|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303551 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Příběhy Nedokončené Země - Kapitola I. ::
|
| |
|
|
. . . o 25 let později
Noc pomalu ustupovala a vlády se ujímal první jarní den. Začalo se rozednívat. Slunce vystoupilo zpoza vrcholů hor, stále pokrytých třpytnými čapkami sněhu, a prozatím slabými paprsky pozvolna rozehřívalo ospalou zem. Do ranního ticha se vkradlo melodické švitoření ptáků.
Na stráních se dosud ve většině míst držel sníh. Tam, kde už přece jen zela holá strniště,
se proháněl ledový severák, na jehož křídlech přicházela i ta všem velmi známá vůně. Vůně nadcházejícího jara.
Z vysokého útesu nad strmým srázem shlížela postava dívky zahalené do kožešinového přehozu z horské paovce. Kozinkovou sukni obešitou huňatým lemem, jí kolem pasu zdobily bohaté liščí ohony, vyjadřující hodnost mladé šamanky. V levé ruce třímala hůl zdobenou rytinami a ptačími pery a na pravém rameni se pod náporem větru pohupoval omšelý cestovní vak.
Zhluboka se nadechla a nasála tu úžasnou vůni začínajícího dne, přičemž se jí od úst vznesl malý obláček páry. Konečně. Byla zase doma. Po třech nekonečně dlouhých letech znovu spatřila to, po čem její srdce celé ty roky toužilo. Vracela se. Stála tam a stále neschopna tomu uvěřit, dívala se pod sebe dolů, kde se jako zubatá koruna rozprostíralo pásmo zelených kopců. Její domov.
Nemohla se dočkat. Lesy. Kopce. Údolí. Rozkvetlé horské stráně. Vše, co pro ni předtím bylo naprosto obyčejné a brala jako samozřejmost, jí najednou přišlo tak neskonale krásné. Naposledy vrhla uchvácený pohled na probouzející se kraj a znovu se vydala stezkou, kterou sem přišla. Tentokrát však na opačnou stranu.
Se sluncem v zádech opatrně sestupovala mokrou strání, pod jejímž úpatím se vinula stará známá silnice. Na tu se později napojila a dál už to bylo jen coby kamenem dohodil. Přidala zvesela do kroku. Prošla krátkým úsekem lesa, pak úžinou, nechala za sebou několik zákrutů a zanedlouho už jí bylo na dohled ústí pískovcového tunelu.
„Stát!“ zastavily ji znenadání hlasy ostré jako břitva. „Kdo jsi a co chceš?!“
Dívka se namísto odpovědi usmála a ladným pohybem shodila kapuci z krapucha z hlavy. Ihned ji poznali. Ten ohnivý odstín červeni a veselý odlesk v očích se nedal zaměnit s nikým jiným. Bez váhání se oba uctivě poklonili a spěchali otevřít mřížovou bránu. Na znamení díků lehce kývla hlavou a s bradou vznešeně vztyčenou, vešla do osvětleného průchodu.
Tunel byl dlouhý a táhl se na mnoho set metrů daleko, takže projít ho skrz na skrz, nějakou tu chvíli zabralo. Od jeho stěn se odrážel nepříjemně studený průvan, jehož sténavý nářek se nesl táhlými prostorami a ze stropu tu a tam ukapávala prosakující voda.
Trvalo to, ale nakonec se ocitla na druhé straně kopců. Zastavila se a pozorně se rozhlédla kolem. Za ta léta se tu nic nezměnilo. Vše zůstalo při starém tak, jako když údolí opouštěla. Dokonce i typický ruch a shon, každý rok náležící k největšímu z pelverinských svátků Raubash Or čili Slavnosti jara. Šťastně se usmála, přetáhla kapucu znovu přes hlavu a přivinula přehoz těsněji k tělu. Následovně vykročila stezkou do centra údolí.
Bylo nádherné jarní ráno a celý Mirigord doslova žil přípravami na večerní slavnost. Každý pobíhal sem a tam, přinášel a zase odnášel různé věci, rozdávaly se příkazy, připravovaly stoly na nepochybně bohatou hostinu. Zkrátka všude vládl takový příjemný chaos, bez něhož se Raubash Or prostě nikdy neobešel.
Pelverinka si svižně vykračovala rušnou ulicí a s pobavením sledovala všechen ten kvap
a vzruch kolem. Také už se najednou nemohla dočkat. Celé tři dlouhé roky jí ze všech svátků chyběl právě tenhle nejvíc.
Zanedlouho došla až ke čtvrti vystavěné hned vedle paláce, kde bydlelo převážně služebnictvo s rodinami. Tedy byl to spíše rozlehlý čtverhranný dvůr tvořený podlouhlými skalními domy s podloubím a velkou kamennou studní uprostřed.
Dívka přešla napříč a zamířila do pravého rohu, až k těm nejzazším dveřím. Vzala zlehka za kliku, ale bylo zamčeno. Zašmátrala tedy rukou na okenním parapetu a nahmátla za květináčem klíč. Zámek cvakl a dveře se s tichým vrzáním otevřely.
Vstoupila do ztichlé světnice. Vypadalo to, že tu ještě před chvílí někdo byl. Plamen v krbu stále sálal a z kotlíku stoupala pára. Sundala si plášť a spolu s brašnou jej pověsila na věšák u dveří, hůl opřela do kouta.
Posadila se ke stolu a s vděkem nastavila zkřehlé ruce vstříc přívětivému žáru ohně. Brzy ji začala zalévat vlna příjemného tepla a její tělo pomalu pookřávalo. Do pustého ticha pronikal rytmický tikot hodin, které měly co nevidět odbít šestou.
Kdesi vzadu zavrzaly dveře a do místnosti se vloudilo téměř neslyšitelné ťapkání. Byl to Sinno. Statný čtyřletý rys, kterému se v rodině Dveoliových odjakživa dostávalo té nejvyšší úcty. Pro pelveriny nebylo ničím neobvyklým chovali-li si doma místo psa či kočky nějakou divokou šelmu, dokázali-li s ní vycházet v naprosté harmonii. Šamanka se za tím zvukem otočila a v tu ránu se jí samou radostí rozzářily oči. Dravec se zastavil a chvíli na ni nedůvěřivě mžoural.
„Sinno“, zavolala ho vlídně a opatrně natáhla ruku.
Rys nejprve zavrčel a ustoupil o pár kroků vzad, ale když rozpoznal známý hlas své paní, nejistota a podezření, které dával najevo varovným postojem a vyceněnými zuby, z něj ihned opadly. Vesele k ní přiběhl a požitkářsky se nechal drbat a hladit tou něžnou rukou, která mu celá ta léta tolik chyběla. Předními prackami se opřel o dívčina kolena a měkce jí vtiskl krásnou hlavu do dlaní. Ty jemné prsty mu přitom nepřestávaly brázdit srst za ušima. Poznal svou paní. Takhle to totiž dovedla jedině ona.
Seděla, zírala nepřítomně do tančících plamenů a přitom se po dlouhé době cítila zase báječně. Slyšela, jak se nahoře v patře otevřely dveře, úzký kužel světla na chvíli osvítil okolní stěny. Na chodbičku se vypotácela nejasná silueta rozespalého muže. Poznala ho. Urostlá postava nemohla patřit nikomu jinému, než jejímu otci Dyfiovi. S dlouhým zívnutím se protáhl v celé své výšce a pomalu zamířil po schodech dolů.
Nestačil však dospět ani do poloviny, když se náhle zaraženě zastavil. Několikrát si protřel oči v domnění, jestli se mu to náhodou nezdálo a pak ještě jednou zatřepal hlavou. Opřel se rukama o zábradlí a v mírném předklonu se snažil zaostřit na osobu sedící dole v kuchyni.
„Alinnelo?“ ozval se nejistě.
Bledá tvář se roztáhla v širokém úsměvu, štíhlá postava se beze spěchu zvedla ze židle.
„Otče,“ hlesla potichu.
V tu ránu ho ospalost přešla. Rychle seběhl dolů, aby přivítal svoji tolik milovanou dceru a stisknul ji po letech v náručí.
„Dobré nebe, je to opravdu možné?“ zašeptal skoro bez dechu a trochu od ní poodstoupil.
Pořád tomu nemohl uvěřit.
„Posaď se, jistě musíš mít hlad, něco připravím. Dáš si čaj?“
„Děkuji, ráda.“
Zatímco kmital po kuchyni, zahrnoval ji nesčetnou lavinou otázek, na něž však s chutí odpovídala. Chtěl vědět všechno. Nenechal na ní ani nitku suchou. Voda v kotlíku jemně pobublávala a za okamžik už před nimi stály dva hrnky kouřícího čaje a pořádná porce hřejivé polévky na posilněnou.
Chvíle jim rychle utíkala a než se nadáli, chýlil se konec vyprávění. Dyfius jen pozorně naslouchal a nestačil se divit. Nerozuměl sice všemu, co povídala, ale určitě byl na dceru hrdý. Alinnela se nabídla, že sklidí ze stolu, ale o tom nechtěl ani slyšet. Pravil, že musí být po cestě jistě unavená, tak ať jen v klidu odpočívá.
Mladá šamanka ale nedokázala sedět na jednom místě. Chtěla pozdravit tolik blízkých a poptat se jich, jak se jim daří. Vzpomněla si, že v tento čas už musí být v údolí její dobrý přítel z dětství, který sem každý rok zavítal na pár dní, aby navštívil vzdálené příbuzné. Rozhodla se tedy, že než se u něj zastaví, zkrátí si cestu přes tržiště. Rozloučila se s otcem a vydala se vstříc jarnímu poledni.
Tržnice nebyla daleko. Jen pár bloků odtud stálo malé náměstí, kde se konávaly veškeré jarmarky a poutě, a i to zůstalo za tu dobu nezměněno. Ze všech koutů se neslo volání kramářů, lákajících zákazníky na skvělé nabídky a výhodné ceny, odevšad se prolínala nejrozmanitější směs vůní. Od nasekaného medu a vonných mastí s oleji, až po různé pochutiny, které k tomu všemu neodmyslitelně patřily.
Byly tu perníkáři, u jejichž stánků se tlačily houfy dychtivých capartů. Krajkáři, představující ženám nepřebernou škálu nejjemnějšího prádla. Košíkáři, pyšnící se hbitýma rukama a překvapivou zručností. Hrnčíři a dráteníci, nožíři, ševci a krejčíři, ti všichni spolu v dobrém soupeřili, kdo k sobě přitáhne víc lidí.
Alinnela zamířila ke stánku starého zelináře, kde se zdála být nejmenší tlačenice. Zdravila početné zástupy známých a přátel, které neméně udivilo, že ji opět vidí, a zastavovala se s nimi na pár slov. Většinou se nedozvídala nic převratného. Spíše, kdo se s kým oženil, že se někdo narodil a další zemřel, komu přibyla léta a podobně. I ona toho měla spoustu na vyprávění, ale jelikož by to vydalo na dlouhé povídání, slíbila, že jim všechno řekne až na slavnosti. S tím všichni jen ochotně souhlasili a se srdečným úsměvem na rtech se opět loučili.
Nákupy dál nerušeně ubíhaly a košík pomalu nabýval na vrchovatosti. Když už si byla docela jistá, že sehnala vše, co potřebovala, nabrala pozvolna směr napříč náměstím a pokračovala ku přítelovu domu na druhém konci údolí.
Alveron sem jezdíval každý rok na jaře, aby nějaký čas pobyl u starého kmotra Sefala a jeho krásné dcery Rosynn. Rodinu měl daleko a tak rád využíval každé příležitosti, kdy se mohl znovu shledat s přáteli a podělit se s nimi o nové zážitky nad džbánkem dobrého piva v některé z místních krčem.
Alinnela se usmála. Konečně stanula před nevelkým domkem, zcela vklíněným mezi dvěma útesy, který byl ze všech stavení snad nejdál od středu města. Vysoké průčelí, přesně zarovnané s okraji skály nabízelo částečný pohled do dvou podlaží, zakončených stejně jako u ostatních domů, plochou střechou s přepychově zdobeným štítem.
Celá nedočkavá odhodlaně zabouchala na dveře a napjatě vyčkávala. Nic. V domě vládlo naprosté ticho. Zkusila to znovu, tentokrát mnohem silněji. Něco zaslechla. Tiché, ale přece znatelné kroky, šourající se o podlahu, které záhy na okamžik ustaly.
„Alverone?“ zvolala po chvíli váhavě.
Slyšela, jak se onen dotyčný znovu pohnul.
„Kdo je to?“ ozval se zevnitř rozechvělý hlas.
„Otevři a uvidíš,“ opáčila.
Bylo jasné, že se rozmýšlí. Nakonec ale dům přece jen rozezvučel skřípot závory a mezi zádveřím a veřejemi se utvořila malá skulinka z níž ji pozorovalo stejně mrazivé oko. Jakmile ale muž zjistil, kdo ho venku doopravdy čeká, obavy byly ty tam. Na zápraží v momentě stanul vysoký, poměrně hubený pelverin s kšticí jako čerstvá sláma a několika denním strništěm na ostře řezané bradě.
„Alinnelo,“ vydechl udiveně, ale než se vůbec zmohla k pozdravu, vtáhl ji spěšně dovnitř.
„Co se děje?“ nechápala.
„Zavři honem!“ nabádal ji rozrušeně.
Přesto, že byla z přítelova chování jaksepatří zmatená, udělala, jak si přál. Sotva se dubové dveře s železným kováním zavřely, následovala ho do maličké kuchyně.
Starobylá místnost s hluboce klenutým stropem na ni působila poněkud stísněným, ale za to vždy útulným dojmem. Byl to starý dům a tak i jeho zařízení se většinou dosti lišilo od ostatních domácností. Na rozdíl od nich například stěny v kuchyni neobkládal skalní masív, ale obyčejné postaru vypalované cihly, které zaručovaly stálý dostatek tepla a zabraňovaly jeho zbytečnému úniku.
Přímo proti dveřím, nad nimiž visely nádherné kukačkové hodiny, zabíral poměrně velkou část prostoru ohromný krb. Po jeho pravé straně byla ke zdi přisunuta objemná kredenc se skleněnými dvířky a hned vedle vyřezávaný příborník se sadou vyleštěných pohárů a sklenic. Na stěnách hořely začouzené lampy, házející rozkmitané stíny po zčernalém stropě a odrážely svá světla v nablýskaných řadách pověšených naběraček a pánví. Z kuchyně vedlo ještě jedno schodiště a sice do dalších obytných prostor tohoto prostinkého obydlí.
Alinnela zasedla ke kulatému stolu, pozorně přihlížejíc, jak Alveron poskakuje kolem a neustále někde něco hledá, vyndává a zase vrací zpět.
„Dáš si něco?“ zeptal se ve spěchu, ale pelverinka jen s díkem zavrtěla hlavou.
Něco se jí na něm nezdálo. Znávala ho sice jako občasného bručouna, sršícího vtipy nabitými ironií, ale dnes se choval opravdu podivně.
„Co se děje?“ zopakovala předchozí otázku, ale on stále dělal, že ji neslyšel.
Když se konečně chystal usadit vedle ní a na chvíli si odpočinout, málem ho srazilo ze židle dunivé zabušení. Mladík ztuhl. Vypadal, jakoby se děsil i vlastního dechu. Alinnela po něm pátravě střelila pohledem, ale jen jí naznačil, aby mlčela. Dočasné ticho přerušil hromový hlas.
„PALLADARE!!!“
Alveron vystřelil jako na nože braný. „K čertu, už jsou tu zas!“ zavyl zoufale. „Nedají mi pokoj! Pořád tu musí slídit někde kolem.“
„Koukej otevřít, Palladare, než si pro tebe osobně dojdem!“
„Víme, že si tam!“ přidal se druhý.
Bum. Další náraz. Bušení se proměnilo v zuřivé údery, až se zdálo, že dveře co nevidět ten nápor nevydrží a vyletí z pantů. Bum. Bum. Otřes za otřesem a s každým dalším se intenzita stupňovala. Zámek se nakonec podvolil a dovnitř jako rozběsněný tajfun vpadli dva hromotluci. Vrazili do kuchyně, nevšímajíc si zaskočené Alinnely, a vzápětí doslova přišpendlili Alverona ke zdi.
„Já . . .je nemám!“ vypískl přidušeně, když mu ohromná ruka mačkala hrdlo. „Příští týden, slibuju!“
„To´s říkal už minule! Linthovi pomalu začíná docházet trpělivost a nám taky, takže naval prachy, než je z tebe vymlátíme!“
Vztyčená pravačka se zatnutou pěstí se nebezpečně přiblížila k Alveronově křídově bílé tváři zmáčené potem.
„Nemám je!“ nepřestával opakovat. „Klidně si mě prohledejte, ale uvidíte, že mluvím pravdu! Příští týden za Linthem osobně zajdu a předám mu je, přísahám!“
„Žádný takový, z tohohle už se nevykecáš! Buď je přineseš do dnešního večera nebo . . .“ přitlačil ruku k mladíkově bradě, až ucítil v krku nepříjemný tlak, a zbytek věty nechal výhrůžně viset ve vzduchu.
Následovně jej s prudkým nárazem o zeď pustil a Alveron zmučeně klesl na kolena. Bolestivě si promnul hrdlo a snažil se popadnout dech. Muži ho s výsměšným výrazem minuli, přičemž ten druhý mu provokativně pocuchal vlasy.
„Takže se snaž, ať je koukáš sehnat!“ houkl naposledy přes rameno, než opustili dům.
Alinnela k němu starostlivě přistoupila.
„Jsi v pořádku?“
Zabručel cosi v odpověď, což zřejmě pojala jako ano. Pomohla mu vstát.
„Co to mělo znamenat?“ zeptala se ještě poněkud otřesena. „Ty máš dluhy?“
Ledabyle mávl rukou s úmyslem se k tomu nevracet, ale Alinnela byla neodbytná. Věděl, že mu nedá pokoj, dokud jí vše řádně nevysvětlí a tak musel i přes značnou nevoli s pravdou ven.
„Mám nějaké nevyřízené účty s Linthem.“ zamumlal mrzutě napůl úst. „Jednou jsem to trochu přehnal a od té doby po mě jde jak slepice po flusu.“
„Kolik?“
S těžkým zafuněním dosedl na židli a složil hlavu do dlaní.
„Skoro dvě stě pelionů, “
Neubránila se obdivnému hvízdnutí.
„Vůbec netuším, co budu dělat. Tolik peněz přece do večera neseženu!“
„Tak proč si to u něj neodpracuješ?“ nadhodila.
Nevěřícně pootočil hlavu.
„Prosím?“ vydechl překvapeně. „Zbláznila ses? Sežral by mě zaživa, sotva bych něco takového navrhl! A vůbec, nebudu nikomu dělat hospodyni!“
„Máš tedy jiné řešení?“
Alveron se na okamžik zapřemýšlel, ale nepřišel na nic a tak jen zatvrzele mlčel.
„Víš co, jestli chceš, zajdu tam klidně s tebou. Co ty na to?“
„Pro mě za mě, stejně tomu ale moc nevěřím.“
„Neboj se, společně na něco určitě přijdeme, uvidíš.“
Ještě chvíli ho přemlouvala, než nakonec s urputným přemáháním souhlasil a za jejího doprovodu se vydal k Linthově krčmě.
„A jsi si jistá, že je to dobrý nápad?“ zaskuhral, když už stáli před vstupními dveřmi, kde je vítal naleštěný štít s emblémem hostince.
„Důvěřuj mi.“ Mrkla na něj a postrčila jej vpřed, když si byla jistá, že si to již po několikáté rozmýšlí.
Zvonek cinknul a oni vstoupili do útulného lokálu zaplaveného pozdně odpoledním sluncem. Okamžitě je zaplavil pach posledních zbytků dýmkového kouře a odeznívající odér alkoholu. Stoly byly dávno sklizené, všechny židle zvednuté.
„Máme zavřeno!“ houkl hrubý hlas, propitý lacinou kořalkou. Alveronovi se přitom zvuku zježili chlupy po těle.
„Nejsme tu kvůli pití.“ Odpověděla chladně Alinnela.
Teprve teď Linth ustal ve vytírání podlahy, z níž by se málem dalo jíst, a zaclonil si oči proti pichlavému světlu. Jakmile spatřil Alverona, přelétl mu po tváři těkavý škleb. Přítomnost šamanky ho lehce znepokojila.
„Ale, kohopak nám to sem čerti nesou, snad to není náš mladej Palladar! To je taky dost, že se ukážeš!“
„Nazdar, Linthe,“ pípl sotva srozumitelně.
„Tak co, Palladare, doufám, že neseš peníze, jinak mi sem ani nelez!“
„Nenese ani nepřinese.“ Usadila ho rychle Alinnela. „Přišli jsme ti něco navrhnout.“
Otočila se na Alverona a povzbudivě kývla. Linth opřel zaraženě smeták o pult a otřel si medvědovité pracky do zamaštěné zástěry, upíraje na ně zaskočený pohled prasečích oček.
„Ohó, takže ty´s do toho zatáh už i Dveoliovou! Co to má znamenat, Palladare! Tohle sme si nedomluvili!“
„Nemá s tím nic společného!“ ubezpečil ho podrážděně a na okamžik zmlknul, aby nasbíral trochu odvahy. „Přišel jsem ti říct, že peníze nemám. Chci si ten dluh splatit prací.“
Linth se zarazil a ztuhnul jako prkno, ve tváři nevyzpytatelný výraz.
„Prosim?“ vypadlo z něj.
„Slyšel jsi dobře.“
Pelverin zakoulel očima a promnul si nakroucený knír. Pak zhluboka vydechnul, jako když uchází hrnec na plotně.
„To nemyslíš vážně, že ne.“ Ujišťoval se.
„Zcela,“ odpověděl klidně.
Nastalo krátké ticho, za to však napjaté, že by se dalo krájet. Potom se Linth rozeřval hurónským smíchem, až se plácal do rosolovitých kolen. Otřel si slzy a znovu do něj zabodl nevraživý pohled.
„Ach tak, a co z toho budu mít? Prochlastal si tu celý dvě stovky a i kdybych tě udřel k smrti, nezbyde mi z toho víc, než dobrej pocit a za ten fakt rodinu neuživim! Na to zapomeň!“
Linth byl skutečně tvrdohlavý jako beran a šlo-li o peníze, neustoupil ani o krok. Alinnela věděla, že pár slov tu nic nezmůže a tak nenápadně zalovila v měšci a v momentě se po zemi rozkutálel pár pěkných žluťásků.
Ten zvuk nebyl hostinskému cizí, ba dokonce ho měl snad raději, než vlastní ženu. Okamžitě se rozhlédl, odkud vítr vane a dychtivě se shýbl pro blýskavé sourozence. Chvíli je převracel v dlaních s téměř otcovskou láskou, ale pak se znovu zamračil.
„Kdepak, to nestačí!“ prohlásil odmítavě. „Tohle je sotva padesát, něco přidej a možná nad tím budu uvažovat.“ Protáhl líně.
Dívka znovu hrábla do pytlíku a o pult zazvonila další dvojice. Linth se na hromádku zamyšleně podíval, ale Alinnela jeho úmysly vycítila.
„Ber nebo nech být!“ Sykla varovně.
Šenkýř zklamaně sesul peníze do zástěry a cosi si zabrblal pod vousy.
„No dobře, tak teda jo.“ Rozhodil zlostně rukama. „Ale pamatuj si, že už tě tu nechci víckrát vidět, je ti to jasný?! A jestli se pokusíš vo ňákou levárnu, jako třeba vzít roha, tak si tě najdu!“
„Spolehni se,“ zavrčel Alveron.
„Dobře, to by teda bylo a teď se ztrať, než si to rozmyslim.“
„Díky, Linthe,“ řekl tiše ač se mu ta slova příčila v krku. „sbohem.“
„No jo, tak už padej!“
Nemusel ho dvakrát pobízet. Na to se oba sebrali a hostinský už jen slyšel hlasitě prásknout dveře. Oči mu šibalsky jiskřily, na rtech hrál zákeřný úsměv. Bylo jasné, že Alverona čekají krušné časy.
Poslední zbytky slunečních paprsků uhasínaly pod hávem nadcházejícího soumraku a lehounký vítr bral od úst stoupající oblaka páry. Alveron mířil po kamenité pěšině hlouběji do údolí a cestou si tiše pohvizdoval jakousi povědomou melodii. Ruce ho zábly a na tvářích štípal mírný mrazík, od kterého už je měl pěkně červené. Šel pomalu a nikam nespěchal. Ptáci si pořád ještě zpívali a les tajemně šuměl. Nebe rozjasňovala rudá záře červánků. Začínalo se šeřit.
Netrvalo dlouho a otevřela se před ním široká paseka, ozářená stovkami světel. Až na pár opozdilců se zde sešlo skoro celé údolí. Mýtinu uzavíral do kruhu hustý les, po jehož obvodu byly rozestavěny dlouhé lavice a stoly, v jejichž čele stála dvě veliká křesla. Jedno náleželo Galticee, druhé, jako každý rok, čekalo na Sengaru, královnu víl z Duhového města Ibareldas. Ta se pokaždé společně se svou rodinou a vybranou družinou účastnila těchto oslav jakožto čestný host.
Mezi pelveriny to hučelo jako v úle. Smích. Vtipkování. Veselé rozpravy. Kam jen oko dohlédlo, všude vládly rozesmáté tváře. To vše však ustalo, když na paseku vstoupilo
Její Veličenstvo v závěsu se svým doprovodem. Na sobě měla svrškové šaty z té nejjemnější kůže s tvrzenými rameny a smetanově bílou róbu s řasením a nabíranými rukávy. Ztužená čelenka z vepřovice, posázená drobnými kameny, zabraňovala padání vlasů do obličeje.
Prošla tiše uličkou mezi stoly a s dvořany po pravém boku se usadila do křesla. Čekala. Dočasné ticho narušilo opětné brebentění přísedících, stovky párů očí se upínaly k obloze. Kde jen mohou být?
Konečně. Dočkali se. Odkudsi z výšky se ozval hlasitý šum a vzápětí na palouk dopadla tlumená zář. Víly. Naprosto neslyšně, jedna po druhé, dosedali lehounce jako pírka a vyčkávali opozdilé druhy.
Víly byly překrásná stvoření. Vysoké, štíhlé a neskonale urozené. Ženy se pyšnily nádhernými vlasy jemnými jako hedvábí, většinou sahajícími až do pasu. Muži bývali atletičtí s vrozenou kočičí mrštností a elegancí. Obě pohlaví však měla jeden znak společný, ohromná vážčí křídla s perleťovým třpytem.
Na zem se postupně dostali další zástupci této sličné rasy, až se konečně zdálo, že už jsou všichni. Galticea spěchala přivítat Sengaru. Obě ženy se přátelsky objaly a jejich radové si zdvořile podali ruce. Společně se potom odebrali na svá místa, avšak nestačili ujít ani pár kroků, když se najednou pelverinka překvapeně zarazila.
Zpoza Sengary se vynořila tmavovlasá víla ve švestkově modrých šatech, jíž nikdy předtím neviděla. Tedy, vlastně tento oděv tvořil pouze jediný kus látky, obvykle dlouhý až několik metrů. Jednalo se o tradiční šat temných víl, omotaný okolo těla tak, aby vypadal prostě a působivě, ale zároveň poskytoval dostatečné pohodlí. Nazýval se pala-lang ča-lang, ale pro zjednodušení se mu říkalo zkrátka palan-čalan.
Žena kráčela hrdě a vzpřímeně, nikoliv však pyšně. Pohybovala se ladně a lehce, jakoby plula na obláčku. Při pohledu na ní muselo být všem jasné, že není stejná jako ostatní. Její pleť zbarvoval odstín jemného bronzu, čišelo z ní slunce. Voněla dálkami a exotikou, příměsí cizích koření a vzácných olejů. Vlasy černé jako smola, měla spletené do těžkého copu, protkaného rudými pentlemi. Olivově zelené oči se leskly za závojem hustých řas jako klidná hladina průzračného oceánu. Královna pelverinů si jí ještě chvíli měřila zvídavým pohledem, ale pak pokračovala bez jediného slova dále, aby zahájila slavnost.
Hudba spustila a všechny housle, píšťaly, bubny a tamburíny se rozezněly pasekou. Opodál stolů plálo velké ohniště, kde se na rožni opékal tučný divočák. Hodovní tabule přímo praskaly, kolik na nich bylo jídla a víno, pivo a medovina, tekly proudem.
Mísy plné ovoce, pečené křepelky, lahodné srnčí maso a samozřejmě chutné koláče. Všude vládlo nadměrné veselí a pohoda, všude se rozléhal jen smích, zpěv a hlasité klevetění. Hudba hrála samé veselé a svižné melodie a střed paseky zcela ovládli rozjaření tanečníci. Utvořili obrovský kruh, popadli se za ruce a mýtina se náhle rozzářila barvami pestrých oděvů. Někteří se k nim s chutí přidávali, jiní zase s láskou vychutnávali dobré jídlo a pití.
Bujaří pelverini, co nevidět posíleni kapkou dobrého alkoholu, popadli své překvapené manželky a vtáhli je do víru tance. Ty se nijak nebránily a s chutí vběhly do kola. Děti vesele pobíhaly kolem a hrály si na honěnou či se také náhodou připletly do dovádivého reje.
Alinnela seděla opodál královské tabule a již hodnou dobu bavila přátele vyprávěním nejrůznějších příhod, tak, jak ráno slíbila. Seskupilo se kolem ní mnoho posluchačů. Měla své obdivovatele i odpůrce. Všichni chtěli vědět vše, každý se neustále vyptával. Dokonce i samotné vládkyně tu a tam ustaly v rozhovoru, jen aby zachytily útržky toho podivuhodného líčení.
Popisovala jim krásy a divy severní krajiny, poodhalovala tajemství magických věd a zákonů přírody a na ukázku předváděla drobná kouzla. Přísedící byli zkrátka u vytržení. Děti se vyplašeně krčily v náručích rodičů a poulily oči s pusami dokořán, přičemž hltaly každé slovo. Kdykoliv přišel nějaký napínavý moment vyprávění, všichni ztuhli a ani nedýchali.
Avšak i na Alinnelu toho za chvíli bylo dost a tak prohlásila, že pokračování bude následovat po krátké přestávce. Na to se obecenstvo s mrzutým mručením rozešlo, aby jí dopřálo zasloužený odpočinek. Šamanka se pohodlně uvelebila na židli a zdlouha se napila chladivé vody. Vnímala, jak jí svěží tekutina omývá vyschlé patro a vlévá se tělem do žil, kde v ní probouzí znovunalezenou energii. Spokojeně si otřela ústa hřbetem ruky a zrakem zapátrala v míhajícím se davu.
Srdce jí bilo nedočkavostí, hruď se vzpínala napjetím. Jestlipak tady byl? Tak dlouho
ho neviděla. Celé ty roky se těšila jen na tuhle chvíli, až se s ním bude moci opět shledat. Nedokázala by už déle čekat. Čím větší dobu hledání trvalo, tím spíše v ní klíčilo zklamání.
To není možné, přece si nenechal Slavnosti ujít?
Pomalu přestávala doufat, když tu v ní náhle duše radostně poskočila. Přece jen! S rozzářeným úsměvem na rtech svižně vstala a kvapnou chůzí, prodírajíce se mořem hostů, zamířila do míst, kde ho spatřila.
Dělilo ji od něj sotva pár metrů, když se nejistě zastavila. Elastarin se právě ostře dohadoval s menší ženou s krátce střiženými vlasy a uhrančivýma očima. Vypadala divoce a nebýt kožené sukně, kdekdo by si ji spletl s mužem. Když temná hnědovláska Alinnelu zahlédla, přelétl jí po tváři proradný úsměv. Nakonec věnovala Elastarinovi poslední výsměšný pohled a následovně zmizela v davu.
„Ahoj, Elastarine,“ pozdravila tiše.
Překvapeně se otočil.
„Ali!“ zvolal nadšeně a spěchal ji obejmout, načež rázem na starosti docela zapomněl. „Bože, jak rád tě zase vidím! Chyběla jsi mi!“
„Však ty mě taky.“ Zasmála se a vtiskla mu dlouhý polibek.
„Od kdy jsi tady? Vůbec jsem tě nečekal!“
„To zřejmě nejsi jediný.“ Opáčila vesele. „Ostatně mělo to být překvapení a jak vidím, tak docela vydařené.“
„To tedy ano,“ přitakal a nabídl napřažené rámě. „Smím prosit?“
„Zajisté.“ Odpověděla potěšeně.
Vzápětí oba odkráčeli bok po boku do středu kruhu, kde se připojili k ostatním. Hudba pomalu zvolňovala a tak se i tempo tanečníků muselo přizpůsobit. Elastarin s Alinnelou znovu prožívali neopakovatelné chvilky štěstí. Smáli se spolu, tančili a povídali si, zpívali písně.
Oslava nerušeně plynula dál a všichni se i nadále skvěle bavili. Každý zcela zapomněl na čas a tak, než by se kdo nadál, chýlilo se vše ke konci. S úderem půlnoci celá paseka utichla a hosté se znovu usadili na svá místa. Nadešel čas pro požehnání letošní úrody.
Ve středu mýtiny zůstal akorát starý kmet, moudrý zaříkávač a Alinnelin někdejší učitel. Stál naprosto nehybně, v rukou svíral dlouhou hůl a přes tenké rty mu proudila tichá modlitba. U nohou se mu krčilo cosi, co vypadalo jako smotek starých hadrů.
Když stařec dořekl poslední slovo, sehnul se, aby tajemný uzlík rozvázal. Spočívaly v něm dvě docela obyčejné věci, starý zrezivělý srp a malý snop obilí. Načrtl kolem rance pravidelný kruh a pokřtil jej hrstkou hlíny. Pak pozvedl hůl několikrát vysoko nad hlavu a vyřkl závěrečné zaříkání. Všichni samým napětím ani nedýchali. Chvíli se nic nedělo, ale pak . . . Doprostřed vyznačené hranice se snesl proud rotujícího světla, který záhy opět zmizel, avšak dary s ním. Usi Lunosa, bůh úrody a zemědělství, je vyslyšel.
Rituál skončil a kmet ještě vykřikl několik posledních slov díků. Na pasece se strhl doslova hotový povyk, jelikož pelverini s vílami tleskali a provolávali zuřivě Usimu věčnou slávu. Když se opět vše utišilo, pronesla Galticea krátkou řeč na závěr a poděkovala vílám za návštěvu, přičemž jim nabídla, že mohou v údolí přenocovat a do Ibareldasu se vrátit až ráno. S tím jen ochotně souhlasili a rovněž projevili vděk za příjemné pohostinství. Tímto se slavnost uzavřela a mnozí se následovně rozešli domů. I tři přátelé, nejen opojeni vínem, ale i radostí, že se znovu shledali, se nejistými kroky ubírali stejným směrem a jejich cesty se co nevidět rozdělovaly. Jako první popřáli Alveronovi dobrou noc Elastarin s Alinnelou, kteří si jak se zdálo, měli stále co říct.
„Tak tedy, dobrou.“ Zamumlal napůl srozumitelně v odpověď a zanechal pár o samotě.
Cesta mu navzdory stavu ubíhala celkem rychle a ještě dlouho zněl lesem jeho krákoravý hlas, jak si notoval opilecké písně. Když míjel křižovatku nedaleko královského paláce, náhle ho cosi zaujalo, uslyšel hlasy. Hádaly se, ale moc jim nerozuměl, protože převážně mluvily cizí řečí. Znělo to jako směsice jižního a východního dialektu, ale jedno měly společné – vílštinu zvanou též óhma gaas.
Utichl a pečlivě se zaposlouchal. Nejprve si říkal, že ho možná klamou smysly a napomínal se, že by neměl tolik pít, ale nakonec ho zvědavost stejně přemohla a ukryl se za nejbližší strom. Měl štěstí, osoby chvílemi hovořily běžnou mluvou, takže se mu občas podařilo zachytit i útržky sporu.
„Najednou jsi má matka?! Kde jsi byla těch jednadvacet let, když jsem tě potřebovala!“
„Nelfeo, prosím tě . . .“
„Ne,“ přerušila ji stroze. „nepros mne! Celá ta léta jsi mě nechávala žít v domnění, že má matka je mrtvá! Nikdy jste mi ty ani otec nevyjevili pravdu, ani jednou jsi nedala o sobě vědět a najednou přijdeš a začneš si hrát na rodinu! *Ma nuchrju!“ vykřikla znechuceně cizí víla, kterou předtím viděli na pasece. Vzápětí se prudce otočila a odběhla do paláce, aniž by se ohlédla.
„Nelfeo!“ zavolala za ní, ale dívka už jí neslyšela.
Sengara zůstala nevěřícně stát a se smutným povzdechem se za ní dívala, dokud se jí neztratila z očí. Vzpamatovala se až když nedaleko ní cosi zašelestilo a její zrak padl mladíkovým směrem.
pozn. Ma nuchrju - nenávidět
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
92.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 30 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
