovídal.
Virien si povzdechl – zoufale, ale i se zřetelnou dávnou ironie. „Ty jsi... Lavern, že ano?“ snažil se rozpomenout na hromotlukovo jméno. „Ten váš plán se prostě sesypal. Teď se o tom spolu nebudeme bavit. Běž pro Edberda a přiveď ho, ať je, kde je, prostě chci, aby sem přišel a vysvětlil mi, co to má znamenat!“
„To nebude zapotřebí,“ ozval se Mesiášův hlas. Muž se vynořil ze stínů na opačné straně místnosti následován druhým z pohůnků, jehož jméno znělo... Virien si nemohl vzpomenout – Fenigar? Snad nějak tak...
„Edberd je bohužel příliš zaneprázdněn,“ pokračoval Mesiáš. „Přeje vám však dobrý večer, kapitáne.“
„Přestaň už s tím trapným divadlem, Mesiáši,“ zchladil ho Virien příkře. „Myslíš si, že nevím, jak to je? Myslíš si, že nemám ani ponětí, kdo jsi?“
Oba hromotlukové sebou náhle škubli, jako by muž pronesl zaklínadlo, které uvedlo skály do pohybu. Jeho účinek však nejspíš vymizel po prvních vteřinách, neboť se oba opět vrátili do své ztuhlé, naučené pozice.
Mesiáš se jen usmíval. „Tak...“ pronesl zamyšleně. „Byl byste zajímavý předmět mého bádání, kapitáne. Netušil jsem totiž, že lidé oplývají takovým důvtipem – bez urážky k mým přátelům – a vy jste mě naplnil obavami, že máme před sebou mnohem zákeřnějšího nepřítele, než si myslíme. Ostatně, jak už Arcon poznal...“
Virien nepochopil jeho poslední poznámku, rozčilení jím totiž lomcovalo už při prvních Mesiášových větách. Žaludek se v něm sevřel. Vykročil k němu a vyhrnul levý rukáv. Mužova paže byla však v pořádku, nenašel na něm žádné znamení, které by ho donutilo přemýšlet nad tím, že...
„Nejsem Strážce, kapitáne,“ zazubil se Mesiáš od ucha k uchu. „A ani jím nikdy nebudu, jak byste se mohl dovtípit, když už jste zašel tak daleko. Není to zase tak těžká hádanka a pokud potřebujete první slabiku, ukážu vám své dlaně.“
Ve Virienovi to hrklo. Pochopil. Nepotřeboval se na Mesiášovy dlaně ani dívat, aby si domyslel, že budou hladké jako sklo, bez jakýchkoli čar nebo linií. Hladké jako u většiny Vznešeného národa. „Tak takhle...“ vydechl nevěřícně. „Jak je ale možné, že si nikdo nevšiml, že jsi Vznešený?“
Mesiáš pokrčil rameny. „Kdo například? Vaši strážníci?“ dodal s mírným úšklebkem.
„Takže proto ovládáš kouzla... Proto ti muži v Zastrčené ulici...“
„Všechny zásluhy nemohou padat jen na mou hlavu,“ přerušil ho Mesiáš v prostřed věty. „Za tenhle malý trik se zasloužili mí přátelé a koneckonců to nebylo poprvé. Pár nastrčených důkazů na Dýmajícím náměstí pro ně znamenalo vloupat se přímo do Palcova sídla, a to aniž by je někdo z jeho stráží zpozoroval. Nadlidský úkol, nemyslíte? Tehdy jsme ještě nevěděli nic o Adelayd, ale nagar byl jasná stopa k nejzámožnějšímu zločinci v tomto městě. A dokonce se nám podařilo nalézt pravdu, což Artriy ocení dvakrát.“
Virien podezřívavě přimhouřil oči. „Chceš mi snad namluvit, že jako Vznešený sloužíš králi? Tvůj národ je naším nepřítelem a král by nedopustil spolupráci s největším soupeřem.“
„Pletete se, Viriene. Vznešený národ není můj a tudíž nemohu rozhodovat, kdo bude naším nepřítelem, ale jako prostá bytost mohu sloužit komukoli, kdo se mi bude aspoň trochu zamlouvat. Navíc mým pánem není král, ale jeho drahý syn Regeon. Ale to už jste možná také pochopil.“
„Proč mi tak pomáháš?“ řekl Virien tiše. „Měl jsi větší právo přečíst Regeonův dopis než já, vlastně vůbec se nemusíš zdržovat řečí s někým, jako je bývalý kapitán posledního města v království...“
„Měl bych právo vás zabít, a přesto jsem to neudělal,“ odpověděl prostě. „Nepřišlo mi to zdvořilé, zvlášť když budu potřebovat vaši pomoc.“
„Pomoc?“ zopakoval Virien.
Dveře se otevřely. Všechny tři tváře se ohlédly k příchozímu.
„Pane,“ řekl mladík, kterého si Virien pamatoval. Byl to přesně ten samý, který se nabídl, že bude hlídat před Narisinými dveřmi a bude ji pronásledovat na místo, kam odejde. Podle jeho kajícného výrazu a skloněné tváře zřejmě neuspěl. Ve Virienovi se zpěnila krev.
„Arcone, chlapče, pojď ke mně,“ vybídl ho Mesiáš klidným hlasem.
„Pane,“ sklonil se mladík ještě hlouběji. Ruce měl zvláštním způsobem překřížené na břiše a plášť měl posunutý tak, že mu na ně nebylo vidět.
Mesiáš ho náhle gestem zarazil. „Odlož tu dýku, chlapče. Copak jsem tě nic neučil? Odlož ji a nikomu se nic nestane. Tvůj křivopřísežný pán se tě chce zbavit, Arcone, a proto ti dal tento úkol. Copak si myslíš, že bys svůj útok přežil?“
„Já svému pánu sloužím věrně, ale vy ho zrazujete!“ sykl Arcon.
„Uvěřil jsi bludu, synu,“ řekl Mesiáš a vztáhl k němu ruku, jako by chtěl utěšit své vlastní dítě. „Velgard neslouží Regeonovi, jde si jen za svým cílem, v němž není místo pro tebe ani pro mě. Kdo by podle tebe nastoupil na trůn, kdyby královi synové náhle zemřeli? Není snad lepšího kandidáta než vévody z Ezaelu?“
Virien nechápal, o co se Mesiáš pokouší. V mladíkových očích se odrážela fanatická odhodlanost, kterou svými řečmi neprorazí ani on. Má po svém boku dva statné bojovníky, tak proč je proti němu nepošle?
„Odlož tu dýku, chlapče,“ pokračoval Mesiáš. „Mohl bych tě zabít, aniž bys stál vedle mě, ale proč to mám udělat? Jsi jen poblouzněný jeho řečmi, lží, kterou si schovává pro slabé. Ty jsi ale silný, synu, já vím, že nebudeš naslouchat zrádci. Skládáš mnohem těžší zkoušku, než podstoupila většina straších a moudřejších, než jsi ty. Dokaž mi, Arcone, že se v tobě nemýlím.“
Mladík vytáhl ruce zpoza pláště. Skutečně – v pravici svíral dýku a levá ruka se mu třásla nejistotou. Náhle kov zachřestil o podlahu. Arcon těžce dopadl na kolena, jako by ho neviditelná zbraň zasáhla do zad. Oči měl vytřeštěné a jeho ústa se naprázdno otevírala, jak vyslovovala němé věty.
„Arcone!“ Mesiáš se vrhl k mladíkovi a zachytil ho jen okamžik předtím, než by celým tělem dopadl na podlahu.
Virien k nim přiskočil, aby podepřel Arconovu bezvládnou hlavu. Mladík chraptivě zalapal po dechu a jeho tělo se napjalo jako struna. „Co se s ním děje?“ zvolal Virien rozčileně. Nenacházel žádnou zjevnou známku jeho zranění, přesto se zdálo, že umírá.
Mesiáš vzal chlapcovu tvář do dlaní. „Jed,“ řekl tiše. „Už jste se s ním setkal, kapitáne. Je to...“
„Mráz...“ zasípal Arcon. „Tak chladno... pane...“ Jeho tvář se chvěla a ústa byla sotva schopná vypustit několik smysluplných slov. Přesto to Virien pochopil.
„Nagar,“ řekl Virien tiše. „Ale jak? Jak se k němu Velgard dostal? Měla ho přece Narisa a ta...“
„Arcone,“ zašeptal Mesiáš tiše. Mladík ho však neposlouchal.
Nebo to tak vypadá, že nevnímá, pomyslel se Virien náhle. Vzpomínal si na účinky nagaru a pamatoval si dobře, že rozuměl každému slovu, jen tehdy nemohl ovládnout své tělo.
„Velgard se teď může pohybovat po Věži mágů volně, jak chce,“ pronesl Mesiáš, neodvraceje oči od mladíka. „Bude mít i protijed...“ Nechal Laverna podržet jeho tělo a sám se narovnal. „Pojďte, Viriene,“ pobídl muže. „Musíme vyrazit dřív, než jsem prve chtěl, ale teď vidím, že nemůžeme čekat. Pokud je šance pomoci, i když pouze mizivá, má cenu ji následovat.“
Virien pozoroval, jak si Mesiáš obléká dlouhý černý plášť a s ohromením mu začalo docházet, k čemu se právě chystá. „Ne! Nemůžeme jen tak vejít do Věže, aniž by si nás někdo všiml. Je to druhé nejstřeženější místo ve městě!“
„Také že tam nevejdeme hlavním vchodem. Ve Velitelství existují chodby vedoucí do sklepních částí Věže.“
Virien ohromeně otevřel ústa. „Zapomněl jsem snad dodat, že Věž je druhé nejstřeženější místo hned po Velitelství?“
Mesiáš se k němu naléhavě obrátil. Dlaně mu položil na paže. „Viriene, udělal jsem snad něco, čím bych vás ohrozil? Měl jste důvod mi nevěřit?“
Arcon vykřikl bolestí.
Virien se k němu obrátil. Jediný pohled mu stačil, aby se rozhodl k té nejbláhovější věci ve svém životě. Jediný pohled a jediný krok.
Vyběhl vzhůru na ulici s Mesiášem po boku. Nejbláznivější na jejich výpravě však bylo to, že s sebou nenesli žádné zbraně ani vybavení. Prostě jen opustili zermer s pevnou vůlí a čistým srdcem, jak se zpívalo v písních. Virien si však dobře uvědomoval, že si nepamatuje ani jednu písně, v níž by stejný hrdina přežil svůj úkol. Bylo to hloupé a zoufalé, ale rozhodl se tak. Co ještě teď mohl ztratit?
Tma v ulicích zaslepila stíny kolem budov a blížící se bouře hnala vítr mezi zermery svištivým tempem. Pokud se brzy nevrátí zpět, může se stát, že kvůli počasí uvíznou ve Věži nebo na Velitelství a to by byl jejich konec.
„Potom, co bylo Velitelství dobyto, už nebudeme muset procházet přes městskou stráž,“ řekl Mesiáš tiše, zatímco stále směřovali k Fontenule. „Už by se tam neměli zdržovat ani rabující davy a nám jen bude stačit, abyste našel vchod do Věže.“
Virien mlčel. Zarazilo ho, že se lidem podařilo dobýt Velitelství. Znal dobře všechny obranné a únikové plány a připadalo mu nepravděpodobné, že by se něco takového mohlo vůbec stát. A za to všechno může on? Opravdu způsobilo zabití Palce takové bouře?
„A co budeme dělat, až se do Věže dostaneme?“ nadhodil Virien po dlouhé době tichého přemítání.
Mesiáš se odmlčel. „Synarda nám pomůže.“
Virien se nevěřícně zastavil. Chytil Mesiáše za lem jeho pláště a výhrůžně mu pohlédl do očí. „Synarda? Chceš mi snad říct, že nemáme jiný plán, než že se budeme spoléhat na bohy?“
„Prospělo by vám, kdybyste aspoň trochu sklonil svou hlavu před jejich mocí,“ pravil Mesiáš klidně, jako by si už na svou politováníhodnou pozici ve Virienových rukou začal zvykat. „Náhoda k vám potom sešle svou přízeň. Tak jako se to stalo mě.“
„Chceš tím snad říct, že aspoň tušíš, co děláme?“
Mesiáš se mu vytrhl ze sevření. „Neříkám nic. Jen si myslím, že jste na něco zapomněl.“ Odvrátil se od něj a pokračoval v cestě k náměstí.
Virien zaťal zuby. Tohle chování se mu přestávalo líbit. Mohli přece rovnou zabušit na bránu Věže a zdvořile požádat, jestli by jim nemohli vydat Velgarda a k němu ještě Narisu. Narisa...
Virien se rozběhl za svým druhem. „Mesiáši? Nebo vlastně...“
„Mesiáš se mi začalo líbit, kapitáne,“ vpadl mu do řeči a potom dodal s kapkou ironie: „Někdy se ve vaší společnosti začínám cítit jako opravdový spasitel.“
Virien raději přešel jeho poznámku bez povšimnutí. „Je Narisa s Velgardem? Pochopil jsem to správně?“
Mesiáš dlouho dobu neodpovídal, a když promluvil, bylo z jeho hlasu patrné, že každé slovo volí s neobvyklou pečlivostí. „Arcon udělal chybu. Už jednou se nechal svést na scestí Velgardem. Tehdy jsem doufal, že to bylo naposled, ale jak se nyní ukázalo, ovládl jeho rozum a využil ho k Adelaydinu únosu a ke své pomstě.“
Náhle se před nimi zjevily vysoké stíny budov na Fontenule. Kolem panovala černočerná tma, tak hustá a dravá, že jen těžko mohli spatřit jeden druhého vedle sebe, ale to, co před nimi zničehonic vyvstalo z temnot, nemohlo být nic jiného. Sochy se před jejich zraky bělely jako bledé majáky a klokot vody v nádržce jemně naznačoval, že se octli na správném místě.
Vítr se do nich najednou opřel vší silou, až je strhl o několik kroků dozadu. Virien sklonil hlavu pod plášť a dávivě zalapal po dechu. Náhle ucítil, jak ho Mesiáš chytil za paži a pomalými kroky jej vede vpřed.
Vtom vichr ustal.
„Pryč!“ vykřikl Virien, aniž by mu záleželo na tom, jestli ho někdo zaslechne.
Mesiáš se nezdržoval a rozběhl se k Velitelství následován Virienem. Proběhli kolem soch. Kroky duněly tichem a zrazovaly jejich utajení. Teď už na utajení nezáleželo. Virien však začínal tušit, že je možná ani spěch nezachrání.
Náhle prorazil náměstí mohutný větrný náraz. Vzduchem létaly těžké předměty a se zlověstným hlomozem se tříštily o stěny budov. Veškerý zvuk zanikl, aby ho vystřídal dravý svist větru, zlověstný a ničivý jako příbojová vlna rozbíjející skaliska.
Virien rozbolavěle vstal z Mesiášova těla. Kdyby ho v poslední chvíli nestrhl dovnitř Velitelství, vichřice by jim navždy odřízla cestu dovnitř. Brána do budovy byla sice vyražená, podařilo se jim však dostat za zákrutu, kde už vítr nebouřil, jen divoce čechral jejich vlasy a nadzvedával pláště.
Mesiáš se postavil na nohy. „Vypadá to, kapitáne, že jste mě zachránil,“ říkal, zatímco si otřepával kolena.
Virien něco vztekle zamručel a rozhlédl se kolem. Moc mu to v orientaci nepomohlo, protože uvnitř byla ještě větší tma než venku a tak se musel spoléhat jen na to, co si pamatoval ze svých řídkých návštěv zde. Samozřejmě že věděl o únikových chodbách pod Velitelstvím, stejně tak dobře ale tušil, že mnoho z nich končí slepou uličkou, která se táhne třeba i několik mil pod městem.
„Jdeme,“ zavelel Mesiášovi a poslepu začal nahmatávat stěny.
Průvan v přízemí velitelství vtíravě pronikal do těl obou mužů. Ticho, které naplňoval jen svist větru, se pochmurně rozvalovalo v komplexu místností a spletitých chodeb, jež se skrývaly pod rouškou hrobové noci a mrtvých prostor.
Virien nedokázal odhalit nakolik bylo Velitelství poničeno, neboť všechno své soustředění vložil do hledání cesty k nižším chodbám. Dlouho bloudil, než konečně našel úzké schodiště vedoucí dolů.
Virien marně tápal po sklepních prostorách a těžce nahmatával zdi kolem sebe. Beze světla bylo nemožné, aby tajnou chodbu našel.
Náhle jako na povel v místnosti vytryskl oslnivý proud bílého světla, tak štiplavý, až si Virien s vyděšeným syknutím zaclonil oči.
„Omlouvám se, kapitáne,“ ozval se nevinný Mesiášův hlas, „ale přišlo mi to jako dobrý nápad.“
Virien začal své oči pomalu nutit zvykat si na světlo. Místnost, ve které stál, byla čtvercová, stěny, podlahu i strop pokrýval kámen a seshora na zem dopadaly studené kapky, pleskající sebou do širokých louží s vysokým hláskem kap-kap-kap, jako když se dítě svými malými prstíky dotýká bubnu. Lezavý chlad se rozprostíral kolem, naplněn pachem hniloby a vlhkosti. Nezdálo se však, že by odtud vedla cesta jinam než opět vzhůru do přízemí. Nebyl zde ani jediný kus nábytku či jakýkoli pozůstatek po lidské přítomnosti.
Světlo tančilo za Mesiášovou hlavou. Ne, nebyla to celistvá ohnivá koule nebo jakýkoli podobný předmět s pevně vymezeným tvarem. Tohle bylo živoucí. Drobné jiskry vyletovaly všemi směry, aniž by vydaly sebemenší zvuk nebo zapálily oděv svého pána. Představovaly jednoduše světlo v samotné jeho podstatě, vyhasínající a znovu zářící, hybné a nezkrotitelné.
Virien bez jakýchkoli poznámek údivu začal hledat chodby. Mechanismus, který otevíral druhou místnost, byl velmi jednoduchý, stačilo jen stlačit správný kámen a část stěny se odsunula. Na něco takového by případný nepřítel dřív nebo později přišel.
Kámen zavrzal a stěna se začala otevírat.
„Jak romantické...“ hlesl Mesiáš, když následoval kapitána do druhé místnosti.
Virien na to nijak nezareagoval. Rozhlédl se po pokoji, který sloužil jako tajná úschovna zbraní, potravin a vybavení pro případy nouze, a začal se zabývat otevíráním chodby.
Mesiáš pečlivě sledoval každý jeho pohyb a složitost, s jakou stlačoval dna sudů, hledal mezery v kamenech a otevíral křídla masivních skříní, mu připadala směšná. Konečně se Virien postavil čelem ke stěně a přejel po ní prsty. Iluze začala pomíjet. Kolem jeho prstů se objevily dřevěné dveře a poté sjel ke klice, aby ji stiskl.
„Kdyby mágové věděli, že cestu do jejich Věže přehrazují jediné iluzorní dveře... No, není to paradox?“ pousmál se.
Virien na to raději neodpovídal. Věděl, že kdyby si mágové tento „paradox“ uvědomili, dali by ho budově Velitelství, popřípadě jejím představitelům, velmi nepříjemně pocítit.
* * *
Poklop v podlaze se nadzvedl. Virien se vyhoupl nahoru a natáhl ruku k Mesiášovi, který se o chvíli později také vynořil v přízemí Věže a přivřel jejich nově objevený vchod tak, že dokonale splynul s podlahou. Nacházeli se v jakési úzké chodbě bez dveří a oken.
„Nikdy bych si nepomyslel, jak pravdivé je rčení: pod svícnem bývá tma,“ konstatoval Mesiáš udýchaně a za jeho ramenem se opět objevila drobná světelná bludička, nyní však o poznání menší, aby nedávali svou přítomnost najevo už na dálku.
Virien po něm šlehl pohledem. „Nechápu, jak můžeš takhle mluvit, zatímco ti v jiné části města umírá člověk.“
Mesiáš se zamračil. „Je lepší ukazovat světu svou jistotu než slabost,“ odpověděl prostě.
Virien rázem zalitoval, že svou poslední větu vypustil z úst. Samozřejmě že mu šlo o Arcona stejně jako jemu o Narisu. Zavedl tedy řeč na něco jiného: „Co tedy od Synardy očekáváme?“
Mesiášův výraz se rázem opět spokojeně roztáhl. „Pamatujete si ještě na můj měšec, kapitáne?“
„Ano...“ uvědomil si Virien náhle. V celém tom zmateném sledu událostí zapomněl na jednu nevyřešenou záhadu. „Co s ním je?“
„Synarda mě požehnala jeho vlastnictvím. V nejbližší době je to totiž naše jediná záruka toho, že se největší kouzelnické mozky soustředí na zkoumání jeho obsahu a nebudou se zabývat rozmisťováním pastí pro nevítané návštěvníky a aspoň na chvíli upustí od své obezřetnosti. Tedy alespoň doufám, že jsou natolik sebevědomí, aby jej neotevřeli.“
Virien nakrčil čelo. „Co v něm vůbec je?“
Mesiáš se šalamounsky pousmál. „Prvotní element samotné existence, skutečná podstata našeho života...“
Viriena ho netrpělivě přerušil. „Řekni mi to srozumitelně...“
„Nic.“
Na dlouhou dobu se rozhostilo němé ticho.
„Nic?“
„Nic.“
Virien rozčileně zaťal zuby. „Co tím myslíš – nic?“
„Nic. Prázdno. Prostě nic,“ odpověděl Mesiáš, zjevně potěšený Virienovou nejistotou.
Muž nevěřícně vydechl. „Tam venku umírá Arcon a možná už mu nezbývá mnoho času, někde tady ve Věži drží Velgard Narisu a já nemám ani ponětí, co s ní právě je. Podle tebe je ten správný čas na vtipy?“
„Ach, kapitáne,“ povzdechl si Mesiáš, „kdybyste mě alespoň chvíli poslouchat, pochopil byste, co vám chci říct. Původně jsem si myslel, že se budete mým měšcem zabývat osobně a mí pomocníci se vám zatím porozhlédnou po strážnici a zermeru, bohužel jsem vás však nedokázal odhadnout a můj poklad skončil v rukou mágů. Nyní ale vidím, že jej Synarda přece jen vedla po správné cestě. Mágové nebudou moct přijít na to, co se uvnitř skrývá a...“
„... a budou si myslet, že je uvnitř silnější kouzlo, než jaké dokážou zjistit. Ano, to by se jim podobalo,“ uvědomil si Virien náhle. Nevědomky se ušklíbl. Potom však zase zvážněl. „Dobrá, to nám situaci usnadní. Teď ale musíme najít protijed pro Arcona a odvést Narisu.“
Chodby se táhly a klikatily prvním patrem, aniž by se na jejich konci nacházely schody, které by je vynesly do dalšího patra. Zvenku vypadala Věž mnohem menší než se uvnitř zdála. Když nad tím tak přemýšleli, tak vlastně vůbec nebylo pravděpodobné, aby se všechny ty průchody nalézaly v tak malém prostoru. Buď si mágové svůj domov vylepšili, nebo...
...nebo jsme narazili na první past, uvědomil si Virien pochmurně. Celá jejich zoufalá výprava stála jen na příhodné kartě štěstěny, oba se však odmítali smířit se s jejím koncem tak brzy.
Jejich kroky zněly v prázdné budově dutě a osaměle. Nikdo ale nebyl ochotný se vzdát. Neustále zrychlovali a proplétali se kamennými chodbami vpravo i vlevo, čím déle však pokračovali, tím více rozcestí a zákrut na ně čekalo. Začínalo být jasné, že uvízli v pasti.
„Viriene?“ ozvalo se náhle za jejich zády.
Virien s Mesiášem se obrátili za hlasem. Muž před nimi svíral v pravici pochodeň a zdálo se, jako by svou výškou vyplňoval celý prostor chodby.
„Hledal jsem vás, Viriene,“ řekl Arosius a vykročil k oběma mužům. Pozvedl pochodeň výš, aby si mohl prohlédnout i Mesiáše. Uznale pokýval hlavou. „Vidím, že pokaždé, když opustíte tuto budovu, přinesete nám zajímavé překvapení.“ Odmlčel se. „Je to ten Edberd, o kterém jste mluvil?“
Virienovo srdce se rozbušilo. Měl jen několik vteřin, po které se měl vžít do své role. Nemohl si dovolit Arosiovi odporovat, na to k němu cítil ještě dost velký respekt, než aby jej bezhlavě napadl, zvláště pak když neměl žádnou zbraň. „Ostatní už jsou mrtví. Tohohle můžeme přidat k té holce a pak už nám zbývá jen najít...“ Zaváhal. Nebyl si jistý, co všechno Velgard Veliteli prozradil.
„Myslíte Velgarda?“ doplnil do Arosius po nějaké době mlčení. „Ano, to už pro vás jistě bude hračka. Příště bych vám ale radil vejít hlavním vchodem, jak jsme se domluvili, ne se zaplést do první pasti, kterou tu mágové nastražili.“
„Jistě,“ řekl Virien a popohnal Mesiáše mezi sebe a Arosia a všichni tři se pod vedením Velitele vydali chodbami. Jedna kámen mu však stihnul spadnout ze srdce. To že Arosius nijak nekomentoval jeho narážku na Narisu, muselo znamenat, že ji tu stále někde drží.
Za malý okamžik se před nimi objevilo točité schodiště. Velitel musel nějak zneškodnit past a jejich postup dál byl tedy po nějakou dobu zajištěn. Otázkou však zůstávalo, co se stane, až Arosius zjistí, že Virien není tím, za koho se vydává. Když si však tohle uvědomil, chtělo se mu radostí vykřiknout. Ale vždyť on přece nic nepředstírá! Může odtud Narisu odvést a vzít protijed, aniž by o něm kdokoli zapochyboval! Takhle možná vypadá cesta, kterou jim pod nohy seslala Synarda Spravedlivá.
Strmý výstup po schodišti je brzy unavil. Pravidelně se sice na vnitřní straně schodů objevily dveře, Arosius je ale nejspíš vedl přímo k Narise – samozřejmě, aby k ní mohli přidat druhého vězně.
Náhle se jejich průvod zastavil, aby Arosius odemkl vchod a vpustil je dovnitř.
Stanuli v nepříliš prostorné půlkruhové místnosti, v jejíž ploché straně stěny byly zasazeny další dveře a přímo před nimi postával jediný voják. Zdálo se, že veškerý nábytek odnesli předtím, než sem Narisu přivedli.
Virien držel Mesiáše za paži a mlčky sledoval Arosiovo počínání.
Velitel mu pokynul rukou ke dveřím. „Odemkněte je.“
Virienovým tělem prošlehl bič. S tím nepočítal... Sáhl si pod plášť a dělal, že se klíč snaží najít. Nakonec bezradně nakrčil čelo. „Zdá se, že se musel ztratit, když hledal tohohle,“ řekl a kopl do Mesiáše. Ten jen bolestivě zaúpěl. Nezdálo se však, že by byl jeho výkřik hraný.
„Musel jste ho nechat ve svých šatech, kapitáne,“ pravil Arosius klidně.
Šaty! Proboha, jak jsem si mohl myslet, že si něčeho takového nevšimne! spílal Virien sám sobě. „Nejspíš zůstal někde venku. Nejsem ale jediný, kdo má ten klíč, nebo se snad mágové proměnili v dobrácké stařičké pány?“
Arosius se odmlčel. Potom pokývl hlavou. „Budeme ho tedy hledat u nich...“
„Hledáte snad tenhle klíč?“
Všichni, včetně dosud mlčky strážícího vojáka, se otočili ke dveřím. Stál v nich Velgard, nonšalantně opřený o jejich rám, a svíral v ruce masivní klíč. Kolem něj vběhli dovnitř čtyři muži, chytili Viriena a Mesiáše a znemožnili jim pohyb.
„Skvěle, Veliteli,“ poklonil se Velgard Arosiovi. Přešel k Narisině cele a odemkl ji. „Adelayd! Pojď sem, prosím. Někdo tě nejspíš přišel navštívit.“
Ze dveří vyšla Narisa. Vůbec nevypadala jako člověk, kterého zde drží proti jeho vůli – vlasy měla upravené, oblečena byla do šatů krémové barvy, a když vycházela, přijala Velgardovu nabízenou ruku.
„Co jim řekneš, Adelayd?“ pokračoval Velgard. „Není to od nich milé?“
Narisa přejela očima Mesiáše i Viriena. „Je,“ odpověděla bezvýrazně.
„Takže ten spratek Arcon se už připojil k tvým bohům, Edberde?“ pravil Velgard, zatímco si Narisu přitáhl blíž k sobě. „Myslel jsem, že vydrží déle, i když... no ano, kvůli tomu jste přišli za mnou! O Adelayd vám přitom vůbec nešlo, vidíš to, miláčku? Chtěli jste tohle.“ Sáhl za opasek a vytáhl malou zazátkovanou ampuli. Fascinovaně si prohlížel její zlatavý obsah, přelévající se nahoru a dolů pomalu jako olej. „Jak sobecké...“
„Chcete je zabít, Viriene?“ obrátil se Arosius na Velgarda.
„Jistě. Ale chci je mít všechny pohromadě, čistě pro pořádek. Nebo ne? Co myslíš, drahá?“
Narisa se od něj odvrátila. „Dělej, jak myslíš.“
„Hodná žena.“ Pohladil ji po vlasech. „Možná bych si ještě předtím chtěl promluvit s ním,“ ukázal prstem na Viriena. Prosebně se obrátil k Arosiovi. „Myslím, že mi to jistě neodepřete, pane.“
Velitel kývl na své muže, kteří pustili Viriena a spolu s ostatními začali opouštět místnost. „Jen buďte opatrný, kapitáne,“ řekl na odchodu.
Velgard přivřel dveře. Náhle se místnost naplnila tichem, přesto velmi neklidným a vyčkávajícím. Přestože venku panovala noc, v oknech mágů se zračil den a falešné slunce vrhalo dovnitř narudlé světlo.
Virien nebyl spoután. Hleděl na svého bratra s čirým opovržením a odporem, který v něm jeho přítomnost vyvolávala. Necítil už k němu žádné pouto, jen hněv.
Velgard poklekl a položil na zem pod sebe ampuli s protijedem. Potom sáhl za opasek a vyndal druhou společně s dýkou. Pohlédl na Viriena se zamyšleným pohledem. „Co na to říkáš, bratříčku? Mám tu poslední dávku jedu a poslední protijed.“ Otevřel ampuli s jedem a nalil si ji na dýku.
„Co jsi udělal Narise?“ neovládl se Virien. Nechápal to, co před chvílí viděl a jeho myšlenky zalétávaly i do směrů, kterých se obával.
„Myslíš Adelayd?“ prohodil vyzývavě. Zasmál se. „Nedokážeš se smířit s tím, že si vybrala toho lepšího z nás? Viriene, takhle jsi skončit nemusel,“ doplnil káravě. „Stačilo, aby ses řídil tím, o co jsem tě laskavě požádal a možná... možná jsi dnes mohl mít výsadní místo na dvoře nového krále...“
„Neměl jsi zabíjet Feringera. Kdybys to neudělal, nezjistil bych, že jsi zrádce.“
„Feringer?“ pravil Velgard zamyšleně a vstal. „Ano, ten starý blázen. Já ho ale musel zabít. Když dostal ten dopis, nemohl jsem riskovat, že se dozvíš pravdu, nepočítal jsem ale s tím, že si tě Edberd najde tak rychle.“ Přikročil k Virienovi, dýku stále v ruce. „Ty jsi ale vraždil mnohem víc než já, bratře. Z malé šarvátky jsi udělal jatka a to jen pro to, že ti Adelayd spletla hlavu. Jsi tak slabý! Proto by možná bylo dobré, vyrovnat stavy mrtvých na obou stranách.“
Virien vykřikl bolestí. Dýka se mu vnořila do boku. Cítil, jak se rukama zachytil o bratrovo rameno a pak už jen krátké trhnutí, které vyrvalo zbraň z rány. Dopadl na kolena.
Velgard si povzdechl, odhodil dýku do rohu místnosti a poklekl před Viriena. Chytil ho za hlavu. „Co budeš dělat teď? Zachováš se jako hrdina a pokusíš se zachránit Arcona... nebo budeš stejný jako já?“ Pobaveně se zasmál. „Budeš to, čím opovrhuješ, chápeš? Já!“
Virien se držel za krvácející ránu. Cítil mrazení ve svém těle, smrtící chlad způsobený nagarem. Dech se mu krátil. I přes svůj stav si uvědomoval, že zranění není smrtelné, ve spojení s jedem mu však nebylo pomoci. Pokud by ovšem...
„No tak, Viriene! Stačí ti jen kousek... Plaz se pro něj, bratře. Ukaž, jak jsi ubohý!“
Náhle se na schodišti ozval dusot několika párů nohou a rozčilený křik.
Velgard na to ale nebral ohledy. Pozvedl Viriena a odkopl ho k ampuli s protijedem. Smál se bolesti, kterou mu způsobil a smál se dál, když jeho bratr začal pomalu lézt do kouta. Krev zůstávala na podlaze jako rudá stopa jeho ponížené bolesti.
Virien natáhl ruku k protijedu. Konečky jeho prstů se bolestivě napjaly, aby se mu podařilo uchopit tu malou ampulku, tu zlátnoucí tekutinu, v níž byl jeho život i smrt. Opřel se hlavou o zeď – ztěžka, téměř nedýchaje. Jeho oči těkavě sledovaly bratra.
Velgard se posadil na zem těsně před ním. „Vypij to, Viriene. Je to tvoje odměna. Tak dělej!“
Virien nahmátl dýku ležící na zemi. Vypjal své síly k tomu poslednímu pohybu.
Velgard vykřikl. Ohromeně se dotkl Virienovy ruky, která držela rukojeť zbraně. Jeho pohled, tichý a roztřesený, neschopný uvěřit tomu, co se stalo, ty oči se obrátily do bratrových, tázavě a rozechvěle.
Virien vytrhl dýku z rány. Vyčerpaný dech zdvíhal jeho hruď – nahoru a dolů... a potom ještě níž jako potápějící se loď. Udeřil rukojetí do ampule s protijedem a její obsah se rozstříkl po podlaze. Zlatá tekutina se přelila do rudé.
„Cos´ to udělal?“ vykřikl Velgard zoufale.
„Nikdo... ani já, ani ty...“ vydechl Virien.
Náhle se otevřely dveře.
...ty Virienovy však zůstaly zavřené...
* * *
Arosius se naklonil nad bílým lůžkem. Jeho prsty se dotkly Virienova těla, pak ale jako by polekaně ucukly, sklouzly dolů a zůstaly jen tak bezvládně viset, tiché a ochromené.
„Všechno pozdě,“ pronesl Velitel tiše a ohlédl se na muže, který seděl za ním. „Kdybych mu prozradil už tam dole ve Věži, že vím, kým ve skutečnosti je, nemuselo by se to stát.“
Mesiáš vstal z křesla. „Výčitky, Veliteli? Ne, všechno dopadlo tak, jak mělo. Virien byl příliš čestný, příliš morální než aby nesl krev na svých rukou – krev své rodiny, ať už byla jakkoli zkažená.“
Velitel pokýval hlavou a přešel k oknu s rukama spojenýma za zády. „Takže tohle je odměna pro hrdinu? Smrt? Hrdina přece nikdy neumírá...“
Mesiáš se pousmál. Byl to snad divný pohled v tomto domě smutku? Ne, jen o mnoho upřímnější než všechny předchozí. „Hrdina nikdy neumírá, kapitáne. Jen pokaždé zemře.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 38 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
