| ......... |
| |
|
|
Sedíš sama v pokoji
stejně přirozeném jako je tvá krása...
Téměř je nevnímáš;
jsou tu od nepaměti...
Jejich stíny tančí po stěnách
a proměňují se do laskavých grimas
volají, táhnou...pokoušejí...
Vyrušují tě z prostředí známého
a přese všechnu snahu
(odpor...)
je doopravdy nezapřeš...
Musíš odejít tam,
kde stromy jsou na pokraji pádu
(...úděl?)
Jsi jejich součástí...
a nikdy tě nenechají být...
Rozpřáhneš ruce
(jednou...)
a bude tebou procházet, protékat bolest
jako horská říčka pramenící v hlubině
(ne)klidu...
Budeš toužit utnout dlouhou agónii
(žal a zlost...),
kterou si v sobě držela...drtila
a ti druzí i kdyby chtěli nebudou naslouchat
Pouze oni...
stromy na pokraji pádu...
Budeš chtít skočit, ale pohled na ně
ti to stejně nedovolí....
Nikdy a navždy na pokraji pádu
zůstaneš sama sobě pro pláč...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 28 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
