|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303551 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Ztracená magie (7) – Soumrak ::
 Gandalf |
publikováno: 08.05.2007, 21:16
|
| Díl sedmý... budeme se bát :) |
| |
|
|
Kapitola sedmá – Soumrak
Má nepříliš povzbudivá zpráva Mojmíra ještě více oslabila. Nemyslím si, že by pozbyl naděje, zná zde přeci každý kout, ale bylo zřejmé, že potřeboval odpočinek (a já také).
„Bez draka nám bude trvat dny, než se dostaneme do první obydlené vesnice. Musíme najít dobré místo, kde dnes přenocujeme.“ Toho jsem se bál. Zůstávat přes noc v neznámém prostředí. A k tomu všemu ti dva zelenáči, kteří se jistě proberou. Nikdo z nás však neměl na to, aby je zabil – ač nepřátelé, usilující nám o naše vlastní životy, přesto jsem (a Čárymar jistě také) neměl síly a odhodlání vzít jim život. Vždyť to byli vlastně otroci, nedobrovolní služebníci černé magie. Kým bychom byli, kdybychom jim chtěli vzít to, čeho si většina tvorů váží nejvíce.
„V lese?“
„Pokusíme se nalézt vhodný strom. Není dobré v noci přebývat na zemi, zvláště když budeme mít v patách dva pronásledovatele.“ Dnes neusnu.
Mojmír ještě nějaký čas odpočíval a nabíral síly na Ogramu. Já jsem zatím došel zkontrolovat prvního zlobra, zda je stále v bezvědomí. Cestou mi hlavou běhalo spousta myšlenek, jedna divočejší než druhá.
„Spí, jako zabitý!“ poznamenal jsem, když se mi naskytl pohled na spící obludu. Tak přeci jen jsem k něčemu, když se mi podařilo na tak dlouho omráčit zlobra. Asi si začnu říkat Vojtěch Zlobrobijec. Mohlo by to zapůsobit na nejednu princeznu, potkáme-li vůbec nějakou.
„A malá pojistka,“ dodal jsem s úsměvem a svázal obrovi nohy a ruce prapodivnou rostlinou, jevící se jako velmi pevná a pružná zároveň. Řekl bych, že je to zelený provaz obrostlý lístky, nebýt těch kořenů na jednom konci a překrásných květů na druhém. Na rameno jsem si namotal dostatečný kus pro druhého zlobra a vydal se zpět za Mojmírem. Nechtěl jsem ho nechávat samotného dlouho, ač to potřeboval.
Jak jsem se blížil ke kraji lesa, zpozoroval jsem čaroděje ve zvláštní póze. Schoval jsem se za malým keříkem a sledoval. Mojmír stál rozkročen nad tělem zlobra a odříkával nějaká slova, mně neznámá. Tělo té bestie slabě světélkovalo a pulsovalo v jakémsi neurčeném rytmu (přísahal bych, že mi to připomínalo rytmus tepání lidského srdce). Po nějaké chvíli roztáhl obě ruce a rychle je srazil ve výši pasu. Trochu jsem se lekl, jak silné bylo to tlesknutí. Rozletělo se do všech stran. Dál se už nedělo nic. Záře pohasla a Čárymar opět seděl ve stejné poloze, jak jsem jej opustil.
„No tedy,“ pomyslel jsem si nahlas. Vždyť říkal, že magie zmizela. Nemohl přeci kouzlit, když nám bylo nejhůř v akademii a teď – byla to vůbec kouzla? Bál jsem se jít za ním.
„Schováváš se tam před zlobry, chlapče?“ On mě viděl?!! Proboha!
„Ale, jen mi spadlo lano, tak jej namotávám zpět. Už jdu.“ Jen klid, na nic nemyslet, nebo se ještě prozradím. Jen klid.
„Lano?“
„Tady,“ podal jsem mu stonek rostliny, „svázal jsem prvního zlobra. Až se proberou, mělo by je to na nějaký čas zdržet.“
„Máš dobré nápady, to se musí uznat,“ pousmál se a jakoby se nic nedělo (ale ono se dělo a já to věděl, tedy viděl).
„Děkuji. Prostě mě to napadlo, když jsem tu zvláštní kytku uviděl.“
„Svrbík,“ doplnil Mojmír a přejel stonek lehce prsty. „Kdyby ses nadýchal pylu z květů, nebo si jej snad naprášil na tělo, drbal by ses tak, jako nikdy. Způsobuje příšerné svrbění – proto Svrbík.“
„Uf, ještě že nejsem takový nešika. Svážeme ho tedy?“
„Není třeba,“ pravil chladným hlasem a rukou lehce pohladil zlobrův obličej, aby mu zavřel oční víčka.
„Jakže?“
„Je mrtvý,“ zazářily jeho oči, tvář i celý obličej (snad z toho má i potěšení), „Tenhle nám už neublíží.“
„Ale – jak?“ Obával jsem se toho, co mi hlodalo v hlavě nejvíce a nejdéle po dobu naší společné cesty.
„Ve spánku. Musel mít krvácení do mozku po té ráně, co jsem mu uštědřil.“
„To – to je tedy dobře, že. O jednoho zlobra méně.“ Nervozitou se mi roztřásly ruce. Rychle jsem je dal za záda, aby si snad ničeho nevšiml.
„Přesně tak. Tady máš, to lano se může hodit.“
„Vezmu jej.“ Dnes večer nezamhouřím oka. Ne po tom, čeho jsem byl svědkem.
„A jdeme, nesmíme ztrácet čas, který máme.“ Mojmír byl očividně pln síly a elánu. Nasadil totiž tempo, jež jsem sotva stíhal udržet.
„Ty nebudeš?“ otočil se na mě s Bochůrkou v ruce. Nic naplat, hlad už byl k nevydržení a nic lepšího tu asi nenajdeme.
„Zkusím to,“ přijmul jsem slizkou houbu s nechutí. Oči zavřené, ústa dokořán. Dýchal jsem jen ústy, aby nos nezachytil tu odpornou vůni. K mému úžasu to celkem šlo. Pět šest Bochůrek a podařilo se mi zahnat pocit hladu. Žízeň ale neustávala.
„Napadlo mě,“ začal Mojmír, když dojedl asi sedmou houbu.
„Ano?“
„Napadlo mě, že bych ti mohl odpovědět na některou z tvých předchozích otázek, chlapče. Přeci jen máme před sebou dlouhou cestu a na stromy můžeme koukat i při vyprávění.“ Chce odhalovat tajemství? Výborně…
„Dobrá, měl bych jednu, pokud nebude příliš osobní.“
„Polož mi ji a já ti povím, zda odpovím,“ pousmál se.
„Zajímalo by mě, co se stalo s vaším tělem.“
„Á, to jsem přesně čekal. Každého to zajímá.“ Zdálo se, že jsem jej naladil na tu správnou vlnu. Jen tak dál.
„Takže?“
„Takže to bude velmi stručné. Až do svých dvaceti let jsem měl tělo jako ty, lidské. Pak se ale stala nepříjemná událost, lépe řečeno souboj, při kterém jsem přišel o fyzickou schránku a nahradila ji tato magií a éterem nabitá forma těla. Byl jsem mladý a nerozvážný, začít si něco se silnějším čarodějem, a proto jsem dopadl tak, jak jsem si zasloužil.“
„Kdo byl tím soupeřem?“ Odpoví mi, nebo se bude vykrucovat?
„Asi tě to zaskočí, ale byl jím otec mé milé. Zamiloval jsem se do překrásné ženy z Čarozemě, ale její otec naší lásce nepřál. Byl proti mně a snažil se mi jakkoliv uškodit. Vyzval jsem jej tedy na souboj – byl jsem hlupák! Zasáhl mě mocným kouzlem, které pohltilo málem celé mé tělo. Jen díky včasnému zásahu mé lásky tu ještě jsem.“
„Takže máte ženu?“ No vida, co se nakonec nedozvím.
„Ženu a syna. Ale dlouhé roky jsem je neviděl. Stále cestuji a jen málokdy zavítám do své rodné země,“ Mojmír se na okamžik odmlčel. „Tak, jsi spokojen?“
„Děkuji. Více než spokojen.“ Popravdě řečeno, měl jsem ještě jednu otázku, ale nebyl jsem si jist, zda mohu.
„Podívej!“ zvolal a prstem namířil na mohutný strom s širokým kmenem.
„Má širokou korunu, dalo by se tam přenocovat.“
„Přesně tak. Vylezeš tam?“ Tak o to bych se nebál. Pokud je něco v čem jsem dobrý, pak v lezení na stromy.
„Bez problému. Ale ještě seberu něco k jídlu.“
„Dobrý nápad, večer bude hlad. Nechoď ale moc daleko, měj stále strom v dohledu, ano?“ Někdy mi Mojmír připadal, že se o mě opravdu strachuje jako moji rodičové. Jak se jim asi daří?
„Nebojte. Také vodu by to chtělo, mám úplně vyprahlé hrdlo.“
„Vodu? Vidíš ty plody na stromě? Jsou plné sladkého mléka – lepší než nějaká voda, to mi věř!“
„Skvělé, dám si hned jak se vrátím.“ Vyhodil jsem lano nahoru Mojmírovi a běžel nasbírat pár lahůdek zdejších lesů.
„Vrať se brzy, chlapče.“ A bílé tělo čarodějovo pohltila zelená koruna stromu.
Během chvíle jsem měl náruč plnou Bochůrek a dalších hub, které jsme dříve nenašli. Vzal jsem je, kdyby byly také jedlé, aby náš jídelníček nabral na pestrosti. Připraven k návratu, naposledy jsem se zahleděl do hloubi lesa a nasál mechem a podhoubím prosycený vlhký vzduch do plic.
.oO Samueli. Oo.
„Co?“ cuknul jsem sebou.
.oO Samueli. Oo.
„Mojmíre? Jste to vy?“ Ticho.
.oO Samueli, chlapče, proč nás neposloucháš? Oo.
„Zase vy?“
.oO Viděl jsi, co ten lotr prováděl s tělem živé bytosti? Viděl jsi to? Oo.
„Ano! Proč mi to říkáte?“
.oO Vzal mu život, Samueli! Je to mordoch – pojídač duší! Oo.
„Proč bych vám měl věřit? Proč!“
.oO A proč bys měl jemu, Samueli? Máme tě rádi, chlapče. Vrať se nám, vrať se nám, Samueli. Oo.
„Kdo jste?! Chci vědět, kdo se mi vkrádá do mé hlavy!“
.oO Blíží se, Samueli. Mordoch je tady… uteč! Oo.
„Vojtěchu? S kým to tam mluvíš, chlapče?!“ To ne! Jsem to ale hlupák! Já zapomněl používat telepatie, snad mě neslyšel. „Zaslechl jsem tvůj hlas, je vše v pořádku?“
„A – ano, jen jsem nahlas přemýšlel. Občas to dělávám, když si urovnávám myšlenky. Podívejte, máme co jíst celý večer,“ ukázal jsem mu plnou náruč a doufal, že se nebude dál ptát.
„Dobrá práce. Teď pojď, moc se mi to tu nelíbí. Na stromě bude bezpečno – se mnou budeš v bezpečí.“ Temná noci, přijď rychle a dlouho se nezdrž. Dnes nebudu spát.
„Myslím, že dnes usnu jak neviňátko. Mám toho až až.“
„Dobře uděláš, spánek je potřeba. Já budu bdít, mám sil na rozdávání.“ Tati, mami, kde jste, když vás tolik potřebuji?!
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 35 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
